ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.152.2016:49
sp. zn. 2 Ads 152/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena
Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti blíže neurčenému
rozhodnutí žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 5. 2016, č. j. 18 Ad 14/2016 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Bc. Lucii Koupilové, advokátce se sídlem Sokolská
třída 1204/8, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 1300 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora
uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž tento soud odmítl její podání ze dne
16. 1. 2016 směřující proti České správě sociálního zabezpečení, ve kterém se domáhala plného
invalidního důchodu od roku 1998 do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 přiznání invalidního důchodu
pro invaliditu III. stupně pro nemoc z povolání.
Krajský soud stěžovatelku usnesením ze dne 26. 1. 2016 vyzval k odstranění vad podání.
Stěžovatelka v odpovědi uvedla, že žaloba směřuje proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení v Praze z roku 2000, kdy jí byl částečný invalidní důchod odebrán. Stěžovatelka
připojila také rozhodnutí ze dne 19. 5. 2000. Stěžovatelka dále uvedla, ať soud vydá rozhodnutí,
ve kterém potvrdí zpětné uznání plného invalidního důvodu od roku 1998 do 31. 12. 2009
a od 1. 1. 2010 do 19. 1. 2013 přizná invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Krajský soud
dále zjistil, že ve věci žádosti stěžovatelky o plný invalidní důchod od roku 1998 bylo rozhodnuto
rozhodnutím ze dne 14. 6. 2013, č. j. X, tak, že žádost byla zamítnuta. Stěžovatelce bylo toto
rozhodnutí doručeno dne 1. 7. 2013, přičemž proti němu nebyl podán žádný opravný prostředek.
Krajský soud na základě uvedeného uzavřel, že z podání ani z jeho doplnění není jednoznačné,
proti kterému konkrétnímu rozhodnutí tato podání směřují. Krajskému soudu proto nezbylo než
žalobu v souladu s ust. §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
dále jen „s. ř. s.“ odmítnout. Kromě toho krajský soud uvedl, že mínila-li stěžovatelka napadnout
rozhodnutí ze dne 19. 5. 2000, byla v tomto rozhodnutí poučena i o lhůtě pro podání opravného
prostředku, přičemž tato již dávno uplynula. Žaloba proti uvedenému rozhodnutí by musela být
odmítnuta pro opožděnost podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žaloba proti rozhodnutí ze dne
14. 6. 2013 by musela být rovněž odmítnuta a to podle §46 odst. 1 písm. d) a §68 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka namítá, že z doplnění jejího podání bylo zřejmé, že brojí proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 5. 2000 a ze dne 14. 6. 2013. Napadené
rozhodnutí, kterým krajský soud odmítl její podání podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto,
že z něj nebylo poznat, proti jakému rozhodnutí směřuje, je tak nezákonné. Navrhuje
proto usnesení krajského soudu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena
advokátkou ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve upozorňuje, že v narativní části rozsudku nerozepisoval
obsah podání podaných stěžovatelkou, která učinila k Nejvyššímu správnímu soudu sama
bez pomoci jí ustanovené zástupkyně. Nejvyšší správní soud připomíná, že napadá-li kasační
stížnost usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, přichází v úvahu, z povahy věci,
pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud tak může posoudit pouze správnost
těch závěrů krajského soudu, které jej vedly k odmítnutí žaloby. Kromě toho je třeba
poznamenat, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů
a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Ex officio posuzuje kasační soud pouze to, zda nebylo řízení
před krajským soudem zmatečné, zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, není-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné,
anebo zda rozhodnutí správního orgánu není nicotné (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.).
S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že podání učiněná stěžovatelkou
se týkají pouze důvodů, proč by jí měl být zpětně přiznán důchod, nikoli však předmětu tohoto
řízení, tedy posouzení, zda zde byly důvody, pro které krajský soud její podání (žalobu) odmítl.
Uvedená podání se tak téměř nevztahují k usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, a pokud
v nich stěžovatelka uvádí výtky, ty jsou velice obecného rázu. Nejvyšší správní soud tak proto
posoudí pouze to, zda krajský soud postupoval správně, odmítl-li její žalobu, a to ve vztahu
k vadám, ke kterým musí přihlédnout z úřední povinnosti, a dále v rozsahu přípustných námitek
uplatněných v doplnění kasační stížnosti zástupkyní stěžovatelky.
Stěžovatelka tedy namítá, že její podání nemělo být odmítnuto, neboť z jeho doplnění
je zřejmé, jaká konkrétní rozhodnutí byla napadena. Jedná se jednak o rozhodnutí ze dne
19. 5. 2000 a jednak o rozhodnutí ze dne 14. 6. 2013, jak byla specifikovány výše. Krajský soud
neměl odmítnout žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pouze proto, že i přes výzvu nebyly
odstraněny vady žaloby a v řízení z toho důvodu nebylo lze pokračovat.
Nejvyšší správní soud nepovažuje námitku stěžovatelky za důvodnou. Nejvyšší správní
soud ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatelka skutečně v doplnění žaloby neuvedla
konkrétně, jasně a srozumitelně, čeho se domáhá ani co navrhuje. Stěžovatelka uvedla,
že její žaloba směřuje proti rozhodnutí ČSSZ z roku 2000, jímž jí byl odebrán částečný invalidní
důchod, a dále že se domáhá plného invalidního důchodu od roku 1998, rozhodnutí však
nijak nespecifikovala. Jak již bylo shora uvedeno, řízení před správními soudy je ovládáno
dispoziční zásadou a kvalita žalobních bodů je plně v rukou stěžovatele. Krajský soud
není povolán k tomu, aby za stěžovatelku domýšlel její podání. Krajský soud přesto, nad rámec
svých povinností, zjistil ze sdělení České správy sociálního zabezpečení, že o žádosti stěžovatelky
o přiznání plného invalidního důchodu od roku 1998 bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne
14. 6. 2013, č. j. X, tak, že žádost byla pro nesplnění podmínek zamítnuta. Proti tomuto
rozhodnutí však stěžovatelka nepodala námitky ve smyslu §88 zákona č. 582/1991 Sb. Krajský
soud pak následně uvážil o všech možnostech přezkumu, jak byly nastíněny v žalobě.
I kdyby Nejvyšší správní soud připustil, že stěžovatelka v žalobě uvedla, že napadá
konkrétní rozhodnutí z 19. 5. 2000, ani tato skutečnost nic nemění na závěru, že žaloba
měla být odmítnuta. Stěžovatelka byla totiž v napadeném rozhodnutí ze dne 19. 5. 2000, č. j. X,
poučena o možnosti jej napadnout opravným prostředkem, a to návrhem u krajského soudu ve
lhůtě 30 dnů. Tato lhůta již s ohledem na datum vydání daného rozhodnutí dávno uplynula,
pročež by bylo nutné žalobu jako opožděnou odmítnout podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o druhé uvedené rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 14. 6. 2013, č. j. X, to
bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 7. 2013. Tuto skutečnost stěžovatelka nijak nerozporovala.
Stejně tak nerozporovala ani tvrzení žalované, že proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný
prostředek, tedy námitky podle §88 zákona č. 582/1991, které bylo možné podat ve lhůtě 30 dnů
od jeho doručení.
Podle §68 písm. a) s. ř. s. platí, že žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního
orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Poněvadž stěžovatelka nevyužila řádný opravný prostředek, bylo by i z tohoto
důvodu nutné její žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §68 písm. a) s. ř. s.
Krajský soud tak postupoval zcela v souladu s právními předpisy, odmítl-li stěžovatelčinu
žalobu, přičemž v odůvodnění specifikoval všechny důvody, které jej k tomu vedly. V daném
případě proto nebyl naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž Nejvyšší
správní soud neshledal v postupu a rozhodnutí krajského soudu ani vady, k nimž by byl povinen
přihlížet z moci úřední (§109 odst. 4 s. ř. s.). Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první,
odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměla úspěch a žalovaná proto, že je orgánem důchodového pojištění, jemuž
toto právo zákon nepřiznává. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro toto kasační řízení ustanovena zástupkyní advokátka. Náklady
na odměnu za zastupování v tom případě nese stát. Advokátka nevyúčtovala odměnu
a podle obsahu spisu učinila ve věci jeden úkon právní služby – doplnění kasační stížnosti podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna je tvořena částkou 1000 Kč za jeden
úkon právní služby podle §7 a §9 o dst. 2 advokátního tarifu, k němuž náleží paušální náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, celkově tedy 1300 Kč.
Advokátka nedoložila a ani netvrdí, že by byla plátcem daně z přidané hodnoty. Odměna
v určené výši jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu