ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.217.2015:47
sp. zn. 2 As 217/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. V., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 4. 2014, č. j. OD 266/14-3/67.1/14075/St, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 8. 2015,
č. j. 58 A 6/2014 – 28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 8. 2015,
č. j. 58 A 6/2014 – 28, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne
16. 4. 2014, č. j. OD 266/14-3/67.1/14075/St, a rozhodnutí Magistrátu města Liberec
ze dne 17. 12. 2013, č. j. MML 124211/13/1858/OD/Kro, se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Topola
náklady řízení o žalobě ve výši 15.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Topola
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 9.144 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, č. j. 58 A 6 /2014 – 28, zamítl Krajský soud v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 4. 2014, č. j. OD 266/14-3/67.1/14075/St, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 17. 12. 2013, č. j. MML 124211/13/1858/OD/Kro, ve věci přestupku žalobce.
Správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobce dopustil přestupků dle §125c odst. 4 písm. k)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“).
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že byly splněny veškeré podmínky stanovené právními
předpisy k uložení sankce žalobci za přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Dovodil, že dne 14. 8. 2013 v čase 23:20 hod v ulici Vratislavická v Liberci byl žalobce
kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy bylo touto hlídkou zjištěno, že použil vozidlo tovární značky
Peugeot, r. z. X, které v rozporu s právními předpisy nesplňovalo podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem (chybějící povinná výbava – výstražný trojúhelník a reflexní vesta), čímž se
měl dopustit přestupku ve smyslu §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. O daném
skutku bylo sepsáno oznámení přestupku, které není žalobcem podepsáno ani zde není žádné
jeho vyjádření. Toto oznámení bylo postoupeno správnímu orgánu I. stupně jako orgánu
příslušnému k projednání tohoto přestupku. Dne 9. 9. 2013 tedy správní orgán I. stupně
vydal příkaz č. j. MML 124211/13/1858/OD/Kro, proti kterému byl zástupcem žalobce Ing. M.
J. podán odpor. Správní orgán tedy nařídil ústní jednání, které bylo z důvodu omluvy na straně
zástupce žalobce (ač omluva nebyla řádně doložena přislíbeným lékařskou zprávou) zrušeno.
Následně dne 18. 10. 2013 v čase 21:40 hod vjel žalobce s vozidlem tovární značky Peugeot,
r. z. X do ulice Riegrova v Liberci v místě, kde je to dopravní značkou B2 (zákaz vjezdu všech
vozidel) zakázáno, a následně na výzvu zasahujícího policisty nepředložil osvědčení o registraci
vozidla, čímž se dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
Oznámení přestupku ze dne 18. 10. 2013 bylo postoupeno správnímu orgánu I. stupně. Správní
orgán I. stupně tedy dne 16. 11. 2013 zahájil řízení ve věci obou přestupků a nařídil ústní jednání
na 5. 12. 2013. Toto jednání probíhalo v nepřítomnosti žalobce jako obviněného z výše
specifikovaných přestupků i v nepřítomnosti jeho zástupce, neboť tento se pokusil dne 5. 12.
2013 cca v 8.30 správnímu orgánu I. stupně omluvit s tím, že na danou věc zapomněl. Tato
omluva nebyla správním orgánem I. stupně akceptována, a tedy bylo postupováno dle §71
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).
[3] Dne 17. 12. 2013 bylo správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí o přestupcích
č. j. MML 124211/13/1858/OD/Kro, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za které mu byla v souladu
s §125c odst. 4 písm. f) zákona uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a dle §79 zákona o přestupcích
povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, to vše do 30 dnů ode dne právní moci
rozhodnutí. Žalobce prostřednictvím svého zástupce podal proti tomuto rozhodnutí v zákonné
lhůtě odvolání, které ovšem nemělo náležitosti dle §37 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“), a tedy byl vyzván k odstranění vad podání, a to do 5 dnů od doručení
dané výzvy ze dne 24. 2. 2014. Na tuto ze strany žalobce nebylo žádným způsobem reagováno,
a proto správní orgán I. stupně předal danou věc žalovanému se svým stanoviskem a ten dne
17. 4. 2014 vydal rozhodnutí č. j. OD 266/14-3/67.1/14075/St, kterým rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil a dané odvolání žalobce zamítl.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že ani jedna z námitek uvedených žalobcem není důvodná.
K námitkám žalobce k nedostatečnému zjištění stavu věci dle §2 správního řádu uvedl,
že žalobce přichází s konkrétními skutkovými tvrzení až v žalobě, aniž by jakkoliv zdůvodnil,
proč tak neučinil jeho zmocněnec již ve správním řízení. Krajský soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43. V této souvislosti
zdůraznil, že smyslem přezkumu správního rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí
ochrany v případech, kdy se osoby dotčené na svých právech nedomohly ochrany před správním
orgánem, ač se o toto pokusily. V případě pasivity jak žalobce, tak jeho zmocněnce podle
krajského soudu nelze ke skutkovým námitkám v soudním řízení již přihlížet. Žalobcem uvedený
poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115,
krajský soud odmítl s tím, že v dané věci šlo o jinou věc, a to tím, že v ní přestupce na rozdíl
od nyní projednávaného případu odmítal v odvolání svoji vinu. Krajský soud uzavřel, že skutkový
stav byl zjištěn dostatečně bez důvodných pochybností tak, aby mohl být žalobce za výše
uvedené přestupky shledán vinným. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost stěžovatele
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační
stížností podanou v zákonné lhůtě. Namítal nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s a vady řízení před správním orgánem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
[6] Podle stěžovatele správní orgány obou stupňů porušily povinnost postupovat v rámci
přestupkového řízení ex offo a i bez návrhu neprovedly takové důkazy, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné povinnosti. Nechránily dostatečně práva obviněného. Poukázal
na to, že správní orgán je vzhledem k faktu, že se jedná o trestní řízení sui generis, povinen
zjišťovat skutečnosti jak v neprospěch obviněného, tedy stěžovatele, tak i v jeho prospěch,
a poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68.
[7] Stěžovatel dále uvedl, že rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu dospěla
k závěru, že úřední záznam nemůže být použit jako důkaz, neboť se jedná pouze o předběžnou
informaci o věci. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že oznámení přestupku
je obsahově de facto obdobou úředního záznamu, a tedy dle jeho názoru nelze oznámení
přestupku použít jako důkaz.
[8] V poslední části kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem krajského soudu
byly porušeny základní zásady trestního řízení, a to zejména presumpce neviny, zásada
in dubio pro reo a zásada materiální pravdy. Krajský soud se podle něho opomenul vypořádat
se s jeho důkazními návrhy vznesenými v žalobě, tedy zejména návrhem na výslechy svědků,
tj. zasahujících policistů a spolujezdce stěžovatele, který byl oběma přestupkům kladeným za vinu
stěžovatele přítomen. Stěžovatel měl za to, byl fakticky potrestán „kontumačním“ způsobem.
[9] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a s přihlédnutím k vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti.
[11] Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 16. 11. 2013 bylo zahájeno přestupkové
řízení se stěžovatelem, který se měl dopustit dne 14. 8. 2013 a 18. 10. 2013 přestupků
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a to tím, že dne 14. 8. 2013 užil vozidla
technicky nezpůsobilého (ve vozidle absentoval výstražný trojúhelník a reflexní vesta,
tedy povinná výbava), a tím, že dne 18. 10. 2013 měl vjet s vozidlem do ulice Riegrova v Liberci
v místě, kde je to dopravní značkou B2 zakázáno, a navíc nepředložil na výzvu policisty
osvědčení o registraci jím řízeného vozidla. Správní orgán I. stupně nařídil na den 5. 12. 2013
ústní jednání, které proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele i jeho zmocněnce, jehož omluva nebyla
správním orgánem I. stupně akceptována. Ze správního spisu plyne, že oba byli řádně a včas
předvoláni, avšak neomluvili se dostatečným způsobem, a tedy správní orgán I. stupně zvolil
postup dle §74 správního řádu. Dne 17. 12. 2013 správní orgán I. stupně vydal
rozhodnutí č. j. MML 124211/13/1858/OD/Kro, kterým uznal stěžovatele vinným z přestupku
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za tento mu byla uložena pokuta ve výši
1.500 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán I. stupně
stran důkazů poukázal na spis, jehož obsahem byly oznámení přestupků a úřední záznamy Policie
ČR, s tím, že byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností tak, jak stanoví správní řád.
Proti tomuto bylo v zákonné lhůtě podáno zmocněncem stěžovatele blanketní odvolání,
které nebylo ani na výzvu doplněno. Žalovaný tedy dané rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl,
neboť uvedl, že má za to, že dané skutky byly stěžovatelem bez pochyby spáchány a skutkový
stav je dostatečně zjištěn, což plyne přímo z daného spisu.
[12] Po přezkoumání výše uvedených rozhodnutí Nejvyšší správní soud došel k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[13] U pasivity obviněného z přestupku lze rozlišit dva typy situací:
[14] V první řadě půjde o situaci, kdy již v samotném správním řízení správní orgány opatří
takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí
vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné
rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny
obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení
zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud
by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány
provedených důkazů. Příkladem může být měření rychlosti provedené patřičným úředně
schváleným přístrojem, které je dostatečně zdokumentováno (typicky videozáznamem spřaženým
s měřícím zařízením, jenž poskytne dostatečně zřetelnou a komplexní informaci o průběhu
měření, o konkrétním pohybu vozidla při měření a o dalších významných podmínkách,
za nichž bylo prováděno). Pokud takové měření bylo provedeno za okolností nevzbuzujících
pochybnosti o jeho správnosti, zejména pokud není rozumného a přiměřeně pravděpodobného
důvodu pro obavu z nějaké chyby měření, lze takový důkaz považovat zásadně za dostatečný
pro prokázání, že řidič měřeného vozidla se dopustil přestupku spočívajícího v překročení
rychlostního limitu. Pokud takový řidič jako obviněný z přestupku zůstane v řízení o přestupku
pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení věrohodně zpochybnit správnost popsaných
důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze
pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout. Takového případu se týkal rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, na který ve svém rozhodnutí
poukázal i krajský soud. Na tento rozsudek poukázal ve svých rozhodnutích i později Nejvyšší
správní soud (srov. rozsudek ze dne 28. 5. 2015 č. j. 9 As 291/2014, rozsudek ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 9 As 42/2015 – 39, rozsudek ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 27/2015 – 59). Závěry všech
uvedených rozsudků je nutno vykládat v kontextu jejich skutkových okolností. Jednalo
se o situace, kdy správní orgány postupovaly tak, že skutkové okolnosti byly zjištěny dostatečným
způsobem. Šlo o měření rychlosti, u nichž byly k dispozici fotografie dokumentující daná měření,
u nichž nebyly patrné důvody pro pochyby o správnosti měření a k nimž byly zpravidla
k dispozici i svědecké výpovědi zasahujících policistů a další související důkazy. Námitky uváděné
obviněnými v těchto věcech až v následných řízeních před správními soudy pak nebyly natolik
zásadní a silné, aby způsobily pochybnost o skutkovém stavu do té doby zjištěném.
[15] Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné
dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku,
který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty
rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu,
aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností
daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“
a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů
eliminoval.
[16] V nyní projednávané věci byl okruh správními orgány opatřených důkazů zcela
nedostatečný. Důkazem zde bylo v podstatě toliko oznámení o přestupku vyhotovené
příslušnými policisty. Stěžovatel přitom toto oznámení nepodepsal, neuvedl u něj žádné
rozhodné skutečnosti ani neprojevil jakkoliv jinak, že by souhlasil s tím, že přestupek
spáchal. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 11. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68, přitom uvedl: „V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku
(§3 správního řádu)… Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou
obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu
orgánu důkazy; ustanovení §52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní.“ Z tohoto
usnesení rozšířeného senátu plyne, že správní orgán je povinen provést dostatek důkazů
tak, aby byl skutkový stav dostatečně zjištěn bez důvodných pochybností. Obviněný z přestupku
tedy může využít svého práva mlčet a být v řízení pasivní a takové mlčení či pasivitu nelze
považovat za jakýkoliv akt doznání či souhlasu se zjištěným skutkovým stavem.
[17] Na správních orgánech v daném případě bylo, aby i při pasivitě obviněného opatřily
v řízení dostatečně robustní okruh důkazů, který by přestupky, které byly obviněnému kladeny
za vinu, jasně a nepochybně prokazovaly. Nabízely se zejména výslechy policistů a spolujezdce
obviněného, v nichž by se podrobně osvětlily skutkové detaily jednotlivých částí rozhodného
skutkového děje, které měly význam pro posouzení viny stěžovatele. Oznámení přestupku
zde mělo být výchozím informačním podkladem správních orgánů, který by jim poskytl prvotní
„mapu“ toho, na jaké rozhodné skutečnosti se mají při zjišťování skutkového stavu zaměřit.
Samo o sobě však zásadně nemohlo být dostatečným důkazem k usvědčení obviněného. Naopak,
jeho obsah měl být správními orgány zkoumán s přiměřenou mírou obezřetnosti, takže výslech
policistů měl být zaměřen i na ověření, do jaké míry se lze spolehnout na jejich subjektivní
vědomí o tom, jak se rozhodné skutkové okolnosti odehrály, jež se pravděpodobně projevilo
i v obsahu oznámení. Vhodné bylo informace zjištěné výslechem policistů konfrontovat
s informacemi z výslechu spolujezdce a případné neshody v jednotlivých výpovědích kriticky
hodnotit. Správní orgány by tedy měly zvažovat věrohodnost a přesvědčivost jednotlivých
výpovědí a jejich kritickou analýzou a případně i dalšími důkazy dospět k závěru o možných
skutkových variantách a o tom, zda nad veškerou rozumnou pochybnost je pravdivá taková
skutková varianta, která znamená, že obviněný se přestupků dopustil.
[18] K tomuto ovšem nedošlo, správní orgány se spokojily pouze s oznámením přestupku,
což samo o sobě, bez provedení dalších důkazů, nevedlo k dostatečně spolehlivému zjištění
skutkového stavu. Pokud krajský soud takový postup správních orgánů aproboval, přehlédl vadu
řízení před správními orgány při zjišťování skutkového stavu, která mohla mít vliv na zákonnost
jejich rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
byla s ohledem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podána důvodně, a proto podle §110 odst. 1 věty
první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Jelikož již v řízení před krajským soudem
byly dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu
I. stupně (neboť v daném řízení bude třeba provést a doplnit dokazování), zrušil Nejvyšší správní
soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. obě správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle ust. §78 odst. 5 s. ř. s. vázán shora uvedeným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů těchto řízení.
[21] V řízení o žalobě vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního poplatku ve výši
3.000 Kč a odměny jeho zástupce. Odměna zástupce činí za tři úkony právní služby (převzetí věci
– 3.100 Kč, podání žaloby – 3.100 Kč a replika k vyjádření žalovaného 3.100 Kč), celkem částku
9.300 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) , d), vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)]. Náhrada hotových výdajů činí 3 x 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky), tj. 900 Kč.
[22] Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů činí za řízení o žalobě částku 10.200 Kč
(9.300 Kč plus 900 Kč). Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty,
jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 %
z částky 10.200 Kč (tj. bez soudního poplatku), tedy 2.142 Kč. Jelikož má stěžovatel právo
na náhradu těchto nákladů vůči žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný
povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši
15.342 Kč.
[23] V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5.000 Kč a odměny jeho zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) celkem částku 3.100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrada hotových výdajů činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky).
Zástupce nadto požadoval odměnu za úkon spočívající v replice k vyjádření žalovaného.
Nicméně k této replice nedošlo, a proto odměna za tuto nebyla přiznána. Jelikož je zástupce
stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje
o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 3.400 Kč, tj. 714 Kč. Jelikož
má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů vůči žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud
tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ve výši 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu