ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.283.2015:56
sp. zn. 2 As 283/2015 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce Ing. A. N.,
zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, nám. J. Žižky 39/2, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2013, č. j. MSK 51841/2013, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015, č. j. 58 A 36/2013 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalobce (dále „stěžovatel“) byl správním orgánem prvého stupně uznán vinným
z přestupků podle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit tím, že dne 27. 12. 2012
ve 20:50 hodin v obci Bruntál, na ulici Ruská, naproti Finančnímu úřadu Bruntál, řídil motorové
vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ X, u kterého bylo hlídkou Policie České republiky zjištěno, že mu
nesvítí zadní obrysové světlo, a že tedy užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem. Tímto svým jednáním porušil povinnosti řidiče podle
ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve spojení s ustanoveními §36 odst. 1
a §37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích“) a §36 odst. 2 písm. a) vyhlášky
č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška“). Za uvedené jednání mu byla uložena
podle ustanovení §125 odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1500 Kč.
Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku
ve výši 1000 Kč.
Správní orgán prvého stupně - Městský úřad Bruntál - v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2013,
č. j. MUBR/78786-12/kra – SO-bap_88/2013/kra, vycházel ze spisové dokumentace Policie
České republiky, obsahující oznámení přestupku sepsané na místě bez podpisu žalobce, úřední
záznamy zakročujících policistů a dále svědecké výpovědi zasahujících policistů M. D. a S. M.
Žalovaný odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013 rozhodl tak, že z výroku
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o právní kvalifikaci vypustil ustanovení
§36 odst. 1 a §37 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění se vypořádal
s námitkami uvedenými v odvolání a doplnil svou úvahu o tom, že správní orgán prvého stupně
ve výroku o právní kvalifikaci nepřiléhavě uvedl výše zmíněná ustanovení, neboť ta odpovídala
původní kvalifikaci, kterou sám orgán prvního stupně v průběhu řízení změnil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítal
jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Trval na jeho zrušení a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení. Zopakoval podrobně průběh řízení před správními orgány
obou stupňů a své výhrady, uplatněné v odvolání.
II. Rozhodnutí krajského soudu
Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 58 A 36/2013 – 51, žalobu zamítl, vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
a že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.
Krajský soud konstatoval, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění
vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí žalovaného
správního orgánu je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní
kvalifikaci přestupku, když řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty. Krajský soud neshledal
vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí, a důvodnou neshledal žádnou
ze třinácti uplatněných žalobních námitek.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Podle názoru stěžovatele krajský soud ve smyslu ustanovení §103 odstavec 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) nesprávně posoudil právní otázku, týkající se aplikace ustanovení
§5 odstavec 1 písm. a) zákona o silničním provozu, při posuzování vlastního obvinění
z dopravního přestupku a dále příslušných ustanovení téhož zákona, jakož i zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona o přestupcích.
S odkazem na ustanovení §103 odstavec 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel v podané kasační
stížnosti namítal, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanovení o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí správního orgánu bylo namístě, aby krajský soud
napadené rozhodnutí zrušil. Podle názoru stěžovatele správní orgány obou stupňů ani krajský
soud správně nevyhodnotily obvinění z vlastního dopravního přestupku a dopustily se hned
několika procesních protizákonných pochybení. Skutkový stav, který vzal správní orgán prvého
stupně za základ svého rozhodnutí, nemá dostatečnou oporu ve správním spise, což krajský soud
pominul.
Stěžovatel shrnul své výtky proti napadenému rozsudku do tří částí. V první části
zpochybnil vlastní obvinění z dopravního přestupku Policií České republiky a správním orgánem
prvého stupně, které má podstatu v křivém a smyšleném obvinění policistou S. M., jehož
výpověď je v rozporu s výpovědí druhého policisty M. D. Namítal, že se neprokázalo, že by zadní
obrysové světlo stěžovatelova vozidla nesvítilo, což nebylo vidět při osvícení zadní části vozu
stěžovatele policejním vozidlem, které stálo bezprostředně za vozidlem stěžovatele, přičemž po
vyjmutí žárovky tato nejevila známky nefunkčnosti a po vrácení zpět do světla na vozidle
stěžovatele v době, kdy již policisté odjížděli, tato žárovka normálně svítila.
V druhé části stěžovatel namítal procesní pochybení správních orgánů obou stupňů
při vlastním správním řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že vydání rozhodnutí o uložení
pokuty předcházelo souběžné zahájení hned dvou správních řízení v téže věci – jednak řízení
o přestupku, jednak zcela nepochopitelně i řízení o správním deliktu. Stěžovatel se domáhal
sloučení obou řízení a namítal podjatost úředních osob, přičemž podle jeho názoru mělo
být ve správním řízení pokračováno až po vyřešení otázky podjatosti, což se však nestalo,
a tím bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatel nebyl seznámen se všemi
důkazy před vydáním rozhodnutí v souladu s ustanovením §36 odstavec 3 správního řádu.
Správní řízení ve věci správního deliktu bylo zastaveno s odůvodněním, že se skutek nestal,
až poté, co byly provedeny výslechy policistů S. M. a M. D. v nepřítomnosti stěžovatele. Přestože
rozhodnutí o zastavení řízení ve věci správního deliktu nebylo stěžovateli nikdy doručeno,
znamená to, že o jednom a tomtéž skutku již bylo ve správním řízení rozhodnuto, a proto nelze
v dalším správním řízení rozhodnout, že se skutek stal, uznat stěžovatele vinným a uložit mu
sankci. Správní orgán hrubým způsobem porušil zásady správního řízení, když porušil povinnost
spolehlivě, přesně a úplně zjistit stav věci a když se odmítl vypořádat s námitkami obviněného
stěžovatele. Zamítnutím všech návrhů stěžovatele na doplnění dokazování byla hrubě krácena
jeho práva na spravedlivé vyhodnocení správního řízení a postup úředně oprávněných osob
správního orgánu prvního stupně byl v příkrém rozporu s etickým kodexem úředníků a
zaměstnanců veřejné správy i v rozporu s chováním slušného člověka.
Ve třetí části kasační stížnosti stěžovatel vytýkal pochybení samotného rozsudku
krajského soudu, který se nevypořádal se všemi žalobními body a zabýval se pouze některými.
Soud nesprávně vyhodnotil vlastní obsah námitky stěžovatele ohledně existence překážky věci
rozhodnuté a žalobou napadené rozhodnutí je nepřípustně zdvojeným rozdílným rozhodnutím
v téže věci. Soud nesprávně interpretoval podpis stěžovatele na protokolu ze dne 7. 2. 2013,
kdy skutečným obsahem bylo, že se až do doby rozhodnutí o podjatosti stěžovatel nebude k věci
vyjadřovat – nešlo tedy v žádném případě o bezvýhradný podpis na výzvě k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí. Stěžovatel si nebyl vědom toho, že by svou jízdou
bezprostředně ohrozil ostatní účastníky provozu, ani že by nesplnil či porušil nějakou povinnost,
když on sám měl důvodné pochybnosti o existenci závady vzhledem k osobnímu negativnímu
vztahu k policistovi S. M.
Podle názoru stěžovatele proto nelze za pravdivé označit tvrzení soudu
o tom, že by býval mohl svá následná tvrzení uvést na místě samém do oznámení o přestupku,
neboť policisté poté, kdy viděli, že žárovka ve světle na vozidle stěžovatele svítí, rychle odjeli
pryč. V dalším řízení již stěžovatel tato tvrzení neuvedl, protože mohl důvodně očekávat,
že bude v prvé řadě dořešena jeho námitka podjatosti. Navíc soud nesprávně interpretoval
jako shodné porovnání obou svědeckých výpovědí policistů, které byly pořízeny v řízení
o správním deliktu a do spisu o přestupku byly „propašovány“. Stěžovatel je nadále přesvědčen
o tom, že přímou konfrontací policistů a dalších navrhovaných svědků by došlo k usvědčení
policisty S. M. z křivého obvinění s cílem poškodit stěžovatele, jako msty za podanou stížnost ke
Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS). Tvrzení o pasivitě stěžovatele není namístě,
když stěžovateli nebylo umožněno účinně se obvinění bránit a bylo protiprávně jednáno v jeho
nepřítomnosti.
Žalovaný správní orgán se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Skutkový stav
Dne 28. 12. 2012 obdržel Městský úřad v Bruntále od Policie České republiky oznámení
o přestupku, včetně úředního záznamu pprap. S. M., pprap. M. D., pprap. P. V. a nstržm. K. N.
Dne 16. 1. 2013 bylo stěžovateli doručeno oznámení o zahájení přestupkového řízení
včetně sdělení obvinění a předvolání k jednání na den 7. 2. 2013 v 9:00 hod. Obsahem předvolání
bylo také poučení podle správního řádu o oprávněných úředních osobách, o povinnosti
se dostavit k jednání s možností se důvodně, řádně a včas omluvit, o možnosti uložení pořádkové
pokuty v případě nesplnění této povinnosti a o možnosti správního orgánu projednat
věc v nepřítomnosti účastníka řízení. Dále byl stěžovatel poučen podle ustanovení
§33, §36, §38, §73 odstavec 2 a §82 odstavec 4 o svých procesních právech.
Dne 21. 1. 2013 bylo přijato správním orgánem prvého stupně podání stěžovatele
označené jako „Výzva ke sloučení řízení o přestupku a řízení o správním deliktu“, kterým
se stěžovatel domáhal postupu podle ustanovení §57 odst. 3 zákona o přestupcích a zároveň
podal námitku podjatosti celého správního orgánu prvého stupně, kterou odůvodnil
tím, že správní orgán zahájil jak řízení o přestupku, tak i řízení o správním deliktu. O námitce
podjatosti bylo rozhodnuto nadřízenou všech úředních osob, které se mohou podílet
na předmětném řízení, dvěma rozhodnutími (ze dne 28. 1. 2013 a ze dne 29. 1. 2013).
Z protokolu o ústním jednání ze dne 7. 2. 2013 vyplývá, že se stěžovatel k tomuto jednání
dostavil, ale sdělil, že se odmítá účastnit ústního jednání, neboť hodlá podat odvolání proti
oběma rozhodnutím o nepodjatosti úředních osob a od ústního jednání odešel. Obsahem
protokolu je též zápis o seznámení stěžovatele s obsahem spisové dokumentace, který stěžovatel
podepsal. Na uvedeném jednání byli vyslechnuti svědci M. D. a S. M. (oba zasahující policisté) a
byly provedeny listinné důkazy. Ze svědeckých výpovědí mimo jiné vyplynula skutečnost, že
policisté sledovali příchod dvou mužů k vozidlu, do kterého tito nastoupili a odjeli. Svědci uvedli,
že vozidlu od počátku jízdy nesvítila žádná zadní obrysová světla. Svědek M. uvedl, že událost
pozorovali ze vzdálenosti do padesáti metrů.
Ze záznamu do spisu ze dne 7. 2. 2013, z jehož obsahu je patrno, že je učiněn
stěžovatelem po seznámení s protokolem o ústním jednání z téhož dne, plyne věcné vyjádření,
že se nedomnívá, že by z jeho strany došlo ke spáchání přestupku, neboť závadu na místě
odstranil, jak předpokládá ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu,
když tato závada vznikla při provozu, a to vzhledem ke klimatickým podmínkám (déšť, chlad)
a technickému stavu pozemních komunikací v Bruntále.
Stěžovatel byl správním orgánem prvého stupně dne 11. 2. 2013 vyrozuměn o změně
právní kvalifikace projednávaného přestupku, neboť z provedeného dokazování svědeckými
výpověďmi vyplynulo, že stěžovatel svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přestupku
podle §125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu, nýbrž skutkovou podstatu
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) tohoto zákona; stěžovatel byl rovněž vyzván,
aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí, k čemuž mu byla poskytnuta lhůta pěti pracovních
dnů s uvedením místa a možných časů pro seznámení.
Dne 15. 2. 2013 se stěžovatel dostavil ke správnímu orgánu prvého stupně za účelem
předání dvou odvolání proti oběma rozhodnutím o nepodjatosti úředních osob; dále uvedl,
že nebude reagovat na vyrozumění správního orgánu ze dne 11. 2. 2013.
Součástí správního spisu jsou dvě rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta
obě odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o nepodjatosti
úředních osob.
V. Právní úprava
Podle ustanovení §125c odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o silničním provozu se fyzická
osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo,
které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem,
že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.
Podle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním,
než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II
zákona o silničním provozu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je řidič kromě
povinností uvedených v ustanovení §4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické
podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení §36 odst. 1 vyhlášky jsou-li na vozidle závady, které ohrožují
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu
na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí, přičemž v odst. druhém
je pod písm. a) uvedeno, že závadou podle odstavce 1 v osvětlení vozidla je vždy,
nesvítí-li potkávací nebo brzdové nebo zadní obrysové světlo alespoň na straně přivrácené
do středu vozovky.
Podle ustanovení §14 odst. 1 správního řádu je každá osoba bezprostředně se podílející
na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně
předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům
takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech
úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.
Podle ustanovení §36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí
být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka,
který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
VI. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s ustanovením §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost
podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Dále stěžovatel podle obsahu kasační stížnosti namítá naplnění důvodu podle
§103 odstavec 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, když se krajský soud nevypořádal se všemi uplatněnými žalobními
námitkami.
Pojem nepřezkoumatelnosti není v soudním řádu správním ani v občanském soudním
řádu, který by bylo možno použít podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je věcí právní
nauky. Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně
rozporný nebo z nějž nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout,
rozhodnutí, z nějž nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není
patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku,
která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Za vadu řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu věci, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a tedy za důvod kasační
stížnosti podle §103 odstavec 1 písm. b) s. ř. s., je třeba považovat situaci, kdy se správní orgán
přesvědčivě nevypořádal s tvrzením stěžovatele a rozhodl, že další dokazování k rozhodné otázce
provádět nebude.
Na základě těchto výchozích úvah Nejvyšší správní soud posuzoval uplatněné důvody
kasační stížnosti.
V prvé skupině námitek stěžovatel zpochybnil vlastní obvinění z dopravního přestupku.
K otázce věrohodnosti vyjádření policistů lze odkázat na názor vyslovený Nejvyšším
správním soudem, že zásadně se výpovědi policistů považují za věrohodné, pokud neexistuje
konkrétní důvod k opačnému posouzení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu
jsou dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého pokud policisté mohou zjistit spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích již na základě prostého kontrolního zjištění
(např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak (např. nedání znamení o změně
směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla postačí k prokázání těchto přestupků.
Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost,
která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti; v jiných případech Nejvyšší správní soud
upozornil, že ne každý nestandardní postup či poklesek vůči profesionálním standardům výkonu
policejního povolání zakládá pochybnosti o nepodjatosti policisty – srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012 – 30.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27,
správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“
označil za nevěrohodnou již z povahy věci. V případě policistů formuloval Nejvyšší správní soud
tuto myšlenku například v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114,
tak, že „…policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě
něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje
(viz také např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84,
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 - 42, a ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47).
Uvedené právní názory je vždy třeba aplikovat na konkrétně zjištěný skutkový stav v každé
jednotlivé rozhodované věci.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o tom, že mu zasahující policisté svítili předními
dálkovými světly policejního vozu na zadní část jeho vozu, pročež nemohl zjistit, zda jeho zadní
obrysová světla skutečně nesvítí, a proto také s určitým časovým odstupem začal pochybovat
o tom, zda jeho vozidlo vůbec nějakou závadu vykazovalo, krajský soud se s touto argumentací
stěžovatele důkladně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku a tyto námitky stěžovatele
shledal zcela nedůvodnými. V bodě č. 13 na straně 6 rozsudku krajský soud vysvětlil,
proč neuvěřil novým skutkovým tvrzením stěžovatele o počínání zasahujících policistů,
když poukázal na to, že by bylo pochopitelné a logické, kdyby stěžovatel tvrzené skutečnosti
uvedl na místě samém do oznámení o přestupku, což neučinil, odmítl se vyjádřit a jeho následná
tvrzení nebyla potvrzena výslechy zasahujících policistů. Krajský soud na témže místě zdůraznil,
že tato nově uváděná skutková tvrzení stěžovatel neuvedl ani v dalším průběhu správního řízení.
Obranu stěžovatele shledal krajský soud účelovou, neboť oba zasahující policisté shodně uvedli,
že zadní obrysová světla na vozidle stěžovatele nesvítila již od počátku jízdy.
Totéž platí i o spekulativním tvrzení stěžovatele o „mstě“ ze strany policie. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu lze i k této námitce odkázat na přiléhavé závěry krajského soudu
o tom, že oba zasahující policisté shodně uvedli, že zadní obrysová světla na vozidle stěžovatele
nesvítila již od počátku jízdy, nikoli až někdy v průběhu jízdy, jak tvrdí stěžovatel, a že jejich
výpověď nenasvědčuje tomu, že při posouzení tvrzené závady, vyplývající z osvícení zadní části
vozidla stěžovatele z bezprostřední blízkosti světlomety zasahujícího policejního vozidla,
byl policisty učiněn nesprávný závěr. Krajský soud zcela přesně vyjádřil, že se oba policisté zcela
shodují v tom, že viděli stěžovatele již v okamžiku, kdy spolu s další osobou nastupuje do svého
vozidla, aniž by učinil kontrolu správnosti fungování osvětlení. Oba shodně ve své výpovědi
popsali, že se stěžovatel s automobilem rozjel, přičemž mu nesvítila žádná zadní obrysová světla
a oba policisté situaci sledovali po celou dobu až do zastavení vozidla.
K uvedenému považuje Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že možnost, že k poruše
osvětlení zadní části vozu mohlo dojít, připustil sám stěžovatel výslovně v záznamu do spisu
ze dne 7. 2. 2013, v němž se pouze bránil kvalifikaci svého jednání jako přestupku a zároveň
uvedl, že závadu na místě odstranil opravou. V rámci podané žaloby ke krajskému soudu
již stěžovatel na straně 3 pod bodem I už pouze připouští možnost závady, ale zároveň přichází
s teorií osvícení dálkovými světly policejního vozu, jejíž nedůvodnost byla vypořádána výše.
Pokud měl stěžovatel důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci, slouží přestupkové
řízení včetně povinně nařizovaného ústního jednání a institutu odvolání k uplatnění stěžejních
námitek včetně návrhů na provedení důkazů. Stěžovatel však v průběhu celého správního řízení
žádné námitky nevznesl. Do oznámení o přestupku se odmítl vyjádřit a ústního jednání
se fakticky rovněž odmítl aktivně zúčastnit. Taková procesní strategie je nepochybně právem
stěžovatele, je ovšem také spojena se zvýšeným rizikem vydání pro něho nepříznivého
rozhodnutí v důsledku jeho nedostatečné argumentace. Nejvyšší správní soud neshledal žádné
okolnosti, které by nasvědčovaly závěru, že stěžovateli nebylo ve správním řízení umožněno
se účinně obvinění bránit nebo že by bylo správním orgánem jednáno protiprávně
v nepřítomnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy nesdílí názor stěžovatele o tom, že správní orgány nezjistily
skutkový stav úplně a správně, a přiklání se k závěru krajského soudu, že nová, ve správním řízení
neuplatněná obrana, se jeví jako obrana účelová. Uvedenému závěru nasvědčuje skutečnost,
že zatímco stěžovatel v řízení před správními orgány tvrdil, že sporná závada na osvětlení vozidla
vznikla za jízdy a že kontrolu před jízdou provedl, v řízení před soudy svoji verzi změnil
tak, že žádná závada vlastně zjištěna nebyla a celý skutek vyplývá z křivého obvinění
pomstychtivého policisty, který vědomě a cíleně lže. Tomuto závěru však neodpovídá obsah
spisového materiálu.
Tvrzení zasahujících policistů se stěžovatel dále pokusil vyvrátit fotografiemi okolí místa
spáchání přestupku, které však uvedená zjištění z výpovědí policistů nejsou schopny vyvrátit.
Je tomu tak proto, že fotografie byly pořízeny stěžovatelem za zcela odlišných světelných
a viditelnost ovlivňujících podmínek, byly pořízeny se záměrem zpochybnit skutkové okolnosti
ohledně místa, kde policisté měli stát. Nejvyšší správní soud k uvedeným tvrzením stěžovatele
uvádí, že tvrzení stěžovatele, týkající se údajně jiného skutkového průběhu zásahu policistů,
byla uplatněna až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, v níž může žalobce v rámci řízení
před správním soudem rozšířit žalobní body. V případě tvrzení stěžovatele o tom, že navrhovaný
svědek – spolujezdec stěžovatele J. M. - může potvrdit skutečnost, že stěžovatel před jízdou své
vozidlo řádně zkontroloval, jej stěžovatel poprvé uplatnil před soudem v rámci doplnění žaloby
ze dne 14. 9. 2015. Předloženými fotografiemi stěžovatel rozporuje místa, kde policisté při zásahu
měli stát, když tvrdí, že na místě uváděném policisty je zákaz stání a dále zpochybňuje viditelnost
vzhledem ke vzdálenosti zaparkovaného vozidla stěžovatele od místa, kde policisté měli stát. Tyto
fotografie stěžovatel předložil v rámci písemného doplnění žaloby dne 21. 9. 2015. Ze spisového
materiálu je přitom patrné, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne
24. 5. 2013 a žaloba byla podána ke krajskému soudu (respektive předána držiteli poštovní
licence) dne 21. 6. 2015.
Podle §72 odstavec 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí
bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle §71 odstavec 2 s. ř. s. může žalobce
rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby. Vzhledem k tomu, že zákon o silničním provozu nestanoví jinou
lhůtu, lze konstatovat, že k rozšíření žalobních bodů v rámci doplnění žaloby ze dne 14. 9. 2015
a ze dne 21. 9. 2015 došlo po uplynutí zákonné lhůty a Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se jedná o námitky, které nejsou rozšířením včas uplatněných námitek v žalobě ze dne
21. 6. 2013 a v jejím doplnění ve lhůtě určené soudem ze dne 1. 7. 2013 a proto k nim krajský
soud nebyl povinen přihlédnout (viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 – 84, publikovaný pod č. 1834/2009 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 41/2011 – 178, publikovaný pod č. 2547/2012 Sb. NSS).
Úředními záznamy zakročujících policistů Policie České republiky, obvodního oddělení
v Bruntále, oznámením přestupku ze dne 27. 12. 2012 a svědeckými výpověďmi svědků M. D. a
S. M. má Nejvyšší správní soud za prokázané, že stěžovatel byl téhož dne ve 20:50 hodin v obci
Bruntál, na ulici Ruská, naproti Finančnímu úřadu v Bruntále, podroben jako řidič motorového
vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ X, silniční kontrole hlídkou policie poté, co mu během
jízdy před zastavením policejní hlídkou nesvítila zadní obrysová světla, která nesvítila ani při
následné silniční kontrole.
Namítal-li stěžovatel, že výpovědi zasahujících policistů M. a D. v rámci správního řízení
o správním deliktu trpí zásadními vzájemnými rozpory ohledně místa, na němž policisté stáli
v okamžiku, kdy měli stěžovatele ve 20:50 hodin vidět a ohledně toho, zda mezi vozidlem
stěžovatele a vozidlem policistů stála další vozidla, soud uvedené námitky neshledal důvodnými.
Oba svědci shodně uvedli, že viděli z jednoho z domů vyjít dva muže, kteří nasedli do vozidla
značky Škoda Octavia, oba svědci zcela shodně uvedli, že zjištění o tom, že vozidlu nesvítí žádné
zadní obrysové světlo, učinili až poté, co vozidlo vyjelo z místa parkování. Z tohoto skutkového
zjištění má soud za to, že výpovědi svědků nejsou rozporné, neboť svědek M. nevyvrátil tvrzení
svědka D. o parkování daného vozidla v řadě zaparkovaných vozidel. Oba svědci naopak zcela
shodně tvrdí, že mezi jejich vozidlem a vozidlem stěžovatele nejelo žádné další vozidlo od
okamžiku, kdy stěžovatel vyjel z místa parkování až do okamžiku, kdy jej policisté na ulici Ruská
zastavili. Argumentace stěžovatele o tom, že výpověď svědka D. je pro něho příznivější, nemá
podle názoru Nejvyššího správního soudu oporu ve spisovém materiálu, neboť v podstatných a
rozhodných rysech se výpovědi obou zasahujících policistů shodují. Výpovědi policistů se
rozcházejí v údajích o tom, zda stěžovatel řídil svůj vůz od herny Monaco (Jesenická č. p. 43)
anebo od galerie (Jesenická č. p. 45), zda hlídka policie stála v místě, kde vodorovné značení na
komunikaci vylučuje možnost stání či níže vypořádané okolnosti, za nichž policisté k vlastnímu
zákroku přistoupili. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se jedná o okolnosti, které ve
výpovědích zasahujících policistů sice mohly být vnímány jako rozdílné, nezakládají však samy o
sobě zpochybnění výpovědi, neboť s odstupem času je zcela možné, že si svědci některé
skutečnosti nepodstatné a nemající vztah ke skutkové podstatě přestupku přesně nepamatují.
Lze tedy uzavřít, že v souzené věci je možné se ztotožnit s hodnocením výpovědí a osob
policistů tak, jak je provedly správní orgány, a to i přes stěžovatelovy výtky z důvodu podání
námitky podjatosti či oznámení na postup policistů ke GIBS. Je třeba zdůraznit, že k otázce
nesprávného osvětlení vozidla stěžovatele, které je pro posouzení odpovědnosti stěžovatele
za přestupek rozhodné, oba svědci o dané situaci vypovídali shodně. Soud opakovaně uvádí,
že ve shodě s žalovaným nezpochybnil tvrzení svědků, neboť jednak ve výpovědích svědků
v tomto smyslu nebyly rozpory takového charakteru, že by to snížilo či ohrozilo jejich
věrohodnost, a jednak tito svědci - na rozdíl od stěžovatele - neměli na věci a jejím výsledku
jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 4 As 19/2007 - 114 ze dne 27. 9. 2007). Naproti tomu stěžovatel je na výsledku řízení
nepochybně významně zainteresován, a je proto zcela logické, že bude tvrdit skutečnosti svědčící
ve svůj prospěch.
V daném případě Nejvyšší správní soud neshledal žádné konkrétní skutkové okolnosti,
které by zpochybňovaly věrohodnost opatřených svědeckých výpovědí.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatele o tom, že nebylo
prokázáno, že by zadní obrysová světla nesvítila, protože to nebylo vidět při osvícení zadní části
vozu stěžovatele policejním vozidlem. Skutečnost, že oba zasahující policisté viděli vozidlo
stěžovatele za jízdy bez osvícení zadní části, vyplývá z jejich shodné svědecké výpovědi.
K okolnostem kontroly a opravy osvícení stěžovatelem se svědek D. ve své výpovědi již vůbec
nevyjádřil, protože silniční kontrolu prováděl svědek M. Ten zcela jednoznačně uvedl, že vozidlo
stěžovatele mělo osvětlení zapnuté, což bylo zřejmé z polohy vypínače na palubní desce a také
z toho, že palubní deska byla osvětlena. Dále ve své výpovědi uvedl, že společně se stěžovatelem
ověřili funkčnost předních světel, ohledně opravy či výměny žárovky na zadních světlech svědek
nevypověděl nic, pouze uvedl, že nadále komunikoval se stěžovatelem na téma, zda stěžovatel
před jízdou ověřoval funkčnost zadních světel.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je argumentace stěžovatele v kasační stížnosti
rozporná, neboť v bodě č. 5 na straně 9 namítá, že tvrzené informace o jednání policistů
při zásahu nemohl uvést do oznámení o přestupku, protože policisté ve chvíli, kdy viděli,
že žárovka je v pořádku a zadní světlo svítí, rychle odjeli pryč. Toto tvrzení však neodpovídá
tvrzení stěžovatele v následujícím bodě č. 6 na téže straně kasační stížnosti, kde stěžovatel
existenci závady připouští a vysvětluje ji tím, že muselo dojít k momentálnímu přerušení kontaktu
(možná i vlivem počasí) za jízdy, když vozidlo je pravidelně kontrolováno před jízdou. Uvedené
rozpory ospravedlňují závěry krajského soudu o nevěrohodnosti skutkové verze posuzované
události, jak ji postupně stěžovatel rozvíjí.
Pokud měl stěžovatel za to, že dalším důkazem o bezvadném technickém stavu vozidla
jsou záznamy o technické prohlídce, platné osvědčení o technické způsobilosti vozidla
a protokoly o pravidelně prováděných technických prohlídkách na stanici technické kontroly,
pak tyto důkazy nepochybně nevypovídají o stavu a funkčnosti zadních obrysových světel
na vozidle stěžovatele v čase a místě, kdy mělo dojít k jednání, které bylo předmětem správního
řízení v této věci.
K nepříliš určitě a srozumitelně formulovaným námitkám uvedeným v bodě č. 11 kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí následující: pokud jde tvrzení, že krajský soud pominul
námitky, vztažené stěžovatelem k hospodárnosti správního řízení a že nesprávně posoudil právní
otázku pochybení při obvinění z dopravního přestupku, tuto argumentaci krajský soud
vypořádal spolu s námitkou nenaplnění materiální stránky přestupku. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s názorem krajského soudu o tom, že skutková podstata přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívá v jiném jednání, než které je uvedeno
pod písmeny a) až j) téhož ustanovení, kterým řidič nesplní nebo poruší povinnost stanovenou
v hlavě II citovaného zákona. Stěžovatel byl v nyní posuzované věci postižen za nesplnění
povinnosti řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním
předpisem [(§5 odstavec 1 písm. a) zákona o silničním provozu)].
Podle uvedeného ustanovení je zákonem chráněným zájmem společnosti bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích, přičemž ohrožení této bezpečnosti spočívá mimo jiné
též v užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.
Tímto zvláštním právním předpisem je vyhláška, která v ustanovení §36 definuje závady
ohrožující bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, když touto závadou je také
nesvícení zadního obrysového světla na straně přivrácené do středu vozovky.
Vozidlu stěžovatele v daném případě podle zjištěných skutkových okolností nesvítila
obrysová světla vůbec. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nesporným fakt, že vozidlo,
kterému v noci nesvítí zadní obrysová světla, je pro ostatní účastníky provozu hůře viditelné
než to, kterému zadní obrysová světla svítí, a proto v nemalé míře zvyšuje ohrožení ostatních
účastníků silničního provozu. Lze souhlasit s úvahou krajského soudu o tom, že se stěžovatel
jednání, v němž správní orgán dovodil naplnění znaků přestupku podle uvedeného právního
ustanovení, dopustil okolo 20:50 hodin koncem prosince, tedy v ročním období a v denním čase,
kdy v naší zeměpisné poloze již slunce zcela zapadlo a proto je zcela v souladu se zásadami
logického uvažování závěr o tom, že vozidlo stěžovatele se právě z důvodu nedostatečného
osvětlení své zadní části stalo potenciálním zdrojem ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 9. 12. 2014,
č. j. 2 As 116/2014 – 35) se trestnost správních deliktů řídí obdobnými principy a pravidly, jakými
se (před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) řídila i trestnost trestných
činů. Podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný
správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“.
Pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy naplněna
i materiální stránka deliktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, nebo usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované
pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu.
V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS,
uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu,
tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný
(§3 odst. 2 tr. zák.; pozn. Nejvyššího správního soudu – jde o zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, účinný do 31. 12. 2009), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle
kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje
znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost
v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně
se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008).
Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 As 104/2008 - 45, uvedený právní závěr se obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům,
neboť stejně jako podle předcházející úpravy u trestných činů, tak i pro trestnost jednání
vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky.
Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem
za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku,
neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit,
že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn
formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání,
jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti,
které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem
společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže
být označeno za přestupek.
Nejvyšší správní soud setrvává na závěru, že společenskou škodlivost (nebezpečnost)
jednání stěžovatele v daném případě je třeba hodnotit zejména s ohledem na to, že vozidlo,
kterému v noci nesvítí zadní obrysová světla, je pro ostatní účastníky provozu hůře viditelné
než to, kterému zadní obrysová světla svítí, a v nemalé míře zvyšuje ohrožení ostatních účastníků
silničního provozu. Tímto jednáním byl nepochybně porušen zájem společnosti na posilování
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud tedy nemá
důvod odchýlit se od svého názoru vyjádřeného již v rozsudku ze dne 19. 3. 2014,
č. j. 6 As 63/2013 - 42, v němž uvedl, že za okolnost snižující nebezpečnost stěžovatelova jednání
nelze považovat ani to, že stěžovatel je dobrým řidičem, pokud stěžovatel v kasační stížnosti
namítal, že vlastní řidičský průkaz od roku 1979, jezdí téměř denně po dobu 36 let bez nehod,
bez přestupků a v době obvinění neměl ani žádný bod v bodovém hodnocení podle evidenční
karty řidiče.
Ve druhé skupině námitek stěžovatel brojil proti procesním pochybením správních
orgánů obou stupňů při správním řízení.
Stěžovatel v této souvislosti namítl, že vlastnímu vydání rozhodnutí o uložení pokuty
předcházelo souběžné zahájení hned dvou správních řízení v téže věci – jednak řízení
o přestupku, jednak i řízení o správním deliktu. Stěžovatel se domáhal sloučení obou řízení
a namítal podjatost úředních osob, přičemž podle názoru stěžovatele mělo být ve správním řízení
pokračováno až po vyřešení otázky podjatosti, čímž bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý
proces.
Úřední osoba je podle ustanovení §14 odst. 1 správního řádu podjatá tehdy, pokud
o ní lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům
řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat
o její nepodjatosti. Smyslem a účelem námitky podjatosti je vyloučit z výkonu pravomoci
správního orgánu osobu, jež se na této činnosti bezprostředně podílí.
V nyní posuzované věci bylo o námitce stěžovatele procesně předepsaným postupem
rozhodnuto v prvním stupni a o odvolání rozhodl žalovaný, který dospěl k závěru, že nebyly
zjištěny důvody podjatosti na straně oprávněných úředních osob. Rozhodnutí jsou odůvodněna
přezkoumatelným způsobem a vyjadřuje se v nich zcela konkrétně způsob vypořádání
se s uplatněnou námitkou. Pro věc je pak podstatné, že námitka podjatosti nezůstala v průběhu
řízení neprojednána. Soud s posouzením námitky podjatosti ve správním řízení souhlasí.
Nejvyšší správní soud se shoduje se žalovaným správním orgánem ohledně závěru,
že v souladu s ustanovením §14 odst. 2 správního řádu byla námitka podjatosti posouzena
a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Ustanovení §14 správního řádu hovoří pouze
o rozhodnutí o námitce podjatosti, tedy o vydání usnesení, kterým se námitce vyhoví či nikoli.
Ustanovení §76 odst. 5 správního řádu nepřiznává odkladný účinek odvolání proti usnesení,
kterým nebylo námitce podjatosti vyhověno. Správní orgán prvého stupně proto mohl
pokračovat v řízení proti stěžovateli již po (nepravomocném) rozhodnutí o námitce podjatosti,
byť samozřejmě nesl riziko, že odvolací orgán bude mít na námitku podjatosti jiný názor.
Vyřízení námitky podjatosti, byť nepravomocné, tedy předcházelo vydání rozhodnutí ve věci
samé a byly splněny zákonné požadavky pro vydání rozhodnutí. Napadený rozsudek
se v související pasáži opírá o přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu k dopadům
řešení námitky podjatosti ve správním řízení, takže Nejvyšší správní soud považuje za nadbytečné
je zde znovu opakovat.
Stěžovatel dále v části C bodu 2 kasační stížnosti namítal, že nebyl seznámen se všemi
důkazy před vydáním rozhodnutí v souladu s ustanovením §36 odstavec 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v prvé řadě konstatovat, že námitku
tohoto obsahu stěžovatel neuplatnil ani v podané žalobě, v jejím doplnění ze dne 1. 7. 2013
ani v doplnění žaloby ze dne 21. 9. 2015. Podle §104 odstavec 4 s. ř. s. kasační stížnost
není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Na základě výše uvedeného dospěl
soud k závěru, že kasační výtka, týkající se tvrzení stěžovatele o tom, že mu nebylo umožněno,
aby před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady k podkladům rozhodnutí a ke způsobu
jejich zjištění, respektive aby mohl učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, není přípustná.
Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší správní soud konstatuje, že z Vyrozumění
účastníka správního řízení, jež stěžovatel podle údajů na doručence osobně převzal dne
13. 2. 2013, vyplývá, že byl zpraven o tom, že při ústním jednání dne 7. 2. 2013, k němuž
se stěžovatel dostavil a které opustil ještě před provedením dokazování svědeckými výpověďmi,
byly zjištěny skutečnosti, na základě kterých došlo ke změně právní kvalifikace projednávaného
přestupku. Stěžovatel byl zároveň s odkazem na doslovné znění §36 odstavec 3 správního řádu
poučen o tom, že má právo seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady rozhodnutí
a případně se k nim ústně nebo písemně vyjádřit. Byl poučen i o tom, že pokud svého práva
nevyužije, bude rozhodnuto na základě shromážděných podkladů.
Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel měl možnost využít svého práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, navrhnout důkazy, tedy že v daném případě nebyl zkrácen na svém
právu na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod. Toto právo
stěžovatel částečně využil, když se podle záznamu ze dne 15. 2. 2013 ke správnímu orgánu
dostavil, požádal o zařazení písemnosti do spisu a uvedl, že nebude reagovat na vyrozumění,
které mu bylo doručeno dne 13. 2. 2015. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k porušení práv stěžovatele ve správním řízení namítaným způsobem nedošlo.
Podstatou další dílčí námitky stěžovatele je výtka existence překážky věci pravomocně
rozhodnuté a manipulace s obsahem správního spisu. Stěžovatel namítal, že správní řízení
o totožném skutkovém ději ve věci správního deliktu bylo úřední osobou zastaveno
s odůvodněním, že se skutek nestal, k čemuž však došlo až poté, co správní orgán provedl
výslechy policistů S. M. a M. D. v nepřítomnosti stěžovatele. Svědecké výpovědi zaznamenané
v řízení o správním deliktu pak byly vloženy do správního spisu. Nejvyšší správní soud této
námitce nepřisvědčil.
Řízení o správním deliktu bylo vedeno pod sp. zn. MUBR/11241-13/kra-SO-
bap-464/2013/kra podle zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích,
pro porušení ustanovení §37 písm. a) a §38 odstavec 1 citovaného zákona. Podle uvedených
ustanovení se správního deliktu dopustí provozovatel, který provozuje vozidlo technicky
nezpůsobilé. Silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích,
pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu, že na základě provedeného dokazování
(včetně svědeckých výpovědí zasahujících policistů) bylo zjištěno, že nebyla splněna podmínka
přímého ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, bylo řízení dne 7. 3. 2012
zastaveno. Stěžovatel namítal, že přestože rozhodnutí o zastavení řízení ve věci správního deliktu
mu nebylo nikdy doručeno, znamená to, že o jednom a tomtéž skutku již bylo ve správním řízení
rozhodnuto, a proto nelze v dalším správním řízení rozhodnout, že se skutek stal, uznat
stěžovatele vinným a uložit mu sankci.
Speciální úprava řízení o přestupcích podle zákona o přestupcích, podle které
jsou přestupky projednávány, obsahující v §57 odstavci 1 rovněž úpravu společného řízení, brání
projednání přestupku a správního deliktu ve společném řízení podle §140 správního řádu,
který je vůči zákonu o přestupcích zákonem obecným, použitelným pouze v případě absence
zvláštní úpravy (viz §51 zákona o přestupcích).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 71,
lze rozhodnutí o zastavení řízení považovat za rozhodnutí, kterým se nerozhoduje o věci samé,
je v dané věci možno jej označit za rozhodnutí procesní povahy, a proto nepředstavuje překážku
rei iudicatae. Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro to, aby se v nyní posuzované věci
od uvedeného právního názoru jakkoli odchýlil. V daném případě rozhodnutí o zastavení řízení
ve věci správního deliktu provozovatele vozidla podle zákona o silničním provozu nebylo
rozhodnutím o skutku samém, nýbrž rozhodnutím o jeho právní kvalifikaci. Z jeho obsahu
je zřejmé, že nebylo zjišťováno, zda se skutek stal, neboť správní orgán dospěl k závěru,
že (i kdyby se obviněný takového jednání dopustil) nešlo o správní delikt, neboť nebyl splněn
zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, kterým je přímé ohrožení bezpečnosti
provozu na pozemních komunikacích. Důvodem, proč projednávaný skutek není správním
deliktem, je tak skutečnost, že nebyly naplněny všechny zákonem stanovené znaky správního
deliktu a nastalou procesní situaci bylo potřeba vyřešit procesně přijatelným způsobem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal uvedenou námitku kasační stížnosti
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, týkající se pochybení
odvolacího správního orgánu, který nevyrozuměl stěžovatele o tom, zda, kdy a s jakým
výsledkem byla věc předána k přezkumnému řízení Ministerstvu dopravy, neboť tato skutečnost
nemá vliv na zákonnost a věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel rovněž namítal, že správní orgán hrubým způsobem porušil zásady správního
řízení, když nesplnil povinnost spolehlivě, přesně a úplně zjistit stav věci a kdy se odmítl
vypořádat s námitkami obviněného stěžovatele. Zamítnutím všech návrhů stěžovatele
na doplnění dokazování byla hrubě krácena jeho práva na spravedlivé vyhodnocení správního
řízení a postup úředně oprávněných osob správního orgánu prvního stupně byl v příkrém
rozporu s etickým kodexem úředníků a zaměstnanců veřejné správy i v rozporu s chováním
slušného člověka.
Podle §3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení §2.
Podle §50 odstavec 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti
důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Podle §50 odstavec 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad
je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy;
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle §51 odstavec 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký
posudek.
Stěžovatel vytýká žalovanému, respektive správnímu orgánu prvního stupně řadu
procesních pochybení. Namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav. Ve věci
bylo totiž rozhodováno s tím, že stěžovatelův spolujezdec nebyl vyslechnut a svědecké výpovědi
dalších zasahujících policistů byly neodůvodněně vyhodnoceny jako nedůvěryhodné. Krajský
soud se k těmto námitkám stěžovatele, v žalobě vyjádřeným pod body č. 1 a č. 9, vyjádřil
v odůvodnění napadeného rozsudku v bodech [13], [22] a [23].
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná závěry rozsudku ze dne 16. 2. 2005,
č. j. A 6/2003 – 44, publikovaného pod č. 1038/2007 ve Sbírce rozhodnutí NSS:„ Dokazování
ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu
kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet
důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení
ovládá zásada volného hodnocení důkazů.“
Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v ustanovení
§50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy
jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy
musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav,
kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích
informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru (srov. k tomu usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68).
Krajský soud správně uvedl, že správní orgány v nyní projednávané věci těmto
požadavkům dostály, aniž by vznikla pochybnost o tom, že stěžovatel příslušný přestupek
spáchal. Stěžovatel v řízení před správními orgány obou stupňů žádné návrhy na dokazování
neuplatnil, správní orgán prvého stupně zcela jasně, určitě a srozumitelně v odůvodnění
rozhodnutí vysvětlil, z jakých důkazů při právním hodnocení skutku vycházel a proč.
Rozhodujícími důkazy byly svědecké výpovědi zasahujících policistů, z nichž je patrné,
jak ke skutku došlo.
Dokazování, jež proběhlo v nyní posuzovaném správním řízení, tedy splňuje veškeré
zákonné i judikatorní požadavky na ně kladené. Správní orgán není, jak správně uvedl krajský
soud, vázán jakýmkoliv návrhem účastníka řízení na provedení důkazů. Pokud provedení důkazů
správní orgán odmítne, musí se s důvody odmítnutí vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí
(ustanovení §52 správního řádu; srov. např. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/01
ze dne 22. 4. 2002, publikovaný pod č. N 52/26 ve Sbírce nálezů Ústavního soudu na straně 63).
Tak tomu bylo i v projednávané věci, což krajský soud reflektoval zejména v odstavci [22]
a Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění výše.
V souladu s vlastní konstantní judikaturou Nejvyšší správní soud považuje za potřebné
zdůraznit, že jakkoliv ve správním soudnictví platí princip plné jurisdikce, není jeho cílem
nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze
vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena koncepce
správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních
rozhodnutí.
Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí
soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv
nedomohly ve správním řízení, ač se o to aktivně pokusily. Účastník řízení by neměl své námitky
a důkazy proti rozhodnutí o přestupku uplatnit až v řízení o žalobě, jinak se zbytečně připraví
o jejich posouzení v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná
obrana jevit podle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne
28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, ze dne
3. 9. 2015, č. j. 7 As 186/2015 – 33 či ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47). V naposledy
zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že u pasivity obviněného z přestupku je třeba
rozlišit dvě situace: „V první řadě půjde o situaci, kdy již v samotném správním řízení správní orgány opatří
takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru,
že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám
o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. V takovém případě
pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním
řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními
orgány provedených důkazů. Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné
dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení
před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly
provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním
soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno
od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“
Uvedené závěry plně platí i pro nyní posuzovanou věc, kdy se podle názoru Nejvyššího
správního soudu jedná typově o první popsanou situaci.
Krajský soud k neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů přistoupil ze třech
důvodů. Jednak měla být tímto dokazováním prokazována skutečnost, která byla vznesena
až v řízení před krajským soudem (tzv. skutková novota), jednak byl důkaz nadbytečný,
neboť zjištěný skutkový stav byl zjištěn dostatečně, jednak se důkaz krajskému soudu jevil
jako nevěrohodný.
V rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, Nejvyšší správní soud dovodil
z ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., že správní soudnictví není pokračováním správního řízení
a určité skutečnosti je možné posuzovat nově až zde, a žalobce proto může uvádět také nové,
ve správním řízení neuplatněné, důvody (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publikovaný
pod č. 1742/2009 Sb. NSS). Stále však platí, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Žalobce proto nemůže v žalobě uvádět nová skutková tvrzení, jejichž cílem
je rozšířit či změnit skutkový stav, ze kterého napadené rozhodnutí vycházelo. Jak tedy shrnul
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, „soud při svém
rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán […]. Není
však cílem soudního přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. […] nově prováděné
dokazování tedy vždy musí směřovat výlučně k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního
orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.“ V souladu s těmito závěry Nejvyšší správní
soud například v rozsudku ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 – 91, publikovaném
pod č. 1906/2009 Sb. NSS, vyslovil, že „je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu,
zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným
obstrukcím ze strany daňového subjektu na straně druhé, který si jejich existence v konkrétním případě mohl
být dobře vědom, nicméně rozhodne se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu jakési procesní taktiky.
Na provedení důkazů nově navržených v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat tehdy, pokud (1.) soud
přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení (viz bod 42) a (2.) tyto důkazy nemohly být navrženy
již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno)
bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami (např. nebylo
umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl přijmout atp.).“ V rozsudcích ze dne 25. 1. 2012,
č. j. 1 As 148/2011 - 52, či ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009 – 232, publikovaném
pod č. 2033/2010 Sb. NSS, pak doplnil, že „[v] souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou
vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) tak správní soudy zásadně nemohou napravovat
procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů
důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že ve věci se řádně konalo ústní jednání,
na kterém bylo provedeno dokazování oznámením o přestupku, záznamem o přestupku
a byli vyslechnuti dva zasahující policisté. Stěžovatel byl řádně poučen o svém právu vyjádřit
se k podkladům pro vydání rozhodnutí. V průběhu správního řízení stěžovatel ničeho vůči
skutkovým zjištěním nenamítal. Pokud jde o jím podané odvolání, jedná se o řádný opravný
prostředek, který je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit,
s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou;
nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním (přestupkovém
řízení) platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto
principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho
vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však
přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný
zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může
být známa po přečtení odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně pouze
odvolateli. Je-li podáno odvolání bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek,
je povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí
a řízení s právními předpisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008,
č. j. 2 As 56/2007 – 71, publikovaný pod č. 1580/2008 Sb. NSS, popř. rozsudek ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43).
V projednávané věci žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k závěru,
že bylo spolehlivě zjištěno spáchání přestupku stěžovatelem a Nejvyšší správní soud dospěl
ve shodě s krajským soudem k závěru, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav
tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání výše
popsaného přestupku. Správní orgány řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly
k jednoznačnému závěru, že stěžovatel přestupek, ze kterého byl obviněn, spáchal.
Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo
tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému
dokazování ve správním řízení a zjevně účelové pasivitě stěžovatele v jeho celém průběhu nelze
jeho námitku směřující do nesprávného skutkového zjištění shledat důvodnou v řízení
před správními soudy (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 2 As 215/2014 - 43).
Ve třetí části kasační stížnosti stěžovatel vytýkal pochybení samotného rozsudku
krajského soudu, který se nevypořádal se všemi žalobními body a zabýval se pouze některými.
Ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud
ze své judikatury připomíná, že je dána tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 ve Sbírce rozhodnutí NSS), a rovněž
tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené (…). Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 ve Sbírce rozhodnutí NSS).
Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval tím, zda se krajský soud ke každé ze žalobních
námitek vyjádřil. Krajský soud se zabýval všemi námitkami, jeho rozhodnutí je v tomto ohledu
plně přezkoumatelné.
Jediné, k čemu se soud nevyjádřil, a v tomto je třeba dát za pravdu stěžovateli, je tvrzení,
že dne 23. 9. 2015 bylo stěžovatelem podáno doplnění žaloby na přezkoumání rozhodnutí
o přestupku, v němž stěžovatel předložil důkazy o nevěrohodnosti svědectví policistů M. a D.
v podobě rozboru výpovědí obou svědků v rámci správního řízení o přestupku a správního řízení
o správním deliktu s doprovodnou fotodokumentací. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že
stejný policista M., který stěžovatele již v sedmi případech nedůvodně obvinil, učinil v červnu
2015 další pokus s obviněním, že stěžovateli nesvítí světla na vozidle.
Jak již bylo výše Nejvyšším správním soudem konstatováno, k uvedenému podání nelze
přihlížet, neboť bylo učiněno po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žalobních
bodů. Nadto bylo Nejvyšším správním soudem zjištěno, že podání nebylo elektronicky
podepsáno zaručeným elektronickým podpisem podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém
podpisu a o změně některých dalších zákonů, ani nebylo podle §37 odstavec 2 s. ř. s. potvrzeno
ve lhůtě tří dnů písemným podáním stejného obsahu a nebyl předložen jeho originál.
Z uvedených důvodů nebyl krajský soud k obsahu tohoto podání povinen přihlížet.
Nejvyšší správní soud při úvaze o důvodnosti námitky stěžovatele, podle níž je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný pro nevypořádání některých stěžovatelem uplatněných
námitek či argumentů, dospěl k následujícím závěrům:
Žaloba podaná stěžovatelem u krajského soudu dne 21. 6. 2013 byla blanketní.
Její doplnění ze dne 1. 7. 2013, lze považovat svým rozsahem a způsobem za poměrně rozsáhlé,
žaloba byla dále doplňována podáními z 9. 9. 2013, 14. 9. 2015, 17. 9. 2015 a 23. 9. 2015.
Tato podání obsahují dílem rozvedení již uplatněných žalobních bodů, dílem – jak již bylo výše
Nejvyšším správním soudem popsáno - nové argumenty. V takovémto případě platí, že u včas
uplatněných a projednatelných námitek nemusí krajský soud nutně volit cestu vypořádání
se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož
konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí, případně svůj názor podpoří i odkazem
na napadené rozhodnutí žalovaného. Krajský soud rovněž může pro stručnost odkázat na část
odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní. Není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
[nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky
NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50,
ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne
25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 - 108].
Pokud se tedy stěžovatel domnívá, že na jeho podrobnou a obsáhlou žalobu musel
reagovat krajský soud stejně podrobným a obsáhlým rozsudkem, není jeho názor správný.
Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání mimořádně rozsáhlých, jakým může být shledáno
i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek. Rozsudek
krajského soudu požadavky přezkoumatelnosti splňuje, když soud dostatečným a přiměřeně
srozumitelným způsobem vysvětlil, proč se domnívá, že podmínky pro uložení pokuty
za spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu byly v případě stěžovatele splněny.
Stěžovatel v řízení před správními orgány žádné návrhy na provedení dokazování
výslechy svědků nepředložil a až v doplnění žaloby navrhl mimo jiné též výslechy třinácti svědků.
Krajský soud dospěl k závěru, že není potřeba provádět dokazování výslechem
kteréhokoliv z navržených svědků. V případě svědků J. M. a B. B. by správní soud nahrazoval
správní řízení, neboť jediným důvodem, proč vyslechnout tyto svědky, by bylo objasnění
skutkových okolností přestupku, přičemž se jméno B. B. neobjevilo nikde jinde než v navržených
důkazech, soudu tak není vůbec zjevné, jakým způsobem by uvedená svědkyně mohla přispět k
objasnění skutkových okolností. Co se týče výslechu zasahujících policistů je nutno konstatovat,
že dva z nich již byli vyslechnuti správním orgánem prvého stupně, přičemž soud nespatřoval
žádný důvod k opakování těchto důkazů a výslech zbývajících policistů by byl již nadbytečný,
neboť vlastní zásah neprováděli. Krajský soud neshledal ani důvod k vyslechnutí zbývajících
označených osob správního orgánu prvého stupně a žalovaného, neboť se tito jako úřední osoby
již k věci fakticky vyjádřili ve vydaných rozhodnutích, čímž by byl jejich výslech nadbytečný.
Tento náhled plně souzní s názorem Nejvyššího správního soudu. Podle ustanovení
§52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli.
Tato pravomoc jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz rozsudek ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný pod č. 618/2005 ve Sbírce rozhodnutí NSS).
Krajský soud se k návrhu předmětných důkazů vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku,
toto odůvodnění je zcela smysluplné a naplňuje požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí.
Stěžovatel až na obecné tvrzení v bodě č. 9 na straně 9 kasační stížnosti o tom, že konfrontací
s ostatními (i nevyslechnutými) svědky by byl policista S. M. usvědčen z úmyslu poškodit
stěžovatele, k tomu, jak se krajský soud vypořádal s důkazními návrhy, neuvedl nic. Všechny
námitky směřující proti napadenému rozsudku jsou vyjádřením nesouhlasu s tím, jak se krajský
soud vypořádal s jednotlivými žalobními body. Tato polemika dokládá, že krajský soud vyjádřil
svůj právní názor na uplatněné námitky, nikoli že je pominul. Stěžovatelova námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není důvodná.
VII. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal důvodnou žádnou z námitek
stěžovatele, týkající se tvrzených vad řízení před správním orgánem a nezákonnosti rozsudku
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud dále neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným či nezákonným ani neshledal vadu řízení, která by mohla ovlivnit
jeho zákonnost, a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu