ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.134.2016:59
sp. zn. 2 As 134/2016 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: J. Š., zast.
JUDr. Dominikou Barnetovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č. j. MSP-182/2014-ODSK-OTC/10, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 9 A 162/2015 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2015, č. j. MSP-182/2014-ODSK-OTC/10. Tímto rozhodnutím
byla zamítnuta její žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti s odkazem
na ust. §30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o obětech trestných činů“ nebo „zákon č. 45/2013 Sb.“).
Městský soud žalobu zamítl, neboť neshledal důvodnost stěžovatelkou uplatněných
námitek. Městský soud totiž aproboval závěr žalovaného, že stěžovatelka podala žádost
až po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty, a tudíž její nárok na příspěvek zanikl. Městský soud
neshledal důvodnou ani námitku ohledně nesprávné trestněprávní kvalifikace trestného činu
spáchaného na stěžovatelce, neboť s ohledem na prekluzi práva by ani její případná změna
nemohla na výsledku řízení ničeho změnit. Žalovaný navíc není orgánem činným v trestním
řízení, který by mohl měnit trestněprávní kvalifikaci spáchaného trestného činu či jakkoli jinak
zasahovat do trestního řízení; byl naopak odkázán na výsledky šetření orgánů činných v trestním
řízení. Městský soud pak uzavřel, že se nemohl zabývat v žalobě uvedenými principielními
důvody, pro něž stěžovatelka podala žalobu, když v nich neshledal žádnou relevantní námitku
proti napadenému rozhodnutí.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatelka předně nesouhlasí se závěrem o prekluzi práva na poskytnutí pomoci
s odkazem na §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok
na peněžitou pomoc ještě za účinnosti zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité
pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon
č. 209/1997 Sb.“), a to žádostí ze dne 23. 1. 2013. Tato žádost byla podána ohledně identického
trestného činu a byla stěžovatelkou následně doplněna o nové skutečnosti podáním ze dne
5. 6. 2014. Stěžovatelka nově uvedla, že u ní byla v souvislosti s daným trestným činem
diagnostikovaná rozvinutá posttraumatická stresová porucha. Stěžovatelka se proto domnívá,
že poněvadž se jedná o identický trestný čin, nelze se přiklonit k závěru žalovaného a městského
soudu, že její nárok na peněžitou pomoc zanikl. Stěžovatelka se domnívá, že je nutné vycházet
z totožnosti skutku, a nikoli z toho, jaká právní úprava byla účinná.
Stěžovatelka je toho názoru, že lhůta dvou let byla dodržena, neboť až posléze došlo
ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, která byla diagnostikována při první návštěvě
psychiatričky MUDr. L. T. dne 23. 4. 2014. Stěžovatelka uvádí, že vznik takovéto poruchy je
dlouhodobý; to že poškozený zažívá psychickou nepohodu hned po události, ještě neznamená, že
u něj došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Zmiňované konstatování MUDr. T., že
3-4 týdny po prožitém traumatu nebyla pacientka psychicky v pořádku, mělo vést toliko k závěru,
že při prvním výslechu nemohla stěžovatelka zcela relevantně vypovídat; to však nelze zaměňovat
s dlouhodobě se rozvíjející posttraumatickou stresovou poruchou, k jejímuž vzniku přispěl i
neadekvátní přístup orgánů činných v trestním řízení. V případě stěžovatelky je navíc třeba
zohlednit i tu skutečnost, že jde o oběť trestného činu, které je v současné době téměř 90 let.
Stěžovatelka setrvává také na svém názoru, že žalovaný zcela nesprávně vyšel z chybné
právní kvalifikace zaujaté Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, aniž by řádně
zohlednil závěry zaujaté dohledovým orgánem, tj. Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě,
jakož i skutečnosti vyplývající z lékařských zpráv doložených stěžovatelkou. Stěžovatelka
má za to, že soud se zabýval tímto argumentem toliko velice omezeně s ohledem na závěr
o prekluzi práva. Stěžovatelka utrpěla v důsledku trestného činu zranění doložené lékařskými
zprávami, postup vyslýchajícího policisty byl navíc zcela nestandardní a nesprávný (stěžovatelka
v průběhu výslechu omdlela, přičemž to není nikde zaznamenáno), stěžovatelčiny první výpovědi
nutno i s ohledem na závěr psychiatričky považovat v důsledku utrpěného šoku za zkreslené.
Kromě toho v důsledku tohoto trestného činu, i kdyby se jednalo pouze o krádež, a nikoli loupež,
nastala u stěžovatelky rozvinutá posttraumatická stresová porucha s insomnií a somatizací.
Absence indicií o pachateli nemůže jít k tíži stěžovatelky; z dostupných podkladů je zřejmé,
že neznámý pachatel se na stěžovatelce dopustil trestného činu loupeže, když u ní došlo
ke vzniku fyzických zranění i psychické poruchy.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na účel zákona o obětech trestných činů, kterým
je dle jejího názoru také satisfakce obětem trestných činů, což městský soud popřel. Zákon
vyjadřuje do jisté míry solidaritu státu s oběťmi trestné činnosti.
Stěžovatelka proto navrhla rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že považuje rozsudek městského soudu
za správný a v souladu s právními předpisy. Ohledně stěžovatelčiných námitek odkázal
na své vyjádření k žalobě. Navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta
první za středníkem s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny následující informace. Stěžovatelka se stala dne 30. 1. 2012
obětí trestného činu (odcizení kabelky), který byl řešen Policií ČR, obvodním oddělením
Ostrava - Přívoz jako trestný čin krádeže. Věc byla usnesením ze dne 30. 3. 2012,
č. j. KRPT-23528-11/TČ-2012-070713, odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti
opravňující zahájit trestní stíhání dle §160 trestního řádu, konkrétně osobu pachatele.
Při výslechu stěžovatelka uvedla, že neví, jakým způsobem se ocitla na zemi; nebyla tak zjištěna
spojitost mezi pádem a odcizením kabelky, tudíž byl trestný čin kvalifikován jako krádež.
Stěžovatelka nicméně při pádu utrpěla zlomeninu pánevní kosti a uhodila se do hlavy.
Stěžovatelka podala proti odložení věci stížnost datovanou dnem 7. 4. 2012, v níž mj. uvedla,
že byla zezadu zákeřně a surově napadena neznámým člověkem, který jí pak vytrhl kabelku.
Sdělila v ní, že ji trápí rovněž psychické trauma – dlouhotrvající šok z této události. Žádala
proto o překvalifikování trestného činu na zločin loupeže. O této stížnosti rozhodla státní
zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě tak, že ji zamítla. Stěžovatelka
byla následně opětovně vyslechnuta policejním orgánem, přičemž setrvala na svém poupraveném
tvrzení, že byla surově a zákeřně napadena. Neuměla však odpovědět, jak přesně byla napadena.
Dne 26. 7. 2012 vydal policejní orgán vyrozumění o ukončení prověřování s tím, že nebyly
zjištěny skutečnosti, které by vedly ke změně právní kvalifikace, proto byla věc ponechána
v původním stavu.
Stěžovatelka již dne 23. 1. 2013 uplatnila u žalovaného žádost o poskytnutí
peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb. (první žádost). Opřela
ji o to, že ji dne 30. 1. 2012 neznámý pachatel zezadu napadl tak, že jí kopnutím podrazil nohy
a vytržením kabelky a tašky způsobil pád na záda, při němž jí vznikla újma na zdraví spočívající
ve zlomenině horního a dolního raménka kosti stydké vpravo, lehkém otřesu mozku, psychické
újmě - posttraumatické symptomy nutno řešit antidepresivy pro úzkostné stavy a pocity strachu
vzniklé po události. Žalovaný stěžovatelce sdělil dne 26. 4. 2013, č. j. 6/2013-ODSK-OTC/8,
že její žádosti není možné vyhovět, neboť nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru,
že jí bylo zranění způsobeno v důsledku trestného činu; stěžovatelku proto není možné
považovat za oběť ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona č. 209/1997 Sb.
Krajské státní zastupitelství na základě podnětu stěžovatelky k výkonu dohledu dospělo
ve vyrozumění ze dne 19. 12. 2013 k závěru, že byť by bylo možné ze stěžovatelkou změněné
výpovědi dovodit spáchání zločinu loupeže, postupná gradace popsaného děje vyvolává pochyby
stran jeho objektivizace. Krajské státní zastupitelství se sice neztotožnilo s kategorickým závěrem
okresního státního zastupitelství, že bylo jednoznačně prokázáno, že se jedná o krádež, nicméně
v jeho postupu nebyla shledána závada, na kterou by bylo nutno reagovat pokynem k nápravě,
neboť pro neztotožnění pachatele nemohly orgány činné v trestním řízení rozhodnout jinak
než odložením věci.
Stěžovatelka požádala dne 5. 6. 2014 (druhá žádost) o přezkoumání podané žádosti
o odškodnění s tím, že iniciovala výkon dohledu ze strany krajského státního zastupitelství
nad orgány činnými v trestním řízení, neboť při její první výpovědi byla v šoku a nebyla
s to relevantně vypovídat, postup policisty byl rovněž nesprávný, když v protokolu zachycené
skutečnosti neodpovídají skutečnému průběhu událostí. O této žádosti bylo rozhodnuto žalobou
napadeným rozhodnutím.
Žalovaný po provedení důkazů mj. kopiemi trestního spisu a stěžovatelkou předloženými
listinami rozhodl o zamítnutí žádosti. Odůvodnil to tak, že žádost ze dne 5. 6. 2014 posoudil
jako novou žádost v režimu zákona č. 45/2013 Sb., neboť první stěžovatelčina žádost
již byla vyřízena postupem podle §9 odst. 4 zákona č. 209/1997 Sb., jak bylo popsáno výše,
a tedy novou žádost nelze chápat jako kontinuální navázání na předchozí proces,
přestože se vychází z totožného trestného činu. Po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že poněvadž psychické potíže stěžovatelky přetrvávaly již 3-4 týdny po přepadení,
dle §30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb. právo stěžovatelky na poskytnutí peněžité pomoci zaniklo
v důsledku jeho neuplatnění v dvouleté subjektivní lhůtě. Žalovaný nad rámec odůvodnění
výroku rozhodnutí uvedl, že žádosti stěžovatelky by nebylo lze vyhovět také proto, že nebyla
jednoznačně prokázána souvislost mezi popsaným skutkem a tvrzenou psychickou újmou.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti v zásadě uplatňuje
totožné námitky, které již uplatnila v žalobě. S těmito námitkami se již vypořádal městský soud
a zdejší soud již na tomto místě upozorňuje, že se závěry městského soudu zcela souhlasí,
pročež nemá důvod se od nich jakkoli odchýlit.
Zásadní otázkou v této věci je posouzení, zda došlo k prekluzi práva stěžovatelky
požadovat peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.
Předně je nutno vyřešit otázku, zda lze druhou žádost stěžovatelky považovat za doplnění
její první žádosti, jde-li o důsledek stejného trestného činu. Jak již bylo uvedeno, první žádost
podala stěžovatelka dne 23. 1. 2013. Tato žádost byla podána za předchozí právní úpravy podle
zákona č. 209/1997 Sb. Dle §2 odst. 1 tohoto zákona se obětí rozumí fyzická osoba, které v důsledku
trestného činu vznikla škoda na zdraví. Podle §9 odst. 4 tohoto zákona Ministerstvo spravedlnosti
do tří měsíců od podání žádosti a předložení potřebných dokladů buď pomoc poskytne, nebo žadateli
sdělí důvody, pro které pomoc nelze poskytnout. Tím se má žádost za vyřízenou, přičemž zákon
č. 209/1997 Sb. proti jejímu vyřízení nepřipouští řádný ani mimořádný opravný prostředek.
Dle §13 odst. 1 citovaného zákona platí, že není-li stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto
zákoně občanským zákoníkem. Dle druhého odstavce tohoto ustanovení na postup Ministerstva
spravedlnosti podle tohoto zákona se správní řád nevztahuje. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu
(k §16) lze vyčíst, že „pokud Ministerstvo spravedlnosti žádosti oběti o poskytnutí pomoci byť jen zčásti
nevyhoví, může se oběť svého nároku domáhat občanskoprávní žalobou u soudu. V takovém případě je namístě
její osobní osvobození od povinnosti platit soudní poplatek.“
Ze spisu plyne, že žalovaný postupem podle §9 odst. 4 zákona č. 209/1997 Sb. vyřídil
stěžovatelčinu žádost sdělením ze dne 26. 4. 2013, č. j. 6/2013 – ODSK-OTC/8 (stěžovatelce
doručeno dne 30. 4. 2013), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky
pro přiznání peněžité pomoci oběti trestné činnosti, neboť ji nelze podřadit pod definici
oběti podle §2 odst. 1 předmětného zákona. Nesouhlasila-li stěžovatelka s vyřízením věci,
měla se domáhat svého nároku u soudu v občanskoprávním řízení, což neučinila. Její žádost
tak byla řádně vyřízena zákonem předpokládaným neformalizovaným postupem.
Zdejší soud souhlasí se žalovaným, že podání stěžovatelky ze dne 5. 6. 2014, tedy více
než rok od vyřízení její první žádosti, nelze považovat za její doplnění, ačkoli vychází ze spáchání
stejného trestného činu. Nemůže se jednat ani o opravný prostředek proti jejímu vyřízení,
když tehdejší zákon žádný opravný prostředek neupravoval. Nejvyšší správní soud
proto aprobuje postup žalovaného, který toto podání posoudil jako novou žádost dle nově
platného a účinného zákona č. 45/2013 Sb. Nejedná se o právně nepřípustnou žádost
(res iudicata), neboť překážku věci rozhodnuté nepředstavuje rozhodnutí, jimž je žádost
zamítnuta (viz §48 odst. 2 správního řádu; srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2008,
č. j. 6 As 12/2008 - 73, nebo ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011 - 151; všechna rozhodnutí
jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle §2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů se obětí rozumí
fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková
nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Podle §23 odst. 1 zákona
má oběť za podmínek stanovených tímto zákonem právo na peněžitou pomoc, kterou jí poskytne stát.
Podle §26 odst. 2 písm. a) platí, že nejsou-li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení
důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena smrt, škoda na zdraví
nebo nemajetková újma, peněžitá pomoc se poskytne také tehdy, jestliže byla věc odložena z důvodu
podle §159a odst. 2 až 4 trestního řádu nebo protože se pachatele nepodařilo zjistit nebo je trestně neodpovědný
pro nepříčetnost. Konečně podle §30 odst. 2 předmětného zákona platí, že žádost o poskytnutí peněžité
pomoci lze podat u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným
činem, nejpozději však do 5 let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká.
Je věcí rozhodnutí stěžovatelky, že nebrojila žalobou v civilním soudnictví o peněžitou
pomoc obětem trestné činnosti poté, co jí nebylo žalovaným vyhověno, jak to připouštěla
předchozí právní úprava (§16 zákona č. 209/1997 Sb.), a až více než rok poté, co byla její žádost
vyřízena, požádala žalovaného opětovně o peněžitou pomoc s tím, že nesouhlasí s předchozím
posouzením, a pouze konkretizovala své psychické problémy uvedením diagnózy. Stěžovatelka
se tak sama připravila o možnost řádného posouzení její žádosti.
Pro počátek běhu subjektivní lhůty dle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb.
je nesporně zásadní okamžik, kdy se stěžovatelka dozvěděla o újmě na svém zdraví způsobené
trestným činem. Pouze na okraj zdejší soud uvádí, že počátek běhu subjektivní lhůty u fyzické
újmy stěžovatelky není sporný, když o této újmě věděla již v den spáchání trestného činu, tj. dne
30. 1. 2012; lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 45/2013 Sb., tak skončila dnem 30. 1. 2014.
Pokud jde o újmu psychickou, k té uvádí zdejší soud následující. Nejvyšší správní soud
souhlasí se žalovaným i městským soudem, že pro posouzení počátku subjektivní lhůty
je významné, kdy si byla stěžovatelka poprvé subjektivně vědoma psychické újmy, kterou přičítá
právě traumatu z přepadení, tedy kdy na sobě poprvé zaregistrovala příznaky takové újmy. Tento
den jistě nesplývá se dnem napadení, neboť stresový stav jím vyvolaný může, třeba za pomoci
léků, odeznít. Jde-li o stav dlouhodobý či trvalý, je podstatná doba uvědomění si takového
stavu. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou psychickou újmu se ve smyslu konkrétní
psychické poruchy jednalo, již na této vědomosti nemůže ničeho změnit. Nejvyšší správní
soud tak nemůže se stěžovatelkou souhlasit, že psychická újma vznikla až dodatečně,
když byla diagnostikována až při první návštěvě psychiatričky dne 23. 4. 2014. Kasační soud
nezpochybňuje, že se stav stěžovatelky mohl v době od spáchání trestného činu změnit (zhoršit),
nicméně skutečnost, že stěžovatelka o své psychické nepohodě a problémech věděla již o hodně
dříve, než to tvrdí, je zřejmá z jejich vlastních tvrzení, případně z listin jí předložených
a nacházejících se v předloženém spisovém materiálu. Stěžovatelka již ve stížnosti ze dne
7. 4. 2012 výslovně uvedla, že následkem trestného činu prožívala i závažné, silně poškozující
psychické trauma – dlouhotrvající šok z této události; z její první žádosti o peněžitou pomoc
rovněž plyne, že v souvislosti s trestným činem prakticky od počátku prožívala úzkostné stavy,
pocity strachu, přičemž posttraumatické symptomy byly řešeny antidepresivy; také v dopisu
ze dne 8. 3. 2013 (doplnění k první žádosti) poukazovala na to, že již při prvním výslechu omdlela
a že se u ní dostavily a přetrvávají psychické problémy – bolesti hlavy, špatný spánek, strach
při pobytu venku také během dne a další; a konečně také v lékařské zprávě psychiatričky
MUDr. T. ze dne 23. 4. 2014 doložené stěžovatelkou je uvedeno, že psychické trauma a stres
pociťovala stěžovatelka v zásadě již od okamžiku spáchání trestného činu, neboť v období 3-4
týdny po prožitém traumatu (tj. nejpozději v březnu 2012) ještě nebyla psychicky v pořádku
a vyrovnaná. Za takových okolností je nutno souhlasit se žalovaným i městským soudem,
že počátek vědomosti stěžovatelky o jejích psychických problémech spadá nejpozději
do doby 3-4 týdnů po okamžiku spáchání trestného činu, tj. nejpozději do března roku 2012,
a nikoli až do doby diagnostikování konkrétní psychické poruchy ke dni 23. 4. 2014. Sama
stěžovatelka navíc uvádí, že u ní došlo „k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, neboť toto je dlouhodobý
proces,“ tudíž je zřejmé, že u ní došlo ke vzniku psychické újmy, o níž prokazatelně věděla
minimálně v dubnu 2012 (stěžovatelčina stížnost), a až následně k jejímu rozvoji. Poněvadž
je subjektivní lhůta k podání žádosti dvouletá a je vázána na prvotní vědomost o utrpěné újmě,
je zřejmé, že stěžovatelka svoji žádost podala až poté, co bylo její právo prekludováno, a tedy
zaniklo; její žádosti o peněžitou pomoc ze dne 5. 6. 2014 tak nemohlo být vyhověno.
S ohledem na potvrzení závěru o prekluzi práva stěžovatelky na peněžitou pomoc podle
zákona č. 45/2013 Sb., nutno konstatovat, že její další námitky již nejsou s to ovlivnit výsledek
řízení. Poněvadž její právo požadovat peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů
zaniklo, nemůže ani případné překvalifikování trestného činu krádeže na trestný čin loupeže
na věci ničeho změnit. Navíc, s touto námitkou stěžovatelky se již vypořádal také městský soud,
na jehož odůvodnění zdejší soud v podrobnostech odkazuje. Pouze nad rámec Nejvyšší
správní soud připomíná, že podle §26 odst. 2 písm. a) zákona o obětech trestných činů platí,
že nejsou-li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení důvodné pochybnosti o tom, že se stal
trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena smrt, škoda na zdraví nebo nemajetková újma, peněžitá
pomoc se poskytne také tehdy, jestliže byla věc odložena z důvodu podle §159a odst. 2 až 4 trestního řádu
nebo protože se pachatele nepodařilo zjistit nebo je trestně neodpovědný pro nepříčetnost. Ačkoli stěžovatelka
poukazuje na výsledek šetření Krajského státního zastupitelství, ani z něj neplyne,
že by se ztotožnilo bez jakýchkoli pochybností s jejími tvrzeními, že se nejednalo o krádež,
nýbrž o loupež. Krajské státní zastupitelství pouze konstatovalo, že z výpovědi stěžovatelky
lze dovodit, že se pachatel mohl dopustit zločinu loupeže. Na druhou stranu neušlo jeho
pozornosti, že stěžovatelčin popis předmětného děje doznává podstatné gradace, co do popisu
násilného jednání pachatele, oproti jejímu původnímu sdělení, což důvodně vyvolává pochyby
stran objektivizace rozhodného děje. Krajské státní zastupitelství závěrem uvedlo, že ačkoli
se neztotožnilo s kategorickým závěrem, že bylo jednoznačně prokázáno, že došlo
ke spáchání přečinu krádeže, neshledalo postup okresního státního zastupitelství závadným.
Lze tak přisvědčit pochybnostem žalovaného o skutkovém ději a z toho plynoucí pochybnosti
o splnění podmínek pro vyhovění žádosti i z tohoto hlediska. Žalovaný navíc není orgánem
činným v trestním řízení. Nemůže proto sám přehodnotit závěry těchto orgánů, nýbrž je povinen
z nich vycházet. Ani tuto námitku proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Pokud jde o konstatování stěžovatelky ohledně účelu zákona č. 45/2013 Sb., taková
argumentace není pro posouzení důvodnosti její kasační stížnosti relevantní. Městský soud navíc
správně uvedl, že tímto účelem je peněžitá pomoc obětem trestných činů sloužící k překlenutí
jejich zhoršené sociální situace, která nastává zpravidla bezprostředně po spáchání trestného činu.
Takovému závěru nelze ničeho vytknout, když navíc vyplývá i z důvodové zprávy k uvedenému
zákonu. Právě s ohledem na to, že je těžko představitelné, aby byla oběť přímo zasažena trestným
činem spáchaným v minulosti, byly zákonodárcem k uplatnění nároku stanoveny prekluzivní
lhůty. Ty však stěžovatelka zmeškala.
Nejvyšší správní soud chápe stěžovatelčinu snahu o určitou satisfakci s ohledem
na to, že nebyl zjištěn pachatel trestného činu, kterým jí byla způsobena újma, a nebylo
tudíž možné zahájit trestní řízení s konkrétní osobou. S ohledem na platnou a účinnou právní
úpravu však nemůže stěžovatelce poskytnout příznivější řešení této věci.
Kasační stížnost tedy Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji v žádném z kasačních bodů
neshledal důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.) a nebyly shledány ani vady, ke kterým by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu