ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.195.2015:25
sp. zn. 2 As 195/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: AGROZETCENTRUM
VRŠOVICE s.r.o., se sídlem Kuštova 2600, Rakovník, zastoupena JUDr. Robertem Kučerou,
advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2011,
č. j. MV-15182-8/ODK-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 A 297/2011 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobkyně požádala dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), Krajský úřad Středočeského kraje
o sdělení 1) výše veřejné podpory poskytované Středočeským krajem obchodní společnosti
ANEXIA s.r.o. na vnitrostátní autobusové lince č. 310 612 Rakovník - Nové Strašecí - Praha,
a to v celkové výši pro roky 2006, 2007, 2008, 2009 a 2010 (do 30. 11. 2010); 2) celkového počtu
kilometrů, které byly na této lince obchodní společnosti ANEXIA s.r.o. dotovány ve stejných
časových obdobích; 3) výše veřejné podpory poskytované Středočeským krajem obchodní
společnosti ANEXIA s.r.o. na vnitrostátní autobusové lince č. 310 610 Rakovník - Nové Strašecí
- Praha, a to v celkové výši pro roky 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009 a 2010 (do dne
doručení žádosti); 4) sdělení celkového počtu kilometrů, které byly na této lince obchodní
společnosti ANEXIA s.r.o. dotovány v letech 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009 a 2010
(do 30. 11. 2010). Krajský úřad rozhodnutím ze dne 25. 5. 2011, č. j. 108273/2011/KUSK žádost
částečně odmítl v částech 1) a 3) z důvodu, že údaje o výši veřejné podpory poskytované krajem
na konkrétní linky 310612 310610 nejsou v uzavíraných smlouvách, které má kraj k dispozici,
a nejsou ani patrné ze souvisejících podkladů. S ohledem na strukturu nákladů, rozsah provozu
a nasazování autobusů na více autobusových linek z důvodu efektivního využití vozového
parku je obtížné tyto náklady detailně vyčíslit na konkrétní autobusovou linku, popřípadě spoj.
Ve zbytku kraj požadované informace sdělil. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 7. 2011,
č. j. MV-15182-8/ODK-2011, odvolání žalobkyně zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] V žalobě žalobkyně především namítala, že krajský úřad požadovanými informacemi
disponovat musí. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný nijak
nepochybil. Správní spis podle městského soudu požadované informace neobsahuje a ani nijak
nepřisvědčuje tvrzení žalobkyně o jejich faktické existenci. Krajský úřad ani neměl povinnost
požadovanými informacemi disponovat. Předmětem smluv o závazku veřejné služby ve veřejné
linkové dopravě mezi povinným správním orgánem prvního stupně a společností ANEXIA s.r.o.
byl závazek dopravce provozovat linkovou osobní dopravu jako závazek veřejné služby podle
§19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), spočívající
v zajištění základní dopravní obslužnosti území Středočeského kraje provozováním veřejné
linkové dopravy souborem linek. Předmětné smlouvy (a jejich dodatky) tedy obsahují informace
vztahující se na celý soubor linek, tedy ekonomicky oprávněné náklady na 1 kilometr, upravený
přiměřený zisk, cenu dopravního výkonu na 1 kilometr, prokazatelnou ztrátu na jeden kilometr,
ujeté kilometry za konkrétní rok, prokazatelnou ztrátu za konkrétní rok. Z právních předpisů
nijak nevyplývá povinnost správního orgánu, aby v případě, že smlouvu uzavírá s dopravcem
na celý soubor linek, disponoval také informacemi vztahujícími se na jednotlivé konkrétní linky,
které jsou v tomto souboru obsaženy. Není samozřejmě vyloučeno, že v průběhu uzavírání smluv
dopravce správnímu orgánu předložil podrobnější informace týkající se jednotlivých linek, ovšem
zákon nijak neukládá správnímu orgánu, aby tyto podklady schraňoval do budoucna. Městský
soud nepřisvědčil ani námitce, že zdrojem požadovaných informací musejí být minimálně
přehledy a dokumenty, kterými dokládá společnost ANEXIA s.r.o. Středočeskému kraji
ztrátu, kterou požaduje uhradit. Z právních předpisů nikterak nevyplývá povinnost kraje
požadovat od dopravce přehledy a dokumenty o jednotlivých linkách, jež tvoří soubor linek,
na nějž byla smlouva o veřejném závazku uzavřena. Není nijak nepředstavitelné, že by dopravce
předkládal kraji veškeré potřebné informace k celému souboru linek a nerozepisoval
je tak konkrétně k jednotlivým linkám. Soud nepochybuje o tom, že by se žalobcem požadované
informace daly přibližně zjistit, resp. dovodit z informací, jimiž kraj disponuje, nicméně
v takovém případě by se již jednalo o vytváření nových informací, což je nad rámec zákonné
povinnosti povinného subjektu. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu v zákonné lhůtě.
Důvody kasační stížnosti podřadila pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá,
že se městský soud vůbec nezabýval tím, zda správní orgány postupovaly v souladu
s ust. §3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
tedy do jaké míry spis obsahoval spolehlivé zjištění, že požadovanými informacemi povinný
subjekt nedisponuje. Dotace se poskytují na úhradu prokazatelné ztráty. Podle §4 nařízení vlády
č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné linkové dopravě a kterým
se konkretizuje způsob výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě nad financováním
dopravní obslužnosti (dále jen „nařízení vlády“), má dopravce prokazatelnou ztrátu za předchozí
období sám vypočítat a výpočet prokazatelné ztráty doložit příslušnému dopravnímu úřadu
propočtem a výkazem nákladů a tržeb z přepravní činnosti, přičemž tento propočet a výkaz
je dopravní úřad povinen uchovat po dobu následujících 3 let od okamžiku úhrady prokazatelné
ztráty dopravci. Závěr městského soudu, že není vyloučeno předkládání podrobnějších informací,
které ovšem správní orgány nejsou povinny schraňovat do budoucna, není podle stěžovatelky
nijak odůvodněn a je i chybný. Nelze se totiž ztotožnit se závěrem, že by jakékoliv dopravcem
předložené doklady nepodléhaly režimu podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové
službě, příp. §31 a §32 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V tomto ohledu odkazuje
stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 41.
[4] Městský soud se podle stěžovatelky nezabýval tím, zda krajský úřad nemá povinnost
si informace o prokazatelné ztrátě pro jednotlivé linky opatřit ze svých podkladů jinak
(např. výpočtem). Minimálně dle §17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
musí být majetek kraje využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho zájmy a úkoly
vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Kraj je povinen pečovat o zachování a rozvoj
svého majetku. Ve spojení s úkoly kraje v oblasti zajištění dopravní obslužnosti tak kraji
implicitně vyplývají povinnosti mít přehled o ziskovosti či ztrátovosti jednotlivých linek,
jejichž provoz je kraj povinen ze svého rozpočtu dotovat. Kraj má povinnost s péčí řádného
hospodáře pečovat o svůj majetek a ke standardu péče řádného hospodáře jistě patří mít přehled
o tom, za co konkrétně se vynakládají prostředky, nota bene prostředky veřejné. Informaci
o (alespoň přibližné) výši dotace na jednotlivé linky kraj potřebuje nejen ke své vlastní kontrole
efektivnosti dopravních výkonů (za situace, kdy dotovaný dopravce není ekonomicky motivován
minimalizovat své náklady, neboť ze zákona má zajištěnou úhradu ztráty do stanovené výše),
ale i jako podklad pro své budoucí úvahy o optimalizaci struktury dopravní obslužnosti poté,
co vyprší smlouva se stávajícím dopravcem. V úvahu připadá otázka, zda mají být stávající linky
vedeny stejnou trasou, zda mají být provozovány dotovaným dopravcem nebo dopravcem,
který přijme vlastní komerční riziko, a jak se tyto volby promítnou v rozpočtu kraje.
[5] I kdyby krajský úřad požadovanými informacemi nedisponoval a ani neměl zákonnou
povinnost jimi disponovat, má stěžovatelka za to, že je měl extrahovat z informací,
které má k dispozici, a poskytnout je. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem městského soudu
ohledně možnosti použití §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Odkazuje
na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67, a také
na bod 13 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne
17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Městským soudem bylo zjištěno
a i žalovaným potvrzeno, že z dostupných informací je možné požadované informace v zásadě
mechanickou kalkulací alespoň v přibližné hodnotě získat. Dle názoru stěžovatelky tedy městský
soud došel k nesprávnému závěru, že povinný subjekt nemá povinnost tuto kalkulaci provést
a informace poskytnout. Závěrem stěžovatelka poukazuje na fakt, že veřejná správa je službou
veřejnosti a podle zásady dobré správy podle §4 odst. 1 správního řádu měl povinný subjekt
primárně vyvinout úsilí, aby nalezl požadovanou informaci a poskytl ji. Městským soudem
aprobovaným postupem byla stěžovatelce upřena možnost provádět veřejnou kontrolu
efektivního vynakládání veřejných prostředků na autobusovou dopravu v kraji, přičemž výklad
žalovaného by ad absurdum umožnil, aby v kraji existoval monopol na všechny autobusové linky
bez možnosti kontroly, které linky jsou dotované v jaké výši, což je zcela nežádoucí stav.
[6] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí
správních orgánů zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.).
[9] Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud neposoudil jako nepřezkoumatelný. Své závěry
městský soud řádně odůvodnil, což je patrné i ze stížních námitek, které tyto závěry rozporují.
Je patrné, z jakých úvah a zákonných ustanovení městský soud vycházel a proč uvážil jednotlivé
žalobní námitky jako nedůvodné.
[10] Co se týče námitky, že městský soud neodstranil pochybnosti, zda správní orgány
disponovaly požadovanými informacemi, je nutno zdůraznit, že v řízení před správními soudy
neplatí zásada vyhledávací, podle které by městský soud byl povinen z vlastní iniciativy vyhledávat
důkazy pro ověření tvrzení stěžovatelky. Městský soud v napadeném rozsudku jasně konstatoval,
že „zjistil, že správní spis žalobcem požadované informace neobsahuje. Smlouvy o závazku veřejné služby
obsahují pouze informace vztahující se k souboru linek jako celku a nikoli informace týkající se jednotlivých linek.
Ani z jiných dokumentů, jež jsou součástí správního spisu, požadované informace nevyplývají.“ Stěžovatelka
v žalobě a ani v kasační stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by zavdaly pochybnostem
o tom, že krajský úřad informacemi nedisponoval a ani je nevyhledával. Odkázat lze i na závěry,
ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud při posuzování obdobných námitek (viz např. rozsudek
ze dne 29. 11. 2011, 4 As 30/2011 – 120): „K tomu je třeba dodat, že z ničeho nevyplývá,
že by požadovanou korespondenci (nebo jakékoli doklady, pocházející z údajných aktivit nějakých aktivistů),
měl (nebo dokonce měl mít) správní orgán ve svém spisovém materiálu. Není totiž jisté ani to, zda taková
korespondence vůbec existovala. Krajský úřad JMK ostatně nedisponuje ani jinými dříve požadovanými podklady
k celé záležitosti, jak je zřejmé z řešení žádosti o informace k bodům 1 (až 3) původní žádosti. (…) Nad rámec
nutného zdůvodnění je namístě připomenout, byť to implicitně plyne i z odůvodnění rozsudku městského soudu,
že nic nedokazuje právě to, že by požadované informace krajský úřad JMK měl nebo měl mít. Co se v daném
případě dozvěděl od 1. náměstka hejtmana JMK, to zveřejnil (a zaznamenal) nebo zveřejnění nijak nebránil.
Nezveřejnil pouze to, co neměl (a neměl ani možnost získat). Žalobce pak ničím shora uvedené závěry
nezpochybnil.“ Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu nezjistil nic, co by se lišilo od závěrů
městského soudu. Úvahy stěžovatelky tak jsou toliko nepodloženými spekulacemi,
které nemohou závěry městského soudu úspěšně zpochybnit.
[11] Zásadní stížní námitky směřují k výkladu a aplikaci ustanovení §2 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím, podle kterého se povinnost poskytovat informace netýká
dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
[12] Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 – 38,
stanovil rámec pro interpretaci jednotlivých ustanovení zákona o svobodném přístupu
k informacím: „Tím, že je zákon o svobodném přístupu k informacím realizací čl. 17 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, musí totiž jeho výklad v zájmu ústavní konformity podléhat všem zásadám, kterými
se řídí obecně výklad ústavně chráněných základních práv. Je proto nutno zvolit takový výklad pojmu „informace“,
který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah ústavně zaručených práv, protože v opačném případě
by se orgán aplikující právo dostal do rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch práv a svobod
a jednak do rozporu s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení, který je obsažen
v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“
[13] Ustanovení §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo do uvedeného
zákona včleněno zákonem č. 61/2006 Sb. V důvodové zprávě k této novele se uvádí: „Povinný
subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít
k dispozici.“ Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost
nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice:
„Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze
zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona – zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy,
hodnocení či zpracování smluv a podání – k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen
na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto
institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou
(např. §139 zákona č. 500/2004 Sb.).“ Naopak, pokud již povinný subjekt určitý dokument
vypracoval a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout: „Podobně nebrání
toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů.“ (sněmovní tisk č. 991,
Poslanecká sněmovna Parlamentu, 4. volební období 2002 - 2006, digitální repozitář,
www.psp.cz).
[14] Citované ustanovení upravuje tři samostatné okruhy situací. Jejich jednotícím prvkem
je, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve
vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011 - 70). Jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86, č. 2128/2010 Sb. NSS, ustanovení
§2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba vykládat dle jeho účelu,
jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona
obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu,
vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen
jí disponovat apod.
[15] Zároveň z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je třeba pojem
„vytváření nových informací“ vykládat způsobem, který nebude nepřiměřeně zužovat rozsah
ústavně zaručeného práva na informace (blíže viz např. rozsudky ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 1 As 28/2010 – 86, č. 2128/2010 Sb. NSS, ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 107/2011 – 70,
č. 2493/2012 Sb. NSS, nebo ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67, č. 2635/2012 Sb. NSS).
Prvním předpokladem, kdy je možné výše uvedenou výluku použít, je skutečnost, že povinný
subjekt danými informacemi v požadovaném tvaru dosud nedisponuje. Dalším předpokladem
je, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat. Povinný subjekt
tak není oprávněn odepřít poskytnutí informace s odkazem na jejich neexistenci, pokud
má povinnost požadované informace evidovat, a to ani tehdy, pokud by poskytnutí
požadovaných informací objektivně představovalo nutnost vytvořit novou informaci.
Nerespektováním povinnosti evidovat požadované informace se povinný subjekt nemůže zbavit
své povinnosti předmětné informaci poskytovat. Vytvářením takových informací by pouze
napravoval své dřívější pochybení (viz Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012,
č. j. 1 As 141/2011 - 67).
[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě nepřisvědčil stěžovatelce, že je krajský úřad povinen
požadovanými informacemi disponovat.
[17] Informace, které krajský úřad obdržel od společnosti ANEXIA s.r.o. (dále jen
„dopravce“), sloužily k prokázání ztráty dopravce v souladu s ustanovením §4 odst. 1 nařízení
vlády č. 493/2004 Sb., podle kterého prokazatelnou ztrátu za předchozí období sám vypočte
a výpočet prokazatelné ztráty doloží dopravce. Podobně podle §5 odst. 1 téhož nařízení výpočet
předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty předkládaného dopravcem provede
dopravce sám podle vlastních výsledků z provozování veřejné linkové dopravy v předchozím
kalendářním roce nebo, pokud jde o období kratší než 1 rok, za období, v němž veřejnou
linkovou dopravu provozoval. Podle §2 téhož nařízení se prokazatelná ztráta vztahuje
buď na jednotlivé spoje, na linku, podíl kilometrů linky nebo na soubor linek veřejné linkové
dopravy, provozovaných dopravcem v důsledku zajišťování dopravní obslužnosti plněním
závazků veřejné služby. Podle §4 odst. 2 nařízení č. 493/2004 Sb. propočet a doklad uloží
dopravní úřad po dobu následujících 3 let od okamžiku úhrady prokazatelné ztráty dopravci.
[18] Podzákonná úprava tudíž poskytuje dopravci výběr možnosti, k jaké z uvedených množin
ztrátu vypočítá a předloží spolu s dokladem výkazu nákladů a tržeb z přepravní činnosti.
Předložené informace pak slouží jako podklad pro smlouvu o poskytování veřejné
služby ve veřejné linkové dopravě, kterou s dopravcem uzavírá kraj dle §19 odst. 1 zákona
č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční
dopravě“). Není-li dopravce povinen předkládat rozpis ztrát na jednotlivé linky, pak ani krajský
úřad nemusí těmito informacemi disponovat nebo je dotvářet. Smlouvy, které jsou součástí
spisového materiálu, obsahují informace vztahující se na celý soubor linek, tedy ekonomicky
oprávněné náklady na 1 kilometr, upravený přiměřený zisk, cenu dopravního výkonu
na 1 kilometr, prokazatelnou ztrátu na jeden kilometr, ujeté kilometry za konkrétní rok,
prokazatelnou ztrátu za konkrétní rok. Obecnou povinnost využívat majetek kraje účelně
a hospodárně, na kterou stěžovatelka poukazuje, lze podle názoru Nejvyššího správního soudu
splnit na úseku zajištění veřejné dopravy i bez znalosti ztráty dopravce při provozu jednotlivých
linek. Úkolem kraje je totiž především zajistit veřejnou dopravu pro kraj jako celek na všech
linkách, jejichž provoz je pro funkční využívání veřejné dopravy zapotřebí. Je především
na uvážení kraje, nakolik posoudí ztráty dopravce jako opodstatněné k potřebě zajištění veřejné
dopravy. Úvahy, které nastoluje stěžovatelka, zda mají být stávající linky vedeny stejnou trasou,
mohou být pochopitelně na místě. Ovšem to neznamená, že kraj bez dalšího porušuje povinnosti
řádného hospodáře, pokud nevypočítává ztrátu dopravce na každou jednotlivou dopravní linku
ani tyto informace nevyžaduje. Zákonná i podzákonná úprava mu poskytuje poměrně širokou
volnost při vyjednávání a uzavírání smlouvy o zajištění dopravy - a teprve na základě těchto
postupů a podmínek uzavřené smlouvy, vnímaných ve vzájemné souvislosti, je možno hodnotit,
zda kraj plní povinnosti ve vztahu ke svému majetku. Ani v tomto směru stěžovatelka neuvádí
žádné konkrétní skutečnosti, proč bylo nezbytné, aby si krajský úřad obstaral, ať již vyžádáním
nebo vlastním výpočtem, požadované informace. V takovém případě by bylo možné uvažovat
o povinnosti krajského úřadu požadované informace evidovat, respektive nutnost vytvořit novou
informaci. Z citované právní úpravy však tato povinnost neplyne a ani z žádných okolností
patrných ze spisu ji dovodit nelze.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil městskému soudu, že pokud dopravce předloží
v průběhu uzavírání smluv podrobnější informace týkajících se jednotlivých linek, není
krajský úřad povinen tyto informace schraňovat do budoucna. Jedná-li se o podklady,
které lze považovat za součást propočtu ve smyslu nařízení č. 493/2004 Sb., pak je krajský úřad
povinen tyto podklady uložit na dobu tří let od okamžiku úhrady prokazatelné ztráty dopravci.
V opačném případě by nebyla správnost propočtu přezkoumatelná. To však nemění nic
na závěru, že krajský úřad těmito informacemi nedisponoval. Stěžovatelka ani netvrdí, že krajský
úřad požadované informace od dopravce obdržel a v rozporu s povinností je archivovat
se jich zbavil. Ani tato námitka proto nemůže být důvodná.
[20] Pro posouzení možnosti výluky podle §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím tedy zbývá posoudit, zda by sestavení požadovaných informací z podkladových
dokumentů představovalo vytvoření nové informace. Platí, že se předně musí být vůbec možné
požadované informace z existujících podkladových materiálů vytvořit. Jak uvedl Nejvyšší správní
soudu v rozsudku ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011 – 83, „žadatel o informaci již v okamžiku,
kdy informaci žádá, musí žádat takovou informaci, která splňuje definiční znaky informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou tedy
již existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí
informace povinnému subjektu.“ V posuzované věci není pochyb, že lze alespoň přibližně požadované
informace z údajů poskytnutých dopravcem vypočítat. Je tedy třeba nalézt vhodné rozhraničení
mezi situacemi, kdy půjde pouze o vyhledání a uspořádání již existujících informací do podoby,
v níž je možné informace žadateli předat, a situacemi, kdy by sestavení požadovaných informací
představovalo vytvoření nové informace. Podle již zmíněného rozsudku č. j. 1 As 141/2011 - 67
nelze v tomto stanovit exaktní obecné kritérium, vždy záleží na konkrétních okolnostech.
V každé posuzované věci tak je třeba posoudit, zda požadované informace představují prosté
výtahy z podkladových dokumentů nebo jejich části a k vytvoření odpovědi na žádost postačí
v zásadě mechanické vyhledání a shromáždění údajů, anebo zda je nezbytné s těmito údaji
provádět další zpracovávání nad rámec prostého „vtělení “ do odpovědi na žádost.
[21] Zdejší soud dovodil, že o vytvoření nové informace půjde například v případě jiné
než úřední korespondence, kdy by informace „musely být extrahovány přímo z příslušné e-mailové
schránky, popř. dodatečně obnovovány z centrálního zálohového systému. Musely by fakticky být (znovu-)
vytvořeny, a lze tak u nich spatřovat analogii k vytváření nových informací, kterých se podle §2 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím povinné poskytování netýká“ (rozsudek ze dne 30. 5. 2013,
č. j. 4 As 50/2012 - 71). Nebo kdy by pro vyhovění žádosti „nepostačovalo pouze mechanické
shromáždění údajů obsažených ve spisech, ale bylo by nezbytné provést jejich další zpracovávání (prostudování
spisů, vyhodnocení informací v nich obsažených a následné sestavení evidence)“ (rozsudek ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 8 As 9/2013 - 30). Zároveň platí, že „při posouzení, zda již jde o vytvoření nové informace, nelze vyjít
pouze z pracnosti či doby, která by byla potřebná pro přípravu odpovědi na žádost. Tyto faktory informační
zákon zohledňuje v §17 odst. 1, podle kterého povinný subjekt může požadovat po žadateli úhradu
za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Rozsáhlost vyhledávání však nebyla v nyní posuzované věci důvodem
odepření poskytnutí požadovaných informací.“ (tamtéž).
[22] Mechanické shromáždění údajů znamená, že pro vytřídění požadovaných informací
není v zásadě zapotřebí vyvinutí výraznější intelektuální činnosti a postačuje pouze opakovaný
výkon bazálních úkonů - informace vyhledat, sepsat a poskytnout. Nedochází k jejich zevrubnější
analýze či hodnocení, k jejich zpracování takovým způsobem, aby vznikala informace nová
a od vyhledaných informací kvalitativně odlišná. V případě matematických výpočtů půjde
v zásadě toliko o základní operace, které mají sloužit k tomu, aby žadatel obdržel informaci,
které bude pro něj uchopitelná a využitelná. V posuzované věci není rozhodující,
že by pro získání požadovaných informací byla zapotřebí v zásadě mechanická kalkulace,
jak uvádí stěžovatelka, neboť každou kalkulaci lze zjednodušeně označit za mechanickou,
ale že podmínkou této kalkulace je analýza dat a komplexní úvaha, jakým způsobem
požadované informace vypočítat. Jedná se tak o určitou přidanou hodnotu (analýzu
informací), jejíhož poskytnutí se ve skutečnosti stěžovatelka po krajském úřadu domáhá,
přičemž stěžovatelce nic nebrání, aby sama tuto analýzu provedla. Skutečnost, že veřejná správa
je službou veřejnosti ve smyslu §4 odst. 1 správního řádu, neznamená, že lze vedle informací,
kterými disponují povinné subjekty, požadovat i zpracování těchto informací, které přesahuje
jejich prosté vyhledání nebo jednoduchou kompilaci. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil
s městským soudem, že výpočet požadovaných informací by byl vytvářením nových informací
nad rámec zákonné povinnosti krajského úřadu, a s ohledem na výše uvedené nepřisvědčil
stěžovatelce, že jí byla upřena možnost provádět veřejnou kontrolu veřejné správy.
[23] Nejvyšší správní soud tak nezjistil, že by byl napadený rozsudek nezákonný. Kasační
stížnost je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu
netrpí namítanými vadami, kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal
žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl dokazování.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu