ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.21.2016:68
sp. zn. 2 As 21/2016 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Doc. Ing. J. D.,
CSc., b) Ing. V. S., obou zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se
sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se
sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Obec Průhonice, se
sídlem Květnové náměstí 73, Průhonice, 2) P. N. a 3) E. N., 4) M. R., a 5) Ing. M. V.,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2013, č. j. 131886/2013/KUSK, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 47 A 31/2013 – 189, o návrhu žalobkyně a) na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Obecní úřad Průhonice (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 25. 3. 2013 rozhodnutí
č. j. 13/0986/SUV o umístění stavby – dostavby inženýrských sítí a komunikace – na pozemek
p. č. 207 (zahrada), 208 (ostatní plocha), 236/11 (zahrada) a 245 (orná půda) v katastrálním území
Hole u Průhonic. Učinil tak na návrh Obce Průhonice. Odvolání žalobců proti rozhodnutí
stavebního úřadu žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl. Napadené rozhodnutí napadli žalobci žalobou, kterou Krajský soud v Praze
v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) taktéž zamítl.
[2] Žalobkyně a) (dále též „stěžovatelka“) je spoluvlastníkem pozemků, na nichž má být
stavba realizována, a je též vlastníkem sousedních nemovitostí. Brojí proti napadenému rozsudku
kasační stížností a zároveň navrhuje, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Tvrdí,
že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí lze ihned vykonat, může být povolení stavby
vydáno dříve, než Nejvyšší správní soud ve věci vynese rozsudek. Tím by vznikl nezvratný stav
zasahující zejména do vlastnických práv stěžovatelky, čímž by byl taktéž fakticky zmařen
a podlomen smysl soudního přezkumu správních rozhodnutí. Stěžovatelka. Její pozemek
p. č. 236/11 v katastrálním území Hole u Průhonic je v současné době užíván jako zahrada
u rodinného domu, v němž stěžovatelka bydlí. Na tomto pozemku se nacházejí dřeviny, zejména
ovocné stromy, pozemek je uzavřen bránou a oplocen. Realizací komunikace by bylo stěžovatelce
znemožněno užívat pozemek (zahradu) a bylo by taktéž ovlivněno užívání stěžovatelčiných
sousedních nemovitostí. Muselo by dojít k odstranění povolených a finančně náročných staveb,
např. elektrické brány, oplocení a přípojky, a musely by být pokáceny vzrostlé okrasné a ovocné
stromy. Byly by tedy provedeny nevratné změny poměrů a změny uspořádání a kvality území.
Zhoršily by se i životní podmínky a pohoda bydlení v domě stěžovatelky, neboť by stávající
zahrada byla přeměněna na komunikaci způsobující negativní vlivy, tj. hluk, emise, prašnost.
[3] Stěžovatelka si je vědoma toho, že oprávnění k zahájení stavby nabývá stavebník
až na základě stavebního povolení. Za předpokladu, že by její kasační stížnosti nebyl nyní
odkladný účinek přiznán, byla by nucena podat žalobu proti stavebnímu povolení pouze
z důvodu přiznání odkladného účinku, a to navzdory tomu, že nezákonnosti jsou spojeny
s napadeným rozhodnutím. Kromě toho podle §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dojde-li ke zrušení
územního rozhodnutí po právní moci stavebního povolení, územní rozhodnutí se již nevydává.
Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by proto mohlo vést k tomu, že bude vydáno
stavební povolení, přičemž následné zrušení územního rozhodnutí v soudním řízení by bylo jen
akademickým rozhodnutím bez faktického dopadu. Stěžovatelka má za to, že by jí mohla
vzniknout nezvratná újma, tedy újma větší, než jaká by mohla vzniknout jiným osobám. Přiznání
odkladného účinku není dle jejího názoru ani v rozporu s veřejným zájmem, naopak je zcela
v souladu se zájmem na tom, aby byly stavby prováděny na základě zákonných a přesvědčivých
rozhodnutí orgánů státní správy za současného přezkoumání dopadů takových rozhodnutí
do chráněných práv dotčených osob a území.
[4] Osoby zúčastněné na řízení 1) – 3) a 5) vyjádřily svůj nesouhlas s přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky, svůj postoj však blíže neosvětlily a konkrétní důvody
pro nepřiznání odkladného účinku neuvedly. Žalobce b), osoba zúčastněná na řízení 4)
a žalovaný nevyužili svého práva vyjádřit se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[5] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Jde o institut výjimečný, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy před případnými
neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
[6] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje
kumulativní splnění zákonných předpokladů (§73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výraznou
disproporcionalitu újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí
nebudou odloženy, ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí
odloženy byly, a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Důvody možného vzniku
nepoměrně větší újmy stěžovateli oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze
na konkrétní situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel,
jenž musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností vznik újmy vyvozuje a uvést její intenzitu.
Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti
s napadeným rozsudkem krajského soudu (resp. s napadeným správním rozhodnutím) obává,
by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze
hypotetická a bagatelní.
[7] Ve vztahu k nyní projednávané věci je nejprve třeba uvést, že krajský soud žalobě
odkladný účinek přiznal, a to usnesením ze dne 6. 11. 2013, č. j. 47 A 31/2013 – 63. Krajský soud
odůvodnil zmíněné rozhodnutí zejména odkazem na §94 odst. 5 stavebního zákona,
který stanoví, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí
se j iž nevydává. Konstatoval, že obdoba tohoto ustanovení za účinnosti předchozího stavebního
zákona neexistovala, a tak bylo možno tvrdit, že k zásahu dojde teprve vydáním stavebního
povolení na příslušnou stavbu; od 1. 1. 2007 je však situace výrazně jiná. Zároveň dle krajského
soudu platí, že v územním řízení a ve stavebním řízení jsou předmětem rozhodování odlišné
otázky a nelze tak vyloučit, že osoby, které mají pádné argumenty proti vydání územního
rozhodnutí na konkrétní stavbu s ohledem na její lokalizaci apod., nemusí mít argumenty,
které by byly způsobilé zvrátit vydání stavebního povolení na tutéž stavbu, neboť samotné
technické provedení stavby do jejich práv nadměrně nezasahuje. Úspěch žalobce v žalobě
proti územnímu rozhodnutí tak může být ve výsledku bezcenný. Žalobcům tedy dle krajského
soudu hrozila v podstatě nenapravitelná újma v podobě ztráty možnosti uplatňovat svá práva
v územním řízení, neboť povolením stavby by se s ohledem na právní úpravu mohla stát jejich
argumentace nepodstatnou. Takto neodstranitelnou újmu nemůže vyvážit ani újma stavebníka
plynoucí z pozastavení realizace jeho stavebního záměru, protože jde o újmu dočasné povahy.
Krajský soud neshledal ani existenci natolik závažného veřejného zájmu, který by převážil újmu
hrozící žalobcům.
[8] S krajským soudem je třeba souhlasit v tom, že v případech, kdy je žalobou napadeno
rozhodnutí o umístění stavby vydané podle „nového“ stavebního zákona, nelze mechanicky
vycházet ze závěrů, na kterých byla postavena judikatura vztahující se k územním rozhodnutím
vydávaným podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Krajskému
soudu lze přisvědčit i v tom, že za situace, kdy soud nepřizná žalobě proti územnímu
rozhodnutí odkladný účinek, může dojít k vydání stavebního povolení a naplnění hypotézy
§94 odst. 5 stavebního zákona. Následný úspěch žalobce může být ve výsledku bezcenný,
neboť po vydání stavebního povolení eventuálně neúspěšný žalovaný přistoupí pouze k zastavení
územního řízení právě s odkazem na změnu skutkových okolností v podobě již vydaného
povolení stavby a na znění §94 odst. 5 stavebního zákona. Mají-li tedy soudy naplnit smysl
institutu odkladného účinku, nezbývá než brát i v případě žalob proti územním rozhodnutím
do úvahy rizika plynoucí z realizace stavby (shodně také usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 5. 2014, č. j. 1 As 50/2014 – 69). Se shora uvedenou argumentací krajského soudu
se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje a konstatuje, že je možné ji obdobně vztáhnout rovněž
na rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[9] Tím ovšem nemá být řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem žalobám proti
územním rozhodnutím (respektive navazujícím kasačním stížnostem). I zde je třeba zvažovat
individuální okolnosti každé konkrétní věci.
[10] V nynější věci stěžovatelka mimo jiné namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
to, zda územní rozhodnutí obsahuje veškeré právními předpisy stanovené náležitosti. Územním
rozhodnutím dojde ke změně charakteru pozemků stěžovatelky a tím i k související nemožnosti
využít tyto pozemky jiným způsobem. Celkově dle názoru stěžovatelky poklesne hodnota
dotčeného území a bude narušena kvalita prostředí, jakož i pohoda bydlení. Řešení uvedených
otázek přitom zjevně náleží do územního řízení, v navazujícím stavebním řízení by již k jejich
řešení nebyl dán prostor. Nemá-li být řízení o žalobě a navazující řízení o kasační stížnosti
pouhým „akademickým cvičením“, je namístě vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, ledaže by to bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem,
anebo by převážilo riziko újmy hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku.
Takovými jinými osobami by mohl být zejména stavebník, popř. osoby, které budou moci stavbu
inženýrských sítí a komunikace využívat. V tomto ohledu však má Nejvyšší správní soud shodně
s krajským soudem za to, že případná újma jiných osob je pouze dočasného charakteru,
a proto nemůže převážit nad nevratnou újmou hrozící stěžovatelce. Nadto si Nejvyšší správní
soud není vědom ani existence důležitého veřejného zájmu, v rozporu s nímž by přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky v této situaci mohlo být.
[11] Lze tedy uzavřít, že stěžovatelce by nepřiznáním odkladného účinku vznikla nepoměrně
větší újma, než jaká by vznikla jiným osobám v případě jeho přiznání. Přiznání odkladného
účinku není ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Nejvyšší správní soud proto přiznal
kasační stížnosti stěžovatelky odkladný účinek. Do skončení řízení před Nejvyšším správním
soudem se pozastavují účinky napadeného rozsudku, jímž došlo k zamítnutí žaloby,
jakož i účinky napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Rozhodnutí o umístění předmětné stavby tedy nevyvolává účinky, které jinak nastupují s nabytím
právní moci. Tímto usnesením Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí
rozhodnutí o věci samé.
[12] Ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly, může Nejvyšší správní soud toto usnesení i bez návrhu
zrušit (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu