ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.269.2015:32
sp. zn. 2 Ads 269/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2014, č. j. MPSV-
UM/11670/14/4S-MSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. 10. 2015, č. j. 20 Ad 65/2014 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Vysoudilovi, advokátovi,
se sídlem Matiční 730/3, Ostrava – Moravská Ostrava, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1573 Kč, tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 8. 2014, č. j. MPSV-UM/11670/14/4S-MSK (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce
České republiky – krajské pobočky v Ostravě (dále jen „správní orgán“) ze dne 12. 6. 2014,
č. j. 357412/2014/OOI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil.
Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán nepřiznal stěžovatelce dle §21 a §75 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni vydání prvostupňového
rozhodnutí (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), příspěvek na živobytí, neboť dle jeho
zjištění částka příjmu stěžovatelky po odečtení přimě řených nákladů na bydlení není nižší
než částka živobytí stěžovatelky.
Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatelka u krajského soudu bránila správní žalobou,
v níž zejména namítala, že při zvážení všech okolností, jako je její zdravotní postižení,
nezaměstnanost a nemajetnost, s přihlédnutím k jejím skutečným výdajům vynakládaným
na zajištění bydlení, je oprávněna k přijímání příspěvku na živobytí. Zákon o pomoci v hmotné
nouzi, na základě kterého nebyl příspěvek na živobytí stěžovatelce přiznán, je diskriminační
vůči lidem, kteří mají nízký příjem. Jediný příjem žalobkyně spočívá v dávce invalidního
důchodu ve výši 5297 Kč měsíčně, přičemž částka měsíčního nájemného v období ledna
až března 2014 činila 2510 Kč krom úhrad zálohových plateb za dodávky plynu a elektřiny.
Vzhledem k tomu, že se od částky příjmů ve smyslu §9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné
nouzi odečítají skutečné náklady na bydlení (dle §34 téhož zákona) toliko do výše 30 %
(resp. 35% pro hlavní město Prahu) příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, je státem
nucena vzdát se bydlení. Krom toho se stěžovatelka v žalobě vymezovala vůči závěrům
žalovaného o neplatnosti nájemní smlouvy předložené pro účely prokázání skutečn ých výdajů
na bydlení. Opakovaně stěžovatelka uváděla, že své skutečné výdaje na bydlení v řízení
před správními orgány dostatečně osvědčila, a že jí proto měl být příspěvek na živobytí přiznán.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že průměrná částka stěžovatelce
vypláceného invalidního důchodu v rozhodném období (tj. leden až březen 2014) činila 5297 Kč,
přičemž jiný příjem stěžovatelka neměla. Dále konstatoval, že v souladu s §9 odst. 2 zákona
o pomoci v hmotné nouzi je tento příjem třeba snížit o přim ěřené náklady na bydlení,
které sestávají ze skutečných nákladů na bydlení, avšak v případě lokality ubytování stěžovatelky
pouze do výše 30% celkových příjmů dle §9 odst. 1 téh ož zákona, tedy pouze do výše 1589 Kč.
Takto snížený příjem stěžovatelky tedy krajský soud vypočetl částkou 3708 Kč. Jelikož
však tato částka přesahuje částku živobytí stěžovatelky, určenou správním orgánem pro její osobu
postupem dle §24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve spojení
s §2 a §5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozd ějších
předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), jako částku 3410 Kč, dospěl
krajský soud k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro vznik nároku na příspěvek
na živobytí ve smyslu §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dále krajský soud uvedl,
že orgány pomoci v hmotné nouzi nikterak nezpochybnily stěžovatelkou tvrzenou výši
skutečných výdajů na bydlení, a že existence či neexistence právního důvodu k užívání bytu,
s nímž měly být spojeny stěžovatelkou dokládané náklady na bydlení, neměla žádný vliv
na rozhodnutí orgánů pomoci v hmotné nouzi.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka zdejšímu soudu kasační stížnost,
jíž se domáhá jeho zrušení, neboť se domnívá, že krajský soud v řízení o její žalobě nesprávně
posoudil právní otázku, čímž založil nezákonnost napadeného rozsudku. Jako důvod podání
kasační stížnosti označuje ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka výše označenou vadu napadeného rozsudku spatřuje konkrétně
v tom, že krajský soud „nesprávně vyložil“ právní otázku – určení přiměřených nákladů
na bydlení dle §9 odst. 2 ve spojení s §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka
namítá, že doložila výši skutečných nákladů na bydlení v částce 3263 Kč měsíčně v rozhodném
období. Nesouhlasí však s tím, že přiměřené náklady na bydlení ve smyslu §9 odst. 2 zákona
o pomoci v hmotné nouzi se odečtou od výše jejího příjmu dle §9 odst. 1 téhož zákona pouze
do výše 30% příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob. Pravidlo zakotvené v ustanovení
§9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi označuje stěžovatelka za nesprávné a diskriminační.
Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že tato byla podána osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, stěžovatelka se jí domáhá zrušení
napadeného rozsudku, a stížnost není nepřípustná ve smyslu §104 s. ř. s. Kasační stížnost
je proto přípustná. Jelikož byly splněny i další podmínky řízení, přistoupil dále Nejvyšší správní
soud k posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podstata stěžovatelčiny jediné kasační námitky spočívá v tom, že krajský soud
měl nesprávně posoudit právní otázku aplikace ustanovení §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné
nouzi. Jinými slovy krajský soud neměl dané ustanovení, dle kterého lze snížit částku příjmu
osoby dle §9 odst. 1 téhož zákona o skutečné náklady na bydlení toliko do výše 30% zmíněného
příjmu osoby, v případě stěžovatelky aplikovat, a namísto toho měl od jejího příjmu odečíst
plnou výši skutečných nákladů stěžovatelky na bydlení, tj. nikoli částku 1589 Kč, nýbrž částku
3263 Kč.
Stěžovatelka ovšem nepodává bližší argumenta ci, jež by svědčila pro závěr
o tom, že se na její věc nemá výše zmíněná limitace odpočtu skutečných nákladů na bydlení
uplatnit. V tomto směru toliko podotkla, že se jedná o ustanovení nesprávné a diskriminační.
Nejvyšší správní soud může k uvedené kasační námitce pouze konstatovat,
že dle čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „Ústava“), je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou,
která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu
se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Krajský soud proto zásadně neměl prostor
k tomu, aby se od zákonem stanoveného postupu výpočtu příjmu stěžovatelky pro účely
posouzení vzniku nároku na příspěvek na živobytí odchýlil. Jen v případě, kdy by krajský soud
dospěl k závěru, že zákon, resp. konkrétní ustanovení zákona, jehož mělo být při řešení věci
použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, bylo by namístě, aby věc předložil Ústavnímu soudu
(srov. čl. 95 odst. 2 Ústavy, též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec,
ze dne 1. 6. 2011, č. j. 59 A 21/2011 - 28). Jelikož však krajský soud k takovému závěru zjevně
nedospěl (stěžovatelka ostatně v žalobě protiústavnost uvedeného zákonného ustanovení
nenamítala), nelze konstatovat, že by se aplikací předmětného ustanovení zákona o pomoci
v hmotné nouzi dopustil jakékoli nezákonnosti ve svém postupu. Jak již bylo uvedeno výše,
na základě principu dělby moci jsou soudy vázány zákonem, a není tedy na jejich volné úvaze,
zda i v případě, kdy řešená situace spadá do hypotézy zákonné právní normy, budou tuto normu
aplikovat, či nikoli. Kasační námitka stěžovatelky tudíž zjevně nemůže být důvodná.
Stěžovatelka další námitky ve své kasační stížnosti nevznesla, proto ji Nejvyšší správní
soud na základě ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl pro nedůvodnost.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl zdejší soud na základě u stanovení
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem
na ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s., neboť řízení o kasační stížnosti bylo vedeno ve věci pomoci
v hmotné nouzi, jež spadá věcných okruhů, pro které je náhrada nákladů řízení procesně
úspěšnému správnímu orgánu zákonem vyloučena.
Stěžovatelce byl v řízení před krajským soudem, usnesením krajského soudu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 20 Ad 65/2014 – 23, ustanoven zástupce Mgr. Petr Vysoudil, advokát.
Dle §35 odst. 8 in fine s. ř. s. platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem,
je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stíž nosti. Hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Tomuto zástupci v řízení o kasační
stížnosti přísluší odměna za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) ve výši 1000 Kč
[§9 odst. 2, §7 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném, znění („advokátní tarif“)] a náhrada
hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem č ástka 1300 Kč. Protože
ustanovený advokát zdejšímu soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést, tj. o částku 273 Kč. Účtoval-li ustanovený
zástupce i náklady spojené se zastupováním před krajským soudem, je třeba podotknout,
že tyto mu byly již napadeným rozsudkem krajského soudu přiznány. Celková částka přiznaná
ustanovenému zástupci je tedy 1573 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám ustanoveného zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu