ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.286.2015:29
sp. zn. 2 Ads 286/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) Mgr. M. N., b)
Mgr. V. N., DiS., oba zastoupeni Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, se sídlem Arbesova 409,
Česká Lípa, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2013, č. j. MPSV-
UM/4716/13/4S-LBK, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ad 15/2013 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Ad 15/2013 - 50,
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2013,
č. j. MPSV-UM/4716/13/4S-LBK, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Liberci (dále jen Úřad práce) ze dne
11. 7. 2013, č. j. MPSV-UP/21549/13/CL. Tímto rozhodnutím byla žalobkyně a) určena osobou
oprávněnou pro přiznání dávky pěstounské péče a byla jí přiznána odměna pěstouna ve výši
36 000 Kč měsíčně ode dne 1. 3. 2013, a současně žalobci b) odměna pěstouna přiznána nebyla;
to vše s odkazem na §47i, §47n, §47j, §47p a §47u zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“).
Městský soud v napadeném rozsudku vycházel ze skutečnosti, že žalobci jsou manželé,
přičemž žalobkyně a) byla ustanovena opatrovníkem nezl. F. Š. a současně jí byly svěřeny do péče
nezl. K. H. a nezl. T. Š., žalobci b) byl svěřen do poručnické péče nezl. V. N., a oběma žalobcům
jako manželům byla svěřena do společné pěstounské péče ještě jako nezletilá R. N. Za správnou
označil aplikaci §47i, který byl do zákona o sociálně-právní ochraně dětí vložen s účinností od
1. 1. 2013. Od tohoto data není rozhodné, zda je dítě svěřeno do výlučné pěstounské, popř.
poručnické péče jednoho z manželů, nebo zda je svěřeno do péče společné, neboť i na dítě
svěřené do péče výlučné je nahlíženo jako na dítě svěřené do péče společné. Podle §47n cit.
zákona pak náleží dávka pěstounské péče jen jednomu z manželů, který je určen buď jejich
dohodou, nebo Úřadem práce.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsudek městského
soudu nerespektuje pravomocná soudní a správní rozhodnutí upravující poměry nezletilých
dětí. V případě nezl. V. N. měla být odměna pěstouna totiž přiznána stěžovateli b), neboť právě
tomu byl soudem svěřen do péče. Ačkoliv jsou oba stěžovatelé osobami pečujícími podle §4a
písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, neměl být na jejich případ aplikován §47n tohoto
zákona v tom smyslu, že dávka byla přiznána pouze jednomu z nich. Stěžovatelé považují užitá
ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí za diskriminační, neboť přiznání či nepřiznání
sociální dávky je cele závislé na rodinném stavu pěstouna. Tím jsou porušeny zásady sociální
solidarity, univerzality a adekvátnosti, na nichž oblast sociálního práva stojí. Pěstounské dávky
jsou vypláceny v zátěžových situacích, do nichž patří péče o osobu závislou na péči jiné osoby.
Nelze považovat za spravedlivé, že stěžovatelé jakožto manželé jsou kráceni oproti párům
nesezdaným, kteří tvoří rovněž společnou domácnost a dětem poskytují péči ve stejném rozsahu.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhují zrušení napadeného rozsudku městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, 4
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Ze správního spisu je zřejmé, že skutkové okolnosti, které vzal za základ svého
rozhodnutí městský soud, odpovídaly obsahu správního spisu k datu podání žádostí o dávky
pěstounské péče – odměny pěstouna. Stejně tak není pochyb, že oba stěžovatelé byli v postavení
osoby pečující o dítě ve smyslu §4a písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí
(dále v zákoně jen „osoby pečující“). Městskému soudu nelze vytýkat, že nevzal v úvahu soudní
a správní rozhodnutí o svěření do pěstounské či poručnické péče. Městský soud tato rozhodnutí
správně konstatoval, ovšem nepovažoval, s ohledem na znění zákona, za rozhodné, že nezl. V. N.
byl svěřen do poručnické péče pouze stěžovateli b).
V roce 2013, kdy bylo o dávky žádáno a o nich rozhodováno, byla pro jejich přiznání
rozhodná následující právní úprava.
Podle §47i odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí má nárok na odměnu pěstouna
osoba pečující a osoba v evidenci. Podle odst. 2 téhož ustanovení mají-li takové postavení
oba manželé, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Obdobně je ve vztahu ke společné
pěstounské péči manželů uvedeno v §47n cit. zákona, že dávka pěstounské péče náleží pouze
jednomu z manželů určenému na základě jejich dohody. Nedohodnou-li se manželé,
určí příslušná krajská pobočka Úřadu práce, kterému z manželů se dávka pěstounské péče přizná.
Tato ustanovení byla do zákona o sociálně-právní ochraně dětí vložena novelou provedenou
zákonem č. 401/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013.
Postup žalovaného v době, kdy o určení osoby oprávněné pro přiznání dávky pěstounské
péče – odměny pěstouna a o přiznání této odměny rozhodoval, tedy plně odpovídal znění
zákona. Stěžovatelé v replice k vyjádření žalovaného k žalobě požadovali, aby městský soud podal
Ústavnímu soudu návrh na zrušení těchto ustanovení z důvodu, že právní úprava odměňování
osob pečujících nezakládá stejné podmínky pro pečující osoby žijící v manželství a pro osoby
nesezdané.
Je pravdou, že před výše označenou novelou tento zákon podobné ustanovení neobsahoval,
nicméně zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2012,
stanovil v §43 odst. 1, že při společné pěstounské péči manželů náleží dávky pěstounské péče
jen jednomu z manželů. Novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí byl výrazně změněn
jak způsob odměňování tak i výše odměny.
Městský soud k návrhu na zrušení rozhodných ustanovení zákona správně
poukázal na skutečnost, že tato již byla opětovně změněna novelou zákona o sociálně-právní
ochraně dětí provedenou zákonem č. 303/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. V současné době
tedy §47i odst. 2 zní: (p)okud jsou osobou pečující nebo osobou v evidenci oba manželé nebo dva poručníci,
náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Na pěstounskou péči vykonávanou druhým manželem nebo
poručníkem se pro účely stanovení výše odměny pěstouna podle věty první hledí jako na společnou pěstounskou péči.
Ustanovení §47n pak nově zní: (p)ři společné pěstounské péči manželů náleží dávka pěstounské péče
jen jednomu z manželů určenému na základě dohody manželů. Nedohodnou-li se manželé, určí příslušná
krajská pobočka Úřadu práce, kterému z manželů se dávka pěstounské péče přizná. Totéž platí i v případě,
kdy jsou do funkce poručníka soudem společně jmenováni manželé nebo jiné dvě o soby, které o dítě osobně
pečují. Tato novela byla přijata v návaznosti na nový občanský zákoník umožňující jmenování
dvou osob do funkce poručníka (§932 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Současně ovšem tato
novela reagovala i na skutečnost, že rodinné prostředí, které je v poskytování péče preferováno,
vytvářejí nejen manželé, ale poskytují je i páry nesezdané, přičemž oběma těmto formám soužití
je třeba vytvořit stejné podmínky. Dále též novela řešila problémy plynoucí ze stávající právní
úpravy, která vedla k účelovému svěřování dítěte do péče jednoho z manželů, a tedy k zastírání
společně poskytované péče s cílem vyloučení omezení odměňování při společné péči manželů
(k tomu srovnej Komentář zákona o sociálně-právní ochraně dětí, Miloslav Macela a kolektiv,
Wolters Kluver, Praha, 2015).
Samotná skutečnost, že rozhodná ustanovení zákona byla novelizována, ovšem neznamená,
že by nebylo možno podat návrh podle §95 odst. 2 Ústavy, pokud by soud dospěl
k závěru, že zákon, jehož bylo v řízení použito, byl v rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení
§66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z něhož plyne nepřípustnost takového
návrhu, bylo totiž korigováno rozhodovací činností Ústavního soudu. Ten opakovaně vyslovil,
že i v případě zrušeného zákona či jeho ustanovení lze deklarovat jeho protiústavnost, pokud
je třeba na soudem posuzovaný vztah tuto formálně neplatnou úpravu aplikovat, a to zejména
v případech, v nichž se již zrušená norma dotýkala vztahu mezi jednotlivcem a státem (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo nález ze dne
12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08; oba dostupné na www.nalus.cz).
Nejvyšší správní soud ovšem dospěl k závěru, že v daném případě není podání takového
návrhu namístě. Ustanovení §47i a §47n zákona o sociálně-právní ochraně dětí ve znění
rozhodném v roce 2013 sice mohlo zakládat určitou nerovnost ve výši dávek poskytovaných
pečujícím osobám, ovšem cílem nebyla diskriminace pečujících osob žijících v manželství; spíše
se jednalo o neúmyslné, potenciálně možné, a časově omezené zvýhodnění nesezdaných
pečujících osob žijících ve společné domácnosti. V tom Nejvyšší správní soud neshledal
ani porušení zásad solidarity, univerzality a adekvátnosti v intenzitě vyžadující deklaraci
protiústavnosti již neplatné právní úpravy. K tomu lze dále poznamenat, že námitka porušení
těchto zásad nebyla ani součástí žaloby, o níž městský soud rozhodoval.
Kasační stížností napadený rozsudek městského soudu posoudil právní otázku v souladu
se zákonem a naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledáno nebylo.
Stejně tak rozsudek netrpí žádnou z vad, k níž by kasační soud musel přihlížet z moci úřední
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta poslední jako
nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v tomto kasačním řízení úspěch neměli, proto jim právo
na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Úspěšnému žalovanému s tímto řízením žádné náklady
přesahující běžnou úřední činnost nevznikly, proto jim soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu