ECLI:CZ:NSS:2016:2.AFS.146.2016:39
sp. zn. 2 Afs 146/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Palmer Capital
RE Bohemia, s. r. o., se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem
Šmehýlem, advokátem se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 2. 2014, č. j. 3668/14/5000-14401-700796, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, č. j. 30 Af 28/2014 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 7. 6. 2016 se žalovaný, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora
označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil k žalobnímu návrhu žalobkyně shora
označené rozhodnutí stěžovatele (dále jen „rozhodnutí stěžovatele“), jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále
jen „správce daně“) ze dne 18. 4. 2013, č. j. 830700/13/3301-24401-706276 (dále jen „platební
výměr“). Krajský soud napadeným rozsudkem dále vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení
a rozhodl o nákladech řízení o žalobě.
Správce daně platebním výměrem vyměřil žalobkyni daň z převodu nemovitostí ve výši
6.339.348 Kč. V odůvodnění platebního výměru správce daně zejména uvedl, že žalobkyně
převedla kupní smlouvou ze dne 22. 3. 2012 blíže určený soubor nemovitostí. Dne 4. 7. 2012
podala žalobkyně přiznání k dani z převodu nemovitostí, avšak správci daně vznikly pochybnosti
o správnosti výše ceny nemovitostí osvobozených od daně. K tomu správce daně konstatoval,
že údaje o ceně zjištěné vycházely z předloženého znaleckého posudku, ve kterém byl předmětný
soubor nemovitostí oceněn částkou 157.939.190 Kč. Správci daně vznikly pochybnosti
mj. ohledně správnosti uvedeného celkového ročního nájemného v ocenění
některých převáděných nemovitostí (budovy „čp. 167“, „čp. 5293“) výnosovým způsobem. Další
pochybnosti správce daně byly za součinnosti žalobkyně odstraněny. K přetrvávajícím
pochybnostem stran správnosti uvedeného celkového ročního nájemného v ocenění výše
uvedených nemovitostí správce daně uvedl, že zjistil nesprávnosti ohledně žalobkyní uvedené
výše nájemného. Správce daně proto vypracoval Úřední ocenění č. 3-190/2013,
č. j. 271923/13/3301-24401-706276 budovy čp. 167, budovy čp. 5293 a budovy čp. 5256
(parkovací stání). Výsledná cena převáděných nemovitostí dle tohoto ocenění pak činila
po zaokrouhlení 211.311.510 Kč. Po seznámení se s výsledkem postupu k odstranění
pochybností podala žalobkyně návrh na pokračování v dokazování z důvodu nesouhlasu
s výpočtem ceny nemovitosti výnosovým způsobem, kdy byly správcem daně započteny výnosy
z nájmů dle přiložených nájemních smluv včetně daně z přidané hodnoty a též z důvodu, že výše
uvedené úřední ocenění zpracoval právě správce daně. Správce daně k tomuto uvedl, že návrh
žalobkyně na pokračování v dokazování pramení toliko z odlišného výkladu ustanovení §23
vyhlášky č. 3/2008 Sb., ve znění vyhlášek č. 456/2008 Sb., č. 460/2009 Sb., č. 364/2010 Sb.
a č. 387/2011 Sb. a zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, které se týká zjištění nájemného z nájemních smluv. Žalobkyně
tvrdila, že při zjišťování nájemného ve smyslu uvedené vyhlášky a zákona má být použito
při ocenění staveb kombinace nákladového a výnosového způsobu ocenění nájemného bez daně
z přidané hodnoty, naproti tomu podle výkladu správce daně se nájemné pro účely ocenění
zjišťuje včetně daně z přidané hodnoty, pokud tak bylo daňovým subjektem účtováno. Správce
daně konstatoval, že výše uvedené úřední ocenění bylo provedeno v souladu s platnou oceňovací
vyhláškou ke dni 5. 4. 2012, a to pracovníkem správce daně, jenž je k takovému ocenění plně
kvalifikován. Proto správce daně neshledal důvody k pokračování v dokazování a stanovil daň
ve shora označené výši. Ve výroku platebního výměru správce daně dále uvedl, že rozdíl mezi
daní stanovenou tímto platebním výměrem a daní tvrzenou v daňovém přiznání žalobkyně
ve výši 1.601.172 Kč je splatný do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto platebního výměru,
a identifikoval účet správce daně pro uhrazení uvedeného rozdílu.
Stěžovatel ve svém zamítavém rozhodnutí k odvolacím námitkám žalobkyně zejména
uvedl, že správce daně byl oprávněn vzhledem ke vzniklým pochybnostem vypracovat vlastní
ocenění předmětných nemovitostí, maje pracovníky s odbornými schopnostmi k takové činnosti.
K tomu dále konstatoval, že základem daně dle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“), je cena
zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o oceňování majetku“), platná v den nabytí
nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou vyšší než cena zjištěná;
rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem
daně cena sjednaná. Zákon o oceňování majetku výslovně nepožaduje zjištění ceny znalcem,
a proto je může provést každá osoba mající odbornou způsobilost v oboru oceňování a v práci
s tímto předpisem. Na podporu tohoto závěru stěžovatel rovněž citoval některé závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2013, č. j. 8 Afs 32/2012 – 27, a rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 68 Af 16/2012 – 52.
K odvolací námitce ohledně nesprávnosti úředního ocenění nemovitostí správcem daně
stěžovatel uvedl, že obecným předpisem, který stanoví způsoby oceňování jednotlivých druhů
nemovitého majetku, je zákon o oceňování majetku. Problematiku daně z přidané hodnoty
by měl ve vztahu k ceně zjištěné upravovat zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), avšak není tomu tak. Proto lze vzít v potaz
ustanovení §36 odst. 7 a 8 ZDPH, které řeší situace z praxe, kdy se může stát, že je stanovena
jedna kupní cena, ačkoli je předmětem transakce více plnění, která mají různou sazbu daně.
Ke zjištění ceny za jednotlivá plnění se pak použije vzájemný poměr cen jednotlivých plnění
ze znaleckého posudku. Pojem „cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu“ použitý
v ZDPH je tedy terminologicky i obsahově shodný s pojmem „cena zjištěná podle zvláštního
právního předpisu“, který je obsažen v zákoně o trojdani. Vzhledem ke skutečnosti, že cena
zjištěná podle zvláštního právního předpisu je cena stanovená v souladu s platnými oceňovacími
předpisy, které problematiku DPH žádným způsobem neupravují, a ani upravovat nemohou, lze
na základě výše uvedeného konstatovat, že cena zjištěná je vždy včetně DPH. Na základě
způsobu výpočtu ceny výnosovým způsobem dle §23 odst. 1 až 3 oceňovací vyhlášky
je nesporné, že zákon o oceňování majetku a oceňovací vyhláška stanoví, z čeho vychází určení
ceny výnosovým způsobem a jaké je použití výnosového způsobu u jednotlivých druhů staveb,
včetně stanovení způsobu výpočtu ceny pro účely stanovené zvláštními předpisy. Z ustanovení
§36a odst. 1 ZDPH, ve spojení s §2 odst. 1 zákona o oceňování majetku, vyplývá, že pokud
ve specifických případech je základem daně cena obvyklá bez daně, tak a contrario v ostatních
případech je obvyklá cena vždy včetně DPH. Konečně stěžovatel uvedl, že zákonitosti základních
matematických operací, které zahrnují násobení, dělení, sčítání a odčítání, nedovolují,
aby v případě dat vstupujících do výpočtů bez DPH (např. obvyklé nájemné bez DPH),
byl výsledek (tedy cena zjištěná) včetně DPH.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud přisvědčil žalobkyni toliko ohledně
námitky, jíž bylo poukazováno na nezákonnost platebního výměru i rozhodnutí stěžovatele
v důsledku zahrnutí částky odpovídající výši daně z přidané hodnoty do ročního nájemného
při výnosovém určení ceny nemovitosti za účelem naplnění dílčího kroku stanovení základu daně
z převodu nemovitostí. Dle krajského soudu totiž ustanovení §36 odst. 7 a 8 ZDPH nesouvisí
s daní z převodu nemovitostí. Pouhá skutečnost, že ustanovení §36 odst. 7 ZDPH používá
pojem „cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu“, jenž je použit též v ustanovení §10
odst. 1 písm. a) zákona o oceňování majetku, dle krajského soudu není dostačující pro závěr,
že by na oceňování nemovitosti výnosovým způsobem pro účely stanovení základu daně
z převodu nemovitostí bylo lze prvně uvedené zákonné ustanovení analogicky aplikovat. Navíc,
stanovuje-li oceňovací vyhláška v §22 odst. 3, že se pro určení ceny použije „čisté nájemné“,
tím spíše není dle krajského soudu na místě nájemné navyšovat o daň z přidané hodnoty (navíc
bez výslovného zákonného zmocnění či odkazu). Oceňovací vyhláška přitom výslovně hovoří
o tom, že se má do vzorce dosazovat roční nájemné, nikoli roční nájemné navýšené o daň
z přidané hodnoty. Krajský soud dále přisvědčil žalobkyni v tom, že by bylo nelogické,
aby se výše ocenění konkrétní nemovitosti měnila v závislosti na tom, zda oceňovaná nemovitost
byla tzv. pronajata s daní z přidané hodnoty či bez této daně, tedy mj. v závislosti na tom,
zda je pronajímána plátcům či neplátcům daně z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty totiž
netvoří výnos pronajímatele tak, jak jej vnímá oceňovací vyhláška, neboť pronajímatel
daň odvede státu a nájemce ji uplatní jako daň na vstupu z přijatých zdanitelných plnění. Postup
stěžovatele, spočívající v připočtení příslušné výše daně z přidané hodnoty k částce ročního
nájemného proto krajský soud shledal nezákonným, neboť tím byla zkreslena hodnota určující
výnosy žalobkyně. V důsledku takovéhoto nezákonného postupu se pak předmětem zdanění daní
z převodu nemovitosti stala i hodnota, kterou vůbec nebylo možno za reálně dosažitelnou
hodnotu nemovitostí žalobkyně považovat. Krajský soud rovněž podotknul, že obdobný právní
názor zaujal již ve svém rozsudku ze dne 5. 8. 2015, č. j. 62 Af 12/2014 – 56, kde konstatoval,
že „při určení ceny nemovitostí výnosovým způsobem podle §23 odst. 1 vyhlášky č. 3/2008 Sb., o provedení
některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (oceňovací vyhláška), se roční nájemné nenavyšuje o daň z přidané hodnoty“. Ohledně
ostatních žalobkyní uplatněných námitek pak krajský soud pojednal vždy se závěrem o jejich
nedůvodnosti, nicméně výše popsané pochybení stěžovatele shledal krajský soud dostatečným
pro vyhovění žalobnímu návrhu, tj. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci stěžovateli
k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti jednak tvrdí, že napadený rozsudek trpí vadou
nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení [přípustný důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a dále
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, spočívající v nedostatku jeho důvodů,
popřípadě v jiné vadě řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé [srov. §103 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Podáním ze dne 7. 7. 2016
pak stěžovatel k výzvě Nejvyššího správního soudu svou kasační stížnost doplnil
o konkretizované kasační námitky, avšak toliko ve vztahu k jím dříve uplatněnému kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy ve vztahu ke tvrzenému nesprávnému posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Za nesprávný považuje stěžovatel názor krajského soudu, dle kterého při určení ceny
nemovitostí výnosovým způsobem neměla být do výše ročního nájemného zahrnuta daň
z přidané hodnoty. Stěžovatel přitom v zásadě opakuje svou argumentaci, již předestřel v žalobou
napadeném rozhodnutí. Nadále tedy setrvává na tom, že vzhledem k absenci výslovné úpravy
zahrnutí či nezahrnutí částky odpovídající dani z přidané hodnoty do roční výše nájmu při určení
ceny nemovitosti výnosovým způsobem v zákoně o oceňování majetku i oceňovací vyhlášce
je třeba při řešení této otázky vycházet ze ZDPH, jakožto z obecného právního předpisu,
upravujícího problematiku daně z přidané hodnoty. Tento svůj názor přitom opírá o ustanovení
čl. 39 bodu 4 Legislativních pravidel vlády, podle kterého v tomtéž zákoně nelze upravovat věci
různorodé, které spolu bezprostředně nesouvisejí. Dále stěžovatel zmiňuje ustanovení čl. 40 bodu
1 Legislativních pravidel vlády, které stanoví, že právní předpis musí být terminologicky jednotný.
Pojem „cena zjištěná podle jiného právního předpisu“ je používán jak zákonem o oceňování
majetku, tak ZDPH, a proto je třeba vykládat tento pojem jednotně právě podle druhého
z uvedených právních předpisů. Stěžovatel považuje za logické, že zákon o oceňování majetku
problematiku DPH neupravuje, a to právě v důsledku výše citovaného ustanovení Legislativních
pravidel vlády.
Dle stěžovatele se krajský soud rovněž mýlí při konstataci nelogičnosti případné
proměnlivosti ocenění konkrétní nemovitosti v závislosti na tom, zda oceňovaná nemovitost byla
pronajata plátcům daně z přidané hodnoty, či neplátcům této daně. Uvedená hypotéza totiž dle
stěžovatele nevychází z ekonomické reality konkurenčního tržního prostředí, přičemž
v podrobnostech odkazuje na své vyjádření k žalobě.
Závěrem stěžovatel odkazuje na odborný článek prof. Ing. A. B., DrSc., „Některé problémy
při oceňování nemovitostí“, publikovaný v časopise Soudní inženýrství č. 6/2004, ročník 15, rok 2004,
ve kterém se údajně podává: „Závěrem k problematice DPH při oceňování nemovitostí: ceny zjištění jsou
včetně případné DPH, nájemné a další položky při výnosovém ocenění se uvažují včetně případné DPH (§2 odst.
1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách)“.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 2. 8. 2016, v jehož části I.
uvedla, že současně s vyjádřením se ke kasační stížnosti „upozorňuje“ na ty části odůvodnění
napadeného rozsudku, s nimiž nemůže souhlasit i přesto, že věcně jí bylo napadeným rozsudkem
vyhověno a i přesto, že po věcné stránce s napadeným rozhodnutím souhlasí a považuje
je za správné. Zbývající text vyjádření žalobkyně, obsažený v částech II. až V. vyjádření
ke kasační stížnosti, se zcela shoduje s textem částí II. až V. žaloby proti rozhodnutí stěžovatele,
a to včetně žalobního petitu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost směřuje proti napadenému rozsudku, který je pravomocným rozhodnutím
krajského soudu ve správním soudnictví. Byla podána osobou k tomu oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, ze kterého napadený rozsudek vzešel. Stěžovatel se jejím
prostřednictvím domáhá zrušení napadeného rozsudku, a to z důvodů podřaditelných
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., aniž by brojil pouze proti výroku napadeného
rozsudku o nákladech řízení či pouze proti důvodům rozsudku. Kasační stížnost je tudíž
přípustná. Vzhledem k tomu, že byly naplněny i další podmínky řízení (zejm. §105 odst. 2 s. ř. s.)
přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval
otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, a to nehledě na míru obecnosti, s níž byla
vada nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku namítána stěžovatelem v kasační stížnosti.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je totiž Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout k případné vadě
nepřezkoumatelnosti i nad rámec uplatněných důvodů kasační stížnosti.
K typovému obsahu vady nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí se Nejvyšší správní
soud vyslovil již ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, kde uvedl,
že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku
nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán… Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“
(zvýraznění doplněno).
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti
netrpí, neboť jeho výrok není vnitřně rozporný a jeho odůvodnění je systematicky členěno,
označuje všechny žalobní body a dostatečně osvětluje úvahy krajského soudu vedoucí k závěrům
o důvodnosti jednotlivých žalobních námitek. Dílčí závěry krajského soudu jsou vzájemně
bezrozporné a jeho skutková zjištění věrně reflektují obsah relevantních správních spisů. Krajský
soud o žalobě rozhodl bez jednání, za splnění podmínek ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., jak lze
usoudit na základě obsahu spisu krajského soudu. Nejvyšší správní soud navíc
neshledal přítomnost jakýchkoli jiných vad řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelovu námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Předmětnou právní otázkou, tedy zda má být
při určení ceny nemovitostí výnosovým způsobem do výše ročního nájemného zahrnuta
též částka odpovídající dani z přidané hodnoty, se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém
rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 Afs 178/2015 – 39 (dostupném z www.nssoud.cz).
K prakticky totožné kasační námitce téhož stěžovatele v uvedeném rozsudku Nejvyšší správní
soud zejména konstatoval, že „[z]ákon o trojdani, zákon o oceňování ani oceňovací vyhláška však
nic nestanoví v tom směru, že by měl vzorec obsažený v oceňovací vyhlášce obsahovat kromě výše ročního nájemného
i případnou daň z přidané hodnoty k tomuto nájemnému se vztahující. Jinak řečeno, že by v důsledku uvedeného
i cena převáděné nemovitosti zjištěná podle zvláštního právního předpisu výnosovou metodou měla být zvýšena
o případnou daň z přidané hodnoty.“ Soud dále podotknul, že „…považuje za samozřejmé, že správci
daní a především žalovaný musí ve své aplikační praxi jednotlivé daňové právní předpisy interpretovat
a tím i zabezpečovat, aby byly daně a poplatky ukládány a vybírány jednotným a pro daňové subjekty
předvídatelným způsobem a v předvídatelné výši. Taková interpretace je ovšem oprávněná jen potud, pokud jí jsou
daňové povinnosti zákonem stanovené vysvětlovány, upřesňovány či individualizovány, nikoliv však již v případě,
že by daňová povinnost v zákoně výslovně neuvedená byla výkladem nově (nad zákonnou úpravu) vytvářena.
Pro situace, v nichž snad by text psaného daňového práva připouštěl dvojí stejně přesvědčivou interpretaci, je třeba
přiklonit se ve smyslu zásad in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate právě vzhledem k ústavnímu příkazu
vyplývajícího z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod k výkladu, jenž daňovou povinnost nerozšíří. …
V projednávané věci však dle názoru Nejvyššího správního soudu o případ dvou rovnocenných výkladových
alternativ vůbec nejde. Argumentace stěžovatele je právě onou nepřípustnou, extenzivní interpretací zjevně
jednoznačného textu zákona o oceňování majetku a oceňovací vyhlášky. Neobstojí stěžovatelova právní úvaha,
dle níž cena nemovitosti dle §10 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani stanovená výnosovým způsobem dle §4
odst. 1 a §6 odst. 1 zákona o oceňování a dle §22 a §23 oceňovací vyhlášky v sobě daň z přidané hodnoty
má zahrnovat z toho důvodu, že §36 odst. 7 a 8 zákona o dani z přidané hodnoty pojednává též o ceně
nemovitosti a právně fixuje tuto cenu jako částku obsahující daň z přidané hodnoty. Zde stěžovatel přehlíží,
že §36 odst. 7 a 8 zákona o dani z přidané hodnoty je použitelný (a to vzhledem k výslovnému textu zákona
- srov. §1 zákona o dani z přidané hodnoty) pro stanovení základu daně z přidané hodnoty, nikoli
pro stanovení základu daně zcela jiné (zde daně z převodu nemovitostí). Stěžovatel na jedné straně správně
poznamenává, že jednotlivé zákony mají definován vlastní předmět úpravy, na straně druhé však v kontradikci
s uvedeným dovozuje, že pojem „cena zjištěná podle zvláštního předpisu“ obsažený v zákonu o dani z přidané
hodnoty je použitelný i pro cenu rozhodnou pro stanovení základu daně podle zákona o trojdani.“ I v nyní
posuzované věci setrvává Nejvyšší správní soud na výše citovaném názoru, a pro úplnost
odkazuje na podrobné odůvodnění citovaného rozsudku.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na výše označený odborný článek „Některé problémy
při oceňování nemovitostí“, odkazuje Nejvyšší správní soud i v tomto na výše citovaný rozsudek,
v němž konstatoval, že „[a]utorův závěr, dle něhož ‚ceny zjištěné jsou včetně případné DPH,
nájemné a další položky při výnosovém ocenění se uvažují včetně případné DPH
(§2 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách)‘, je pouhým arbitrárním konstatováním
postrádající jakékoli odůvodnění. Navíc nejde o úvahu správnou, protože §2 odst. 1 zákona o cenách se výslovně
týká pouze cen sjednaných. Ustanovení §1 odst. 2 písm. a) a b) tohoto zákona, ve znění novelizačních ustanovení
zákona o oceňování, však jasně rozlišuje mezi cenami sjednanými a cenami určenými podle zvláštního předpisu
k jiným účelům než k prodeji (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení zákon o cenách odkazuje na zákon
o oceňování), tedy typicky právě pro účely ‚zjištění základu pro vyměření daní dědické, darovací,
z převodu nemovitostí, z příjmů, z přidané hodnoty a z nemovitostí, správních a soudních
poplatků‘ (důvodová zpráva k zákonu o oceňování, sněmovní tisk č. 48/0, druhé volební období Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR). Úpravu obsaženou v §2 odst. 1 zákona o cenách proto nelze ve vztahu k cenám
zjištěným podle zákona o oceňování vůbec aplikovat.“
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a jelikož napadený
rozsudek netrpí vadami, pro které by bylo třeba jej zrušit i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.),
rozhodl v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s. tak, že kasační stížnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první, ve spojení s §120 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně byla naopak plně úspěšná, a má tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, nicméně Nejvyššímu správnímu soudu není známo, že by v tomto řízení žalobkyně
důvodně jakékoli náklady vynaložila. Ve vztahu k vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti je totiž
třeba konstatovat, že krom úvodního odstavce tohoto vyjádření, v němž žalobkyně potvrzuje
seznámení se s obsahem kasační stížnosti, se zbývající text vyjádření zcela shoduje s textem
žaloby, a to včetně žalobního petitu, přičemž vůči samotnému obsahu kasační stížnosti
se nikterak nevymezuje. Náklady s realizací takovéhoto úkonu nelze dle Nejvyššího správního
soudu podřadit pod pojem „důvodně vynaložené náklady“. Vyjádření žalobkyně se obsahu
kasační stížnosti nedotýkalo – není proto na místě požadovat po stěžovateli, aby žalobkyni
uhradil náklady spojené s jeho realizací.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu