ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.217.2016:26
sp. zn. 2 As 217/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. G., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem,
zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 195/2, Děčín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2016, č. j. 940/DS/2016, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 42 A 26/2016 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu,
kterou brojil proti rozhodnutí žalovaného vydanému v přestupkové věci. Krajský soud v záhlaví
označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) řízení o žalobě podle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení
s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
zastavil. Svůj postup odůvodnil tím, že žalobci vznikla spolu s podáním žaloby povinnost uhradit
soudní poplatek. Jelikož ji žalobce nesplnil, vyzval ho krajský soud usnesením ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 42 A 26/2016 – 11 (dále jen „výzva“), aby soudní poplatek ve výši 3.000 Kč zaplatil,
a současně ho poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě uhrazen, dojde
k zastavení řízení. Dle odůvodnění napadeného usnesení byla žalobci výzva doručena dne
18. 7. 2016 vhozením do schránky. Žalobce však výzvě nevyhověl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž tvrdí, že soudní poplatek zaplatil dříve, než napadené usnesení nabylo právní moci, a tudíž
měl krajský soud postupovat podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a napadené usnesení
zrušit.
[3] Stěžovatel uvádí, že soudní poplatek byl na účet krajského soudu připsán dne 3. 8. 2016.
Ze sledování průběhu doručování písemnosti je dle stěžovatele zřejmé, že napadené usnesení
bylo podáno (k poštovní přepravě) dne 28. 7. 2016, následně byl dne 1. 8. 2016 učiněn první
pokus o jeho doručení a téhož dne bylo vloženo do poštovní schránky adresáta. K uplynutí
desetidenní lhůty pro uplatnění fikce doručení ani k faktickému doručení napadeného usnesení
tak nedošlo dříve než dne 6. 8. 2016, kdy stěžovatel písemnost nalezl ve své poštovní schránce.
Na písemnost tedy nelze hledět jako na doručenou dříve než dne 6. 8. 2016. Nadto stěžovatel
podotýká, že při uplatnění zákonné podmínky uložení písemnosti na poště by fikce doručení
nemohla nastat před dnem 10. 8. 2016. K prokázání svých tvrzení stěžovatel dokládá printscreen
aplikace Track & Trace společnosti Česká pošta a. s. Podmínky pro aplikaci §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích byly dle stěžovatele splněny.
[4] Stěžovatel dále namítá, že soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplatil. S výzvou se totiž
seznámil dne 30. 7. 2016, přičemž k zaplacení soudního poplatku mu byla stanovena pětidenní
lhůta. Soudní poplatek byl tedy zaplacen včas a napadené usnesení navíc bylo vydáno ještě
před uplynutím soudem stanovené lhůty. Výzva nemohla být doručena fikcí, neboť byla
do schránky vhozena pouhých pět dní po jejím vyhotovení.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry a postupem
krajského soudu. Nemá sice k dispozici soudní spis, je však přesvědčen o tom, že stěžovatelovy
námitky jsou ryze účelové. Stěžovatel dle žalovaného vychází z nesprávné premisy, že výzva
i napadené usnesení jsou písemnostmi, které musí být doručovány do vlastních rukou. Tak tomu
však není. Obě písemnosti tak byly správně doručovány způsobem podle §50 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
tedy vhozením do stěžovatelovy schránky. Okamžikem vhození byly doručeny. Výzva byla
doručena dne 18. 7. 2016 a napadené usnesení dne 1. 8. 2016, kdy také nabylo právní moci.
Stěžovatelova úvaha, že soudní poplatek zaplatil přede dnem nabytí právní moci napadeného
usnesení, je chybná. Závěrem žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl jako zcela nedůvodnou a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho
zástupce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[8] Společným jmenovatelem obou stížních námitek je posouzení otázky, kdy byly stěžovateli
výzva a napadené usnesení doručeny – zda v okamžiku jejich vhození do schránky, okamžikem
uplatnění fikce doručení nebo ve chvíli, kdy se stěžovatel s jejich obsahem fakticky seznámil.
[9] Podle §49 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. „[d]o vlastních rukou se doručují
písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud“. Podle soudního řádu správního se přitom
do vlastních rukou doručuje pouze rozsudek (§54 odst. 3 s. ř. s.).
[10] Krajský soud tedy neměl ze zákona povinnost doručovat stěžovateli výzvu a napadené
usnesení do vlastních rukou (tj. obálkou typu I.) postupem dle §49 o. s. ř. ve spojení s §42
odst. 5 s. ř. s., neboť nešlo o rozsudky. Dle pokynů založených na č. l. 9 a 14 spisu krajského
soudu měly být stěžovateli výzva i napadené usnesení doručeny obálkou typu III.
[11] Obálka typu III. je určena pro doručování tzv. jiných písemností ve smyslu §50 o. s. ř.
(v podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje např. na své rozsudky ze dne 19. 1. 2011,
č. j. 3 As 16/2010 – 69, nebo ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 35/2015 – 68; dostupné stejně jako
ostatní zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz). Podle §50
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s., „[n]ezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí
písemnost do domovní nebo jiné adresátem používané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením
do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti“ (důraz přidán).
Není tudíž rozhodné, kdy se stěžovatel s písemností fakticky seznámil, a vzhledem k tomu,
že nebylo doručováno postupem podle §49 o. s. ř., neuplatnila se ani fikce doručení dle odst. 4
téhož ustanovení.
[12] Lze tedy konstatovat, že výzva ani napadené usnesení neměly být stěžovateli doručovány
do vlastních rukou, neboť tak nestanovil zákon ani nenařídil soud. Obě písemnosti měly být
doručovány obálkou typu III. vhozením do poštovní schránky stěžovatele. Nejvyšší správní soud
na základě doručenek založených na č. l. 9 a 13 spisu krajského soudu ověřil, že tento postup byl
v obou případech dodržen.
[13] Výzva byla stěžovateli doručena v pondělí 18. 7. 2016 vhozením do jeho poštovní
schránky. Pětidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula v pondělí 25. 7. 2016
(neboť dle §40 odst. 3 s. ř. s., připadne-li poslední den lhůty na sobotu, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě ani později
do dne vydání napadeného usnesení výzvě nevyhověl, byly naplněny předpoklady pro zastavení
řízení podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Tvrzení stěžovatele, že soudní poplatek uhradil ještě před uplynutím lhůty nebo že krajský soud
vydal napadené usnesení v jejím průběhu, jsou zcela lichá.
[14] Podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích „[u]snesení o zastavení řízení pro nezaplacení
poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve,
než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.“
[15] Napadené usnesení bylo vhozeno do stěžovatelovy poštovní schránky dne 1. 8. 2016
(což ostatně uvádí také stěžovatel ve své kasační stížnosti) a tohoto dne bylo také doručeno.
Doručením současně nabylo právní moci (§55 odst. 5 ve spojení s §54 odst. 5 s. ř. s.). Soudní
poplatek ve výši 3.000 Kč byl na účet krajského soudu připsán až dne 3. 8. 2016 (viz záznam
o složení na č. l. 20 spisu krajského soudu), což stěžovatel nikterak nerozporuje.
Vzhledem k tomu, že soudní poplatek byl stěžovatelem zaplacen až dva dny poté, co napadené
usnesení nabylo právní moci, nebyly splněny předpoklady pro jeho zrušení krajským soudem
dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatel tedy nemohl být se svou kasační stížnosti
úspěšný.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu řízení. Procesní úspěch ve věci je třeba
připsat žalovanému, který ostatně sám Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby mu přiznal
právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta za jeden úkon, kterým bylo
vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vycházel např. ze svého rozsudku ze dne
30. 10. 2012, č. j. 2 As 104/2012 – 35, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1180/10, z nichž plyne, že náklady orgánu veřejné moci vynaložené
na zastoupení advokátem lze jen velmi výjimečně označit za důvodné, neboť orgány veřejné
moci - s dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením - jsou většinou
schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní
pomoci advokátů. Žalovaný je krajským úřadem, tedy velkým správním úřadem nutně vyřizujícím
značné množství správních věcí. U takového úřadu je zásadně nutno požadovat, aby svými
zaměstnanci s právním vzděláním zajišťoval všechny běžné úkony ve svých věcech před soudy.
Vyjádření ke kasační stížnosti v této věci nenese žádné rysy mimořádné náročnosti. Náklady,
které žalovanému v tomto řízení vznikly, tudíž nelze mít za účelně vynaložené. Žalovanému
proto nebylo právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu