ECLI:CZ:NSS:2016:11.KSS.6.2015:53
sp. zn. 11 Kss 6/2015 - 53
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu složený z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a členů JUDr. Lubomíra Ptáčka, JUDr. Renáty Golkové, JUDr. Pavla Klaila, JUDr. Petra Poledne
a JUDr. Olgy Pouperové projednal v ústním jednání konaném ve dnech 26. 5. 2016 a 6. 6. 2016
návrh předsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem na zahájení kárného řízení ze dne
9. 12. 2015 proti Mgr. M. Z., soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, a rozhodl
takto:
Mgr. M. Z., nar. X
soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
I.
se podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
u z n á v á v i n n ý m , že
publikací svých článků „Dopis dezorientovaného běžence“ dne 23. 8. 2015 a „Zpráva o putování
do Němec“ dne 6. 11. 2015 na webu www.pravyprostor.cz, obsahujících příběhy, v nichž jsou
hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových
organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek,
porušil povinnosti soudce, vyplývající pro něj z ustanovení §80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb.,
tedy
zaviněným jednáním narušil důstojnost soudcovské funkce,
tím spáchal
kárné provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.,
a za to se mu ukládá
podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. kárné opatření ve formě d ů t k y .
II.
s e podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
z p r o š ť u j e
kárného obvinění pro skutek spočívající v tom, že publikací článku Zpráva evropského komisaře
o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě dne 25. 9. 2015 na webu www.pravyprostor.cz,
vykazujícího znaky extrémní a politické publicistiky, za použití řady vulgarit a sexuálních
či násilných narážek, které nelze omluvit licenci volné autorské tvorby, porušil zásady soudcovské
etiky, čímž narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné
a spravedlivé rozhodování soudů, v rozporu s povinnostmi soudce vyplývajícími pro něj
z ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., §80 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb.
a ustanovení §80 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb.,
protože skutek není kárným proviněním.
Odůvodnění:
Obsah kárného návrhu a vyjádření kárně obviněného
Návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu, jako soudu kárného, dne 18. 12. 2015
bylo zahájeno kárné řízení proti Mgr. M. Z., soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky
v Liberci, působícím na insolvenčním úseku toho soudu. Z návrhu se podává, že Mgr. Z. (dále
též „kárně obviněný“) publikací tří článků na webu www.pravyprostor.cz (konkrétně článků Dopis
dezorientovaného běžence ze dne 23. 8. 2015, Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv
v Musulmanské Lhotě ze dne 25. 9. 2015 a Zpráva o putování do Němec ze dne 16. 11. 2015) zaviněně
porušil své povinnosti soudce vyplývající z ustanovení §80 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změněn
některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), neboť narušil důstojnost soudcovské
funkce a ohrozil důvěru v nezávislé, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Dle názoru
kárného navrhovatele uvedené články představují extrémní politickou publicistiku a obsahují
vulgarity a sexuální či násilné narážky, což odporuje zásadám soudcovské etiky, přičemž takový
postup nelze omluvit licencí volné autorské tvorby. Tohoto jednání se kárně obviněný dopustil
přesto, že si jako dlouholetý soudce musel být svých profesních povinností vědom; nadto byl
v bezprostředně předcházejícím období za podobnou činnost již potrestán udělením výtky.
Uvedená výtka byla kárně obviněnému uložena za publikování autorských textů
na serverech Pravý prostor, D-FENS a K zamyšlení; jednalo se konkrétně o články Zpráva o stavu české
justice ze dne 27. 1. 2015, Testament švédského imáma ze dne 1. 3. 2015, Bůh ochraňuj má lidská práva
před ochránci lidských práv ze dne 11. 4. 2015 a Žádost o propuštění z vyšetřovací vazby ze dne 17. 5. 2015.
S Mgr. Z. byla tato jeho publikační činnost vedením Krajského soudu v Ústí nad Labem
projednána a byl upozorněn na její nevhodnost z pohledu výkonu soudcovské funkce. Kárně
obviněný uznal, že uvedené články mohly vyvolat pochybnosti veřejnosti o jeho nestrannosti,
tedy že v těchto případech překročil hranici soudcovské etiky; zavázal se jí tedy v další literární
činnosti respektovat. Z úřední dohledové činnosti nicméně kárný navrhovatel zjistil, že kárně
obviněný ve zveřejňování textů obdobného obsahu i nadále pokračuje.
Pokud jde o články, které jsou předmětem tohoto kárného návrhu, Mgr. Z. se dle kárného
navrhovatele zaměřuje na problematiku běženců a krize s tím spojené, nevyjadřuje se k ní však
korektně a uměřeně. Kárně obviněný především zřetelně vystupuje proti běžencům, které
zesměšňuje a napadá; z obsahu článků jsou patrny nepřímé hodnotící postoje těchto osob, což
může navozovat otázku, zda by v případech, kdy by rozhodoval o jejich právech, rozhodoval
nestranně. Jde o téma společensky velmi citlivé a konfliktní, přičemž uvedené články vedou
k vyhrocování vypjaté společenské atmosféry k otázkám běženců. Obdobným způsobem
vystupuje kárně obviněný ve svých článcích též ve vztahu k homosexuálům, ženám,
humanitárním pracovníkům a v některých případech i ke konkrétním osobám, které lze
z kontextu článků identifikovat. Předmětné články obsahují též jasné vulgární útoky (rovněž vůči
ztotožnitelným osobám) a sexuální podtext, a to bez jasné souvislosti s tématem. Dle názoru
kárného navrhovatele není použití nadsázky v těchto případech vhodné, neboť samotné hanlivé
výroky tím neztrácejí svou urážlivost a na jejich uveřejnění není žádný veřejný zájem. Ani užitá
satirická forma pak nemůže odůvodnit bulvárnost a negativní poselství jejich obsahu.
Konkrétně kárný navrhovatel v článku Dopis dezorientovaného běžence poukázal na fakt,
že humorná zápletka má spočívat v tom, že se navzájem postřílejí dvě skupiny humanitárních
pracovníků. Článku Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě kárný
navrhovatel především vytýká popsanou přeměnu „Musulmanské Lhoty“ na stále radikálnější
základnu teroristů. Při tom se zmiňuje, že zde dochází k popravám (starosty, velitele opozičních
uskupení a jinověrců), k usekávání rukou (radních), uřezávání hlav odpadlíkům od islámu,
shazování homosexuálů z věže a kamenování jezídských sexuálních otrokyň. Článek Zpráva
o putování do Němec zase obsahuje, mimo jiné, výrok, že „vrchní ochránce lidských práv OSN ze Saudské
Arábie vyčinil personálu za jeho nelidskost a divil se, jak mohou zajišťovat lidská práva, když tu není kat.“
Bez významu není dle kárného navrhovatele taktéž mediální prostor, kde byly nyní
posuzované články publikovány. Server Pravý prostor vyjadřuje totiž extrémně pravicové politické
názory, přičemž články Mgr. Z. z tohoto kontextu obsahem ani formou nikterak nevybočují. Na
tomto serveru kárně obviněný publikuje pravidelně.
Kárný navrhovatel upozornil, že postavení soudce je dáno zákonem č. 6/2002 Sb.,
kde jsou některá pravidla soudcovské etiky přímo stanovena, jiná lze dovodit výkladem [pro nyní
posuzovanou věc jde zejména o ustanovení §80 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4].
Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na níž kárný
navrhovatel blíže odkázal, nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový
objektivně jevit též v očích stran a veřejnosti. Přitom je nutno pozorně přihlížet ke všem
objektivním skutečnostem, které (třebas i bezděčně) snižují důvěryhodnost osoby soudce
a oslabují záruky jeho nestrannosti. Nestrannost nejenže musí být dána, ale musí se taktéž
průkazně navenek jevit, že je dána. Tímto úhlem pohledu je pak třeba interpretovat povinnosti
soudce uvedené ve zmiňovaných ustanoveních zákona č. 6/2002 Sb. Z judikatury ESLP,
Ústavního soudu, ale i rozhodování kárných senátů, dle názoru kárného navrhovatele vyplývá,
že postavení soudce není srovnatelné s běžným občanem a zejména jeho politická práva jsou
tímto postavením výrazně omezena. Jedná se zejména o svobodu slova a projevu, striktně
omezenou v případech právního tajemství, vztahující se v různé míře na konkrétní kauzy,
a také na všechny činnosti, které by mohly mít za následek pochyby o nepodjatosti soudce.
Jde tedy zejména o politické názory a politickou činnost ve vlastním smyslu. To může být
důvodem podjatosti v řadě případů. Pokud se například soudce prezentuje jako příznivec
konkrétní politické strany nebo názoru, může se cítit podjatá strana, která zastává a prezentuje
názory opačné. Stejně tak, vystupuje-li soudce jako příznivec konkrétního podnikatele nebo
podniku, může se cítit podjatá konkurence tohoto podniku, atd. To jsou důvody, proč zákon
omezuje mimopracovní činnost soudce prakticky jen na správu vlastního majetku, na činnost
pedagogickou a na volnou uměleckou tvorbu. Pokud se soudce rozhodne pro publicistiku, jedná
se o činnost hraniční a měl by k podobným otázkám velmi pečlivě přihlížet (tedy směřovat
příspěvky na maximálně neutrální témata, zaměřená především odborně či pedagogicky, využívat
k tomu neutrálně zaměřená media, apod.). Ani soudci jistě nelze upřít právo veřejně šířit své
občanské a politické postoje (včetně názorů kritických) musí však přitom postupovat zdrženlivě,
aby nezavdal pochybnosti o nezávislém, nestranném a spravedlivém rozhodování soudů
a nenarušoval důstojnost soudcovské funkce. Tuto hranici Mgr. Z. dle kárného navrhovatele
překročil. Z uvedených důvodů kárný navrhovatel navrhl, aby za vytýkané jednání bylo kárně
obviněnému uloženo kárné opatření ve formě snížení platu o 15 % na dobu šesti měsíců.
Kárně obviněný ve svém vyjádření ke kárnému návrhu uvedl, že kárný navrhovatel
neprokázal jeho autorství předmětných článků; on sám pak tuto domněnku nepotvrzuje. Pokud
jde o samotný obsah jednotlivých článků, kárně obviněný poukázal na fakt, že se dle jeho názoru
nejedná o publicistiku, ale o satiru, která je ze své podstaty subjektivní a nelaskavá. Nelaskavé, ba
místy vulgární, byly například i knihy Osudy dobrého vojáka Švejka či Černí baroni a řada dalších děl
světové literatury. Dále kárný navrhovatel neupřesnil, v čem konkrétně spatřuje vytýkané sexuální
a násilné narážky či propagaci nějakého politického názoru, případně zastávání postojů nějaké
politické strany. Kárně obviněný ve vytýkaných článcích nic takového nenachází, sám přitom
není členem ani příznivcem žádné politické strany. V žádném ze článků není taktéž nikdo
konkrétně jmenován; pokud by se snad někdo v některé z postav poznal, může se ochrany svých
práv domáhat cestou civilní žaloby.
Dále kárně obviněný nechápe, co kárný navrhovatel míní pojmy „neutrální média“
a „neutrální téma“. Kárně obviněnému tedy není jasné, jak má tato média a témata poznat;
v případě neutrálního tématu ho napadá pouze možnost, že by měl psát výhradně o tom,
co nikoho nezajímá. Vytýkané články jsou výsledkem volné umělecké činnosti, kterou zákon
č. 6/2002 Sb., povoluje. Soudci nelze upírat nezávislé myšlení a názor a má také právo
je svobodně vyjadřovat, a to i uměleckými prostředky. Dále kárně obviněný poukazuje na fakt,
že z obsahu žádného článku nevyplývá, že by autorem měl být soudce a pozastavuje se nad tím,
jak tuto skutečnost zjistil kárný navrhovatel. Pokud jde o weby, kde byly články publikovány
(Pravý prostor a D-FENS), v žádném případě se nejedná o extrémně pravicové stránky. O tom
svědčí i fakt, že na těchto webech publikují i autoři jako M. Š. či F. M.; ti přitom publikují
současně i na webech jako jsou Neviditelný pes, iDnes, Lidovky, apod. Kárně obviněný popírá též
použitelnost kárným navrhovatelem citované judikatury na daný případ. V případě věci Guja proti
Moldávii (č. 14277/4, rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008) se jednalo o zveřejnění interní korespondence
místopředsedy moldavského parlamentu s generálním prokurátorem, prokazující pokusy o
ovlivnění prokuratury v konkrétních kauzách. Pan Guja se přitom při zveřejnění těchto informací
identifikoval jako prokurátor. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV
ÚS 23/05, zde šlo o zveřejnění (údajně) nepravdivých informací o soudci, s odkazem na svobodu
projevu dle článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Oproti nyní
posuzovaným případům tedy nešlo o satirický fejeton a jednalo se o kritiku konkrétní osoby.
Kárně obviněný celou věc považuje za hrubý zásah do ústavně zaručené svobody projevu
a pokus o prosazení cenzury. Vzhledem k tomu, že kárný navrhovatel neprokázal žádné ze svých
tvrzení a zejména s ohledem na fakt, že návrh opírá o právní výklady, které jsou v hlubokém
rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 17 Listiny i judikaturou, na kterou
dokonce sám odkazuje, kárně obviněný navrhl, aby byl kárného obvinění zproštěn v celém
rozsahu.
Na vyjádření kárně obviněného zareagoval kárný navrhovatel replikou, ve které poukázal
na konkrétní pasáže článků Testament švédského Imáma a Zpráva evropského komisaře o stavu lidských
práv v Musulmanské Lhotě, které, dle jeho názoru, pod záštitou humoru a sarkasmu staví nejhorší
extrémní případy, ke kterým dochází v muslimských společenstvích, jako standardy jejich
chování, což podporuje nežádoucí stereotypy ve společnosti. Pokud jde o článek Zpráva evropského
komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě (prvně zmiňovaný článek není předmětem
kárného návrhu – pozn. kárného senátu), výše zmiňované výtky k vyznění jednotlivých článků
spojuje kárný navrhovatel zejména s následující pasáží: „Každé pondělí byly organizovány trhy
s jezídskými sexuálními otrokyněmi, ve středu se konalo veřejné uřezávání hlav odpadlíků od Islámu, v pátek
shazování homosexuálů z věže obecního minaretu a v neděli kamenování jezídských sexuálních otrokyň za to,
že mezi pondělkem a nedělí provozovaly mimomanželský sexuální styk.“ Dle názoru kárného navrhovatele
jde v dané věci o nalezení rovnováhy mezi ústavními principy, kterými jsou nezávislost výkonu
soudní moci na straně jedné a právo soudce na svobodu projevu na straně druhé. Tím,
že se Mgr. Z. stal dobrovolně soudcem, akceptoval fakt, že toto právo nemůže vykonávat ve
stejném rozsahu jako běžný občan, což platí i pro svobodu uměleckého projevu.
Ústní jednání a provedené dokazování
Na nařízeném ústním jednání, konaném dne 26. 5. 2016, kárný navrhovatel zdůraznil,
že za exces z pravidel soudcovského chování nepovažuje samotný fakt, že se kárně obviněný
věnuje publikační činnosti. Problematické dle jeho názoru je, že se v této činnosti zaměřuje
na určité skupiny osob, které vykresluje zjednodušujícím, tendenčním a dehonestujícím
způsobem, čímž vyhrocuje společenskou diskuzi zejména v otázce uprchlíků a různých menšin.
Fakt, že soudce je při výkonu svobody projevu částečně omezen, přitom vyplývá i z judikatury
tohoto kárného soudu (zde kárný poukázal na rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 13 Kss 1/2015 - 112) a lze jej dovodit i z existence ústavního principu práva na spravedlivý
proces. Z tohoto pohledu by tedy soudce neměl ve svých veřejných vyhlášeních narušovat
presumpci své nestrannosti. Publikované články ovšem svým vyzněním nestrannost kárně
obviněného ve vztahu k určitým skupinám osob zpochybňují, což ve svém důsledku snižuje i
důvěryhodnost justice jako celku. Dle názoru kárného navrhovatele Mgr. Z. jistou etickou hranici
překročil již publikací předchozích článků. Pokusil se s ním proto celou věc projednat, sdělil mu
svůj pohled na věc a požádal jej o jistou umírněnost pro případ dalšího publikování. Kárně
obviněný tento pohled akceptoval a do budoucna se zavázal ve své publikační činnosti zapojit
jistou autocenzuru. S ohledem na tento fakt byla tedy předchozí publikační činnost kárně
obviněného vyřešena pouze uložením výtky. Vzhledem k tomu, že kárně obviněný i po uložení
výtky publikoval články podobného obsahu, kárnému navrhovateli nezbylo, než podat tento
kárný návrh. Pokud jde o otázku autorství jednotlivých článků, kárný navrhovatel poukázal
na medailonek Mgr. Z. zveřejněný na serveru K zamyšlení, který byl převzat z jeho jiné publikační
činnosti, konkrétně knižní tvorby z let 2011 a 2014, kdy pod svým jménem vydal knihy Kapesní
průvodce inteligentního cizozemce a Kapesní průvodce inteligentního neznaboha. M. Z. je jako autor uveden
též v Československé bibliografické databázi. Za situace, kdy kárně obviněný autorství
předchozích článků, zveřejněných na stejných serverech, nepopřel, přičemž jde o články psané ve
stejném duchu, nemá kárný navrhovatel pochybnosti o tom, že je i autorem článků nyní
posuzovaných.
K dotazu kárného senátu, jak vedení Krajského soudu v Ústí nad Labem celkově hodnotí
kvalitu práce kárně obviněného, kárný navrhovatel uvedl, že jeho pracovní výkon je dobrý
a nemá k němu žádné výhrady.
Kárně obviněný ve své výpovědi především uvedl, že kárný navrhovatel blíže
nespecifikoval, co konkrétně shledává na jednotlivých článcích nevhodného a dehonestujícího.
Dle jeho názoru jsou v nich uprchlíci vykreslováni spíše jako oběti; jde jen o reflexi toho,
co se ve světě skutečně děje. Konkrétně v článku Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv
v Musulmanské Lhotě je popsáno, jaké poměry panují na území ovládaným tzv. „Islámským
státem“. Existuje nespočet mediálních zpráv o tom, že příslušníci této organizace zabíjejí
bezvěrce či dokonce Muslimy šíitského vyznání, že masivně znásilňují jezídské ženy,
či že homosexualitu trestají shozením z věže. Na popisu tohoto stavu lze tedy jen stěží shledat
cokoliv dehonestujícího. V této souvislosti se kárně obviněný táže, zda mají snad být tímto
článkem dotčeni příslušníci uvedené organizace. Pokud jde o otázku autorství předmětných
článků, kárným navrhovatelem na to dotazován nebyl, na místo toho byl rovnou podán kárný
návrh, který byl současně předán serveru Aktuálně.cz, který proti kárně obviněnému zahájil
mediální kampaň. Za této situace nehodlá kárnému navrhovateli usnadňovat důkazní situaci a své
autorství proto nepotvrzuje. V této souvislosti kárně obviněný dále uvedl, že se při své publikační
činnosti nikdy neprezentoval jako soudce. Tato skutečnost nebyla známa ani majitelům webů,
na kterých publikuje, ani široké veřejnosti; o tom svědčí například i diskuze pod jednotlivými
články, jejíž příklady citoval. Odkazuje-li kárný navrhovatel na uvedení jeho osoby v databázi
autorů Národní knihovny, jde zřejmě o důsledek odborné publikační činnosti, kde jeho
soudcovská profese uvedena byla. Fakt, že je kárně obviněný soudcem, se stal známým až nyní,
v souvislosti s projednávaným kárným návrhem. Dobrou pověst justice tedy spíše poškozuje ten,
kdo na celou situaci upozornil média. Dále kárně obviněný zopakoval svůj názor, že weby,
na kterých publikuje své články, rozhodně nelze označit za extrémistické; znovu upozornil
na fakt, že publikuje například i na serveru Neviditelný pes. Není mu rovněž známo, jakým
způsobem by soudce, pohledem kárného navrhovatele, mohl realizovat své ústavně i zákonem
zaručené právo literární tvorby. Pokud by publikační činnost závisela na subjektivním posuzování
jejího obsahu, znamenalo by to, že by musel článek dát nejprve k posouzení svému nadřízenému
či ministrovi, aby posoudili, zda nebude nějak (jakkoliv) dehonestující.
K dotazu kárného senátu, zda je autorem článků uvedených v kárném návrhu, se kárně
obviněný odmítl vyjádřit. Na dotaz kárného senátu, jaký byl výstup projednání předchozí
publikační činnosti s vedením soudu, kárně obviněný uvedl, že se zavázal k tomu, být nadále
poněkud zdrženlivější; zavázal se též, že se nebude navážet do veřejné ochránkyně práv, paní Š.,
což také dodržel.
Na dotaz kárného navrhovatele kárně obviněný potvrdil, že byl v rámci projednání
předchozí publikační činnosti požádán o větší zapojení autocenzury; je mu taktéž známo,
za co mu byla v této souvislosti uložena výtka. K dotazu kárného navrhovatele, co je cílem jeho
publikační činnosti na rasová témata, témata uprchlictví, apod., kárně obviněný uvedl, že jde
o satiru, jejíž podstatou je zesměšnit negativní věci. Na publikační činnosti na toto téma tedy
nevidí nic špatného; má současně za to, že nepřekročil hranici, za níž by se neměl pouštět.
V rámci nařízeného ústního jednání byly předsedou senátu sděleny výsledky přípravného
šetření, provedeného v souladu s ustanovením §13 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věci soudců,
státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“).
Kárný senát se především seznámil s obsahem všech vytýkaných článků (předloženy
kárným navrhovatelem v tištěné podobě):
Dopis dezorientovaného běžence
- 23. 8. 2015, http://pravyprostor.cz, autor M. Z.
Článek popisuje s evidentní nadsázkou fiktivní cestu Afričana do Skandinávie, s cílem
získat zde bezpracné hmotné zajištění („Z instrukcí převaděčů jsem však věděl, že největší dávky jsou
na severu Evropy a tak jsem se vydal na sever“). Migrant se, spolu s rodinou [„Na cestu se se mnou vypravila
manželka, starší syn HIV (Hladil Impalu Vidlemi) a mladší TBC (Ten co Bacil Cvrčka)“] ocitl omylem
v „Tramtárii“, kterou je bez pochybností míněna Česká republika. Zde je vřele přijat zástupci
neziskových organizací, jako zdroj dotací na jejich činnost („Moc jsem jejich počínání nerozuměl,
ale říkali, že dotace jsou nahlas a tak do evidenčního formuláře napsali místo dvou synů dvanáct“). V Tramtárii
žijí dva „kmeny“. „Sluníčka“, která jsou vykreslena jako intelektuálové, zabývající se jen
zbytečnostmi a podporující migraci („Stejně jako pašeráci lidí dělají do byznysu s imigranty, na rozdíl
od pašeráků však peníze nechtějí od uprchlíků samotných“) a parazitující na práci „Xenofobů“. Ti jsou
podáni jako běžní pracující lidé, jimiž „Sluníčka“ pohrdají „a jen s velkým sebezapřením si od nich berou
polovinu jejich výdělku pro svou obživu, prostřednictvím státních daní a dotací“. Příběh končí přestřelkou
dvou neziskových organizací o uprchlíky, jakožto zdroje dotací.
Zpráva o putování do Němec
- 16. 11. 2015, http://pravyprostor.cz, autor Miloš Z.
V článku je s evidentní nadsázkou popsán příběh Afričana, vydávajícího se za syrského
uprchlíka („Bohužel to s brzkým propuštěním vidím bledě. Na vině jsou ty syrské pasy, které jsem pro celou naši
skupinu zakoupil v Turecku. Domorodcům je podezřelé, že jsme se všichni narodili 2. ledna a podle pasů jsme
šestnáctileté syrské dívky.“), který je na cestě do Německa zadržen v České republice a umístěn
do záchytného střediska v Jezové. Hrdina příběhu si stěžuje: „Po nástupu mi sebrali laptop, Ipod,
Iphon, satelitní meteostanici, padělek syrského pasu a 5 000 liber, které jsem si poctivě vydělal už v Gambii
uspokojováním choutek hnusných anglických turistek (…) Bohužel jsem vycítil, že mí přátelé dávají vinu mně,
když jsem je navedl do nesprávného vlaku. Jsem totiž, milí rodičové, rozený smolař. Ještě v Maďarsku jsem prchal
se svým spolužákem Jusifem (taky dělal doma gigola), když mu podrazila nohy ta Maďarka. Byla toho plná
televize. Díky tomu dnes pracuje jako odborný asistent fakulty humanitních studií na Univerzitě v Salamance,
zatímco já dřepím v Jezové. Přitom jsem byl od ní takovýhle kousíček. Co by té maďarské krávě udělalo, kdyby
do mě kopla taky?“ V pocitu nespokojenosti hrdinu utvrzuje nejmenovaný (nicméně z kontextu
jasně ztotožnitelný) aktivista – vysokoškolský pedagog (vykreslený původně jako řvoucí pavián),
který mu nabídne pomoc. Jím vyslaná aktivistka nic nevyřešila a hlavní hrdina se snaží ukrátit
si čas výrobou mačety, která je mu ale personálem zabavena. Příběh končí příjezdem ministrů
a ředitelů neziskových organizací na pomoc uprchlíkům: „Prohlídli si tábor, zalomili rukama
a rozeběhli se psát žaloby do Strasbourgu. Pak ten vrchní ochránce lidských práv pro OSN ze Saudské Arábie,
který vyčinil personálu za jejich nelidskost a divil se, jak mohou zajišťovat lidská práva, když v táboře není kat
(…) Pak přijeli velvyslanci všech zemí EU a nakonec ta ruská punková zpěvačka. Ta jediná byla k užitku.
Ve vagíně nám propašovala mraženého krocana, takže jsme mohli odmítnout erární stravu a vyhlásit hladovku.“
Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě
- 25. 9. 2015, http://pravyprostor.cz, autor M. Z.
V tomto článku kárně obviněný popisuje (opět se zcela zjevnou nadsázkou a ironií)
politický a společenský vývoj ve smyšlené evropské obci za dobu deseti let od „přijetí
demokratizačních změn“, kdy za použití formálně demokratických institutů došlo k postupnému
převzetí moci radikálními islamistickými organizacemi, při zachování zdání politické plurality.
Na počátku v obci vládl nikým nevolený (sekulární) starosta, jehož úřad byl „navíc zcela prolezlý
korupcí“. Po vypsání prvních demokratických voleb získalo v desetičlenné obecní radě osm
mandátů Radikální Muslimské bratrstvo; zbylí dva členové zastupitelstva se krátce po volbách
ztratili a byli prohlášeni za nezvěstné. Bývalý starosta byl popraven, občané židovského původu
byli vyhnáni a začalo být uplatňováno právo šaría. Přetrvávající korupce dala vzniknout novému
hnutí – Talibanu. Toto hnutí formálně demokratickými prostředky ovládlo postupně obecní radu
a policii. Prosadilo striktní uplatňování práva šaría (poprava vůdce Radikálního Muslimského
bratrstva, zavedení hidžábu pro ženy, přijetí zákonů proti Židům a jinověrcům). Jelikož Židé byli
již vyhnáni, „byl zřízen při zdejší mateřské školce pyrotechnický kroužek, který pořádal poznávací zájezdy
do sousední Hebrejské Lhoty, aby mohl být zákon naplňován.“ K další radikalizaci obyvatelstva došlo tím,
že se obec Hebrejská Lhota oddělila vysokým plotem; „v důsledku toho již nebylo možné organizovat
poznávací zájezdy pyrotechnického kroužku.“ Tato radikalizace vynesla k moci organizaci Al Kajda;
pod jejím vedením byl vypálen křesťanský kostel, došlo k vyvraždění jinověrců a ženy začaly
nosit nikáb. Vůdce Talibanu byl popraven. Vývoj byl zakončen nástupem organizace ISIL. Za její
vlády „[h]rdlem propadli muslimové nesunitského směru, byla odpálena šíitská mešita, včetně modlících
se věřících. Značně se rozvinul společenský život v obci. Každé pondělí byly organizovány trhy s jezídskými
sexuálními otrokyněmi, ve středu se konalo veřejné uřezávání hlav odpadlíků od islámu, v pátek shazování
homosexuálů z věže obecního minaretu a v neděli kamenování jezídských sexuálních otrokyň za to, že mezi
pondělkem a nedělí provozovaly mimomanželský sexuální styk. Byl popraven vůdce Al Kajdy, holky začaly nosit
burky a Al Kajda se stala umírněnou islámskou opozicí.“
Dále se kárný senát seznámil s obsahem článků, za jehož publikaci byla již kárně
obviněnému uložena kárným navrhovatelem výtka (předloženo kárným navrhovatelem v tištěné
podobě):
Zpráva o stavu české justice
- 27. 1. 2015, http://pravyprostor.cz
Jde o fiktivní vyjádření soudu k ESLP ve věci soudních průtahů a bránění spravedlnosti,
na pozadí smyšleného sporu mezi osobami veřejného života, které lze dle iniciál a kontextu
snadno identifikovat. S ironií a nadsázkou jsou zde popsány malichernosti některých sporů
a těžkopádnost jejího soudního projednávání. V textu je užit jeden vulgarismus, který má ovšem
v textu svůj význam.
Testament švédského imáma
- 1. 3. 2015, bez uvedení webu
Jde o zjevně fiktivní vzkaz islámského muže svému vnukovi, v němž jsou muslimští
přistěhovalci do Švédska vykresleni jako nábožensky intolerantní, jako černí pasažéři sociálního
systému a drogový dealeři, vnucující svůj způsob života starousedlíkům. Žena v arabském pojetí
je zde vykreslena v degradovaném postavení. V textu je užito několik samoúčelně působících
vulgarismů.
Bůh ochraňuj práva před ochránci lidských práv
- 11. 4. 2015, http://pravyprostor.cz
Tento článek obsahuje ostře vyhraněnou, ale věcnou kritiku postupu ombudsmanky
v kauze diskriminace romské zájemkyně o pronájem bytu, která byla odmítnuta pro svůj etnický
původ. Postup ombudsmanky je zde hodnocen jako selhání instituce Kanceláře veřejného
ochránce práv s tím, že je podmíněno marxistickým světonázorem Mgr. Š. Text je zakončen
konstatováním, že „[p]ůjde-li to takhle dál, přemění nám úřad ombudsmana na něco mezi Orvelovým
ministerstvem lásky a úřadovnou gestapa.“ Článek neobsahuje žádné vulgarismy ani nactiutrhačné
výpady proti Mgr. Š.
Žádost o propuštění z vyšetřovací vazby
- 17. 5. 2015, http://pravyprostor.cz
I v tomto případě jde o zjevně nadnesený, s ironií podaný fiktivní příběh pronajímatele
bytů, navazující na předchozí kauzu. Nájemníky bytů – Romy, arabské přistěhovalce a sexuální
menšiny zde veřejná ochránkyně práv, označovaná jako „Anna Ochranářka“ za použití
antidiskriminačního zákona protěžuje oproti zájmům pronajímatele. Romové jsou zde podáni
jako sociálně nepřizpůsobiví, žijící výlučně ze sociálních dávek, arabská rodina jako vyhraněně
patriarchální a nábožensky intolerantní; zmiňované sexuální menšiny jsou popsány ironizujícím
a do značné míry zesměšňujícím způsobem. I v tomto textu je obsaženo několik vulgarismů,
které však zapadají do kontextu celého vyprávění.
Kárný senát si vyžádal též vyjádření Soudcovské rady Krajského soudu v Ústí nad Labem
k osobě kárně obviněného. Ze sdělení ze dne 25. 5. 2016, zn. Spr 5017/2015 se podává,
že soudcovská rada se k osobě žalovaného ani k předmětu kárné žaloby nebude vyjadřovat.
Z osobního spisu kárně obviněného bylo zjištěno, že Mgr. Z. je soudcem od roku 2007,
po celou dobu působí na obchodním úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Z obsahu spisu
nejsou patrny žádné výhrady k jeho chování či odváděné práci, s výjimkou výtky za publikaci
nevhodných článků v roce 2015.
Z kopie zápisu o projednání podnětu advokáta Pavla Uhla, sepsaného kárným
navrhovatelem dne 13. 8. 2015 pod Spr 3071/2015, se podává, že shora uvedeného dne bylo
za účasti kárného navrhovatele, dvou místopředsedů krajského soudu a kárně obviněného
projednáno podání advokáta Pavla Uhla, doručené kárnému navrhovateli dne 16. 6. 2015. S kárně
obviněným byl projednán obsah výše uvedených článků s tím, že dle názoru vedení krajského
soudu kárně obviněný překročil meze, které je možné tolerovat jako hranice soudcovské etiky,
neboť některé texty, vztahující se k romské menšině nebo napadající homosexuály a imigranty,
mohou vést čitatele k závěru, že soudce má negativní vztah k těmto osobám a nelze od něho
očekávat spravedlivé rozhodnutí. Podobně nepřijatelné jsou z pozice soudce také osobní výpady
proti veřejné ochránkyni práv, neboť snižují důstojnost soudcovské funkce. Mgr. Z. popřel, že by
prostřednictvím svých článků chtěl na kohokoliv útočit; uvedl, že jde o literární satiru, jejímž
prostřednictvím chtěl poukázat na některé negativní společenské jevy. Popřel, že by se jakkoliv
prezentoval jako soudce; profil autora je obsažen pouze na serveru K zamyšlení, který však byl
redakcí použit z jeho dříve publikované knihy. Kárně obviněný rozhodně svými příspěvky
nezamýšlel vyvolávat jakoukoliv rasovou nenávist nebo nenávist k menšinám, zvolil však formu
satiry, která je literárním stylem a určité nadnesené nebo škodolibé obraty zahrnuje. Své články
z pohledu možných účastníků řízení nehodnotil a připouští, že pokud by jeho texty mohly vést
představitele menšin k závěru o jeho podjatosti, nemohl by v takovém publikačním tónu
pokračovat. Propříště je v případě své literární činnosti rozhodnut více používat autocenzuru
svých textů a respektovat důsledněji etiku výkonu soudcovské funkce. Ve vztahu k veřejné
ochránkyni práv již v publikaci dalších textů pokračovat nebude. Na základě tohoto projednání
byla kárným navrhovatelem uložena dne 18. 8. 2015 pod Spr 3071/2015 kárně obviněnému
důtka dle ustanovení §88a zákona č. 6/2002 Sb. I tato listina byla kárnému senátu předložena ve
fotokopii.
Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování, kárný navrhovatel navrhl, aby za účelem
prokázání, že autorem vytýkaných článků je Mgr. Z., byl učiněn dotaz na redakci serveru Pravý
prostor o způsobu dodání článků, které jsou předmětem řízení v této věci a porovnání dodání
těchto článků s články předchozími, u nichž autorství kárně obviněného sporné nebylo.
V případě, že by k osvětlení dané otázky tento důkaz nepostačoval, navrhl kárný navrhovatel
provedení znaleckého posudku k posouzení obou skupin textů z pohledu možného autorství.
Těmto důkazním návrhům kárný senát nevyhověl, neboť na základě již provedeného dokazování
považoval skutkový stav věci za dostatečně objasněný.
Kárný navrhovatel ve svém závěrečném návrhu uvedl, že se věcí zabýval na podnět
advokáta Pavla Uhla, který se touto cestou pokoušel iniciovat i vyvolání kárného řízení. Celou
záležitost se snažil nejprve vyřešit v rámci své kárné pravomoci, tedy uložením výtky; takový
postup měl za dostačující, neboť předpokládal, že si s kárně obviněným ujasnili, kudy vede
hranice soudcovské etiky při realizaci práva soudce na svobodu projevu. Jelikož kárně obviněný
v publikaci článků tohoto typu pokračoval (byť v mírnější podobě, neobsahující již výpady proti
konkrétním osobám), kárnému navrhovateli nezbylo, než podat tento návrh na zahájení kárného
řízení. Dále kárný navrhovatel uvedl, že je rovněž znepokojen společenskými jevy, o kterých píše
ve svých článcích kárně obviněný, klade si však otázku, zda je právě soudce povolán k tomu, aby
se těmito otázkami takto veřejně zabýval. Dle jeho názoru tomu tak není, neboť soudcovská role
je v zásadě rolí zdrženlivou, konzervativní, a soudce je při výkonu některých svých ústavních práv
omezen právě ustanovením §80 zákona č. 6/2002 Sb. Toto omezení není samoúčelné,
neboť se jim sleduje ústavně zakotvený zájem na důvěře veřejnosti v nezávislé soudní
rozhodování. Právě důvěra veřejnosti k justici jako celku mohla být publikační činností kárně
obviněného ohrožena, neboť v jeho článcích se zřetelně objevuje jeho postoj k některým
společenským otázkám; tento postoj však obsahuje řadu předsudků, určité negativní společenské
jevy se personalizují a vytváří se z nich fiktivní příběhy, v nichž se konkrétní excesivní jednání
některých skupin osob zobecňují. Taková publikační činnost vede k vytváření a předávání
stereotypů, což je jistě v rozporu se soudcovskou rolí. Podstata soudcovské funkce spočívá
v dobrovolném sebeomezení a zdrženlivosti, a to v zájmu zachování důvěry veřejnosti
v nestranné rozhodování soudů. Na celou věc je přitom třeba nahlížet pohledem potenciálních
účastníků řízení. Pokud by účastník řízení náležel k některé ze skupin, které Mgr. Z. ve svých
článcích kritizuje (například aktivista či cizinec), pravděpodobně by se u něj soudit nechtěl.
Samotná skutečnost, že kárně obviněný není momentálně zařazen například na úseku, který
posuzuje azylové žádosti, není rozhodující, neboť změnou rozvrhu práce může být na takový
úsek přeřazen. Soudce musí být univerzální a nelze a priori vyloučit, že bude v budoucnosti soudit
i jiné případy a účastníky než dosud. Argumentuje-li kárně obviněný tím, že ve své publikační
činnosti nikde nezmiňoval fakt, že je soudcem, jde o argument lichý, neboť zákon č. 6/2002 Sb.,
omezuje soudce v jeho civilním životě bez ohledu na to, zda je o něm v konkrétním případě
známo, že je soudcem. Kárný navrhovatel očekává, že kárný senát pro tyto případy naznačí
hranice, jejichž překročení již představuje porušení soudcovské etiky. Kárný navrhovatel nemá
žádnou ambici jakkoliv kontrolovat obsah článků kárně obviněného; měl by to být především on,
kdo by si měl být vědom, kam až může jako soudce v této činnosti zajít. Z uvedených důvodů
proto kárný navrhovatel na podaném návrhu trvá, a to včetně návrhu na uložení kárného
opatření ve formě snížení platu o 15 % na dobu 6 měsíců.
Kárně obviněný ve své závěrečné řeči uvedl, že s výjimkou článku Zpráva evropského
komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě kárný navrhovatel nekonkretizoval,
v čem konkrétně spatřuje v jednotlivých článcích prvky extrémní publicistiky a jaké konkrétní
užití vulgarismů je mu kárným návrhem vytýkáno. Fakticky se jedná jen o subjektivní hodnocení
literární činnosti kárně obviněného, které kárný navrhovatel povyšuje nad Ústavu a zákony,
které nejen uměleckou činnost soudců nezakazují, ale zákon č. 6/2002 Sb. ji i výslovně povoluje.
V této souvislosti kárně obviněný uvedl konkrétní případy, kdy byly předmětné články v rámci
navazujících diskuzí čtenáři hodnoceny zcela odlišně. Dle jeho názoru se tedy nutně nabízí
otázka, proč by mělo mít hodnocení těchto článků kárným navrhovatelem větší váhu,
než hodnocení čtenářů. Postoj kárného navrhovatele navozuje představu, že by soudce při své
literární činnosti musel svou tvorbu dávat někomu k posouzení, zda nejde o text, který by měl být
jakkoli závadný. Takový postup by však představoval cenzuru, což je naprosto nepřijatelné.
Kárně obviněný má za to, že kárný navrhovatel na posuzované články pohlíží optikou advokáta
Pavla Uhla, který již dříve upozorňoval na údajnou nevhodnost předchozích článků. Pavel Uhl
nicméně není schopen věc objektivně posoudit, a to nejen z důvodu své krajně levicové
orientace, ale též proto, že je ve věci osobně zainteresován, neboť předchozími články se cítila
být dotčena jeho matka, veřejná ochránkyně práv A. Š. Kárný navrhovatel přitom zcela přehlíží
fakt, že kárně obviněný ve své publikační činnosti zesměšňoval například i Tomio Okamuru,
který je zaměřen proti uprchlíkům. Lze se tedy domnívat, že určitá kritika přípustná je, kritika
směřující vůči jiným osobám však dovolená není; celá věc na kárně obviněného působí tak,
jako by byla výsledkem nějaké politické objednávky. Dále kárně obviněný zopakoval,
že se jako soudce u žádných článků neprezentoval; o tom, že je soudcem, nevěděli ani
provozovatelé serverů, na kterých publikuje. Ve známost celá věc vzešla až v souvislosti
s podáním kárného návrhu; únik této informace do médií má svůj původ nejspíše u kárného
navrhovatele, ministerstva spravedlnosti či Pavla Uhla. Důsledky zveřejnění této informace, tedy
faktu, že autorem posuzovaných článků je soudce, má ovšem nést kárně obviněný, který tuto
skutečnost důsledně nezveřejňoval. V této souvislosti si kárně obviněný klade otázku,
zda by se na celé věci cokoliv změnilo v případě, pokud by publikoval pod nějakým
pseudonymem. Snažil-li by se totiž někdo dopátrat, kdo se za tímto pseudonymem skrývá,
nepochybně by se mu to podařilo. Již jen z tohoto důvodu má tedy kárně obviněný za to, že svou
publikační činností nemohl ohrozit důstojnost soudcovské funkce, stejně tak, jako by ji nemohl
ohrozit soudce, který by se v občanském životě dopustil nějakého poklesku, nevešlo-li
by ve známost, že je soudcem. Konečně se kárně obviněný vyjádřil též k možnosti, že by jeho
publikační činnost mohla atakovat důvěru veřejnosti v nezávislé rozhodování soudů. Uvedl,
že o jeho možné podjatosti z uváděných důvodů nelze uvažovat již jen proto, že v rámci
obchodní agendy, kterou soudí, nemůže poznat například náboženskou či sexuální orientaci
účastníků řízení. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby byl kárného obvinění v plném
rozsahu zproštěn.
Lhůty pro podání kárného návrhu
Kárný senát se zabýval nejprve tím, zda jsou dodrženy lhůty pro podání kárného návrhu,
uvedené v §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. Vzhledem k tomu, že kárný návrh byl podán dne
18. 12. 2015, přičemž nejstarší z posuzovaných článků byl publikován dne 23. 8. 2015,
je evidentní, že jak objektivní lhůta (3 roky), tak i lhůta subjektivní (6 měsíců) byly dodrženy
a věcnému projednání kárného návrhu tak nebrání.
Podstata vytýkaného jednání
Nejprve je vhodné shrnout skutky, které jsou kárným návrhem považovány za kárné
provinění. Dle názoru kárného navrhovatele kárně obviněný publikací tří článků na webu
www.pravyprostor.cz (Dopis dezorientovaného běžence ze dne 23.8.2015, Zpráva evropského komisaře
o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě ze dne 25. 9. 2015 a Zpráva o putování do Němec ze dne
16. 11. 2015) zaviněně porušil své povinnosti soudce uvedené v zákoně č. 6/2002 Sb.,
a to konkrétně v §80 odst. 1, §80 odst. 2 písm. b) a §80 odst. 4. Kárný navrhovatel má za to,
že jde ve všech případech o extrémní politickou publicistiku, obsahující navíc vulgarity a sexuální
a násilné narážky, což odporuje zásadám soudcovské etiky; takové jednání přitom nelze omluvit
ani licencí volné autorské tvorby.
Tato publikační činnost dle názoru kárného navrhovatele není slučitelná s výkonem
funkce soudce, neboť narušuje její důstojnost; ohrožuje také důvěryhodnost Krajského soudu
v Ústí nad Labem, ve smyslu ohrožení důvěry veřejnosti v nezávislé, nestranné a spravedlivé
rozhodování soudů.
Posouzení autorství článků
Kárný senát se nejprve zabýval tím, zda lze bez důvodných pochybností dovodit,
že autorem vytýkaných článků je skutečně kárně obviněný. Ten se k autorství předmětných
článků nedoznal, nicméně své autorství ani nepopřel a v tomto směru odmítl na nařízeném
jednání vypovídat.
Kárný senát dospěl k závěru, že lze považovat za dostatečně prokázané, že autorem všech
posuzovaných článků je skutečně Mgr. Z. Vycházel přitom zejména ze samotného obsahu článků,
formy, jakými byly napsány i z vyhodnocení užití vyjadřovacích prostředků. Ve všech těchto
znacích lze totiž nalézt výraznou podobu s články, k jejichž autorství se kárně obviněný přihlásil
v rámci projednávání své dřívější publikační činnosti s vedením Krajského soudu v Ústí nad
Labem. Šlo konkrétně o články Zpráva o stavu české justice, Testament švédského imáma, Bůh ochraňuj
lidská práva před ochránci lidských práv a Žádost o propuštění z vyšetřovací vazby, za jejichž publikaci mu
byla vedením krajského soudu dne 18. 8. 2015 uložena výtka dle §88a zákona č. 6/2002 Sb. Dále
nelze přehlédnout fakt, že nyní posuzované články byly publikovány na stejném webu, jako
zmiňované předchozí články, a to i s uvedením kárně obviněného jako autora. Kárně obviněný se
kromě toho na nařízeném ústním jednání k autorství nyní hodnocených článků několikrát
bezděčně přihlásil („Já jsem nikdy na žádný z těch serverů nikdy neuvedl, že autor je soudce, bylo tam jenom
jméno“, „…takže i kdybych byl autorem těchto článků, tak autor těchto článků ve skutečnosti splnil to, co mi
tady bylo vytýkáno, že jsem slíbil, že se nebudu dotýkat paní A. Š.“, apod.), byť svá vyjádření v některých
případech korigoval tím, že to co uvedl, by platilo za předpokladu, že mu bude autorství
prokázáno. Poté, co kárný senát konstatoval, že autorství kárně obviněného považuje za
dostatečně prokázané, Mgr. Z. již své autorství nikterak nezpochybňoval, vyjadřoval se jako jejich
autor a nenabídl stran této otázky jiné vysvětlení, než jaké se podává z uvedených skutečností.
S ohledem na tyto skutečnosti kárný senát nevyhověl ani návrhu kárného navrhovatele na
doplnění dokazování za účelem identifikace autora předmětných článků.
Posouzení, zda hodnocené články obecně nepřekračují meze ústavně zaručeného práva
na svobodu projevu (tedy nejde-li o projevy představující zneužití tohoto práva ve smyslu
čl. 17/4 Listiny a čl. 10/2 Úmluvy)
Kárně obviněný svou obranu postavil na základní premise, dle které posuzovaná
publikační činnost (bylo-li by mu autorství článků prokázáno) představuje fakticky výkon jeho
ústavně zaručeného práva na svobodu projevu. Vyjádřil se též k obsahu jednotlivých článků,
kdy argumentoval tím, že jde o volnou uměleckou činnost – satiru, která je ze své podstaty
nelaskavá. Dle jeho názoru neobsahuje propagaci žádného politického názoru, neobsahuje
vytýkané sexuální a násilné narážky a použité vulgarismy odpovídají povaze tohoto
žánru.
Svoboda projevu, jakožto jedno ze základních politických práv, je zakotvena především
v čl. 17 Listiny. Ten v odstavci 1 stanoví, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, přičemž
každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2). Podle odst. 3
citovaného článku také platí, že cenzura je nepřípustná.
Dále je nutno vzít v potaz znění čl. 10 odst. 1, větu první Úmluvy (jíž je Česká republika
vázána a ve smyslu čl. 10 Ústavy je součástí našeho právního řádu) z něhož se podává, že každý
má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace
nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.
Kárný senát dospěl k jednoznačnému závěru, že sepsání těchto článků, respektive
jejich veřejná prezentace by samy o sobě neměly být důvodem pro jakýkoli zásah veřejné
moci, jenž by bylo možné odůvodnit jak na základě čl. 17 odst. 4 Listiny (Svobodu projevu a právo
vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná
pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.),
tak i čl. 10 odst. 2 Úmluvy (Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat
takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění
úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci ). Na volbě
tématu ani na celkovém vyznění článků totiž neshledal kárný senát nic závadného,
ve smyslu zneužití tohoto práva (viz čl. 10 Úmluvy), neboť nejde například o hlásání
antisemitismu, nacionálního socialismu, náboženské či rasové nenávisti, nabádání k něčemu
nezákonnému, apod. V obecné rovině (tedy bez přihlédnutí k osobě autora článků) zde
proto neexistuje důvod, proč by předmětné články měly být vyňaty z ochrany citovaných
článků Listiny a Úmluvy, garantujících právo na svobodu projevu. Zde je nutno upozornit,
že dle dlouhodobé a konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“)
se čl. 10 odst. 2 Úmluvy „vztahuje nejen na ´informace´a ´myšlenky´, které jsou příznivě přijímané
či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují.“ (viz Handyside
proti Spojenému království, č. 5496/17, rozsudek ze dne 7. 12. 1976, §49; k této myšlence se ESLP
přihlásil například i ve věcech Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, rozsudek velkého senátu ze dne
28. 10. 1999 či Vogt proti Německu, č. 17851/91, rozsudek ze dne 26. 9. 1995 – viz podrobněji dále).
Přestože tedy kárný senát sdílí názor kárného navrhovatele, že jednotlivé složky
příběhů uvedených v posuzovaných článcích jsou pospojovány tak, že vyznívají převážně
paušalizujícím a neobjektivním způsobem a v případě článků Dopis dezorientovaného
běžence a Zpráva o putování do Němec i způsobem pro některé skupiny osob značně
dehonestujícím, přičemž v celkovém kontextu navozují jednoznačně negativní obraz
především migrantů, pracovníků neziskových organizací a občanských aktivistů,
což může u čtenářů přispět k vytváření zjednodušujícího obrazu reality a posilování
nežádoucích stereotypů, lze přisvědčit obraně kárně obviněného, že ani taková forma
satiry nemá být podrobována cenzuře, neboť jde sice o značně vyhraněný a nelaskavý,
nicméně v demokratické společnosti stále ještě akceptovatelný způsob kritiky
konkrétních společenských poměrů. I značně expresivní kritika (zde kontroverzní vykreslení
některých aspektů současné migrační krize) má ve společnosti své opodstatnění, má-li reálný
základ, o němž má veřejnost dostatečnou povědomost (srov. nález Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03); tyto podmínky jsou v posuzovaných případech nepochybně
splněny.
Pro úplnost lze poznamenat, že pokud by se snad konkrétní osoby cítily být obsahem
těchto článků poškozeny ve svých osobnostních právech (z kontextu článků, reagujících
na konkrétní události, lze některé osoby s vysokou mírou pravděpodobnosti ztotožnit), mohou
se bránit prostředky civilního práva; aplikace veřejnoprávní úpravy (trestání, disciplinární
opatření) je prostředkem ultima ratio, pro který v tomto případě není místa.
Na tomto místě je nicméně nutno zdůraznit, že ani kárný navrhovatel apriorní
neakceptovatelnost těchto článků nenamítal. Podstatou jeho výhrad byl totiž fakt, že autorem
článků je soudce; právě to, dle jeho názoru, činí publikaci těchto článků problematickou.
Posouzení existence zákonného omezení práva na svobodu projevu soudců
Kárný senát se tedy dále zabýval tím, zda lze z pozitivní právní úpravy dovodit restrikci
práva na svobodu projevu soudců, odpovídající požadavkům čl. 17 odst. 4 Listiny, respektive
čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Pro posouzení, zda omezení svobody projevu odpovídá v konkrétních případech
požadavkům čl. 10 odst. 2 Úmluvy, zformuloval ESLP kritéria, jimiž je vždy nutno se zabývat
(viz zejména Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), č 6538/74, rozsudek ze dne 26. 4. 1979,
§45).
Především je třeba zabývat se tím, zda takový zásah předpokládá zákon.
Jak již upozornil Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98, tato podmínka
je splněna tehdy, je-li zákon dostupný, stanovené omezení je v něm stanoveno dostatečně jasně
(podmínka srozumitelnosti) a následek jeho porušení musí být pro adresáta předvídatelný (možnost
upravit své chování se zřetelem na tuto normu). Nelze přitom vycházet výlučně z jazykového
znění zákona, ale je třeba též uvážit, jak příslušné znění vykládá judikatura.
V posuzované věci je tedy nutno vyložit, zda povinnosti soudce stanovené v §80 zákona
č. 6/2002 Sb., odpovídají těmto požadavkům, tedy lze-li ze zmiňovaného ustanovení existenci
předmětného omezení pro soudce dovodit. Citované ustanovení zákona upravuje povinnosti
soudce komplexně, tzn., nejen při vlastním výkonu funkce soudce, ale i v jeho občanském životě.
Z pohledu řešené problematiky je nutno zmínit především obecné ustanovení §80 odst. 1,
dle kterého je soudce povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském
životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit
důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů . Tyto základní povinnosti
rozvíjí mj. odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení, z něhož se podává, že v zájmu záruk nezávislosti
a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce zejména povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu
ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce. Konečně je nutno zmínit ustanovení §80
odst. 4 citovaného zákona, dle kterého je soudce povinen při své činnosti mimo výkon funkce
soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala
nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soud u nebo
nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu
funkce soudce.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákon č. 6/2002 Sb., o omezení práva na svobodu
projevu soudců explicitně nehovoří. To ovšem neznamená, že takové omezení nelze dovodit
výkladem, což ostatně připustil i Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 526/98,
kdy zejména poukázal na roli vysokých soudů při interpretaci zákonů (obdobně argumentoval
i ESLP v již zmiňované věci Sunday Times proti Spojenému království).
Z tohoto pohledu lze poukázat na rozhodnutí kárného senátu tohoto soudu ze dne
11. 6. 2015, č. j. 16 Kss 7/2014 - 92 a zejména pak na rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 13 Kss 1/2015-112, která se touto problematikou zabývala. Z hlediska interpretace shora
citovaných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., je podstatné, že v obou případech dospěl kárný
senát k závěru, že povinnosti soudců vyplývající z jeho §80 zahrnují i jisté omezení svobody
jejich projevu. V posledně zmiňovaném rozsudku kárný senát výslovně uvedl, že „[j]ak vyplývá
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k dané otázce (viz např. rozsudky ze dne 27. 5. 2014,
Baka proti Maďarsku, stížnost č. 20261/12; ze dne 26. 2. 2009, Kudeshkina proti Rusku, stížnost
č. 29492/05; ze dne 16. 9. 1999, Buscemi proti Itálii, stížnost č. 29569/95; nebo rozsudek velkého senátu
ze dne 28. 10. 1999, Wille proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 28396/95), soudce či jiná osoba spojená s výkonem
spravedlnosti má právo vyjadřovat a šířit, i veřejně, své občanské a politické postoje, včetně názorů otevřeně
kritických, přičemž předmětem kritiky mohou být i poměry v samotné justici, či dokonce na konkrétním soudu,
smluvní strany však jsou na druhou stranu oprávněny v nezbytně nutné míře požadovat, aby výkon tohoto práva
na svobodu projevu ze strany soudců a dalších představitelů justice byl vykonáván s jistou zdrženlivostí, tedy tak,
aby neohrožoval nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci a nezasahoval do práva konkrétních
účastníků řízení na spravedlivý proces. Obdobný přístup k této otázce zastává i Ústavní soud (srov. např. usnesení
ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 3061/09), resp. Nejvyšší správní soud (srov. již zmiňované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 12 Ksz 2/2008 – 124, www.nssoud.cz).“ Kárný senát
nevidí důvod, proč se od této interpretace výše zmiňovaných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb.,
v nyní projednávané věci jakkoli odchylovat, a to tím spíše, že oprávněnost státu klást na své
zaměstnance vystupující v postavení společenské autority (kam by soudci měli nepochybně
spadat) jistá omezení (včetně omezení práva na svobodu projevu) lze dovodit i z dalších
rozhodnutí ESLP (viz například Vogt proti Německu). Tento přístup je ostatně konformní i s čl. 26
odst. 2 Listiny, dle kterého zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo
činností.
Dalším kritériem je zhodnocení, zda toto omezení sleduje cíle, které jsou legitimní
dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Tento požadavek považuje kárný senát za nepochybně naplněný,
neboť čl. 10 odst. 2 Úmluvy jasně deklaruje, že jedním z důvodů omezení práva svobody projevu
je i zájem na zachování autority a nestrannosti soudní moci. Nelze ovšem přehlédnout fakt, že Listina
v čl. 17 odst. 4 takový cíl, legitimizující omezení práva na svobodu projevu, výslovně neuvádí.
Z hlediska daného kritéria jde o závažné zjištění, neboť připouštěla-li by Listina jen menší zásahy
do svobody projevu než Úmluva, nebylo by možné se aplikace Úmluvy (stanovující pouze
minimální standard lidských práv a základních svobod) při odůvodnění zásahu do tohoto práva
z důvodů, které Listina nezná, dovolávat. K této otázce se nicméně již vyjádřil Ústavní soud
v nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, kde zdůraznil nutnost vykládat předpisy
ústavního práva (a tedy i zmiňovaný článek Listiny) nikoli pouze jazykovým výkladem,
ale především výkladem teleologickým. Z tohoto důvodu odmítl názor, dle kterého nestrannost
soudní moci nemůže být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, neboť ji čl. 17 odst. 4
Listiny ve výčtu těchto důvodů neuvádí. Dle názoru Ústavního soudu „nestrannost soudní moci
ústavodárce jako ústavní hodnotu výslovně koncipuje i na jiných místech (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 82 odst. 1
Ústavy) a je subsumovatelná i pod pojem právního státu v čl. 1 odst. 1 Ústavy. I ochrana autority soudní moci je
však ústavní hodnotou (podřaditelnou již pod princip právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy), což plyne
i z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (bod 43), též body 26, 84 a 124 nálezu
o ústavní stížnosti stěžovatele T. P.]. Ústavní soud neshledává rozumný důvod podsouvat racionálnímu
zákonodárci úmysl upřednostnit a priori jednu ústavní hodnotu (např. právo na informace a svobodu projevu)
před jinou ústavní hodnotou (např. autorita a nestrannost soudní moci), a tím popřít princip proporcionality.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (bod 38) poukázal na tezi, že ústavní hodnoty jsou prima facie
rovnocenné. Tuto tezi by však výše uvedený názor, nepřiznávající ústavní hodnotě (v podobě ochrany autority
a nestrannosti soudní moci) povahu legitimního cíle omezení základního práva na informace a základní svobody
projevu, důsledně vzato popíral.“ Lze tedy uzavřít, že i z pohledu čl. 17 odst. 4 Listiny je druhá
podmínka pro omezení svobody projevu soudců splněna.
Zbývá konečně posoudit, zda je toto omezení pro dosažení uvedených cílů
nezbytné. ESLP ve své judikatuře (viz například již opakovaně zmiňovaný rozsudek Sunday Times
proti Spojenému království, či rozsudek velkého senátu ve věci Janowski proti Polsku, č. 25716/94,
ze dne 21. 1. 1999) nabádá, aby byla primárně posuzována vhodnost takového opatření. Tuto
podmínku lze mít za splněnou, s ohledem na již konstatovanou potřebu zachování autority
a nestrannosti soudní moci, jejímuž naplnění posuzované omezení slouží. Splněna je i podmínka
nezbytnosti, respektive existence „naléhavé společenské potřeby“ takového zásahu, neboť požadovaného
cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, například prostředky práva soukromého. Soudce
je i ve svém občanském životě ústavním činitelem, reprezentujícím jednu z mocí ve státě,
a vyloučení excesů v jeho chování tak musí podléhat veřejnoprávní regulaci (není rozhodné, zda
se v případě, kdy soudce svými projevy ohrozí autoritu či nestrannost soudní moci, bude dotčený
subjekt hájit v civilním řízení; leckdy to z povahy věci nebude ani možné). Nejedná se tedy
o situaci, kdy stát přijme omezení tam, kde již jiné omezení (sledující stejný cíl) úspěšně funguje
(srov. rozsudek ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, stížnost
č. 17488/90). Dle názoru kárného senátu je naplněna i třetí podmínka, a to přiměřenost užitého
opatření. Možnost států klást na své zaměstnance (tedy nejen soudce) jistá omezení, a to i pokud
jde o jejich mimopracovní aktivity, je judikaturou ESLP akceptována (viz například již zmiňovaná
věc Vogt proti Německu), jsou-li tato omezení výsledkem spravedlivého poměření hodnot stojících
ve vzájemné kolizi (zde právo na svobodu projevu a požadavek na zachování autority
a nestrannosti justice). Zájem na zachování autority soudní moci a důvěry veřejnosti v její
nestrannost je dle názoru kárného senátu závažnější, než omezení spočívající v tom, že se soudci
musí poněkud omezit ve svém právu na svobodu projevu.
Lze tedy uzavřít, že úprava §80 zákona č. 6/2002 Sb., požadavky na přípustnost
restrikce práva na svobodu projevu u soudců splňuje. Lze z ní dovodit, že soudci jsou,
oproti jiným kategoriím osob, v této svobodě částečně omezeni.
Zhodnocení, zda kárně obviněný překročil omezení svobody projevu soudců
Při úvaze, zda kárně obviněný publikací předmětných článků překročil omezení,
vyplývající pro něj z §80 ZSS, vycházel kárný senát z premisy, že soudce má představovat jistou
společenskou autoritu a musí si tedy být vědom toho, že veškeré jeho počínání bude veřejností
vnímáno citlivěji, než je tomu u jiných osob. Vyjadřuje-li se tedy veřejně k určitým otázkám
(v principu není rozhodující, zda uměleckou, případně publicistickou formou, jako kárně
obviněný), musí brát na zřetel fakt, že tato vyjádření mohou mít ve společnosti silnější dopad.
Postavení soudce je ve srovnání s jinými zaměstnanci státu zcela specifické. Soudce, jakožto
přímý vykonavatel jedné z mocí státu, je vybaven nejen výjimečnými pravomocemi,
ale i výsadami, které mu umožňují vykonávat funkci nezávisle, nestranně a spravedlivě (srov. §80
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Tomu ovšem konsekventně odpovídají i zvýšené požadavky
na jeho osobní integritu a na jeho roli pro zachovávání důvěryhodnosti celé justice, které se,
mimo jiné, projevují i v jistých omezeních v osobním životě a při výkonu politických práv.
Jestliže se tedy někdo rozhodne být soudcem, bere tím na sebe dobrovolně i tato (zcela legitimní)
omezení. V oblasti práva na svobodu projevu se tak ve zvýšené míře uplatňuje zásada vyjádřená
v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, dle které „výkon těchto svobod (…) zahrnuje i povinnosti i odpovědnost“.
Z výše zmiňované judikatury ESLP lze do značné míry dovodit, kde vede hranice,
za níž by se soudce při realizaci práva na svobodu projevu neměl pouštět. Není sporu o tom,
že i soudce má mít právo na vlastní názor (je to naopak žádoucí) a má právo jej vyjadřovat
i veřejně. Není nic tedy nic závadného na tom, vyjadřuje-li se (třebas i kriticky) k otázkám
veřejného života, ke konkrétním událostem, a to i cestou uměleckých či publicistických
prostředků (zde za použití satiry a nadsázky v rámci publikace článků). Může se také vyjadřovat
k otázkám, které jsou chápány jako politické, a konfliktní (viz již výše zmiňovaná
rozhodnutí Kudeshkina proti Rusku a Baka proti Maďarsku); zde tedy kárný senát nesdílí názor
kárného navrhovatele, že by se soudce měl veřejným prohlášením na tato témata vždy vyhýbat.
Soudci je nicméně zapovězeno vyjadřovat veřejnou podporu konkrétnímu politickému subjektu
či programu, případně podporovat či šířit myšlenky, které jsou v rozporu s principy demokratické
společnosti. Korektivem jeho počínání musí být hranice, za níž by mohl vyvolat dojem,
že jím prezentované názory by mohly mít vliv na výkon jeho soudcovské funkce
(viz například Albayrak proti Turecku, č. 38406/97, rozsudek ze dne 31. 1. 2008). Obecné pravidlo,
dle kterého ochrany čl. 10 odst. 1 Úmluvy nepožívají projevy urážlivé, motivované osobním
antagonismem, apod., platí v případě soudce dvojnásob. Hodlá-li se tedy soudce veřejně
vyjadřovat za použití nadsázky či přehánění (viz Kudeshkina proti Rusku), je třeba pečlivě vážit
opodstatněnost takového postupu (například vyvolání debaty o věcech veřejného zájmu), ale také
užitou formu. Bez významu pak není ani kontext, v němž jsou projevy realizovány (v daném
případě jde zejména o otázku zaměření webu, na němž byly články publikovány).
Uvedené je možné shrnout tak, že „lze očekávat od osob v soudcovských funkcích, že budou svou
svobodu projevu užívat se zdrženlivostí pokaždé, kdy by mohla být ohrožena autorita a nestrannost soudní moci.“
(Wille proti Lichtenštejnsku).
Touto optikou tedy kárný senát nahlížel na obsah jednotlivých článků.
Dopis dezorientovaného běžence a Zpráva o putování do Němec
Pokud jde o články Dopis dezorientovaného běžence a Zpráva o putování do Němec, kárný senát již
výše konstatoval, že celkové vyznění těchto příběhů vyznívá jako paušalizující, neobjektivní
a do značné míry dehonestující vyobrazení především migrantů a pracovníků neziskových
organizací, či občanských aktivistů. Ani použití satirických prostředků, především zjevné
nadsázky, ironie a sarkasmu, na uvedeném závěru nic nemění. Kárný senát nepopírá, že cílem
satiry je primárně výsměch společenským nešvarům, a nemusí tedy působit laskavým dojmem,
v posuzovaných případech se však užitý způsob vyprávění a zejména vyhraněná expresivita
vyjadřování kárně obviněného již pohybují na samé hranici vkusu a slušnosti, v některých
případech pak tuto hranici překračují. Lze poukázat zejména na označení afrických dětí zkratkami
nebezpečných infekčních nemocí, paušální vykreslení všech pracovníků neziskových organizací
jako lidí, kteří neobstojí v praktickém životě a fakticky parazitují na pomoci uprchlíkům (Dopis
dezorientovaného běžence), či opět paušalizující podání všech migrantů jako podvodníků a ryzích
oportunistů (Zpráva o putování do Němec). Explicitní použití některých vulgarismů („kozatá
blondýna“, označení neziskové organizace zkratkou „PRDEL“ v článku Dopis dezorientovaného
běžence, či „maďarská kráva“ v článku Zpráva o putování do Němec) působí spíše samoúčelně,
v prvoplánovité snaze pouze upoutat pozornost čtenáře. Uvedené platí i pro zjevně lascivní
narážku „hostinec U tří ocasů“ v článku Dopis dezorientovaného běžence, kde není patrna jakákoli
návaznost na kontext vyprávěného příběhu. Prima facie šokující zmínky o sexuálních perverzitách,
prováděných ztotožnitelnými osobami, má sice v obou článcích zcela reálný, nikoliv však obecně
známý, základ, a kárný senát je tak hodnotí stejným způsobem, jako užité vulgarismy.
Jakkoli kárný senát nikterak nepopírá právo vyjadřovat se uměleckými prostředky
svobodně k jakémukoli tématu, a to i za použití značně expresivních prostředků, v případě,
kdy je autorem soudce, je třeba mít stále na zřeteli výše již opakovaně zmiňovaný imperativ
soudcovské zdrženlivosti (srov. například autorskou tvorbu předsedy bývalého Nejvyššího
správního soudu JUDr. Emila Háchy – sbírku poezie Omyly a přeludy, vydanou ještě v době jeho
aktivního soudcovského působení v roce 1939, která jasně ilustruje, že sama literární tvorba
nemusí být nutně na újmu důstojnosti soudcovského stavu). Dle názoru kárného senátu byla
ve výše uvedených případech akceptovatelná hranice (autorského) projevu soudce
překročena a publikace těchto článků mohla vést k narušení důstojnosti soudcovské
funkce (§80 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb.).
Kárný senát přitom nepřijal obhajobu kárně obviněného, poukazující na fakt,
že se v žádném ze svých publikovaných článků neprezentoval jako soudce. Jestliže se totiž
pod své články podepisoval vlastním jménem, není v době elektronické společnosti pro kohokoli
žádný problém autora článku identifikovat jako soudce. S tímto důsledkem musel být Mgr. Z. i
při minimální obezřetnosti srozuměn a měl jej mít na zřeteli v kontextu požadavků zákona,
upravujících chování soudců i v běžném občanském životě a při výkonu politických práv. Rovněž
je třeba zcela odmítnout argument, podle něhož kárným návrhem vytýkané následky publikační
činnosti kárně obviněného nastaly až tím, že se věcí začal zabývat kárný navrhovatel, v důsledku
čehož vešla celá věc v obecnou známost a Mgr. Z. byl až v této souvislosti veřejnosti představen
jako soudce. Logiku úvahy, podle níž za určitý skutek nese odpovědnost nikoli ten, kdo se ho
dopustil, ale ten, kdo na něj v rámci výkonu své funkce upozorní, považuje kárný senát za zcela
mylnou.
Na rozdíl od kárného navrhovatele však kárný senát v posuzovaném jednání kárně obviněného
nedovodil existenci druhého následku, a to ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné
a spravedlivé rozhodování soudů [§80 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb.].
Dle názoru kárného senátu povaha posuzovaného jednání především nemohla jakkoli ohrožovat
důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování soudů, neboť publikační činnost kárně obviněného
přímo nesouvisí s jeho soudcovskou činností. Rovněž nelze uvažovat o tom, že by tato činnost
mohla ohrožovat nezávislost rozhodování soudů, neboť tento atribut soudní moci je chápán
především institucionálně (ve smyslu oddělení jednotlivých mocí ve státě a jejich vzájemné
vyváženosti); případy, kdy soudce může tento společenský zájem ohrozit, představují situace,
kdy se snaží ovlivnit rozhodování jiného soudce, či pokud tlakům na ovlivnění svého
rozhodování podlehne, apod.
Pokud jde o možnost ohrožení důvěry v nestranné rozhodování soudů, touto možností
se kárný senát musel zabývat hlouběji, neboť tento atribut „autority soudní moci“ je ESLP
konstantně vykládán, jako „absence předsudků nebo předpojatosti“ (viz například Pierscak proti Belgii,
č. 8692/79, ze dne 26. 10. 1984). Kromě subjektivního přístupu, jehož cílem je zjistit osobní
přesvědčení konkrétního soudce v konkrétní projednávané věci (vztah k této věci, jejím
účastníkům či jejich zástupcům), se uplatňuje i přístup objektivní, posuzující, zda tento soudce
obecně skýtá záruky své nestrannosti; jde tedy o zhodnocení, jak se jeví navenek, v celkovém
kontextu svého profesního i osobního života (srov. například rozsudek ve věci Wettstein proti
Švýcarsku č. 33958/96, ze dne 21. 12. 2000; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 441/04). Z tohoto pohledu tedy není rozhodující, zda existují konkrétní indicie
zpochybňující jeho nestrannost v konkrétní věci, ale zda se jeví být jako soudce celkově
„hodnověrným“, ve smyslu zásady: „spravedlivost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět,
že je vykonávána“ (viz Delcourt proti Belgii č. 2689/65, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, §31). Právě
publikační činnost soudce, vyjadřující se k politickým či obecně společenským tématům,
by za určitých okolností předpoklad nestrannosti soudce, ve smyslu objektivního náhledu, mohla
atakovat.
Kárný senát po zralé úvaze dospěl k názoru, že ani tento následek publikační činností
kárně obviněného naplněn nebyl. Především nelze přehlédnout fakt, že hodnocené články
nepředstavují vyjádření podpory konkrétnímu politickému programu či přihlášení
se k nějaké ideologii. Na pozadí těchto článků lze jistě cítit poměrně vyhraněný názor Mgr. Z.
na otázky spojené se současnou migrační situací, na takový postoj však má (jak již bylo výše
konstatováno) právo každý, tedy i soudce. Kárně obviněný specifickou formou glosuje reálné
společenské události, které jsou nepochybně předmětem široké společenské diskuse. Pokud
použití nadsázky a ironie přispívá k debatě veřejného zájmu, aniž by bylo možné
s dostatečnou jistotou dovodit, že tak autor činí z nízkých pohnutek (jako jsou například osobní
antagonismus ke konkrétním osobám či společenským skupinám, či pouhá snaha se zviditelnit,
potažmo získat touto cestou nějaký prospěch, apod.), lze takové počínání v principu akceptovat
(srov. již opakovaně zmiňovaná věc Kudeshkina proti Rusku). Jinou otázkou je jistě forma a celkové
vyznění těchto článků; o tom však bylo již pojednáno výše. Kárný senát taktéž nesdílí názor
kárného navrhovatele, pokud jde o hodnocení webu www.pravyprostor.cz, jako webu
propagujícího extrémní politické názory. Není pochyb o tom, že jde o stránky vyjadřující se
velmi kriticky k současné politické a společenské situaci, dle namátkového seznámení se s jeho
obsahem však rozhodně nelze tvrdit, že by zde byly publikovány články propagující názory, jež
ochrany práva na svobodu projevu nepožívají (viz výše). Nadto kárně obviněný přiléhavě
poukázal na fakt, že na tomto webu jsou běžně publikovány články autorů, které rozhodně nelze
označit za extremisty. Jakkoli se jednotliví autoři vyjadřují ke shora uvedeným otázkám vesměs
kriticky (často jde o články převzaté z jiných webů), představují široké spektrum názorů
(například katolický kněz a pedagog prof. P. P., renomovaná ekonomka M. Š., politolog P. R.,
atd.).
Kárný senát nesdílí konečně ani obavy kárného navrhovatele, že hodnotové postoje kárně
obviněného, seznatelné z jeho publikovaných článků, by mohly být nevhodně spojovány
s justicí jako celkem. Především je nutno připomenout, že posuzované články, i přes jejich
nevhodné vyznění a nepřípadné požití některých výrazových prostředků, obecně vzato
nevybočují z mezí demokratického diskursu. Kárně obviněný se také neprezentuje jako soudce;
to jej sice na straně jedné nezbavuje odpovědnosti dbát vždy a za všech okolností požadavku
na zachování důstojnosti soudcovské funkce, na straně druhé však jde o kvalitativně jinou situaci,
než kdyby se funkcí soudce (byť jen nepřímo) zaštiťoval, ve snaze dát svým projevům větší
vážnost. Jinými slovy, soudce se může podílet na výměně politických i jiných názorů
ve společnosti, nesmí však přitom vzbudit zdání oficiálního názoru zastávané funkce. O takový
případ v projednávané věci nejde. Kárný senát nehodlá zlehčovat obavy kárného navrhovatele,
že v případě, kdy by se Mgr. Z. jakkoli podílel na rozhodování věcí, jejichž účastníci by náleželi
do skupiny osob, jež (nevhodně) ironizuje a zesměšňuje, mohly by tyto osoby mít obavy o
nestrannost jeho rozhodování (ve smyslu objektivního pojetí), a to bez ohledu na to, zda by Mgr.
Z. své názory jakkoli reálně do rozhodování projektoval (subjektivní pojetí nestrannosti). Tato
hranice však v dané věci dle názoru kárného senátu překročena nebyla. Je třeba mít stále na
zřeteli, že posuzované články kárně obviněného jsou zcela zjevně satirou, snahou uměleckými
prostředky glosovat společenské dění. Je přitom jistě iluzorní předpokládat, že soudci obecně
nemají své vlastní hodnotové preference, že nezastávají určité politické názory, či že nemají
představu o tom, jak by měly být řešeny konkrétní společenské problémy. Pokud ovšem cítí
potřebu tyto své názory veřejně prezentovat (což, jak již bylo uvedeno, není v principu
vyloučeno), musí postupovat tak, aby tyto projevy nenavozovaly obavy o existenci nepřípustné
korelace mezi jejich hodnotovými postoji a rozhodovací činností (viz §80 odst. 1 zákona
č. 6/2002 Sb.). Lze v této souvislosti zmínit názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, kde konstatoval, že „[p]rofesionální (a tím i veřejnou) sféru naplňují
(zásadně) veškeré aspekty osobnosti soudce objektivně způsobilé mít souvislost s výkonem jeho funkce.“ Přestože
dle názoru kárného senátu kárně obviněný v obou hodnocených článcích své názory na migrační
krizi a okolnosti s ní související vyjádřil (za použití umělecké licence) natolik vyhraněně, že se již
pohybuje na samé hranici toho, kam by se měl soudce ve svých veřejných vyjádřeních pohybovat,
jen tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru o existenci druhého následku tvrzeného
kárným návrhem, a to ohrožení důvěry v nestranné rozhodování soudů. Ostatně Ústavní soud
ve výše zmiňovaném nálezu dovodil, že i možná existence specifického hodnotového systému
některých soudců (v jím souzeném případě presumovaná s ohledem na jejich přecházející členství
v KSČ) sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku jejich nezávislosti a nestrannosti; může
však být v konkrétních případech důvodem pro posouzení jejich podjatosti (otázka subjektivní
nestrannosti), na základě uvedení konkrétních skutečností uvedených účastníky řízení.
Lze tedy uzavřít, že publikací článků Dopis dezorientovaného běžence a Zpráva
o putování do Němec na webu www.pravyprostor.cz kárně obviněný zaviněně porušil
svou povinnost zdržet se při výkonu svých politických práv všeho, co by mohlo narušit
důstojnost soudcovské funkce, jak mu to ukládá ustanovení §80 odst. 1 a 4 zákona
č. 6/2002 Sb.
Zpráva evropského komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě
I v případě tohoto článku má kárný senát za to, že kárně obviněný podává smyšlený
příběh poněkud zjednodušujícím a paušalizujícím způsobem, navozujícím zde apokalyptickou
budoucnost Evropy. Na rozdíl od předcházejících článků jde však o jednoznačnou kritiku
islámského extremismu, a to na pozadí obecně známých, reálných událostí. Se značnou
nadsázkou je zde popsán postupný nástup islámských radikálů ve smyšlené evropské obci,
kdy je původně sekulární vedení obce (které ovšem také není vykresleno v nikterak příznivém
světle) postupně vystřídáno vládou Muslimského Bratrstva, později Talibánem a nakonec
tzv. „Islámským státem“, a to při formálním dodržení demokratických procedur. Kárný senát
v tomto případě spatřuje zřetelnou paralelu s událostmi, ke kterým došlo v posledních letech
v některých zemích Blízkého východu a severní Afriky, byť dochází k jejich směšování a celkově
zjednodušující interpretaci, za použití literární hyperboly. Takový postup lze ovšem plně
odůvodnit svobodou autorské tvorby. Uvedené platí i pro jasnou alegorii vztahů mezi Izraelem
a oblastí Palestinské autonomie (bombové útoky na území Izraele, stavba bezpečnostní bariéry,
oddělující území Izraele od Západního břehu Jordánu). Z objektivního pohledu lze mít jistě
výhrady ke zmínce o „pyrotechnickém kroužku“ místních dětí, stále je však nutno mít na zřeteli,
že jde o uměleckou tvorbu kárně obviněného, kde užití takového přístupu principiálně nic
nebrání.
Na rozdíl od kárného navrhovatele nespatřuje kárný senát pohoršlivou ani tu část textu,
kde je popisováno sexuální otroctví jezídských žen, kamenování křesťanů, či rituální vraždění
homosexuálů. Přestože tato pasáž hodnoceného článku může některé čtenáře právem šokovat
a mohou jí vnímat již za hranicí dobrého vkusu, jde opět jen o expresivně podanou alegorii s tím,
co se odehrává na územích ovládaných tzv. „Islámským státem“. Pokud tedy kárně obviněný
ve své výpovědi zdůrazňoval, že ve svých článcích formou satiry poukazuje na reálné události
ve světě, lze v tomto případě jeho obhajobu plně přijmout. V této souvislosti je vhodné znovu
připomenout, že jde o zcela evidentně satirický článek, přičemž podstatou satiry
je „nekorektnost“, přehánění, často i snaha šokovat, to vše ve snaze poukázat na nějaký záporný
jev; tento přístup a postoj kárně obviněného k danému tématu je přitom naprosto zřejmý a tudíž
(i z pohledu autora – soudce) plně obhajitelný.
Konečně ani ke způsobu vyjadřování, užitému kárně obviněným, nelze ničeho vytknout.
Na rozdíl od předcházejících článků je prost jakýchkoli vulgarit a samoúčelných sexuálních
či násilných narážek.
Lze tedy konstatovat, že publikací článku Zpráva evropského komisaře o stavu
lidských práv v Musulmanské Lhotě na webu www.pravyprostor.cz kárně obviněný
neporušil povinnosti, které pro něj, jako pro soudce, vyplývají z ustanovení §80 odst. 1,
§80 odst. 2 písm. b) a §80 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., neboť existenci ani jednoho
z kárným návrhem tvrzených škodlivých následků (ohrožení důvěry v nezávislé,
spravedlivé a nestranné rozhodování soudů a narušení důstojnosti soudcovské funkce)
kárný senát nedovodil.
Posouzení kárné odpovědnosti Mgr. Z. za vytýkaná jednání
Podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., je kárným proviněním soudce zaviněné
porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské
funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Jak bylo již výše konstatováno, v případě publikace článků Dopis dezorientovaného
běžence a Zpráva o putování do Němec kárně obviněný porušil svou povinnost zdržet se při
výkonu politických práv všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, ač pro něj
tato povinnost vyplývá v obecné rovině z ustanovení §80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.,
a zejména pak z ustanovení §80 odst. 4 tohoto zákona. Tímto jednáním tedy naplnil skutkovou
podstatu kárného provinění ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
Tohoto jednání se kárně obviněný dopustil zaviněně, a to minimálně ve formě vědomé
nedbalosti, neboť si jako soudce musel být vědom, že jeho jednání může být veřejností vnímáno
jako neslučitelné s vážností a důstojností soudcovské funkce, a to tím spíše, že byl
na problematičnost své předchozí publikační činnosti v minulosti kárným navrhovatelem
upozorněn a byla mu za ni uložena výtka; bez přiměřených důvodů pak spoléhal, že uvedený
následek nezpůsobí.
Na závěru o existenci tohoto kárného provinění nemůže ničeho změnit ani fakt, že kárný
senát neshledal existenci druhého následku vytýkaného jednání ve smyslu kárného návrhu. Skutek
je doktrinálně vymezen jako určitá událost ve vnějším světě, charakterizovaná jednáním a jeho
následkem; totožnost skutku je přitom zachována tehdy, existuje-li shoda alespoň mezi jednáním
uvedeným v (kárném) návrhu a jednáním, za který je (kárně) obviněný uznán vinným (kárným)
rozhodnutím (tedy bez ohledu na to, zda jsou tímto rozhodnutím dovozeny i totožné následky).
Kárný senát taktéž není vázán popisem skutku ve smyslu jeho vyjádření v kárném návrhu;
podstatné je, aby bylo rozhodnuto o podstatě vytýkaného jednání. I tato podmínka je v daném
případě splněna.
Za této situace tedy kárný senát uznal kárně obviněného ve smyslu ustanovení
§19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., vinným ze spáchání kárného provinění za skutky
uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
Pokud jde o zbývající skutek, tedy publikování článku Zpráva evropského
komisaře o stavu lidských práv v Musulmanské Lhotě, zde kárný senát dospěl k závěru,
že vytýkané jednání není kárným proviněním; podle ustanovení §19 odst. 2 zákona
č. 7/2002 Sb., tedy v tomto rozsahu Mgr. Z. kárného obvinění zprostil.
Kárné opatření
Při úvaze o uložení konkrétního kárného opatření za skutek uvedený ve výroku I. tohoto
rozhodnutí kárný senát jako polehčující okolnost vyhodnotil fakt, že jde o první kárné provinění
Mgr. Z. Jeho práce soudce je přitom samotným kárným navrhovatelem hodnocena jako velmi
dobrá a bezproblémová. Kárný senát rovněž zohlednil fakt, že vše nasvědčuje závěru,
že postihovaných skutků se kárně obviněný dopustil v souvislosti se svým zájem o veřejné dění,
přičemž publikací článků se snažil uměleckými prostředky poukázat na problémy, které reflektuje
i značná část společnosti. Kárně obviněnému rovněž polehčuje zjištění, že se kárného provinění
dopustil pouze ve formě nedbalosti. Bez významu pak není ani skutečnost, že jde o první případ,
kdy je jako kárné provinění posuzována publikační činnost soudce. Je tedy evidentní, že dosud
nebyly vnitrostátní kárnou judikaturou naznačeny konkrétní hranice, za něž by soudce
v této oblasti neměl zacházet, což v dané věci do určité míry problematizuje podmínku
předvídatelnosti právní normy, jak byla vyložena výše.
Jako okolnost přitěžující naopak kárný senát vyhodnotil zjištění, že kárně obviněný svým
jednáním prakticky navázal na své předchozí jednání (publikační činnost obdobného typu),
za které mu již byla uložena výtka. Neprokázal tedy ve vztahu k předchozí výtce dostatečnou
sebereflexi, neboť si musel být vědom, že se svou publikační činností již v některých případech
pohyboval za akceptovatelnou hranicí, a přesto v publikování článků bez výraznějších změn
pokračoval.
Intenzita konstatovaného kárného provinění je tedy v nyní posuzovaném případě na samé
spodní hranici, odůvodňující ještě uložení kárného opatření. Postačí tedy uložení nejmírnějšího
kárného opatření, kterým je uložení důtky, ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 písm. a) zákona
č. 6/2002 Sb.; podle ustanovení §9 odst. 2 in fine zákona č. 7/2002 Sb., není kárný senát v této
otázce obsahem kárného návrhu vázán.
Kárný senát považuje v této souvislosti za vhodné zdůraznit, že i když uložené kárné
opatření vyznívá oproti navrhovanému opatření pro kárně obviněného příznivěji, neznamená to,
že by podání kárného návrhu nemělo dostatečné opodstatnění. Je třeba zdůraznit, že kárný
navrhovatel byl při jeho podání veden především snahou judikatorně vymezit limity,
které by soudci ve svých veřejných vyjádřeních neměli v zájmu zachování dobré pověsti justice
překračovat. Tomu odpovídá i fakt, že i přes jeho přesvědčení, že v dané věci kárně obviněný tyto
hranice překročil, navrhoval uložení jen mírného kárného opatření.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda kárného senátu