ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.146.2015:54
sp. zn. 2 As 146/2015 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. V., zast. Mgr. Janem
Bučkem, advokátem se sídlem Zátiší 3501, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 9. 2014, č. j. MSK 112770/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 A 12/2014 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu byla dne 10. 6. 2015 doručena kasační stížnost žalobce
(dále jen „stěžovatel“), směřující proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený
rozsudek“) Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
stěžovatelova žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“).
Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu
města Frýdku – Místku (dále jen „správní orgán“) ze dne 24. 7. 2014, č. j. MMFM 92743/2014
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupků podle §125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dle znění výroku
prvostupňového rozhodnutí; zvýraznění doplněno NSS). Uvedených přestupků se měl stěžovatel
dopustit tím, že dne 23. 5. 2014 v 17:30 hodin na ulici 28. Října ve Frýdku – Místku řídil
motorové vozidlo BMW rz X a přes výzvu policisty se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení
vozidla nebyl ovlivněn alkoholem, „ačkoli takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví“.
Dále při řízení u sebe neměl řidičský průkaz. Stěžovateli byla prvostupňovým rozhodnutím
uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
po dobu 12 měsíců.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména uvedl, že na základě výpovědí
obou zasahujících policistů považuje za prokázané učinění výzvy k podstoupení odborného
lékařského vyšetření. Stěžovatelovo odmítnutí podrobit se takovému vyšetření pak dovodil
z oznámení sepsaného dne 23. 5. 2014, kde se uvádí, že stěžovatel „[n]ásledný odběr žilní krve
nebo moči odmítl“, což je též stvrzeno stěžovatelovým podpisem.
Ohledně průběhu dechových zkoušek žalovaný podotknul, že ačkoli výsledkem prvního
měření byl údaj 0,58‰, druhého měření pak 0,15‰ a konečně třetího měření 0,53‰ alkoholu
v krvi, posuzují se rozdíly naměřených hodnot mezi dvěma měřeními po sobě jdoucími.
Nelze tedy použít hodnotu naměřenou prvním měřením a hodnotu naměřenou při třetím měření
a tyto mezi sebou porovnat, zda je rozdíl mezi nimi menší než 10%, či nikoliv. Dechová zkouška
tudíž nebyla platná a výzva zasahujících policistů k podrobení se lékařské prohlídce byla důvodná.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel správní žalobou, v níž namítal zejména
platnost provedené dechové zkoušky, a tudíž neoprávněnost výzvy zasahujících policistů
k podrobení se lékařskému vyšetření. Rovněž tvrdil, že nebyl policisty poučen o následcích
odmítnutí uposlechnutí výzvy. Výsledky dechové zkoušky nikdy nezpochybňoval, dokonce sám
doznal, že před jízdou požil alkohol.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že výsledky dechové zkoušky
provedené analyzátorem alkoholu v dechu zavdaly důvodné podezření, že stěžovatel řídil vozidlo
pod vlivem alkoholu. Vzhledem k tomu, že odchylka mezi výsledky jednotlivých měření byla větší
než 10%, nebylo možné uznat výsledek dechové zkoušky pro správní řízení. Jestliže naměřená
hodnota současně byla větší než nula, což nasvědčovalo výskytu určitého množství alkoholu
v organismu žalobce, pak výsledky orientační dechové zkoušky zcela důvodně přinesly
pochybnosti o tom, zda žalobce před řízením motorového vozidla nepožil alkoholického nápoje
a zda nebyl při řízení vozidla pod jeho vlivem. Proto bylo potřeba pozitivní výsledky potvrdit
provedením odborného lékařského vyšetření. Námitka stěžovatele, že se doznal k požití alkoholu
před jízdou, proto není důvodná; výzva zasahujících policistů k podrobení se lékařskému
vyšetření byla oprávněná a souladná se zákonem.
Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel včasně podanou kasační stížností,
jíž se domáhá zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má za to, že v posuzovaném případě svým jednání nenaplnil skutkovou
podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť neodmítl
podrobit se vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn
alkoholem. Vyšetření se naopak podrobil, jelikož dobrovolně podstoupil dechovou zkoušku
a doznal se k požití alkoholu před jízdou. Celou záležitost považuje stěžovatel za nedorozumění,
jež má pro něj nedůvodně nepříznivé následky. Lékařské vyšetření spočívající v odběru
biologického materiálu za účelem zjištění ovlivnění alkoholem mu bylo ze strany zasahujících
policistů prezentováno jako fakultativní alternativa pro případ, že by s výsledky dechové zkoušky
nesouhlasil. Pokud by býval byl zasahujícími policisty dostatečně poučen o následcích
nepodrobení se lékařskému vyšetření, neměl by důvod je nepodstoupit, zvláště s ohledem
na skutečnost, že se doznal k požití alkoholu před jízdou.
Z ustanovení §16 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami
způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 379/2005 Sb.“), stěžovatel
vyvozuje, že je-li výsledek provedeného orientačního vyšetření pozitivní, odborné lékařské
vyšetření se neprovede. Jelikož stěžovatel má za to, že výsledek orientační dechové zkoušky
byl pozitivní, namítá neoprávněnost výzvy zasahujících policistů k podrobení se odbornému
lékařskému vyšetření. Zasahující policisté mu však výsledky dechové zkoušky nevysvětlili
a vyvolali v něm dojem, že se lékařskému vyšetření nemusí podrobit.
Jestliže krajský soud poukazuje v odůvodnění napadeného rozsudku na fakt, že stěžovatel
podepsal na místě silniční kontroly „Oznámení přestupku“, je dle stěžovatele nutné zohlednit,
že text psaný rukou je obtížně čitelný, přičemž obsahuje toliko shrnutí faktu, že byl kontrolován,
byl mu naměřen alkohol a další vyšetření odmítl. Nebylo v možnostech stěžovatele z pouhých
citací zákonných ustanovení v oznámení porozumět tomu, že takto je mu oznamováno právě
spáchání přestupku „odmítnutí podrobit se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn
alkoholem nebo jinou návykovou látkou“, nikoliv stěžovatelem předpokládané „řízení vozidla
po požití alkoholického nápoje“, jestliže mu to nebylo ze strany zasahujících policistů oznámeno.
Žalovaný pro účely vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na vyjádření k žalobě
a odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti a zjistil, že kasační
stížnost je podána včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a opírá se o některý
z důvodů vyjmenovaných v §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud na základě stěžovatelem vznesených námitek, obsahu správních
spisů a soudního spisu krajského soudu shledal předmětem sporu mezi účastníky řízení jednak
otázku, zda byl stěžovatel vyzván k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření, a jednak
zda byla taková výzva učiněna v souladu se zákonem.
Ohledně první otázky Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně
byl vyzván k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření. Ztotožňuje se v tom s posouzením
krajského soudu, dle něhož tato skutečnost vyplývá ze shodné výpovědi zasahujících policistů
a stěžovatelem podepsaného záznamu o přestupku. Nejvyšší správní soud přitom připomíná,
že se v minulosti otázkou obecné důvěryhodnosti příslušníků Policie České republiky
opakovaně zabýval. Např. ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, uvedl,
že „o důvěryhodnosti výpovědi policisty není zpravidla důvodu pochybovat tehdy, není-li z žádných okolností
patrné, že by měl na tom, jak bude věc, ke které vypovídá, vyřízena, jakýkoli zájem… je přirozené, že osoba,
které hrozí postih za přestupek, není ve své věci nestranná a je u ní pochopitelné, bude-li tvrdit pouze takové
skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu. Naopak u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše
pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že policisté, kteří byli slyšeni jako svědci, neměli v tehdejší konkrétní
situaci žádný zájem na způsobu vyřízení věci, a proto je na ně nutno za daných okolností nahlížet jako na svědky
důvěryhodné.“ Ani v nyní posuzované věci není důvod k přijetí domněnky, že by zasahující
policisté snad měli zvláštní zájem na výsledku řízení, pročež lze učinit závěr o důvěryhodnosti
jejich výpovědi stran vyzvání stěžovatele k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření
za účelem zjištění obsahu alkoholu v krvi.
Pokud jde o druhou otázku, tedy posouzení zákonnosti učiněné výzvy k podrobení
se lékařskému vyšetření, je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že pro její zodpovězení
je určující výklad ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. a jeho vztah k ustanovení
§5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu, že judikatura k této otázce
nebyla jednotná, druhý senát usnesením ze dne 5. 11. 2015, č. j. 2 As 146/2015 - 38, postoupil
spornou otázku k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu v souladu
s ustanovením §17 odst. 1 s. ř. s.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu následně rozhodl usnesením ze dne
10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015 – 45, v němž shrnul, že „zákon o silničním provozu a zákon
č. 379/2005 Sb. mají odlišný předmět úpravy, nejedná se o vztah obecného a zvláštního. Odbornému lékařskému
vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky, je povinna podrobit se na výzvu
dle §5 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, osoba, u níž se lze důvodně domnívat,
že řídila motorové vozidlo pod jejich vlivem, jestliže odmítla orientační vyšetření (§16 odst. 2 a 3 zákona
č. 379/2005 Sb.). Lékařskému vyšetření je povinna podrobit se taktéž osoba, u níž se lze důvodně domnívat,
že řídila motorové vozidlo pod vlivem těchto látek, a která se orientačnímu vyšetření sice podrobila nebo podrobit
nemohla, je-li u ní zapotřebí zjistit obsah alkoholu, resp. jiné návykové látky nebo odstranit pochybnosti
o správnosti hodnot zjištěných orientačním vyšetřením, ať už v důsledku úmyslného či neúmyslného zmaření
měření, nesprávné funkčnosti testovacího přístroje či jiné nemožnosti jeho použití.“ Podrobněji se rozšířený
senát v uvedeném usnesení vyjádřil tak, že „[z]atímco ustanovení zákona o silničním provozu upravují
povinnosti řidičů podrobit se vyšetření, resp. pravomoc Policie ČR vyzvat řidiče k vyšetření ke zjištění, zda není
ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou [§5 odst. 1 písm. f) a g), §124 odst. 10 písm. f) a g)
citovaného zákona], zákon č. 379/2005 Sb. v §16 odst. 2 upravuje podmínky, za jakých se orientační vyšetření
a odborné lékařské vyšetření provede, případně neprovede, a způsob jejich provádění. Tato právní norma tedy
nestanoví, kdy může Policie ČR při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích
příslušné (orientační) vyšetření sama provést, resp. provedení (lékařského vyšetření) nařídit, protože to je stanoveno
zákonem o silničním provozu.“ Na druhou stranu však rozšířený senát naznal, že „lékařské vyšetření
dle §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. nesmí být prováděno bezdůvodně, svévolně či dokonce šikanózně.
Uplatní se pouze za situace, ve které se lze důvodně domnívat, že vyšetřovaný řidič řídí motorové vozidlo
pod vlivem alkoholu, resp. pod vlivem jiné návykové látky (§16 odst. 3).“ S ohledem na skutkové
okolnosti nyní posuzované věci považuje druhý senát za vhodné reprodukovat též dílčí závěr,
který rozšířený senát v daném usnesení vyslovil k významu přesnosti výsledků orientační dechové
zkoušky: „Hladina alkoholu v krvi bývá také rozhodná pro kvalifikaci činu jako přestupku či trestného činu
a tomu odpovídající správně právní nebo trestně právní odpovědnosti řidiče. Zde je pak potřeba – s ohledem
na proces postupného střízlivění – ihned rozhodnout o zajištění potřebných důkazů za účelem zafixování
skutkového stavu k určitému okamžiku, aby mohlo být postaveno najisto, jakého deliktu se z hlediska
kvalifikace řidič dopustil. To platí i v případě, jestliže se vyšetřovaný řidič k samotnému faktu požití alkoholu,
resp. jiné návykové látky, doznal.“
Závěrem výše označeného usnesení rozšířený senát konstatoval, že předmětem jeho
rozhodování byla pouze dílčí právní otázka, která mohla být (a v rámci uvedeného usnesení
též byla) posouzena samostatně. Rozšířený senát proto po jejím zodpovězení podle §71 odst. 1
Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu vrátil věc druhému senátu, aby tento o kasační
stížnosti meritorně rozhodl v souladu s právním názorem rozšířeným senátem vysloveným.
Ve světle závazného právního názoru výše citovaného usnesení rozšířeného senátu
nezbývá druhému senátu než konstatovat, že zasahující policisté vyzvali stěžovatele k podrobení
se odbornému lékařskému vyšetření za situace, kdy k takovému postupu byly splněny zákonné
podmínky. Vzhledem ke skutečnosti, že veškerá provedená orientační dechová měření indikovala
ovlivnění stěžovatele alkoholem (byť pro značně odlišné výsledky nebylo lze bez pochybností
určit hladinu alkoholu v krvi stěžovatele) a stěžovatel sám požití alkoholu před jízdou
připustil, byl dán důvod k domněnce, že stěžovatel řídil motorové vozidlo pod vlivem
alkoholu. Právě proto, že výsledky jednotlivých měření nebyly ve svém souhrnu dostatečně
vypovídající, bylo namístě, aby hladina alkoholu v krvi stěžovatele byla přesně zjištěna
v rámci odborného lékařského vyšetření. Stěžovatel se takovému vyšetření odmítl podrobit,
ačkoli k tomu byl zasahujícími policisty oprávněně vyzván, čímž porušil povinnost,
jež mu stanoví §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku
dle §125c odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Pokud stěžovatel namítal, že nebylo v jeho možnostech porozumět z pouhých citací
zákonných ustanovení v oznámení tomu, že takto je mu oznamováno právě spáchání přestupku
„odmítnutí podrobit se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou
návykovou látkou“, nikoliv stěžovatelem předpokládané „řízení vozidla po požití alkoholického
nápoje“, uvádí k tomuto Nejvyšší správní soud, že dle ustanovení §3 odst. 2 zákona o silničním
provozu může řídit vozidlo pouze osoba, která též v potřebném rozsahu ovládá předpisy
o provozu na pozemních komunikacích. Dle §4 odst. 1 písm. b) téhož zákona je účastník
provozu též povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto
zákonem a pokyny policisty.
Jistě nelze po stěžovateli požadovat, aby z pouhého označení paragrafu, odstavce
a písmene konkrétního ustanovení zákona o silničním provozu rozpoznal přestupek, z jehož
spáchání je podezřelý. Jak je ovšem uvedeno výše, v přestupkovém řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel byl zasahujícím policistou vyzván k podrobení se odbornému lékařskému vyšetření.
Dle Nejvyššího správního soudu nemůže stěžovatel svou obranu úspěšně založit na tvrzení,
že nevěděl, že odmítnutím podrobení se lékařskému vyšetření poruší svou povinnost
dle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Dle ustanovení §3 zák ona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění účinném ke dni 23. 5. 2014 (dále jen „zákon o přestupcích“),
„[k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného
zavinění. Ustanovení §4 odst. 1 písm. b) téhož zákona pak uvádí, že přestupek je spáchán
z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V případě přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu přitom není
požadováno úmyslné zavinění. Oznámení přitom bylo sepsáno až poté, kdy se stěžovatel výzvě
k podstoupení odborného lékařského vyšetření odmítl podrobit. Ani tato kasační námitka proto
nemůže být důvodná ve smyslu kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost poznamenává, že správní orgán
v prvostupňovém rozhodnutí aplikoval na posledně uvedené přestupkové jednání stěžovatele
neplatný právní předpis, když jak ve výroku, tak i v odůvodnění svého rozhodnutí, vzal
nesprávně za součást skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu též okolnost absence nebezpečí pro zdraví řidiče spojeného s podstoupením vyšetření.
Aplikoval tedy ustanovení §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, avšak ve znění
účinném do 16. 8. 2013, namísto znění stejně označeného ustanovení zákona o silničním provozu
účinného ke dni spáchání přestupku, tj. ke dni 23. 5. 2014. Vzhledem ke skutkovým okolnostem
případu, stejně jako k povaze relevantní novelizace daného ustanovení zákona o silničním
provozu, však nebyl dán důvod, aby žalovaný, i kdyby uvedený nedostatek prvostupňového
rozhodnutí zaregistroval, zrušil či změnil jím přezkoumávané rozhodnutí, neboť dle ustanovení
§89 odst. 2 in fine zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného, se nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly
mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovy kasační námitky důvodnými. Napadený
rozsudek navíc netrpí žádnou z vad, jejichž přítomnost je kasační soud povinen zkoumat
i nad rámec uplatněných kasačních důvodů (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Učinil tak bez jednání, v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti založil Nejvyšší správní soud
na pravidlech plynoucích z ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů, jež v řízení o kasační stížnosti účelně
vynaložil. Procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, nicméně Nejvyšší
správní soud konstatuje, že mu není známo vynaložení takových nákladů žalovaným,
jejichž náhradu by mu bylo lze přiznat. Žalovaný navíc v tomto směru sám ničeho netvrdil.
Z těchto důvodů mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemohl
přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu