ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.144.2016:53
sp. zn. 2 As 144/2016 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. D. N.,
zastoupený JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, ve
věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2014, č. j. MSK 54820/2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016,
č. j. 18 A 29/2014 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 18 A 29/2014 - 125, zamítl Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 5. 2014, č. j. MSK 54820/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Orlová ze dne 11. 3. 2014, č. j. OD/PŘ/423/14/Ož,
kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. c)
a §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), a byla mu uložena pokuta dle §12 odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a dle §125c odst. 4
písm. a) zákona o silničním provozu ve výši 28 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši
2500 Kč a nahradit škodu poškozené ve výši 43 600 Kč. Současně bylo tímto rozhodnutím
zastaveno řízení o přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu vedeného
proti žalobci.
[2] Krajský soud při rozhodování o žalobě vycházel z následujících skutkových zjištění.
Městský úřad v Orlové uznal stěžovatele vinným tím, že dne 22. 6. 2013 kolem 23:40 hod.
v Ostravě na křižovatce ulic Mitrovická, Gregárkova a Hliněná řídil neregistrované jízdní kolo
Super V600MTB ve stavu vylučujícím způsobilost a zavinil dopravní nehodu. Přijel na křižovatku
po vedlejší pozemní komunikaci ulice Gregárkova označené dopravní značkou „Dej přednost
v jízdě!“ a při vjetí do křižovatky nedal přednost v jízdě osobnímu motorovému vozidlu
Peugeot 206, RZ X, přijíždějícímu zleva po hlavní pozemní komunikaci ulice Mitrovická.
Následkem toho došlo ke střetu jízdního kola s osobním motorovým vozidlem. Po nehodě
se žalobce podrobil vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, přičemž výsledná hodnota
laboratorního vyšetření činila 2,08 g/kg alkoholu v krvi. Dále krajský soud vycházel
z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Centrum dopravního výzkumu, v. v. i.,
a fotodokumentace z místa dopravní nehody zachycující stavebnětechnické řešení křižovatky,
dopravní značení a rozhledové podmínky.
[3] Po právní stránce krajský soud uvedl, že shromážděné důkazy bez důvodných
pochybností prokazují, že se žalobce dopustil přestupku, který je mu kladen za vinu. Dále
se krajský soud vypořádal s námitkami žalobce a shledal je nedůvodnými. K námitce, že řidička
automobilu nejela po hlavní silnici, uvedl, že ačkoliv z fotodokumentace a protokolu o dopravní
nehodě vyplývá, že dopravní značení „Hlavní silnice“ se ve směru jízdy řidičky nenacházelo,
je prokázáno, že ve směru jízdy stěžovatele se nacházelo dopravní značení „Dej přednost
v jízdě!“ a pro přijíždějící z tohoto směru je v křižovatce umístěno zrcadlo umožňující
sledovat provoz na hlavní pozemní komunikaci, na kterou je ztížený výhled. Zákon o silničním
provozu ve svém §76 odst. 1 stanoví, že místní úprava provozu na pozemních komunikacích
je nadřazena úpravě obecné. Z toho vyplývá, že žalobce byl povinen řídit se dopravním
značením „Dej přednost v jízdě!“ a počínat si tak, jak stanoví zákon o silničním provozu
v §2 písm. q). Krajský soud dále vyslovil názor, že se žalobce nemůže dovolávat odpovědnosti
řidičky, protože sám porušil důležitou povinnost, kterou měl plnit na základě hierarchicky vyšší
povinnosti zákona o silničním provozu. Závěrem k tomuto krajský soud dodal, že vedle
dopravního značení, stavebnětechnického provedení pozemní komunikace (osvětlení hlavní
silnice, instalace zrcadla pro výhled na hlavní pozemní komunikaci) a stejně tak ze skutečnosti,
že pozemní komunikace, po které žalobce přijížděl na křižovatku, je pro automobily slepá,
se nemohl žalobce oprávněně domnívat, že se nachází na hlavní pozemní komunikaci, naopak
z těchto skutečností bylo možné bez důvodných pochybností dovodit, že se na hlavní silnici
nacházela řidička osobního automobilu.
[4] Z výše uvedených důvodů krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítl, že v důsledku nesprávně značené křižovatky došlo k situaci,
kdy jak stěžovatel, tak i řidička motorového vozidla Peugeot 206 RZ X (dále jen „řidička
automobilu“) porušili zákonnou povinnost vymezenou v §22 odst. 1 a 2 zákona o silničním
provozu, v důsledku které došlo k dopravní nehodě. Za toto jednání byl nicméně postihován
ve správním řízení pouze stěžovatel, přičemž byl zavázán k náhradě škody ve výši 43 600 Kč.
V daném případě však nebyla dána příčinná souvislost, když poškozená s ohledem na tzv. princip
omezené důvěry v dopravě naprosto bezdůvodně spoléhala na to, že má tzv. přednost v jízdě,
a to i přes to, že byla omezena zákonnou povinností ve smyslu §22 odst. 2 zákona o silničním
provozu.
[7] Dále se stěžovatel neztotožnil s posouzením právní otázky, že na základě principu umělé
izolace jevů lze dojít k závěru, že výlučnou příčinou dopravní nehody bylo nerespektování
dopravního značení stěžovatelem, a to na základě hierarchicky vyšší povinnosti. S tímto závěrem
by bylo možno souhlasit v případě, že by křižovatka byla označena řádně dopravním značením
ve všech směrech. Každý z účastníků dopravní nehody tedy měl svou zákonnou povinnost
a žádný z nich ji nesplnil. Pokud je v rozhodnutí žalovaného konstatováno, že se řidička
automobilu mohla domnívat, že se nachází na hlavní pozemní komunikaci mimo jiné z důvodu
souvislého osvětlení a přehlednosti, je takové hodnocení nepodložené zákonným ustanovením
a stěžovateli je z praxe instruktora autoškoly znám nespočet křižovatek, které svým uspořádáním
dopravního značení neodpovídají mnohdy logickým předpokladům.
[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[11] Podle §22 odst. 1 zákona o silničním provozu řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní
komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí
dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci
nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní
komunikaci.
[12] Podle §22 odst. 2 zákona o silničním provozu, nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení odstavce
1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím zprava nebo organizované
skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím zprava.
[13] Podle §70 odst. 2 zákona o přestupcích, jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda
nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže
poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že jeho chování nebylo
výlučnou příčinou předmětné dopravní nehody. K posouzení příčiny a určení viníka dopravní
nehody způsobené nedáním přednosti v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní
komunikaci se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2012,
č. j. 7 As 91/2012 – 62, ve kterém dospěl k závěru, že „[s]těžovatelovo jednání zásadně nemůže
být příčinou dopravní nehody, neboť jel po hlavní silnici a měl přednost před vozidlem vjíždějícím na ni z vedlejší
silnice“. Dále Nejvyšší správní soud specifikoval dvě podmínky, které musí být splněny
kumulativně, aby se mohlo dojít k závěru, že viníkem dopravní nehody je řidič vozidla jedoucí
po hlavní silnici. První podmínka spočívá v extrémním překročení povolené rychlosti a druhá
spočívá ve skutečnosti, že toto extrémní překročení povolené rychlosti muselo fakticky
znemožnit splnění povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012 – 62).
[15] Ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a který stěžovatel nerozporuje, vyplývá,
že ve směru jízdy stěžovatele byla křižovatka označena dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“.
Stejně tak stavebnětechnické řešení křižovatky, vodorovné dopravní značení a umístění zrcadla
umožňujícího výhled na hlavní silnici pro vozidla přijíždějící do křižovatky ze směru
stěžovatele, nedávaly stěžovali možnost se oprávněně domnívat, že se nachází na hlavní silnici
a měl by mít přednost před vozidlem přijíždějícím zleva. Na podkladu provedeného dokazování
tak nelze dospět k jinému závěru, než že stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost podle
§22 odst. 1 zákona o silničním provozu, když vjel do křižovatky a nedal přednost vozidlu
jedoucímu po hlavní silnici.
[16] K posouzení možného zavinění dopravní nehody řidičkou přijíždějící po hlavní silnici,
v návaznosti na výše uvedený rozsudek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012 – 62) Nejvyšší správní soud uvádí, že z provedeného dokazování
vyplývá, že řidička nepřekročila povolenou rychlost a zároveň neznemožnila stěžovateli
přijíždějícímu z vedlejší silnice dát přednost v jízdě, neboť rozhledové podmínky pro stěžovatele
byly vyhovující, zlepšené navíc zrcadlem umožňujícím výhled na hlavní silnici a skutečností,
že přední světla vozidla přijíždějícího po hlavní silnici musela být v nočních hodinách viditelná
s dostatečným předstihem před tím, než bylo viditelné samotné vozidlo. V tomto případě tedy
podmínky zavinění vozidlem jedoucím po hlavní silnici splněny nejsou.
[17] K námitce stěžovatele, že chybějící dopravní značení „Hlavní silnice“ ve směru jízdy
řidičky automobilu mělo tuto přimět k chování ve smyslu §22 odst. 2 zákona o silničním
provozu, Nejvyšší správní soud uvádí, že právní posouzení krajského soudu shledal správným.
Řidička jedoucí po hlavní silnici se mohla oprávněně domnívat, že se i v této křižovatce nachází
na hlavní silnici, a má tedy přednost v jízdě. Stavebnětechnické řešení hlavní silnice, vodorovné
dopravní značení a také dopravní značení na ostatních komunikacích ústících do křižovatky,
které je ze směru jízdy řidičky najisto viditelné, podporují oprávněnost závěru, že se řidička
nachází na hlavní silnici a bude mít přednost v jízdě. Na základě §22 zákona o silničním provozu
krajský soud rozhodl správně, když posoudil povinnost stěžovatele řídit se dopravní značkou
„Dej přednost v jízdě!“ jako hierarchicky nadřazenou obecnému pravidlu „pravé ruky“. Pokud
měl stěžovatel povinnost řídit se svislým dopravním značením, neměl v žádném případě
své chování na křižovatce odvozovat od úvah o povinnostech ostatních účastníků silničního
provozu přijíždějících do křižovatky a dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici.
Z těchto závěrů tedy plyne, že chování stěžovatele bylo výlučnou příčinou dopravní nehody.
Pokud by tedy stěžovatel splnil svou zákonnou povinnost, k dopravní nehodě by nedošlo.
[18] Jelikož z obsahu kasační stížnosti vyplývá námitka stěžovatele i proti výroku o náhradě
škody, vyjádřil se Nejvyšší správní soud i k této otázce. Podle §70 odst. 2 zákona o přestupcích
se přiznává škoda, která vznikla poškozenému v příčinné souvislosti se spácháním přestupku
a kterou je možno spolehlivě zjistit. Pokud tedy správní orgány dospěly k rozhodnutí,
že stěžovatel spáchal přestupek, poškozená se připojila k přestupkovému řízení s nárokem
na náhradu škody a tato škoda byla v příčinné souvislosti se spáchaným přestupkem, dospěly
správně i k rozhodnutí přiznat poškozené náhradu škody. Jelikož byla osoba pachatele přestupku
určena zákonným postupem, škoda na vozidle poškozené (tj. řidičky automobilu) vznikla
v příčinné souvislosti se spácháním přestupku a tato škoda byla spolehlivě zjištěna, postupovaly
správní orgány v souladu s §70 zákona o přestupcích, když náhradu škody poškozené přiznaly.
Pokud stěžovatel namítá jistou spoluúčast poškozené (řidičky automobilu), která se z důvodu
chybějícího značení hlavní silnice měla řídit tzv. principem omezené důvěry v dopravě,
a měla tedy počítat i s možností, že se na hlavní silnici nenachází, nemá pravdu. Je jistě
představitelné, že poškozená mohla přes všechny výše popsané jasné signály, že se na ulici
Mitrovická nachází na hlavní silnici a že ten, kdo by přijížděl zprava do křižovatky po ulici
Gregárkově, se blíží po ulici vedlejší, takže je povinen dát jejímu vozidlu přednost, takříkajíc
preventivně, kvůli absenci výslovného označení ulice, po které jela, v jejím směru za hlavní,
zpomalit a křižovatku projet krokem. I za takových okolností by střet obou vozidel byl dosti
pravděpodobný a rozhodně ne vyloučený, neboť stěžovatel by zřejmě i tak do křižovatky
vjel obdobnou rychlostí a pod obdobným úhlem vůči vozidlu poškozené, jak se děj odehrál
ve skutečnosti, takže by bylo jen otázkou náhody, zda by se s vozidlem poškozené střetl,
anebo se mu vyhnul. Střetu by poškozená zabránila leda tak, že by před křižovatkou zastavila
a dala stěžovateli přednost. K tomu však neměla žádného důvodu, neboť oprávněně spoléhala
na to, že kdokoli, kdo by se po ulici Gregárkově blížil ke křižovatce, by si mohl a měl všimnout
značky ukládající mu dát přednost vozidlům jedoucím po ulici Mitrovická a patřičně
na ni reagovat. Jednání poškozené tedy nelze ani z malé části pokládat za příčinu nehody.
Proto ani nelze uvažovat o tom, že by se měla jakkoli korigovat výše náhrady škody,
kterou jí stěžovatel svým jednáním při dopravní nehodě způsobil.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu
první ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje,
který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti na jejich náhradu zásadně
měl právo, žádné náklady s tímto řízením nevznikly, a proto mu jejich náhradu soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu