ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.228.2015:30
sp. zn. 2 As 228/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: ROFIN s. r. o.,
se sídlem Praha 7, Kostelní 38, zastoupen JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem
Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň,
Škroupova 18, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2013, č. j. DSH/1430/13, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015,
č. j. 30 A 26/2013 - 86,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2015, č. j. 30 A 26/2013 - 86,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 2. 2013, č. j. DSH/1430/13. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Přeštice (dále jen „správní orgán
prvního stupně“ nebo „městský úřad“) ze dne 7. 12. 2012, č. j. OSD-BOM-27799/2012,
kterým bylo obnoveno řízení ve věci schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného
vozidla tov. zn. Citroën C4 Picasso 1.6 HDI 16V, VIN: X (dále jen „předmětné vozidlo“).
II. Průběh dosavadního správního a soudního řízení
2. Krajský soud o věci rozhodoval opakovaně, proto je namístě předem průběh správního
řízení i soudních řízení zrekapitulovat.
II.1. Řízení před správními orgány
3. Dne 4. 1. 2010 podal u městského úřadu pan K. S. žádost o schválení technické
způsobilosti jednotlivě dovezeného (předmětného) vozidla. K žádosti byl přiložen jako podklad
mj. COC list (certificate of conformity), tj. prohlášení o shodě vydané zástupcem výrobce ze dne
7. 5. 2009. Na základě podané žádosti a předložených podkladů byla rozhodnutím městského
úřadu č. j. SD-1-6/2010 ze dne 5. 1. 2010 schválena technická způsobilost předmětného vozidla
a byl vydán technický průkaz vozidla č. X. Dne 6. 8. 2010 byl městskému úřadu cestou Magistrátu
hlavního města Prahy doručen podnět ministerstva dopravy ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 200/2010-
150-ORG2/25, k vyřazení znehodnocených vozidel z centrálního registru vozidel, mj. též
předmětného vozidla, a k provedení kroků k obnovení řízení, neboť se dle sdělení výrobců
Citroën a Peugeot jedná o vozidla, která byla při skladování v Itálii zaplavena, a došlo k jejich
znehodnocení. Tato vozidla byla proto vyřazena z obchodního oběhu a byla předána
autorizovaným šrotovacím společnostem za účelem jejich fyzické likvidace. Na základě tohoto
podnětu pak správní orgán prvního stupně mj. požádal o stanovisko akreditovaného zástupce
společnosti Citroën v České republice k technické způsobilosti předmětného vozidla k provozu
na pozemních komunikacích. Akreditovaný zástupce přípisem ze dne 20. 8. 2010 sdělil, že u
vozidel uvedených v podnětu Ministerstva dopravy, mezi nimiž figurovalo také předmětné
vozidlo, se jedná o nové vozy, které ale byly v únoru roku 2009 zaplaveny ve skladových
prostorách v italském městě Livorno, a to ještě před tím, než mohly být uvedeny na trh. Z toho
důvodu byla tato vozidla jejich výrobcem, tj. společností AUTOMOBILES CITROËN,
kvalifikována jako nezpůsobilá k používání, neboť výrobce usoudil, že již nemohou plnit nároky
kladené na jejich kvalitu a bezpečnost. Aby se zamezilo uvedení těchto vozů do obchodního
oběhu, byly předány autorizovaným šrotovacím společnostem ve Francii, které oficiálně potvrdily
jejich likvidaci. Autorizovaný zástupce tudíž uzavřel, že tato vozidla byla nezákonně uvedena do
provozu (bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele), protože byla výrobcem
vyřazena jako nezpůsobilá k používání a neobchodovatelná, a v žádném případě neměla být
jakkoli registrována, uváděna do provozu, prodávána, odkupována či opravována. Na základě
těchto skutečností městský úřad dne 23. 9. 2010 zaslal účastníku řízení o schválení technické
způsobilosti předmětného vozidla K. S. a současnému vlastníku vozidla (žalobci), oznámení o
zahájení řízení o obnově řízení. Žalobce v průběhu tohoto řízení vícekrát žádal o prodloužení
lhůty k vyjádření či k podání návrhů, prvně již ve vyjádření k zahájení řízení o obnově řízení ze
dne 22. 10. 2010, neboť si od obchodní společnosti FLEXTER Enterprise SE, tj. od osoby, od
které předmětné vozidlo nabyl, vyžádal doložení originálu dokladu k předmětnému vozidlu a
uvedl, že požádá o stanovisko akreditovaného zástupce k vyjádření souhlasu se schválením
technické způsobilosti předmětného vozidla. Tyto dokumenty však žalobce v průběhu řízení
nedoložil. Městský úřad proto dne 7. 12. 2012 vydal napadené rozhodnutí o obnově řízení,
v němž vycházel z výše uvedených podkladů. O odvolání pak rozhodl žalovaný rozhodnutím
napadeným žalobou.
II.2. První rozsudek krajského soudu
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 26/2013 - 53 rozhodnutí
žalovaného i městského úřadu zrušil jako nepřezkoumatelná a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Vycházel z názoru, že v řízení nebyly shromážděny potřebné podklady pro nařízení
obnovy řízení ve smyslu §100 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), neboť podnět Ministerstva dopravy a z něho plynoucí
skutečnosti neexistovaly v době vydání rozhodnutí o technické způsobilosti vozidla (5. 1. 2010).
II.3. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015
5. Tento rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 2 As 21/2015 - 25. K věcnému problému
tento soud vyslovil následující: „(p)odle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu platí, že řízení
před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka
obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými.“ Podle třetího odstavce tohoto ustanovení
„[v]e tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout
též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů
uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí
být rozhodnutí o obnově řízení vydáno.“ V nyní projednávané věci bylo řízení obnoveno,
protože městský úřad obdržel shora uvedený podnět ministerstva dopravy, z nějž vyplynulo,
že předmětné vozidlo bylo nezákonně uvedeno do obchodního oběhu, neboť mělo
být v důsledku jeho zatopení fyzicky zlikvidováno. Uvedené skutečnosti pak byly potvrzeny
i akreditovaným zástupcem výrobce v České republice [srov. §2 odst. 10 zákona č. 56/2001 Sb.
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona
č. 307/1999 Sb., ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o podmínkách
provozu“)]. Správní orgány tedy vycházely ze skutečnosti, že akreditovaný zástupce výrobce
předmětného vozidla svým tvrzením zpochybnil důkazní hodnotu COC listu, který byl předložen
v původním řízení jako podklad pro schválení technické způsobilosti předmětného vozidla.
Poněvadž je to právě výrobce nebo jeho pověřený zástupce ve státě, kde je vozidlo registrováno,
kdo je oprávněn k vydání prohlášení o shodě, tj. COC listu (viz čl. 5 odst. 2 směrnice Rady
o sbližování právních předpisů členských států týkajících se schvalování typu motorových vozidel
a jejich přípojných vozidel č. 70/156/EHS), bylo na místě zahájit obnovu řízení,
neboť se provedený důkaz ukázal být nepravdivým. Žalobce sice v průběhu celého řízení hodlal
předložit původní COC list (kopie je součástí spisu) a vyjádření akreditovaného zástupce výrobce
předmětného vozidla v ČR, nicméně žádný z těchto dokumentů nepředložil, a nevyvrátil
tedy žádným způsobem tvrzení správních orgánů o nepravdivosti COC listu. Vyjádření
akreditovaného zástupce bylo navíc vyžádáno již správním orgánem a další vyjádření,
pravděpodobně o stejném obsahu, by na věci nemohlo ničeho změnit. Nejvyšší správní soud
tak zcela aprobuje postup správních orgánů a jejich rozhodnutí nepovažuje za nezákonná.
Poněvadž však krajský soud vůbec nezkoumal možnost obnovy řízení z tohoto důvodu,
tedy, proto, že se provedený důkaz ukázal být nepravdivým, ačkoliv i na této argumentaci stála
rozhodnutí správních orgánů (byť důkaz nebyl označen jako nepravdivý, ale jako „nelegální“),
je jeho rozhodnutí postiženo vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
6. Nejvyšší správní soud dále k podmínkám obnovy řízení podle §100 odst. 1 správního
řádu vyslovil: „(s)kutečnosti, které vyplynuly jak z podnětu ministerstva dopravy, tak z vyjádření
akreditovaného zástupce výrobce v ČR, prokazatelně objektivně existovaly již v průběhu
původního řízení (leden 2010), protože k zatopení skladu v Itálii, v němž bylo uskladněno rovněž
předmětné vozidlo, došlo již v únoru 2009. Poté došlo, dle nezpochybněných tvrzení
akreditovaného zástupce, k vyřazení těchto vozidel z obchodního oběhu a k jejich předání
k fyzické likvidaci, která byla šrotovacími společnostmi potvrzena. Až následně tedy mohlo
být předmětné vozidlo dovezeno do ČR a bylo pak schváleno jako technicky způsobilé k provozu
na pozemních komunikacích. Je tak zřejmé, že předmětná skutečnost, která vedla k obnovení
řízení, resp. zpochybnila pravost COC listu, existovala již v době původního řízení, pouze nebyla
objektivně známá žádnému z účastníků řízení, a tudíž nemohla být v původním řízení uplatněna.“
7. Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku rovněž výslovně posoudil existenci
veřejného zájmu na obnově řízení s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 - 26, z něhož citoval. Nad rámec kasačních námitek pak poukázal
na zjištěné opomenutí osoby zúčastněné na řízení.
II.4. Druhý rozsudek krajského soudu
8. Krajský soud v dalším řízení vyzval K. S. ke zvážení možnosti vystupovat v řízení
v postavení osoby zúčastněné na řízení. Poté nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl
s poukazem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, z něhož citoval.
III. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného
III.1. Kasační stížnost
9. Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), c)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.).
10. Podle jeho názoru krajský soud zcela rezignoval na projednání věci, neboť chyběly
podmínky řízení. Stěžovatel sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání,
což je podstatné právě za situace, kdy krajský soud poprvé žalobě vyhověl a nyní ji zamítl.
Tímto postupem byl stěžovatel zkrácen na svých právech a rozhodnutí soudu pro něj bylo zcela
nepředvídatelné.
11. Krajský soud se vůbec nevypořádal s žalobní námitkou, že na povolení obnovy řízení není
dán veřejný zájem, přičemž se jím dostatečně nezabýval ani Nejvyšší správní soud ve svém
zrušujícím rozhodnutí. Podmínka veřejného zájmu musí být splněna kumulativně s formálními
podmínkami obnovy řízení. Pokud se tím soudy nezabývaly, je řízení zatíženo vadami. Rozsudek
pak nemá oporu ve spisech správního orgánu a především je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný
a neodůvodněný.
12. Otázka splnění podmínky veřejného zájmu nebyla řešena ani správními orgány ani soudy,
podmínky pro povolení obnovy tedy nebyly zkoumány v úplnosti. Napadený rozsudek je proto
zmatečný a nepřezkoumatelný. Není možné říci, že veřejný zájem je dán na každé obnově,
neboť pak by tato zákonná podmínka byla bezpředmětná.
13. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
III.2. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
14. Žalovaný nevyužil možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
IV. Právní názor Nejvyššího správního soudu
IV.1. Posouzení přípustnosti kasační stížnosti
15. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
16. Přípustnost kasační stížnosti je ovšem omezena dalšími zákonnými důvody. Tak je třeba
zkoumat, zda kasační stížnost není nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud znovu rozhodl poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Zde Nejvyšší správní soud vážil situaci v daném případě,
kdy kasační stížnost proti předchozímu rozsudku krajského soudu podával žalovaný,
kdežto v daném případě je kasační stížnost podávána žalobcem. Tato skutečnost však sama
o sobě k přípustnosti kasační stížnosti nestačí. Podstatné je, zda směřuje proti závaznému
právnímu názoru, jímž se krajský soud musel podle §110 odst. 4 s. ř. s. řídit, či nikoliv. Stěžovatel
v zásadě proti závaznému právnímu názoru, na němž stojí rozsudek krajského soudu, nebrojí.
Fakticky ovšem napadá skutečnost, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení veřejného zájmu na obnově řízení. Stěžovatel
v rozporu se skutečností tvrdí, že se touto právní otázkou žádný ze soudů nezabýval. Nejvyšší
správní soud tak ovšem učinil, nicméně rozsudek krajského soudu tuto část kasačního rozsudku
necituje, ani neobsahuje vlastní posouzení této žalobní námitky. Lze tak usoudit, že stěžovatel
fakticky brojí proti nerespektování závazného právního názoru. Mimo to stěžovatel kasační
stížností směřuje proti nepřezkoumatelnosti nového rozsudku krajského soudu a proti vadám
řízení, jichž se tento soud měl dopustit poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek zrušen.
Z toho plyne, že zde nejsou dány důvody nepřípustnosti kasační stížnosti podle posuzovaného
ustanovení.
IV.2. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
17. Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
18. Kasační stížnost je důvodná.
19. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d)
s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vadu řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], zmatečnost řízení před soudem
spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce
nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
20. V prvé řadě je třeba hodnotit kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť nepřezkoumatelnost zpravidla brání
posouzení dalších kasačních námitek. Stěžovatel ji shledává v tom, že krajský soud nevyhodnotil
všechny žalobní námitky, neboť se nijak nezabýval tvrzeným nedostatkem veřejného zájmu
na obnově řízení.
21. Žaloba podaná stěžovatelem skutečně obsahuje námitku nedostatku veřejného zájmu
na obnově řízení a napadený rozsudek tuto námitku v rekapitulační části také konstatuje;
vypořádání této žalobní námitky však rozsudek vůbec neobsahuje.
22. Dosavadní rozhodovací činnost zdejšího soudu jednoznačně stojí na názoru,
že přezkoumatelnost rozsudku je podmíněna vypořádáním všech žalobních námitek,
a to vypořádáním řádným; to je současně i předpokladem přesvědčivosti rozsudku
(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
23 Pochybení, na něž poukázal stěžovatel, ovšem není jediným, jehož se krajský soud
při odůvodnění rozsudku dopustil. Zde je třeba připomenout, že kasační soud
k důvodům nepřezkoumatelnosti přihlíží i nad rámec důvodů uvedených v kasační stížnosti
(109 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud totiž zvolil velmi úsporný způsob odůvodnění svého rozsudku
formou citace závazného právního názoru kasačního soudu. Citoval však pouze tu část,
v níž se kasační soud vyjádřil k podmínkám obnovy řízení po skutkové stránce. Vůbec však
již nevyhodnotil tyto skutkové okolnosti ve vztahu k rozhodným právním předpisům,
a to ani citací příslušné části rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozsudek tak vůbec
nesplňuje podmínky odůvodnění rozsudku ve smyslu §54 odst. 2 s. ř. s. a §157 odst. 2 o. s. ř.
(za použití §64 s. ř. s.). Je nepřijatelné, aby krajský soud odůvodnil svůj rozsudek pouze částí
odůvodnění kasačního rozsudku, přičemž by citoval jen tu část, která není úplným vypořádáním
otázek v řízení řešených, a tuto částečnou citaci spojil s informací, z kterého rozsudku
je citováno, a že ten je dostupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
24. Rozsudek krajského soudu je tak skutečně nesrozumitelný a trpí i nedostatkem důvodů;
je tedy nepřezkoumatelný.
25. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že krajský soud rozhodl bez jednání,
ačkoliv on s tím nesouhlasil. Ze spisu krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel krajskému soudu
sdělil podáním doručeným dne 10. 7. 2013, že nesouhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto
bez nařízení ústního jednání. Krajský soud jednání nařídil na 10. 12. 2014, přičemž
ke stěžovatelově žádosti jednání odročil na neurčito. O věci potom prvním rozsudkem rozhodl
bez jednání dne 30. 12. 2014. Po zrušení tohoto rozsudku v kasačním řízení krajský soud pouze
učinil výzvu osobě, jež mohla být osobou zúčastněnou na řízení, a následně rozhodl nyní
napadeným zamítavým rozsudkem.
26. Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Podle odst. 2 téhož ustanovení rozhoduje
soud bez jednání o věci samé i v dalších případech, stanoví-li tak tento zákon.
27. Ustanovení §51 s. ř. s. je výjimkou ze zásady, podle níž soud rozhoduje při jednání
(§49 odst. 1 s. ř. s., čl. 38 odst. 2 Listiny). Ze spisu je jednoznačné, že stěžovatel výslovně
nesouhlasil s tím, aby krajský soud o žalobě rozhodl bez jednání. Tento nesouhlas mohl krajský
soud překročit jen v případě zrušení rozhodnutí postupem podle §76 s. ř. s. Jestliže po zrušení
svého předchozího rozsudku nevyzval účastníky řízení znovu k vyjádření podle §51 s. ř. s.
a nedosáhl podmínek, za nichž by mohl rozhodnout bez jednání, musel původní nesouhlas
respektovat.
28. Nejvyšší správní soud si je vědom rozhodnutí tohoto soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 112/2008 – 129, podle něhož je rozhodnutí bez jednání při nesplnění
podmínek §51 s. ř. s. sice vadou řízení, ovšem její intenzita nedosahuje vady ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v případě, v němž je krajský soud povinen respektovat závazný
právní názor kasačního soudu a v dalším řízení již není prostor pro vlastní uvážení. V daném
případě, kdy si krajský soud ke zdůvodnění svého rozsudku vybral citaci části kasačního rozsudku
nepokrývající vypořádání všech žalobních námitek, však tuto vadu tolerovat nelze.
29. I tímto vadným postupem krajský soud naplnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
30. Na druhé straně z kasační stížnosti neplyne, čím měly být naplněny kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Kra jský soud neprováděl žádné hodnocení právní otázky
v předchozím řízení vyjma částečné akceptace závazného právního názoru kasačního soudu,
z ničeho neplyne rozpor skutkové podstaty plynoucí ze spisu s rozhodnutími správních orgánů,
a stejně tak z ničeho neplynou důvody zmatečnosti soudního řízení, neboť výše uvedené vady
se patří podřadit důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V. Závěr a náhrada nákladů řízení
31. Z důvodů naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude muset krajský
soud respektovat nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím bez jednání a další rozsudek
pak přezkoumatelným způsobem zdůvodnit.
32. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne tento soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu