ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.123.2016:47
sp. zn. 2 As 123/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: J. P., zastoupená
JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Příběnická 12, Tábor, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Čerčanská 12, Praha 4, ve
věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2014, č. j. 046283/2014/KUSK, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 46 A
31/2014 - 78,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 46 A 31/2014 - 78,
rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 12. 5. 2014,
č. j. 046283/2014/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu ve Voticích ze dne 31. 1. 2014,
č. j. 2812/2014/ŽP-Bu, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Michala Bernarda, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 9114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Michala Bernarda, advokáta.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 46 A 31/2014 - 78, zamítl Krajský soud v Praze
(dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 5. 2014, č. j. 046283/2014/KUSK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Voticích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
31. 1. 2014, č. j. 2812/2014/ŽP-Bu. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně k žádosti
osoby zúčastněné na řízení schválil Manipulační a provozní řád rybníku Cvachov, pro vodní
dílo – rybník Cvachov (dále jen „Manipulační řád Cvachov“), které je umístěno v katastrálním
území Mitrovice.
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že v dané věci není sporu
o tom, že stavební objekty vytvářející rybník Cvachov jsou vodním dílem ve smyslu
§55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). K realizaci stavby vodního díla
je v souladu s §15 odst. 1 vodního zákona zapotřebí stavebního povolení. V řízení o vydání
stavebního povolení se s ohledem na §115 odst. 1 vodního zákona postupuje podle zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“).
[3] K žádosti o vydání stavebního povolení musí žadatel připojit podle §110 odst. 2 písm. a)
stavebního zákona doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu
nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě (…). Z toho plyne,
že otázka, zda má stavebník zajištěn soukromoprávní titul (ať již věcné, nebo obligační povahy)
k provedení stavby na pozemcích, se zkoumá ve stavebním řízení. Ve stavebním řízení
se stavební úřad zabývá dále i otázkou, zda ke stavbě, na kterou má být vydáno stavební povolení,
je zajištěn příjezd, což plyne z §111 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Tyto požadavky
se vztahují i na povolení stavby vodního díla.
[4] Krajský soud uvedl, že předpokladem manipulace s vodou a výkonu dalších činností
upravených manipulačním řádem je zajištění přístupu, event. příjezdu k vodnímu dílu.
Jde především o existenci právního titulu, který by vlastníkovi vodního díla zajišťoval přístup
z veřejně přístupné komunikace k vodnímu dílu. Splnění tohoto předpokladu se posuzuje
ve stavebním řízení. Otázka, zda stavebníkovi (v daném případě osobě zúčastněné na řízení)
svědčí soukromoprávní titul k provedení stavby vodního díla na dotčených pozemcích
a dále zda ke stavbě je zajištěn přístup potřebný k řádnému užívání vodního díla, musí
být posouzena ve stavebním řízení. Pokud po vydání stavebního povolení k vodnímu dílu nastaly
takové skutečnosti, v jejichž důsledku stavebník pozbyl soukromoprávní titul k realizaci stavby
na pozemcích nebo k přístupové cestě k vodnímu dílu za účelem jeho užívání, je třeba
tuto situaci řešit soukromoprávními prostředky. Za účelem provozu a provádění údržby vodních
děl lze též dle §60 vodního zákona vstupovat na pozemky sousedících s vodním dílem
po předchozím projednání s vlastníky dotčených pozemků.
[5] Posuzované řízení se týkalo vydání manipulačního a provozního plánu na podkladu
vyhlášky č. 216/2011 Sb., o náležitostech manipulačních řádů a provozních řádů vodních
děl (dále jen „vyhláška č. 216/2011 Sb.“). Krajský soud konstatoval, že předmětem řízení
o schválení manipulačního řádu je stanovení podmínek pro manipulaci s vodním dílem
a zadrženou vodou, nikoliv posouzení, zda má vlastník vodního díla právně zajištěn přístup
k vodnímu dílu. Tato otázka je předmětem stavebního řízení. Správní orgány tedy nepochybily
tím, že se věcně nezabývaly námitkou žalobkyně, že osoba zúčastněná na řízení nemá právně
zajištěn přístup k vodnímu dílu (přes pozemky žalobkyně). Jestliže tyto otázky nejsou předmětem
řízení o schválení manipulačního řádu, pak nelze žalovanému vytýkat ani to, že nezjišťoval
skutečnosti rozhodné pro jejich posouzení. Krajský soud tedy uzavřel, že námitka neexistence
právního titulu pro užívání pozemků žalobkyně k přístupu k vodnímu dílu nemůže
být předmětem posuzovaného řízení, a proto žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka namítla, že krajský soud nesprávně posoudil vztah stavebního řízení a řízení
o schválení manipulačního řádu dle vodního zákona. Ve vztahu k těmto řízením nelze dovozovat
koncentrační zásadu. Krajský soud proto pochybil, když shledal, že zajištění právního titulu
pro stavbu vodního díla na pozemcích stěžovatelky a právního titulu k přístupu k vodnímu dílu
jsou předmětem stavebního řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení o schválení
manipulačního řádu pro vodní dílo musí být řešen přístup k vodnímu dílu, když nebyl vyřešen
ve stavebním řízení. Krajským soudem tvrzená koncentrační zásada nevyplývá z žádného
ustanovení stavebního zákona, vodního zákona ani správního řádu. Předmětný rybník byl založen
v 50. letech minulého století socialistickým sektorem bez potřebného souhlasu majitelů pozemků.
Neřešení majetkoprávních vztahů k vodnímu dílu, které je retenční nádrží pro stavbu pozemní
komunikace dálničního typu patřící státu, v žádném řízení i přes předložené námitky považuje
stěžovatelka v právním státě za neakceptovatelné.
[8] Stěžovatelka dále uvedla, že smyslem manipulačního řádu je úprava práv a povinností
v souvislosti s manipulací s vodou. Pro manipulaci s vodou je jednoznačně nutným
předpokladem zajištění přístupu obsluhy, vlastníka, ale též složek integrovaného záchranného
systému. Bez zajištění takového přístupu k vodnímu dílu je pochopitelně vyloučena
možnost manipulace s vodou k účelům stanoveným v manipulačním řádu. Správní orgány
proto byly povinny zabývat se argumentací týkající se přístupové cesty k vodnímu dílu.
Dále dle stěžovatelky nebylo možné na posuzovaný případ aplikovat §60 vodního zákona.
Uvedené ustanovení vyžaduje předchozí projednání s vlastníkem pozemku a také se týká zajištění
provozu a provádění údržby existujícího a dříve povoleného vodního díla, nikoliv díla,
jehož povolovací proces včetně schválení manipulačního řádu nebyl ukončen.
[9] Stěžovatelka též poukázala na vadu řízení spočívající v tom, že v řízení před krajským
soudem jí bylo vyjádření osoby zúčastněné na řízení zasláno až po dvou letech od doručení
soudu, přičemž krátce po doručení stěžovatelce byl vydán zamítavý rozsudek. Stěžovatelka
proto neměla možnost reagovat na vyjádření osoby zúčastněné na řízení před vydáním rozsudku.
Krajský soud také odmítl provést jí navržené důkazy ke zjištění úplného skutkového stavu.
[10] Stěžovatelka z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předmětem posuzovaného řízení
byl požadavek osoby zúčastněné na řízení na schválení Manipulačního řádu Cvachov, a nikoliv
posouzení přístupové cesty k vodnímu dílu. Osoba zúčastněná na řízení byla investorem stavby
dálnice D3, v důsledku čehož vyvstala nutnost úpravy vodních poměrů v lokalitě, což dokládá
i Územní rozhodnutí Městského úřadu Votice – odbor výstavby a územního plánování.
Na podkladě územního rozhodnutí bylo osobě zúčastněné na řízení vydáno i stavební povolení
k vodnímu dílu ve smyslu §15 odst. 1 vodního zákona a uděleno povolení k nakládání s vodami
ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) vodního zákona. Jednou z podmínek stavebního povolení
bylo před vydáním kolaudačního souhlasu provést zkušební provoz, který je podmíněn existencí
schváleného manipulačního a provozního řádu díla. Osoba zúčastněná na řízení návrh
Manipulačního řádu Cvachov předložila. Žalovaný při posuzování manipulačního řádu plně
respektoval vyhlášku č. 216/2011 Sb. V otázce dalších námitek stěžovatelky se žalovaný plně
ztotožnil s odůvodněním krajského soudu.
[12] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že zajištění právního titulu pro stavbu vodního díla na pozemcích
stěžovatelky a právního titulu pro zajištění přístupu k vodnímu dílu jsou předmětem stavebního
řízení a nikoliv předmětem řízení o schválení manipulačního řádu. Skutečnost, že k zajištění
přístupu nedošlo v rámci stavebního řízení, nemůže být nahrazena v posuzovaném řízení. Osoba
zúčastněná na řízení proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti. Přitom sám shledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž přihlédl
z úřední povinnosti. Tyto vady spočívají v takové nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
žalovaného, které brání soudnímu přezkumu jeho rozhodnutí v mezích žalobních bodů
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84,
č. 2288/2011 Sb. NSS, zejm. jeho bod 16), a sice pominutí řešení otázky, zda navrhovatel
byl vůbec oprávněn podat návrh na vydání manipulačního řádu. Opomenutí této otázky mohlo
mít vliv na zákonnost žalobou napadeného správního rozhodnutí, neboť toto mohlo být vydáno
ve prospěch osoby, vůči níž je objektivní právo eventuelně vůbec vydat neumožňuje. Pokud
krajský soud takovouto nepřezkoumatelnost žalobou napadeného správního rozhodnutí
patřičným způsobem nereflektuje, i on sám zatíží své rozhodnutí vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí soudu o věci samé; k ní je kasační instance povinna
přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] V posuzované věci se správní orgány i krajský soud zabývaly otázkou, zda lze v řízení
o vydání manipulačního řádu řešit otázku zajištění přístupu k vodnímu dílu. Za vodní dílo správní
orgány považovaly rybník Cvachov, jak byl vymezen v Manipulačním řádu Cvachov.
Za oprávněnou osobu k předložení manipulačního řádu považovaly osobu zúčastněnou
na řízení. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že správní orgány i krajský soud pochybily,
neboť se nedostatečně zabývaly otázkou vymezení vodního díla, ke kterému má být manipulační
řád vydáván, a zcela opomenuly posoudit vlastnictví tohoto díla, tedy nezkoumaly, zda osoba,
která předložila návrh manipulačního řádu, je k tomu oprávněna.
[15] Správní orgány užívaly ve svých rozhodnutích pojem rybník. Zákonnou definici rybníka
obsahuje pouze zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské
stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství),
který v §2 odst. 3 definuje (pro účely tohoto zákona) rybník jako vodní dílo, které je vodní nádrží
určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení;
rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. Vodní zákon definici rybníka neobsahuje,
a proto bude nezbytné při posouzení objektu Cvachov vycházet z definice vodního díla,
která je obsažená v tomto zákoně.
[16] Podle §55 odst. 1 vodního zákona se za vodní díla považují stavby, které slouží ke vzdouvání
a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod,
k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům
sledovaným tímto zákonem. Dle §55 odst. 1 písm. a) jsou těmito stavbami zejména přehrady, hráze,
vodní nádrže, jezy a zdrže. Vodní dílo je dle uvedeného stavba, která pro účely posuzovaného řízení
vzdouvá a zadržuje vodu.
[17] Správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, jakým způsobem bylo při zhotovení
objektu Cvachov postupováno. Pokud se jednalo pouze o úpravu hráze, měla by být vodním
dílem tato hráz. Pokud zároveň došlo ke stavební úpravě dna objektu, která nespočívala pouze
v úpravě či odhrnutí zeminy, ale ve větším stavebním zásahu, mělo by se jednat o vodní nádrž.
Uvedené dělení může mít zásadní dopad při stanovení vlastníka vodního díla. Z dokumentace,
která je součástí spisu, zejména z předloženého návrhu Manipulačního řádu Cvachov, je patrné,
že objekt Cvachov doznal současné podoby v rámci stavby dálnice D3, kdy byl kompletně
zrekonstruován. Rekonstrukce měla spočívat v nahrazení stávajícího nevyhovujícího materiálu
hráze materiálem vhodným, obnově funkce základové výpusti včetně požeráku a vybudování
bezpečnostního přelivu pro průtok. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 4. 2008,
č. j. 965/07/ŽP-Bu, kterým bylo uděleno stavební povolení, je patrné, že úprava dna objektu
měla spočívat pouze ve vyčištění. Ze spisu k posuzovanému případu není patrné, že by došlo
k odlišné úpravě dna, než jak byla v tomto rozhodnutí stanovena. Za současného důkazního
stavu tak vodním dílem je patrně pouze hráz objektu Cvachov.
[18] Při určení vlastnictví vodního díla, které bude rozebráno níže, je důležité zabývat
se posuzovaným objektem také z pohledu soukromého práva. Nejvyšší soud konstantně judikuje,
že rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno
odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97). O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním
smyslu, anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr
bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze
též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit
vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Objekt označovaný běžně jako rybník
z pohledu soukromého práva není věcí, ale souborem několika věcí, které tvoří dno a břeh,
případně hráz, pokud naplňuje uvedená kritéria.
[19] Po určení vodního díla se měly správní orgány a krajský soud následně zabývat otázkou
vlastnictví. Manipulační řád dle §59 odst. 3 vodního zákona předkládá a zpracovává vlastník
vodního díla. Podle §126 odst. 1 vodního zákona, pokud se v tomto zákoně užívá pojem "vlastník"
nebo "nabyvatel", rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření. Pokud vlastník přenesl práva
nebo povinnosti, jichž se příslušné ustanovení týká, na uživatele, hledí se na něj jako na vlastníka. Vodní zákon
tímto ustanovením rozšiřuje okruh osob, které mohou být „vlastníky“ vodního díla pro účely
vodního zákona, nad rámec úzkého vymezení vlastnickým právem jako takovým. Také může
jít o osoby, jejichž právo užívat vodní dílo (a s tím spojené povinnosti, včetně veřejnoprávních)
je odvozeno od vlastníka tím, že je na ně vlastník dočasně či trvale, závazkově či věcněprávně
přenesl. Znamená to tedy, že jen vlastníku ve smyslu vodního zákona lze stanovit manipulační
řád vodního díla a jen on (či osoby jím pověřené nebo zjednané) může podle tohoto řádu vodním
dílem manipulovat.
[20] Jak již bylo uvedeno, rybník jako celek není z pohledu soukromého práva věcí. Je nezbytné
proto posuzovat charakter objektu. Nebude-li se jednat o stavbu v soukromoprávním pojetí,
bude objekt součástí pozemku. Bude-li se jednat o stavbu v tomto pojetí, bude nezbytné
zkoumat, zda není vlastník stavby odlišný od vlastníka pozemku, případně zda není užívání
stavby upraveno soukromoprávním oprávněním věcné nebo obligační povahy.
[21] Správní orgány ani krajský soud se vůbec otázkou vlastnictví vodního díla nezabývaly.
Přitom, jak bylo výše vyloženo, pouze vlastník vodního díla dle vodního zákona je oprávněnou
osobou k navržení manipulačního řádu. Správní orgán prvního stupně bez jakéhokoliv
odůvodnění vycházel z toho, že vlastníkem vodního díla je osoba zúčastněná na řízení. Žalovaný
a krajský soud se posléze touto otázkou nezabývali a názor správního orgánu I. stupně
bez dalšího převzali. Vyřešení otázky, zda ten, kdo navrhl manipulační řád, byl vskutku
vlastníkem vodního díla ve smyslu vodního zákona, je tedy nezbytnou vstupní skutkovou
a právní otázkou v řízení o schválení tohoto řádu. Jejím neposouzením došlo k podstatné vadě
řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť nebylo vůbec postaveno na jisto,
že manipulační řád se vydává vůči osobě, vůči níž tak učinit podle zákona lze. Proto Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i předcházející rozhodnutí správních orgánů.
[22] Jelikož nebyla v posuzovaném řízení dosud vyřešena výše popsaná skutková a právní
otázka, je nadbytečné zabývat se v tuto chvíli detailně dalšími námitkami stěžovatelky. Nicméně
Nejvyšší správní soud se k nim krátce vyjádří v té míře, v jaké je to třeba pro rychlý a jasný
postup v dalším řízení. Otázka posouzení soukromoprávního titulu pro přístup k vodnímu dílu
nemá být řešena v předmětném řízení. Správní orgán by se měl přístupem k vodnímu dílu zabývat
pouze po skutkové stránce a jen do té míry, zda povinnosti stanovené manipulačním řádem
lze v době posuzování návrhu fakticky uskutečnit vzhledem k fyzickým a dalším podobným
poměrům vodního díla a jeho okolí. Pokud by manipulační řád vlastníkovi vodního díla stanovil
povinnost, která by nešla uskutečnit, např. z důvodu, že by (kvůli úzkému průchodu či jiným
faktickým bariérám) reálně nebyl možný k vodnímu dílu přístup těžké techniky, přičemž
pro manipulaci s vodním dílem by tato technika byla potřeba, mohlo by rozhodnutí o vydání
manipulačního řádu být fakticky neuskutečnitelné, a tedy případně dle §77 odst. 2 správního řádu
nicotné. Nicméně otázka právního titulu k přístupu k vodnímu dílu je skutečně otázkou
soukromoprávní, jak správně uvedl krajský soud, a proto nemá být posuzována v řízení o vydání
manipulačního řádu. Vodní zákon však v §60 odst. 1 umožňuje těm, kteří zajišťují provoz
nebo provádějí údržbu těchto vodních děl, přístup k vodnímu dílu po předchozím projednání
s vlastníky pozemků sousedících s vodním dílem. Nezbytný přístup k plnění povinností
stanovených manipulačním řádem je tak právně zajištěn, přičemž postačuje pouze projednání
s vlastníky pozemků, ale nevyžaduje se jejich souhlas. Žádá-li vlastník vodního díla o širší přístup,
než je umožněn §60 odst. 1 vodního zákona, je již věcí dohody s vlastníky pozemků,
zda bude přístup poskytnut. Účelem veřejnoprávního oprávnění dle tohoto ustanovení je zajistit
bez ohledu na soukromoprávní poměry vodního díla a jeho okolí potřebnou údržbu a provoz
tohoto díla, zejména z důvodu bezpečného a řádného fungování. Není tedy rozhodné,
zda vodnímu dílu byl již udělen kolaudační souhlas, ale důležitá je faktická existence vodního díla,
ke které se váže její údržba.
[23] Stěžovatelkou tvrzená vada řízení spočívající v tom, že v řízení před krajským soudem
jí bylo vyjádření osoby zúčastněné na řízení zasláno až po dvou letech jeho od doručení soudu,
přičemž krátce poté, co se tak stalo, byl vydán zamítavý rozsudek, není důvodná. Z předloženého
spisu krajského soudu plyne, že vyjádření osoby zúčastněné na řízení došlo krajskému soudu dne
10. 7. 2014. Stěžovatelka replikou doručenou soudu dne 13. 8. 2015 na vyjádření osoby
zúčastněné na řízení výslovně reagovala v bodě III. repliky. Navíc v bodě I. repliky uvádí,
že jí vyjádření k žalobě jak žalovaného, tak osoby zúčastněné na řízení byla postupně doručena.
Rozsudek krajského soudu byl vydán 26. 4. 2016. Stěžovatelce tedy postupem soudu nebylo
v uplatňování jejích námitek nijak bráněno a o všem v řízení podstatném ji soud dostatečně
informoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud
proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož také napadená správní rozhodnutí trpí
podstatnou vadou, která způsobuje jejich nezákonnost, pro kterou bylo možné tato rozhodnutí
zrušit již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se za použití
§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s., současně zrušuje také rozhodnutí
žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž se věc žalovanému vrací
k dalšímu řízení.
[25] Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, a proto je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá o §60 odst. 1,
věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti úspěch, který se projevil celkovým úspěchem
ve sporu, má právo na náhradu nákladů obou řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
a proto je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
[27] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3000 Kč
a odměny za právní zastoupení za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby a replika k vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení), tj. celkem 9300 Kč
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)]. Odměna za tyto úkony se dále navyšuje o náhradu
hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože je advokát stěžovatelky
plátcem daně, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o DPH“), tj. o částku 2142 Kč (21 % z 10 200 Kč). Náhrada nákladů za řízení
o žalobě tak činí celkem 15 342 Kč.
[28] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku
za kasační stížnost stěžovatelky ve výši 5000 Kč a odměny za jeden úkon právní služby
(písemné podání ve věci samé) v částce 3100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky]. Odměna za tento úkon se dále navyšuje o náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože je advokát stěžovatelky plátcem daně,
zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona
o DPH, tj. o 714 Kč (21 % z 3400 Kč). Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí
celkem 9114 Kč.
[29] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu