ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.95.2016:32
sp. zn. 10 Azs 95/2016 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Pavla Molka v právní věci žalobce: Y. G., zast. Mgr. Alenou
Kurguzovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2015,
čj. OAM-213/ZA-P15-P15-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 3. 2016, čj. 1 Az 19/2015-30,
takto:
I. Kasační stížnost se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013, čj. OAM-323/ZA-ZA06-K01-2012, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“), rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci dle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce v azylovém
řízení poukazoval na to, že má v České republice rodinu a na Ukrajině je válka, které se nechce
účastnit. V rámci pohovoru uvedl, že dle informací od jeho matky již obdržel tři povolávací
rozkazy. V České republice má manželku a tři děti, všichni jsou ukrajinské státní příslušnosti
a mají zde přechodný pobyt. Všechny děti již chodily nebo chodí do školy v České republice,
češtinu znají lépe než on, nejmladší z dětí již nezná ani azbuku.
[2] Žalovaný skutková tvrzení žalobce neshledal azylově relevantní. Ve vztahu k posouzení
možného udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu žalovaný konstatoval,
že žalobce neuvedl žádné okolnosti, které by svědčily o výjimečnosti jeho osobní a rodinné
situace. Žalovaný neshledal ani důvod pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
Nutnost vykonávat vojenskou službu nelze vnímat jako vážnou újmu, neboť je to jedna
ze základních občanských povinností. Žalobce ani neprokázal, že by neudělením doplňkové
ochrany, případně mezinárodní ochrany jako takové, porušila Česká republika své mezinárodní
závazky z oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. Žalobce sice uvedl, že má na území
České republiky manželku a děti, všichni jsou však občané Ukrajiny. Samotná existence
rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její podobě.
V případě, že cizinec zamýšlí realizovat svůj rodinný život na území České republiky,
má možnost k tomu využít standardních institutů, které mu za tímto účelem poskytuje zákon
o pobytu cizinců. Pokud vlastní vinou přestal splňovat podmínky pro pobyt cizinců na území
České republiky, nelze v tom spatřovat porušení mezinárodních závazků.
[3] Městský soud v Praze názoru žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí
rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
neboť je přesvědčen o jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.
[5] Předně namítá, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu. Poukázal na to, že v České republice žije již od roku 2006,
má zde manželku a tři děti ve věku 19, 17 a 10 let, letos se mu narodila i vnučka.
Všechny jeho děti studují na místních školách. Chtěl by s nimi společně žít a o děti se starat.
Jeho vycestováním by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, tedy práva na respektování soukromého a rodinného života.
[6] Pokud jde o závěr, že vycestování stěžovatele nebude v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, považuje stěžovatel rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný.
Stěžovatel nesouhlasí s paušálním závěrem, že rodinné vazby nikdy nemohou být důvodem
pro udělení doplňkové ochrany. Městský soud ani žalovaný se nezabývali otázkou,
zda již samotné vycestování stěžovatele nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života
jeho a jeho rodiny ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Je přesvědčen, že v jeho případě nelze zcela vyloučit, že by i případné krátké vycestování pro něj
mohlo představovat nepřiměřený zásah do jeho práva na společný rodinný život.
Žalovaný podrobně nezkoumal, zda je skutečně v možnostech jeho rodiny, aby společně
vycestovali na Ukrajinu a realizovali tam svůj rodinný život. Žalovaný řádně neodůvodnil ani
závěr, že stěžovatel může k legalizaci svého pobytu využít ustanovení zákona o pobytu cizinců,
neboť neuvedl, která konkrétní ustanovení má na mysli a zdali je v praxi reálné a možné tyto
instituty využít. Tato opomenutí městský soud neodstranil a plně se ztotožnil se závěry
žalovaného.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
v jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl její zamítnutí.
III. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[10] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[11] Z textu kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel za důvody přijatelnosti kasační
stížnosti považuje nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ve správním řízení, nesprávné
posouzení otázky možného udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany
a nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti
a postačovala by k jeho zrušení. Městský soud dle stěžovatele opomenul řadu nedostatků vážících
se k posouzení soukromého a rodinného života stěžovatele, kterými mělo trpět rozhodnutí
žalovaného.
[13] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že s ohledem na dispoziční zásadu,
která platí v řízení o přezkumu správního rozhodnutí soudem, je pouze na žalobci,
jaké vady vytkne napadenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu správnímu řízení.
Obsah žaloby tak v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Stěžovatel se v žalobním řízení
zaměřil primárně na otázku možného udělení humanitárního azylu, eventuálně doplňkové
ochrany, z důvodu probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině a jeho možného povolání
do armády. Svůj rodinný život zmínil pouze v rovině konstatování, že zde má manželku a tři děti,
jejichž výchovu by manželka nemohla sama zvládnout. S ohledem na probíhající vnitřní
ozbrojený konflikt vyjádřil obavu o svůj život a budoucnost své rodiny. Ve vztahu k možnému
udělení doplňkové ochrany se stěžovatel soustředil výhradně na nebezpečí, které mu hrozí
v souvislosti s jeho povoláním k účasti na ozbrojeném konfliktu. V kasační stížnosti se naproti
tomu věnoval výlučně existenci rodinných vazeb na území České republiky.
[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005-58, konstatoval, že je žalobce „povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti.“ Městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů,
které byly stěžovatelem uplatněny, a to zcela dostačujícím a přezkoumatelným způsobem.
Nelze požadovat, aby městský soud za stěžovatele dovozoval, jaký myslitelný zásah do jeho
života může povinnost vycestovat z území České repliky zapříčinit a jakou měrou se jej bude
dotýkat.
[15] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, připustil,
že již pouhá nutnost vycestování cizince z území České republiky pro něj může představovat
nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života. Ve vztahu k možnému porušení
mezinárodních závazků České republiky a naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany
se však bez přistoupení dalších okolností bude jednat o velmi výjimečný institut.
Bylo proto na stěžovateli, aby onu výjimečnost své situace městskému soudu náležitě vylíčil.
Pouhá zmínka o rodinném zázemí na území České republiky, která byla uvedena v žalobě,
nezakládá povinnost městského soudu se v plné šíři věnovat možnému zásahu do rodinného
života stěžovatele, případně problémům jeho realizace v zemi původu. Městskému soudu
proto nelze vytýkat nepřezkoumatelnost ve vztahu k otázkám, které nebyly v žalobním řízení
nastoleny.
[16] Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu neshledal;
městský soud se naopak vypořádal se všemi vznesenými námitkami v takovém rozsahu,
v jakém byly uplatněny.
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené již jen ve stručnosti poznamenává,
že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou
Nejvyššího správního soudu řešena. Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany
soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne
28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 Azs 7/2012-28, č. 2836/2013 Sb.
NSS, ze dne 21. 4. 2010, čj. 9 Azs 3/2010, ze dne 21. 5. 2010, čj. 6 Azs 5/2010.
[18] K otázce udělení humanitárního azylu se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil např.
v rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38, ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48,
a ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, ve kterých zdůraznil, že posouzení této otázky spadá
do správního uvážení žalovaného a je přezkoumatelné toliko z pohledu dodržení procesního
postupu a případného porušení zákazu libovůle. Nejvyšší správní soud žádné pochybení
žalovaného ani městského soudu neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu