ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.248.2015:38
sp. zn. 2 As 248/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. H., zastoupen JUDr.
Ing. Bystríkem Buganem, advokátem, se sídlem Pod Bruskou 6, Praha 1, proti žalovanému:
Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti nezákonnému zásahu
Městské policie hlavního města Prahy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015, č. j. 11 A 87/2014 – 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů o kasační stížnosti řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem Městské policie hlavního města Prahy.
Napadený rozsudek vydal městský soud poté, kdy Nejvyšší správní soud k předchozí
kasační stížnosti stěžovatele zrušil rozsudek dříve ve věci vydaný, tedy rozsu dek městského soudu
ze dne 30. 3. 2015, č. j. 11 A 87/2014 – 31. Zdejší soud toliko pro přehlednost na tomto místě
konstatuje, že ke zrušení předchozího rozsudku městského soudu přistoupil poté, kdy tent o
shledal nepřezkoumatelným.
Stěžovatel v rámci své žaloby označil za nezákonný zásah „rozhodnutí“ strážníka Městské
policie hlavního města Prahy o odstranění vozidla Renault Thalia rz: X, které zaparkoval před
domem na adrese Francouzská 594/3, Praha 2. Žalobním návrhem přitom požadoval určení
nezákonnosti tohoto zásahu.
K odstranění vozidla došlo dne 26. 4. 2014, přibližně ve 03:20 hod. Stěžovatel namítal,
že dané vozidlo bylo odstraněno v rozporu se zákonem, když bylo odstraněno z chodníku,
jak se podává z vyrozumění o oznámení podezření ze spáchání přestupku. V protokolu o odtahu
vozidla je ovšem uvedeno, že vozidlo bylo odstraněno podle §27 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Podle tohoto
ustanovení lze ovšem odstranit vozidlo pouze tehdy, když neoprávněně stojí na vyhrazeném
parkovišti, nikoliv pokud vozidlo stojí na chodníku, jak tomu bylo v případě místa zaparkování
daného vozidla. Strážník obecní policie není oprávněn rozhodnout o odstranění vozidla stojícího
na chodníku, a pakliže tak učiní, jedná se dle stěžovatele z jeho strany o nezákonný zásah.
Městský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stěžovatelovo vozidlo tvořilo
překážku provozu na pozemní komunikaci ve smyslu §45 odst. 4 zákona o silničním provozu.
Za nesprávný přitom označil stěžovatelův názor, dle něhož je objekt takovou překážkou toliko
tehdy, brání-li zcela průchodnosti komunikace, na níž je umístěn. Dle městského soudu tvořilo
vozidlo překážku provozu na komunikaci i přesto, že z žalovaným doložené fotodokumentace
je patrná průchodnost komunikace pro jednotlivé chodce. Na základě této úvahy pak městský
soud konstatoval, že postup strážníka Městské policie hlavn ího města Prahy byl souladný
se zákonem, pročež nepředstavoval nezákonný zásah do žalobcových práv.
V kasační stížnosti stěžovatel předně obecně namítá, že napa dený rozsudek je nezákonný
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdí tedy, že výrok napadeného rozsudku se zakládá na nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem.
Konkrétně se stěžovatel vymezuje vůči (dle stěžovatele implicitně vyjádřenému) názoru
městského soudu, dle kterého je vozidlo, které stojí na chod níku, vždy překážkou provozu
na pozemních komunikacích. Tento názor považuje za nesprávný, neboť nikoli každé vozidlo,
které se nachází na chodníku, je způsobilé ve smyslu §2 písm. ee) zákona o silničním
provozu ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích. Názor
městského soudu označuje stěžovatel za „mechanický“. Měl-li by být přijat jako správný, stal
by se obsoletním §17a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v e znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o obecní policii“), ustanovující institut použití technického prostředku
k zabránění odjezdu vozidla. Stěžovatel je toho mínění, že jde-li o stání motorového vozidla
na chodníku, nemůže toto představovat překážku provozu na pozemní komunikaci, jestliže nijak
nepřekáží chodcům v průchodu.
Stěžovatel uvádí, že z žalovaným poskytnuté fotodokumentace je zjevné, že šířka volné
části chodníku vedle stojícího vozidla měřila více než jeden metr, což umožňovalo
bezproblémový průchod chodců po chodníku kolem vozidla. Za nepravdivé pak stěžovatel
označuje tvrzení žalovaného, dle kterého byla v době odtahu vozidla zvýšená intenzita užívání
chodníku návštěvníky klubu Retro, neboť tento klub je umístěn přímo naproti místu, kde vozidlo
stálo, a je tedy zjevné, že jeho návštěvníci neměli důvod užívat protější chodník, na němž stálo
stěžovatelovo vozidlo.
Strážník městské policie měl dle stěžovatele použít technický prostředek k zabránění
odjezdu vozidla, neboť k tomu byl v důsledku nesprávného parkování stěžovatele oprávněn,
na rozdíl od rozhodnutí o odtažení vozidla a jeho realizace, pro něž je nezbytné, aby vozidlo
tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázal na své dřívější vyjádření
k předchozí kasační stížnosti. Nadto zdůraznil, že stěžovatel v rámci kasační stížnosti podává
argumentaci a skutečnosti, které nejsou obsaženy v žalobě, přičemž v uplatnění těchto
skutečností před městským soudem mu zjevně nic nebránilo, a proto je třeba na tyto nové
skutečnosti nahlížet skrze ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. jako na skutečnosti, ke kterým
nelze v řízení o kasační stížnosti přihlédnout. Ztotožnil se pak s věcným posouzením městského
soudu, dle kterého stěžovatelovo vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci,
což činí pokyn k odtažení vozidla souladným se zákonem a vyluču je nezákonnost zásahu,
který je odtažením vozidla stěžovatele představován. Závěrem pak žalovaný navrhl, aby zdejší
soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Vzhledem k dosavadnímu procesnímu vývoji věci považuje za vhodné na tomto místě
zopakovat, že předchozí rozsudek městského soudu zrušil zdejší soud ke kasační stížnosti
stěžovatele rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 90/2015 – 56, a to z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti. V předchozím rozsudku (tj. rozsudek městského soudu ze dne 30. 3. 2015,
č. j. 11 A 87/2014 - 31) se městský soud hlouběji nezabýval rozhodnou otázkou zákonnosti
rozhodnutí strážníka městské policie o odtažení stěžovatelova vozidla, neboť konstatoval,
že žalobce toliko namítal nesprávné označení zákonného ustanovení v protokolu o odtažení
vozidla, tedy že za nezákonný zásah v žalobě označil pochybení strážníka městské policie
při uvedení důvodu odtažení vozidla. Nejedná se tak nyní o kasační stížnost nepřípustně
opakovanou, byť je opět podána žalobcem, neboť v nyní napadeném rozsudku byl městským
soudem vysloven právní názor, který nebyl předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu
v předchozím řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165).
Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli, že kasační stížnost je nepřípustná pro přesah
jejího obsahu a argumentace vůči žalobním důvodům. Námitka, že odpovídajícím opatřením
měl být technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, a nikoliv jeho odtah, byla obsahem
žaloby. Na tom také stál názor stěžovatele o nezákonném zásahu. Kasační důvody jsou pouhým
rozšířením žalobní argumentace, což kasační stížnost nečiní nepřípustnou.
Kasační stížnost se opírá o důvody uvedené v §10 3 odst. 1 s. ř. s., byla podána osobou
k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou a není nepřípustná dle §1 04 s. ř. s. Kasační stížnost
je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel výslovně označuje jako důvod podání kasační stížnosti tolik o nesprávné
posouzení právní otázky městským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jak již bylo uvedeno
výše, stěžovatel má za to, že napadený rozsudek obsahuje implicitní právní názor městského
soudu, dle kterého představuje každé vozidlo stojící na chodníku překážku provozu
na pozemních komunikacích, a proti takovému názoru pak brojí kasační stížností. Dle Nejvyššího
správního soudu takováto kasační námitka nemůže být důvodná, neboť dle jeho náhledu městský
soud stěžovatelem rozporovaný právní názor nevyslovil, ba ani nepřímo. Městský soud
v napadeném rozsudku neuvedl bližší důvod, jenž jej vedl k zaujetí názoru, dle kterého právě
stěžovatelovo vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci. V tomto ohledu
pouze konstatoval, že „stěžovatelovo vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci bez ohledu
na tvrzení žalobce o tom, že nelze považovat za správný názor, podle kterého vše, co se nachází na chodníku, tvoří
automaticky překážku provozu na pozemní komunikaci“, a dále že „žalobce se mýlí, tvrdí-li, že tomu tak může
být pouze v takových jednotlivých případech, kdy objekt zcela brání průchodu celou svou šířkou. Byť je z obrazové
dokumentace, doložené žalovaným v řízení před městským soudem, dostatečně zřejmé, že chodci mohli kolem
vozidla volně procházet, má soud za to, že neoprávněné parkování motorového vozidla na chodníku v daném
případě naplnilo předpoklady překážky v provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §2 písm. ee)
silničního zákona.“ Nejvyšší správní soud tedy shledal, že stěžovatelova představa o městským
soudem vysloveném právním názoru je zjevně chybná a zkreslující a že z napadeného rozsudku
nikterak takový právní názor nelze seznat, takže ani proti tomu důvodně brojit kasační námitkou.
Nejvyšší správní soud nicméně musí podotknout, že odůvodnění napadeného rozsudku
vykazuje určité vady, hraničící s jeho nepřezkoumatelností. Zejména bylo namístě, aby městský
soud věnoval větší pozornost rozvedení svého závěru o zákonnosti „rozhodnutí“ strážníka
městské policie o odtažení stěžovatelova vozidla. Z relevantní části odůvodnění jeho rozsudku
je totiž spíše zřejmé, které argumenty stěžovatele považuje městsk ý soud za liché či mylné,
avšak již méně zřetelný je vlastní argumentační řetězec městského soudu, na základě kterého
k takovým závěrům dospěl. Zdejší soud však považuje případné zrušení napadeného rozsudku
z uvedeného důvodu za neúčelné, neboť závěr městského soudu i přes zde vytčené vyhodnotil
jako věcně správný, pročež by zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení nemělo v konečném důsledku naději na ovlivnění posouzení věci v jejím meritu.
Namísto toho Nejvyšší správní soud konstatuje, že se ztotožňuje s názorem městského
soudu, dle kterého sama skutečnost, že vozidlo zaparkované na chodníku svým umístěním
prokazatelně umožňuje průchod některým chodcům bez nutnosti vstupu do vozovky, nemůže
postačovat pro vyloučení kvalifikace takto situovaného vozidla jakožto překážky provozu
na pozemní komunikaci ve smyslu §45 odst. 4 a §2 písm. ee) zákona o silničním provozu.
Z žalovaným doložené fotodokumentace je zřejmé, že typickému chodci skýtal způ sob
zaparkování vozidla stěžovatele dostatečný prostor pro chůzi po chodníku, avšak chodník
jakožto pozemní komunikace neslouží toliko takovým chodcům, nýbrž např. i osobám užívajících
invalidních vozíků (srov. §53 odst. 6 zákona o silničním provozu), osobám vedoucím dětské
kočárky nebo jiným pěším, kteří při chůzi manipulují s prostorově výraznými předměty.
V tomto ohledu nelze nezmínit ustanovení §53 odst. 2 zákona o silničním provozu,
dle něhož „jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku nebo stezky
pro chodce užívat, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak.“ Dle §53 odst. 1 věty první
téhož zákona přitom platí, že „chodec musí užívat především chodníku nebo stezky pro chodce“ ,
přičemž dle §2 písm. j) tohoto z ákona je chodcem „i osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský
kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích
nebo kolečkových bruslích anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalid y, vede jízdní kolo, motocykl
o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně“ .
Někteří chodci tudíž bezpochyby potřebují větší prostor (tj. širší volné pásmo) pro užití
komunikace, než který postačuje běžnému chodci. Ze zmiňované fotodokumentace přitom
vyplývá, že způsob umístění vozidla stěžovatele na předmětném úseku chodníku (tj. paralelně
ke směru jízdy danému přilehlou vozovkou, levá kola z pohledu řidiče při samém okraji
chodníku, šířka chodníku mezi pravými koly vozidla a stěnou přilehlé stavby odpovídající
možnosti průchodu dospělých osob, které jsou dvě v záběru) může představovat překážku
provozu na dané komunikaci, např. právě pro osoby užívající invalidní vozík, matky s kočárky
apod., tedy osoby, jejichž případný vstup na vozovku za účelem obejití neprůchodné části
chodníku je právě pro jejich sníženou mobilitu znatelně rizikovější.
Ke stěžovatelově argumentaci, dle níž bylo namístě, aby zasahující strážník městské
policie instaloval na jeho vozidlo prostředek zabraňující odjezdu (tzv. botičku), Nejvyšší sp rávní
soud podotýká, že shledal-li zasahující strážník vozidlo překážkou provozu na pozemní
komunikaci, pak instalace stěžovatelem zmiňovaného prostředku nikterak neodstraňuje závadnou
situaci, ba naopak, v případě, kdy by stěžovatel zamýšlel vozidlo přepa rkovat, nebyl by toho
objektivně schopen. Instalací botičky by tak strážník městské policie toliko ztížil hypotetické
odstranění překážky; absurdita takového postupu je zjevná i tehdy, pomine-li Nejvyšší správní
soud absenci zákonného ustanovení o možnosti užití prostředku zabraňujícího v jízdě
na překážku provozu na pozemní komunikaci.
Pokud se stěžovatel odvolával na denní dobu, v níž bylo rozhodnuto o odtažení
jeho vozidla, s tím, že v brzkých ranních hodinách nelze hovořit o provozu na dané pozemní
komunikaci, pak tomuto Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Zasahující policista může
jen stěží odhadovat dobu, po kterou zůstane vozidlo na komunikaci stát, a naopak z žádného
zákonného ustanovení nelze dovozovat, že by v brzkých ranních hodinách, tj. sice v době
intenzity provozu limitně se blížící absenci provozu (ovšem též v závislosti na lokalitě), neměly
být pozemní komunikace, tedy i chodníky, způsobilé sloužit svému účelu, tedy mj. překážek
prosté.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl, když rovněž neshledal takové vady
napadeného rozsudku, ke kterým je povinen přihlédnout i nad rámec důvodů kasační st ížnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), a pro které by zároveň bylo třeba napadený rozsudek zrušit.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je založen na užití ustanovení
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
pročež nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, ač byl v řízení plně úspěšný,
dle informací Nejvyššímu správnímu soudu dostupných, nevznikly v řízení náklady přesahující
běžný rámec jeho úřední činnosti, pročež mu zdejší soud náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu