ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.177.2015:70
sp. zn. 2 As 177/2015 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. G., zastoupen
JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti
žalovanému: Městský úřad Nymburk, se sídlem Náměstí Přemyslovců 163, Nymburk, ve věci
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 45 A 7/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Mgr. Filipu Rigelovi, Ph.D., advokátovi se sídlem
Teplého 2786, Pardubice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 45 A 7/2014 – 57, rozhodl Krajský soud v Praze
(dále jen „krajský soud“), že postup žalovaného spočívající v tom, že odmítl sdělit žalobci jména,
příjmení a data narození občanů, ke kterým vede údaj o místě trvalého pobytu odpovídající
adrese objektu D. 55/6, N., nebyl nezákonný.
[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z náhledu žalovaného do katastru
nemovitostí ke dni 22. 1. 2014 vyplývá, že žalobce nebyl evidovaným vlastníkem předmětné
nemovitosti, tedy nesplňoval podmínku §10 odst. 8 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel
a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších
předpisů. V uvedené době již byla sice v rámci výpisu na daném listu vlastnictví vyznačena
plomba, což ale žalovaný prostým nahlédnutím do katastru (aniž by si vyžádal výpis) nemohl
zjistit. Žalobce však v průběhu jednání se žalovaným nikterak nedoplnil své podání o skutková
tvrzení, že je vlastníkem dotčené nemovitosti (tato skutečnost nevyplynula ani z jiných
souvislostí), a žalovaný vycházel při zjištění, komu tato nemovitá věc vlastnicky náleží, z údajů
obsažených v katastru nemovitostí v době tvrzeného nezákonného zásahu, z nichž zjistil,
že žalobce vlastníkem není. Žalovaný pak nebyl v poměrech projednávané věci povinen
zjišťovat případné rozpory stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným stavem,
nepodávala-li se taková pochybnost přímo z tvrzení žalobce.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem krajského
soudu o tom, že neposkytnutí údajů stěžovateli nebylo nezákonným zásahem žalovaného.
[4] Stěžovatel především namítá, že žalovaný mu měl požadované údaje poskytnout,
neboť byl a je vlastníkem uvedené nemovitosti. Informace o osobách, které ve vlastníkově
nemovitosti mají trvalý pobyt, je základním předpokladem pro realizaci dalších (navazujících)
práv. Právo na zvolení místa trvalého pobytu podle §10 zákona o evidenci obyvatel je veřejným
subjektivním právem, proti jehož porušení rozhodnutím správního orgánu se může občan
dovolat ochrany postupem podle §65 a násl. s. ř. s. před správním soudem. Nedílnou součástí
práva na zvolení místa trvalého pobytu je také právo na to, aby na zvolené adrese místa
trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné
podmínky (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007,
č. j. 2 As 64/2005 - 108, publ. pod č. 1259/2007 Sb. NSS).
[5] Za uvedeným účelem požadoval poskytnout předmětné údaje také stěžovatel,
který je dlouholetým vlastníkem předmětné nemovitosti. Již v roce 2005 vydal Krajský soud
v Praze (tj. tentýž soud, který rozhodl o nynější žalobě) rozsudek č. j. 27 Co 438/2005 - 210,
z něhož plyne, že je stěžovatel vlastníkem předmětné nemovitosti, resp. že nikdy nepřestal
být jejím vlastníkem (kontinuálně od roku 1988). Citovaný rozsudek byl doručen i na příslušný
katastrální úřad. Tento úřad zahájil na základě uvedeného rozsudku z roku 2005 řízení
až v roce 2009 a toto řízení ukončil až 12. 3. 2015. Faktický stav byl ovšem takový, že stěžovatel
nikdy nepřestal být vlastníkem předmětné nemovitosti (viz rozsudek sp. zn. 27 Co 438/2005),
jakkoliv formální stav byl v katastru nemovitostí napraven až v roce 2015. Stěžovatel
je opakovaně konfrontován s tím, že na adresu jím vlastněné nemovitosti, kde má sám evidován
trvalý pobyt, doručuje pošta dopisy či zboží pro rozličné osoby. Požadavek na sdělení jmen osob
s trvalým pobytem na dané adrese je tak požadavkem nejen souladným s textem zákona,
ale také požadavkem evidentně legitimním a podaným za účelem ochrany veřejného
subjektivního práva. Předmětnou žádost podal stěžovatel v dobré víře, že je vlastníkem.
[6] Dále stěžovatel namítá, že žalovanému měly vyvstat pochybnosti ohledně vlastnictví
nemovitosti stěžovatelem, protože stěžovatel měl a má na adrese nemovitosti trvalý pobyt,
který také uvedl ve své žádosti. Není tak pravda, že stěžovatel neuvedl v žádosti nic, co by mělo
žalovaného donutit zabývat se věcí více do hloubky. To ostatně plyne také z četnosti žádostí,
které stěžovatel podával ve shodné věci. Jediné, co žalovaný ověřil, byla elektronická verze
katastru nemovitostí. Takový výpis má pouze informativní charakter a nelze z něj tedy dovozovat
jakékoliv závěry, jež by měly mít dopad na právní postavení žadatele. Pokud by žalovaný zjišťoval
o věci více údajů, nezjistil by jenom zaplombování věci, ale nepochybně také další skutečnosti,
na jejichž základě by vyvstaly další pochybnosti ohledně zkratkovitě a nesprávně učiněného
závěru, že stěžovatel není vlastníkem nemovitosti.
[7] Žalovaný měl v souladu s §8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) postupovat v součinnosti s dalšími správními orgány,
zde s katastrálním úřadem. Z hlediska stěžovatele je lhostejno, zda k primárnímu pochybení došlo
na straně katastrálního úřadu, nebo na straně ohlašovny, neboť pochybení jednoho úřadu
je následně přičitatelné i úřadu druhému, který z nesprávného údaje vychází. Optikou stěžovatele
je katastrální úřad i ohlašovna jedním a týmž, tj. státem (resp. jeho orgánem).
[8] Ačkoli v konkrétním případě může veřejná správa působit vůči dotčeným osobám
prostřednictvím různých správních orgánů, měla by vůči nim vystupovat jednotně jakožto
vykonavatel veřejného zájmu (zásada vzájemného souladu souvisejících řízení). Ustanovení
§8 odst. 1 správního řádu zakotvuje povinnost správních orgánů dbát vzájemného souladu všech
řízení, která probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby.
Odstavec 2 předmětného ustanovení je normativním vyjádřením zásady spolupráce správních
orgánů, která úzce souvisí se zásadou pojetí veřejné správy jakožto služby veřejnosti. Správní
orgány tak jsou povinny vzájemně spolupracovat, z čehož vyplývá povinnost jednoho orgánu
o takovou spolupráci požádat a druhého požadovanou spolupráci poskytnout. V daném případě
pochybila ohlašovna tím, že žádná žádost vůbec katastrálnímu úřadu nesměřovala, a katastrální
úřad pochybil tím, že po dobu 10 let nebyl schopen uvést do souladu formálním stav se stavem
skutečným.
[9] Na závěr stěžovatel konstatuje, že v daném případě se žádné řízení, jak uvádí krajský soud
na str. 4 svého rozsudku, nevedlo, a stěžovatel tedy nebyl stižen důkazním břemenem a veškerá
pochybení spočívala na straně správních orgánů. S ohledem na shora uvedené stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především poukázal na to, že stěžovatel
neuvedl ve své žádosti žádnou informaci, která by vyvolala pochybnosti o správnosti zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí (ač tak učinit mohl a měl), jehož výpis si žalovaný
obstaral a v němž platí zásada materiální publicity. Co se týče uvedeného trvalého pobytu,
který má stěžovatel veden na adrese nemovitosti, ten je pouze evidenčním údajem, který nikterak
nesvědčí o druhu tzv. užívacího titulu k předmětné nemovitosti. Trvalý pobyt může
mít v nemovitosti nejen její vlastník, ale mj. též člen rodinné domácnosti, dále nájemce,
podnájemce, vypůjčitel, osoba oprávněná ze služebnosti bytu atd. Trvalý pobyt stěžovatele
tedy nebyl relevantním důvodem pro založení pochybnosti.
[11] Sám stěžovatel pak žádný relevantní doklad k vyvolání pochybnosti o správnosti zápisu
v katastru nemovitostí žalovanému nepředložil, ostatně to ani ve své stížnosti netvrdí. Přitom
je evidentní, že takovým dokladem disponoval, když sám v kasační stížnosti poukazuje
na rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci č. j. 27 Co 438/2005 - 210, kde byl účastníkem
řízení.
[12] Pro úplnost žalovaný doplnil, že z jeho hlediska, právě s odkazem na materiální publicitu
katastru nemovitostí, rozhodně není „lhostejno, zda k primárnímu pochybení došlo na straně katastrálního
úřadu…“, neboť optika stěžovatele a jeho teze o jakési „kolektivní odpovědnosti“ všech
správních orgánů, formulovaná slovy: „pochybení jednoho úřadu je následně přičitatelné i úřadu druhému,
který z nesprávného údaje vychází“, je nepřípustně zjednodušující. Z uvedených důvodů navrhl
žalovaný kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[14] Z obsahu spisů vyplynulo, že stěžovatel podal k žalovanému dne 21. 1. 2014 žádost podle
§10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel ohledně sdělení jmen, příjmení a dat narození občanů,
k nimž žalovaný vede údaj o místě trvalého pobytu, odpovídající adrese objektu D. 55/6, N. Dále
stěžovatel ve své žádosti požádal o zaslání požadovaných informací na svou adresu D. 55/6, N.,
kterou též uvedl ke svému jménu a podpisu na konci žádosti. Součástí spisu je i „Informace o
stavbě“ získaná z webové stránky Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, v níž je
uveden jako vlastník pan L. D. a pan R. H. Součástí spisu je dále sdělení žalovaného, v němž
žalovaný sděluje stěžovateli, že mu požadované údaje neposkytne, neboť na základě „Informace
o stavbě č. p. 55, KÚ D.“ zpřístupněné dálkovým přístupem do katastru nemovitostí, zjistil, že
stěžovatel není vlastníkem uvedené nemovitosti. Sdělení bylo doručeno stěžovateli dne
24. 1. 2014.
[15] Podle §82 s. ř. s. [k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany
proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[16] Podle §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel [o]hlašovna sdělí vlastníkovi objektu
na jeho písemnou žádost jméno, popřípadě jména, příjmení a datum narození občana, k němuž vede údaj o místě
trvalého pobytu, odpovídající adrese objektu. Sdělení ohlašovny podle věty první musí být vlastníkovi objektu
doručeno do vlastních rukou.
[17] Podle §8 odst. 1 správního řádu [s]právní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů,
které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více
takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní
orgány bezodkladně upozornit.
[18] Podle §154 správního řádu, [j]estliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření
nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první,
obdobně podle těchto ustanovení části druhé: §10 až §16, §19 až §26, §29 až §31, §33 až §35, §37,
§40, §62, §63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: §134, §137 a §142 odst. 1 a 2; přiměřeně
použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.
[19] Podle §155 odst. 3 správního řádu [p]okud správní orgán shledá, že nelze vydat vyjádření
nebo osvědčení, provést ověření nebo učinit sdělení, je povinen o tom na požádání písemně uvědomit dotčenou osobu
a sdělit důvody, které k tomuto závěru vedly.
[20] V projednávaném případě se stěžovatel domáhá ochrany před nezákonným zásahem,
přičemž krajský soud neshledal, že by zásah žalovaného byl nezákonný, a žalobu zamítl
jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se podmínkami důvodnosti žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem zabýval již v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65
(publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS), v němž konstatoval, že „ochrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná
tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo
(1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem
nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím
(4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování
„zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu
podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ (Šestá podmínka byla v důsledku novelizace soudního řádu
správního provedené s účinností od 1. 1. 2012 vypuštěna.)
[21] Spornou právní otázkou mezi stranami je, v jakém rozsahu je žalovaný povinen zjišťovat,
kdo je vlastníkem nemovitosti při podání žádosti podle §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel.
[22] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel
byl do citovaného zákona doplněn na základě zákona č. 53/2004 Sb., kterým se mění některé
zákony související s oblastí evidence obyvatel (s účinností od 1. 4. 2004). V důvodové zprávě
je konkrétně uvedeno, že „[u]stanovení je reakcí na požadavky aplikační praxe. Vlastníci objektu,
v nichž jsou občané hlášeni k trvalému pobytu, kritizují současná pravidla hlášení změn v počtu přihlášených osob,
neboť nemají možnost se dovědět, ke které osobě oprávněné užívat objekt nebo jeho vymezenou část se někdo
přihlásil k trvalému pobytu. S tím pak v současné praxi souvisí veškeré problémy s plněním povinností vlastníků
objektů a rovněž s uplatňováním jejich práv, např. při vybírání příslušných poplatků, které se vážou na počty
osob, resp. konkrétní osobu (vodné, stočné), řešení aktuálního stavu osob v objektu při mimořádných situacích
a katastrofách (např. povinnost Úřadu pro jadernou bezpečnost při sledování stavu obyvatelstva po jaderných
haváriích).“ Dle důvodové zprávy byl úmysl zákonodárce poskytnout vlastníkům předmětných
objektů, kteří mají právo „na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby,
které pro to nesplňují nebo přestaly splňovat zákonné podmínky“ (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005 - 108), právní nástroj,
na základě nějž by zjistili, kdo má v jejich objektech hlášen trvalý pobyt. Povinnosti ohlašovny
sdělit vlastníkovi objektu osobní údaje o občanovi, k němuž vede údaj o místě trvalého pobytu,
odpovídající adrese objektu, odpovídá veřejné subjektivní právo vlastníka objektu být informován
o osobách, které mají v jeho objektu evidován trvalý pobyt.
[23] Z §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel dále vyplývá, že správní orgán nevydává
ohledně vlastníkem požadovaných údajů rozhodnutí, ale činí tak sdělením.
[24] Sdělení je upraveno v §154 a násl. správního řádu a je označováno za tzv. jiný úkon
správního orgánu. Postup při jeho „provádění“ je odlišný od vydávání správního rozhodnutí.
Konkrétně se tato odlišná úprava projevuje v tom, že činění sdělení jako „tzv. jiných správních úkonů
není (a nemusí být) vzhledem k jejich méně intenzivním účinkům, které mají pro dotčené osoby, tak formalizované
jako vydávání rozhodnutí (správní řízení)“ (VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. II. aktualizované
a rozšířené vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, str. 1219). Proto se pro činění sdělení
použijí v souladu s §154 správního řádu pouze některá ustanovení aplikovatelná při vydávání
rozhodnutí (ve správním řízení).
[25] I přes odlišnosti mezi vydáváním správního rozhodnutí a činěním sdělení je nutno
upozornit na to, že správní orgán má v souladu s §154 správního řádu povinnost postupovat
mimo jiné podle části první správního řádu, tedy je při činění sdělení vázán základními zásadami
činnosti správních orgánů upravenými v §2 – 8 správního řádu. Mezi tyto zásady patří
i povinnost dbát vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy
nebo povinnostmi dotčené osoby (§8 správního řádu), na což upozorňuje stěžovatel. Nejvyšší správní
soud však zdůrazňuje, že dané ustanovení ve větě druhé stanovuje povinnost i dotčené osobě,
tedy stěžovateli. Konkrétně uvádí, že [n]a to, že současně probíhá více takových postupů u různých
správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně
upozornit. Jak vyplývá ze spisu, uvedenou povinnost stěžovatel při podání své žádosti
podle §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel nesplnil.
[26] Nejvyšší správní soud má, ve shodě se žalovaným, za značně zjednodušující,
pokud stěžovatel uvádí, že žalovaný by měl odpovídat za údajná pochybení katastru nemovitostí
(s odkazem na §8 správního řádu). Správní orgány musí totiž postupovat mimo jiné v souladu
se zákonem a mají uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž jim byla zákonem
nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém jim byla svěřena (§2 správního řádu).
Těžko si lze tedy představit, že žalovaný jako ohlašovna by s pravomocemi jí svěřenými
měla odpovídat za činnost, resp. nečinnost katastru nemovitostí, který má odlišné pravomoci.
A pokud se stěžovatel dovolává odpovědnosti žalovaného za nedodržení povinnosti dbát souladu
všech postupů stanovené v §8 správního řádu, Nejvyšší správní soud s ohledem na argumentaci
uvedenou výše upozorňuje, že to byl stěžovatel, který nedostál své povinnosti plynoucí
mu z §8 správního řádu, a nemůže se tedy jeho porušení dovolávat.
[27] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný měl povinnost obstarat si výpis z katastru
nemovitostí, z nějž by sám zjistil, že k vlastnictví nemovitosti, o níž se jedná, je uvedena plomba
a při bližším zkoumání této plomby by zjistil další skutečnosti relevantní k vlastnictví dané
nemovitosti. K povinnosti obstarat si určité podklady pro učinění závěru ohledně vlastnictví
předmětné nemovitosti uvádí Nejvyšší správní soud následující. Ve správním řízení by si zřejmě
musel správní orgán posoudit otázku vlastnictví objektu dle §10 odst. 8 zákona o evidenci
obyvatel jako předběžnou dle §57 správního řádu, přičemž zásadně by bylo třeba si opatřit
z vlastní iniciativy správního orgánu důkladnější informace z katastru nemovitostí a případně
i od stěžovatele, nicméně Nejvyšší správní soud má za to, že při činění sdělení se v souladu
s §154 správního řádu nepoužije úprava předběžné otázky „obdobně“, ale pouze „přiměřeně“.
Učinit si úsudek o tom, zda je žadatel vlastník nemovitosti, tedy správní orgán na základě
relevantních dokladů musí, nicméně jej nevážou tak striktní pravidla jako ve správním řízení.
V souladu s povahou sdělení, považovaného za méně formalizovaný úkon, učinění si úsudku
ohledně vlastnictví nemovitosti na základě náhledu do katastru nemovitostí dle názoru
Nejvyššího správního soudu v daném případě s ohledem na jeho skutkové okolnosti obstojí.
Nelze zde odhlédnout od principu materiální publicity katastru nemovitostí, jak na něj poukazuje
žalovaný, a především pak od skutečnosti, že stěžovatel, přesto, že o rozporném stavu v katastru
nemovitostí věděl, nijak na tento rozpor mezi evidovaným a skutečným stavem neupozornil.
Pouhé uvedení adresy trvalého pobytu u jména stěžovatele jako žadatele lze považovat pouze
za splnění podmínky pro podání dle §37 odst. 2 věta druhá správního řádu („Fyzická osoba uvede
v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování
podle §19 odst. 3.“), ne za upozornění, že je právě on vlastníkem nemovitosti oproti stavu
uvedenému v katastru nemovitostí. Žalovaný si zjistil z náhledu do katastru nemovitostí,
kdo je evidován jako vlastník nemovitosti, přičemž s ohledem na výše uvedené zde nebyly žádné
důvodné pochybnosti, že by tomu bylo jinak; zjistil tak stav věci v souladu s §3 správního řádu.
Na základě §155 odst. 3 správního řádu pak sdělil žalovaný stěžovateli, že v katastru nemovitostí
není veden jako vlastník nemovitosti on, ale jiné subjekty, a nelze mu tedy sdělit požadované
údaje.
[28] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že s ohledem na to, že sdělení je méně
formalizovaným úkonem správního orgánu, a na to, že stěžovatel neuvedl v žádosti
dle §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel žádné skutečnosti stran jeho vlastnictví k nemovitosti
přesto, že o stavu v katastru nemovitostí věděl, žalovaný dostatečně zjistil na základě náhledu
do katastru nemovitostí skutkový stav věci, o němž nebyly za daných okolností důvodné
pochybnosti. Nejvyšší správní soud posoudil postup žalovaného jako souladný se zákonem
a neshledal, že by žalovaný nezákonně zasáhl do práva stěžovatele na sdělení jména, popřípadě
jména, příjmení a data narození občana, k němuž vede údaj o místě trvalého pobytu, odpovídající
adrese objektu dle §10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel, když mu údaje v tomto případě
nesdělil.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud posoudil rozhodnou právní otázku
správně a kasační stížnost tak není důvodná. Proto ji podle §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.
zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladu nenáleží. Žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
[31] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 2 As 177/2015 – 41, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Mgr. Filip Rigel, Ph.D. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému advokátovi odměnu
za zastupování v řízení o kasační stížnosti za dva úkony právní služby v hodnotě 6200 Kč
podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a v sepsání písemného podání ve věci samé (kasační stížnosti) ze dne 30. 11. 2015, a 2 x 300 Kč
režijní paušál podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 6800 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu