ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.66.2016:32
sp. zn. 2 As 66/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: J. M.,
zastoupena Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem Jiráskova 457, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, č. j. MSK 114187/2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2016,
č. j. 19 A 57/2015 – 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2016, č. j. 19 A 57/2015 – 37,
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 11. 9. 2015,
č. j. MSK 114187/2015, a rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 4. 6. 2015,
č. j. MMFM 69777/2015, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jakuba Krče
náklady řízení o žalobě ve výši 13 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám advokáta Mgr. Jakuba Krče
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 8400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 19 A 57/2015 – 37, zamítl Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 9. 2015, č. j. MSK 114187/2015, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu
města Frýdku-Místku (dále jen „správního orgán prvního stupně“) ze dne 4. 6. 2015,
č. j. MMFM 69777/2015, jímž byla žalobkyně uznána a vinnou ze spáchání přestupků podle
§125c odst. 1 písm. h) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemích komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalovaný výrok správního
orgánu prvního stupně změnil tak, že z výroku byl vypuštěn §125c odst. 1 písm. k) a ve zbytku
bylo rozhodnutí potvrzeno.
[2] V odůvodnění napadaného rozsudku krajský soudu uvedl, že ze správních spisů zjistil
následující skutečnosti. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobkyně uznána
vinnou z přestupků dle §125c odst. 1 písm. h) a §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu, kterých se měla dopustit tím, že dne 26. 7. 2014 v 10:05 hod. při odbočování vlevo
vozidlem Renault, RZ: X, z ulice Krmelínská na ulici Gruntovní v Brušperku ohrozila řidičku
motocyklu Honda, RZ: X, jedoucí za ní, která v dané době její vozidlo předjížděla, přičemž došlo
ke střetu těchto vozidel. Při dopravní nehodě došlo k ublížení na zdraví řidičky motocyklu. Tímto
jednáním měla žalobkyně porušit §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobkyni byla
uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 12ti měsíců a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši
1000 Kč.
[3] Podkladem pro rozhodnutí správních orgánů byl protokol o nehodě v silničním provozu,
plánek z místa nehody, fotodokumentace, výslech svědků a znalecký posudek, z n ichž plyne,
že dne 26. 7. 2014 žalobkyně při odbočování vlevo ohrozila řidičku motocyklu jedoucí za ní, která
po předjetí motocyklu Suzuki i před ním jedoucího vozidla Suzuki Swift začala předjíždět
také vozidlo řízené žalobkyní, kdy došlo ke střetu přední části motocyklu Honda s levým bokem
vozidla žalobkyně. K dopravní nehodě došlo za denní doby, jasného slunečného počasí s dobrou
viditelností. Znalecký posudek obsahoval analýzu nehodového děje a z jeho závěru plyne,
že k dopravní nehodě došlo na rovném úseku vozovky. Jako první jelo vozidlo žalobkyně, za ním
vozidlo Suzuki Swift a za tímto vozidlem jely dva motocykly. Vozidlo žalobkyně přijíždělo
ke křižovatce s místní komunikací, která ústí z levé strany na silnici hlavní. Žalobkyně měla
v úmyslu provést odbočení doleva. Svou jízdu zpomalovala a dle výpovědi řidiče Suzuki Swift
zapnula levý ukazatel změny směru jízdy. Řidička motocyklu Honda jela v pořadí jako čtvrtá
a v okamžiku, kdy vozidla před ní začala zpomalovat, se rozhodla vozidla před sebou předjet.
Zahájila předjížděcí manévr, vjela do levého protisměrného jízdního pruhu a prováděla
předjíždění vozidel zvyšováním své rychlosti. V levém jízdním pruhu se nacházela minimálně
cca 5 sekund před střetem. V době cca 2 sekundy před střetem se řidička motocyklu Honda
nacházela vedle vozidla Suzuki Swift a jela rychlostí 48 km/h. V téže době jela žalobkyně
rychlostí cca 34 km/h. Žalobkyně zahájila odbočení doleva v době 1 sekundy před střetem.
Řidička motocyklu Honda se stačila mírně vyhnout na levou stranu, ale k zabránění nehody
měla pouze dobu 1 až 1,5 sekundy. V tak krátkém čase tedy neměla technické předpoklady
k tomu, aby nehodě zabránila.
[4] Podkladem pro rozhodnutí byl i protokol o hlavním líčení, které se konalo u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku, kde byl skutek žalobkyně nejprve projednáván jako trestný čin,
avšak posléze okresní soud dospěl k závěru, že se o trestný čin nejedná. Z hlavního líčení
byla podstatná výpověď žalobkyně, která uvedla, že když se rozhodla odbočit, dala včas znamení
o změně směru jízdy, začala se řadit do středu vozovky a dávala přednost dvěma vozidlům
jedoucím v protisměru. Ve zpětném zrcátku sledovala vozidlo jedoucí za ní, které jelo přibližně
ve středu jízdního pruhu. Pomalu dojížděla do křižovatky. Řidičku motocyklu vůbec
nezaregistrovala. Předpokládala, že všichni za ní vědí, že hodlá odbočit. Žalobkyně dále uvedla,
že registrovala nějaká vozidla jedoucí za ní, ale hlídala si hlavně vozidlo jedoucí bezprostředně
za ní.
[5] Správní orgán prvního stupně vyhodnotil důkazy a učinil závěr, že žalobkyně výše
uvedené přestupky spáchala. Žalovaný v odvolání vyšel ze stejných skutkových závěrů, přičemž
dále zdůraznil, že pro řidiče odbočujícího vozidla platí, že před zamýšleným úkonem musí zjistit
situaci v protisměru před sebou a splnit tak povinnost dle §21 odst. 5 zákona o silničním
provozu. Je však také povinen se řádně přesvědčit o situaci za sebou. Pokud je již předjíždějící
vozidlo najeté na předjíždění, musí řidič odbočujícího vozidla strpět předjetí. Dále žalovaný
odkázal na §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, kdy odbočující řidič, který kromě povinnosti
učinit znamení o změně směru jízdy, nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené
opatrnosti. Dle znaleckého posudku byla řidička motocyklu Honda v levém jízdním pruhu
minimálně cca 5 sekund před střetem. Za této situace, pokud by se žalobkyně řádně přesvědčila
o situaci za sebou, musela by motocykl v levém jízdním pruhu zákonitě vidět. Žalovaný dále
konstatoval, že argument žalobkyně, že znamení o změně směru jízdy měla zapnuté asi 30 vteřin
před samotným odbočením, ji nezbavuje povinnosti přesvědčit se o situaci za vozidlem,
neohrozit ostatní řidiče a dbát zvýšené opatrnosti. Žalovaný proto částečně změnil výrok
správního orgánu prvního stupně, avšak přisvědčil tomu, že žalobkyně daný přestupek spáchala.
[6] Krajský soud při svém rozhodování neprovedl žalobkyní navržené důkazy,
neboť skutkový stav v dané věci byl provedeným dokazováním zjištěn v rozsahu prokazujícím
závěr o spáchání přestupku ve smyslu §3 správního řádu. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí
opět zopakoval, že žalobkyně měla při odbočování určité povinnosti. Jednak měla dávat znamení
o změně směru jízdy, dále nesměla odhrozit ostatní řidiče a měla dbát zvýšené opatrnosti.
Z provedeného dokazování krajský soud dovodil, že první povinnost splnila, neboť dala včas
znamení o změně směru jízdy. Poté začala snižovat rychlost, což bylo součástí plnění povinnosti
dbát zvýšené opatrnosti. Nicméně z provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalobkyně
zahájila samotný odbočovací manévr v době, kdy již byla předjížděna řidičkou motocyklu.
Krajský soud proto souhlasil se závěry správních orgánů, že pokud by se žalobkyně řádně
přesvědčila o situaci za sebou, musela by motocykl v levém jízdním pruhu zákonitě vidět.
Z provedeného dokazování a zejména ze znaleckého posudku plyne, že žalobkyně při splnění
všech svých povinností vyplývajících z §21 odst. 1 zákona o silničním provozu byla jediná,
kdo mohl možnému střetu v danou chvíli zabránit. Krajský soud dále v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 - 89, uvedl, že s ohledem
na princip tzv. omezené důvěry platí, že bylo povinností žalobkyně řádně se přesvědčit,
zda není předjížděna jiným vozidlem, a to právě v rámci povinnosti dbát zvýšené opatrnosti,
neboť to, že domněle splnila všechny iniciační povinnosti před zahájením samotného manévru
odbočení, neznamená, že neměla přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník provozu na pozemních
komunikacích může svou určitou povinnost porušit. Krajský soud v této souvislosti vyhodnotil,
že i kdyby řidička motocyklu Honda začala žalobkyni předjíždět již v době, kdy ta dávala znamení
o změně směru jízdy vlevo, pak tato protiprávnost chování řidičky motocyklu nemohla zhojit
nedostatek rozumné obezřetnosti žalobkyně a tím ji vyvinit. Krajský soud proto uzavřel,
že žalobkyně, přestože měla zapnutý ukazatel změny směru jízdy, ohrozila řidičku motocyklu
jedoucí za ní, neboť zahájila odbočování v době, kdy již byla motocyklem předjížděna; vjela
mu tak do jízdní dráhy, kde došlo ke střetu. Krajský soud tudíž předmětnou žalobu zamítl,
přičemž konstatoval, že správní orgány náležitě zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí dostatečně
odůvodnily.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně zhodnotil naplnění skutkové podstaty
přestupku. Dle jejího názoru nebyla splněna objektivní stránka přestupku, neboť jednání
stěžovatelky, kdy v dostatečném předstihu dala znamení o změně směru jízdy, snížila svou
rychlost a čekala na projetí protijedoucích vozidel, nelze považovat za ohrožení ve smyslu
§21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále namítá, že nebyla splněna ani subjektivní stránka
přestupku, neboť krajský soud dospěl k závěru, že odbočovací manévr je zahájen pouze
technickým odbočením a nikoliv již dáním znamení o změně směru jízdy.
[9] Krajský soud se dále nezabýval námitkou stěžovatelky, dle které, s odkazem na rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 75 Ca 3/2009 - 82, již není řidič,
který se přesvědčí, že mu nic nebrání odbočení provést, povinen sledovat provoz za sebou,
neboť je v legitimním očekávání, že díky svému odbočovacímu manévru, který byl řádně
v předstihu signalizován, už nemůže být nikým předjížděn.
[10] Stěžovatelka dále napadá tvrzenou dobu cca 5 sekund, po kterou mohla řidičku
motocyklu v levém jízdním pruhu vidět. Dle jejího názoru dala znamení o změně směru jízdy
v dostatečném předstihu a řidička motocyklu ho měla v dostatečném předstihu spatřit a ukončit
svůj předjížděcí manévr. Proto je právě řidička motocyklu vinna ze spáchání přestupku.
Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008,
č. j. 5 As 32/2008 – 51, dle kterého nelze spravedlivě požadovat, aby účastník silničního provozu
bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel provozu jinými účastníky. Touto
námitkou se krajský soud dle jejího názoru také nezabýval.
[11] Na závěr stěžovatelka uvádí několik námitek týkající se toho, že nebyla nalezena brzdná
dráha řidičky motocyklu; nebyla podle ní zohledněna skutečnost, že se od roku 1978 nedopustila
žádného přestupku; nebyly řešeny opravy korektorem ve spise a svědecká výpověď jednoho
svědka obsahuje nesrovnalost.
[12] Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení, dále žádá náhradu nákladů řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí a na svá vyjádření v řízení před krajským soudem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že „[p]ři odbočování na křižovatce
nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování
nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.“
[16] Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že se po řidiči požaduje současné splnění
několika povinností. Řidič je povinen před samotným odbočením dát znamení o změně směru
jízdy (povinnost první), současně při samotném manévru odbočování musí dbát zvýšené
opatrnosti (povinnost druhá) a počínat si tak, aby neohrozil za ním jedoucí řidiče (povinnost
třetí).
[17] Předně je třeba konstatovat, že v projednávaném případě není potřebné a ani vhodné
od sebe odlišovat povinnost neohrozit jiné řidiče a povinnost dbát zvýšené opatrnosti,
neboť jde o povinnosti, které jsou skutkově provázané a bezprostředně spolu souvisí.
Ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn ve správním řízení, je zřejmé, že stěžovatelka dala
znamení o změně směru jízdy vlevo včasným zapnutím ukazatele a současně snižovala rychlost.
Je tedy zjevné, že splnila první povinnost, kterou zákon při provádění odbočovacího manévru
ukládá, neboť dala včasné znamení o změně směru jízdy. Současné snížení rychlosti je pak třeba
chápat jako jeden z úkonů, jež souvisí s plněním povinnosti dbát zvýšené opatrnosti. Tyto úkony
však samy o sobě nemohou postačovat pro to, aby byla zajištěna bezpečnost a plynulost provozu
na pozemních komunikacích při odbočování. S ohledem na princip tzv. omezené důvěry platí,
že bylo povinností stěžovatelky patřičně se přesvědčit, zda není předjížděna jiným vozidlem,
a to právě v rámci povinnosti dbát zvýšené opatrnosti, neboť to, že domněle splnila všechny
iniciační povinnosti před zahájením samotného manévru odbočení, neznamená, že neměla
přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník provozu na pozemních komunikacích může svou určitou
povinnost porušit (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012,
č. j. 2 As 67/2011 - 89). Jinak řečeno, v okamžiku, kdy stěžovatelka dala znamení o změně směru
jízdy vlevo a zpomalila, nemohla se bez dalšího bezpečně spoléhat na to, že všichni ostatní
účastníci provozu na pozemních komunikacích budou dodržovat své povinnosti a nikdo
ji například nezačne předjíždět zleva. V tomto ohledu je bez významu to, že řidička motocyklu
započala stěžovatelku předjíždět již v době, kdy stěžovatelka dávala znamení o změně směru jízdy
vlevo, takže řidička motocyklu mohla započít předjížděcí manévr již protiprávně. Případná
protiprávnost jednání řidičky motocyklu však zásadně (výjimkou by byla např. extrémně,
excesivně rychlá jízda předjíždějícího motocyklu) nemůže být omluvou pro nedostatek rozumné
obezřetnosti v jednání stěžovatelky, a tím stěžovatelku vyvinit.
[18] V posuzovaném případě měla stěžovatelka mimo jiné povinnost přesvědčit se, že není
v daný okamžik předjížděna. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že manévr odbočení
vlevo na křižovatce je složitým úkolem, který klade na odbočujícího řidiče zvýšené nároky.
Kromě znamení o změně směru jízdy musí řidič dbát zvýšené opatrnosti a nesmí ohrozit ostatní
řidiče. Tato povinnost v sobě zahrnuje několik úkonů. Předně se řidič musí přesvědčit
o protijedoucích vozidlech, aby se vyvaroval případné čelní srážky. Dále má řidič přiměřeně
upravit svou rychlost, aby mohl bezpečně odbočit, jak učinila i stěžovatelka, což v sobě zahrnuje
nutnost kontroly vozidel bezprostředně jedoucích za odbočujícím řidičem. Poslední povinností
je povinnost kontroly levého jízdního pruhu, aby se řidič ujistil, že není nikým předjížděn.
K provedení těchto povinností je objektivně vyžadován určitý minimální čas. Správní orgány
i soudy tak musí v konkrétních případech posuzovat, zdali ke splnění všech těchto úkonů
má řidič z objektivních důvodů dostatek času.
[19] Před faktickým odbočením je totiž řidič povinen kontrolovat nejen vozidla jedoucí za ním,
ale zejména vozidla protijedoucí. Tyto činnosti by měl zvládat v zásadě simultánně.
Ve skutečnosti to ovšem znamená, že řidič musí v krátkých časových intervalech očima
„přeskakovat“ ze sledování protisměru ke kontrole toho, co se děje za vozidlem (typicky
pohledem do zpětného zrcátka). Je zjevné, že takové „přeskakování“ znamená, že po určitou
dobu, řekněme zpravidla jedné či dvou sekund, se řidič soustředí na protisměr a nesleduje provoz
za sebou, zatímco v další jedné či dvou sekundách dělá pravý opak – kontroluje situaci
za vozidlem, avšak nemůže se plně soustředit na provoz v protisměru. Navíc obecně vzato lidská
zkušenost ukazuje, že kritické nebezpečí při odbočování vlevo hrozí častěji od protijedoucího
vozidla než od vozidla za vozidlem odbočujícím. Je tomu jednak kvůli obvykle vysoké rychlosti,
kterou by se odbočující vozidlo mohlo s vozidlem jedoucím v protisměru střetnout, a tedy vyšší
pravděpodobnosti vážných následků takového střetu, jednak proto, že obvykle (i když jistě nikoli
vždy) si řidiči jedoucí za odbočujícím vozidlem všimnou toho, že vozidlo hodlá odbočit,
a nezačnou je předjíždět (případně, jde-li např. o vozidla s právem přednostní jízdy, zvukovým
či světelným signálem na svou přítomnost a na předjížděcí manévr upozorní); všimnou si to pak
zvláště tehdy, jestliže vozidlo, jež hodlá odbočit vlevo, před započetím odbočovacího manévru
plynule zpomaluje za současného dání znamení o změně směru jízdy. Jinak řečeno, jakkoli řidič
musí při odbočování vlevo takříkajíc „očekávat nebezpečí“ nejen z protisměru, ale i z prostoru
za svým vozidlem, je logické, že přece jen o něco více pozornosti věnuje situaci v protisměru.
Při hodnocení, zda řidič odbočující vlevo zaviněně přehlédl vozidlo v prostoru za ním, které
započalo předjížděcí manévr, tedy je nutno brát v úvahu jednak obvyklý způsob sledování situace
v protisměru a za vozidlem odbočujícím řidičem (ono výše zmíněné „přeskakování“ pozornosti,
a tedy nevěnování pozornosti jednomu z uvedených směrů vždy po určitou krátkou dobu,
typicky zhruba jedné či dvou sekund), jednak to, že pozornost daného řidiče je více soustředěna
na protisměr než na situaci za vozidlem.
[20] Pokud tedy za odbočujícím vozidlem zahájí jiné vozidlo předjížděcí manévr, lze dovodit,
že při tak složitém úkonu, jakým je odbočování vlevo, nelze po odbočujícím řidiči spravedlivě
požadovat, aby stačil zareagovat, pokud by měl před odbočením neúměrně krátký časový
okamžik, ve kterém by sice měl teoretickou možnost předjíždějící vozidlo zpozorovat,
avšak v praxi by to mohl být zrovna ten časový úsek, v němž sleduje situaci v protisměru. Správní
orgány i soudy jsou proto povinny pečlivě zkoumat a objasnit, po jak dlouhou dobu
měl odbočující řidič možnost předjíždějící vozidlo spatřit, a na tomto podkladě rozhodnout,
zdali se jednalo o dostatečně dlouhý čas, po který mohl řidič adekvátním způsobem zareagovat.
[21] V daném případě znalecký posudek uvádí, že řidička motocyklu se v levém jízdním pruhu
nacházela cca 5 sekund. Oproti ostatním částem znaleckého posudku, které zejména podrobně
rozebírají situaci v době posledních dvou sekund před střetem motocyklu a vozidla stěžovatelky,
však není dostatečně patrné, jak znalec k tomuto číslu dospěl. Uvádí se v něm pouze,
že řidička motocyklu předjížděla před střetem dvě vozidla a jeden motocykl, z čehož se dovozuje,
že v levém jízdním pruhu se nacházela minimálně zhruba 5 sekund před střetem.
Tento údaj je přitom stěžejní při posouzení toho, zda měla stěžovatelka objektivně dostatek času
na to, aby mohla předjíždějící vozidlo zpozorovat.
[22] Skutková zjištění jsou proto v tuto chvíli nedostatečná pro to, aby bylo možno učinit
si s dostatečnou jistotou úsudek, že stěžovatelka jednala zaviněně. Kasační stížnost je proto
v této části s ohledem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná.
[23] K tomu, aby bylo možno nade všechnu rozumnou pochybnost konstatovat,
že stěžovatelka zaviněně přehlédla předjíždějící motocykl, je třeba, aby byl rozhodný skutkový děj
za použití zásady in dubio pro reo analyzován z následujících hledisek: V první řadě je třeba,
aby znalec podrobně vyložil, jak se navzájem jednotlivá vozidla pohybovala v jednotlivých
okamžicích celého skutkového děje, tj. například aby v podkladu podobném srovnávacímu grafu,
který jako příloha č. 1a znaleckého posudku byl zpracován pro poslední dvě sekundy
před střetem vozidel, zobrazil celý skutkový děj od započetí předjížděcího manévru
motocyklistkou. Z podkladu by mělo být rovněž patrné a v jednotlivostech detailně vyloženo,
jaké byly v prvních sekundách předjížděcího manévru (avšak též v sekundách následujících)
rozhledové poměry stěžovatelky směrem vzad a jak se postupem času měnily. Zejména je třeba
najisto postavit, zda a případně v jaké míře a po jakou dobu předjížděcího manévru
(např. po dobu předjíždění druhého z motocyklů) mohl být motocykl, s nímž se stěžovatelka
srazila, případně v zákrytu za vozidlem Suzuki Swift takovým způsobem, že jej stěžovatelka
i při vynaložení patřičné pozornosti mohla přehlédnout.
[24] Při analýze pohybu vozidel by měla být zvážena i varianta, že se vozidla zejména
v počátečních fázích rozhodného skutkového děje mohla pohybovat i rychleji, než jak vypovídali
aktéři nehody. Na tak rovné a široké komunikaci, na jaké se nehoda v obci Brušperk stala, bývá
nejvyšší povolená rychlost v obci, tj. 50 km/h, nezřídka o něco překračována, přičemž je naopak
logické, že aktéři nehody by si takového překročení buď subjektivně nebyli vědomi a zpětně
si je nepřipouštěli, nebo, i kdyby si vědomi byli, stěží by sami sebe obviňovali z takovéhoto
překročení předpisů. Na místě je rovněž zvážení povahy předjíždějícího motocyklu Honda
CB PC 32 s kubaturou 500 ccm jako vcelku silného, a přitom lehkého stroje schopného
značného okamžitého zrychlení. Na předjížděcí manévr tedy mohlo být možná potřeba méně
času než znalcem uváděných 5 sekund. Dále by bylo rovněž na místě uvážit, zda a v jaké míře
motocyklistka mohla v posledních sekundách před nárazem poté, co si uvědomila akutní
nebezpečí střetu s vozidlem stěžovatelky, rychlost svého motocyklu brzděním snížit a zda
vskutku pravděpodobně brzdila. Jinak řečeno, možný skutkový děj by měl být modelován tak,
aby byla patrná „nejrychlejší“ technicky proveditelná a následkům nehody (deformacím
na vozidlech) a dalším jejím známým okolnostem odpovídající varianta předjížděcího manévru.
Nejvyšší správní soud však podotýká, že není na něm, aby znalce konkrétně úkoloval ohledně
toho, jaké dílčí otázky je třeba dále řešit. Úvahy na tomto místě činěné mají být toliko inspirací
k tomu, aby si znalec učinil úsudek o všech rozumně představitelných modalitách průběhu
skutkového děje a aby uvážil, jak jsou pravděpodobné a co by ta či ona modalita průběhu
skutkového děje znamenala pro stěžovatelku.
[25] Na základě takovéhoto modelování variant skutkového děje pak bude na správním
orgánu, aby vzal za rozhodnou tu z nich, která odpovídá dostupným faktům, a přitom
je pro stěžovatelku nejpříznivější. Na základě toho by pak bylo třeba zvážit, zda po stěžovatelce
v rozhodném časovém úseku, kdy předjíždějící motocykl mohla vidět, bylo spravedlivé
požadovat, aby si jej při vynaložení patřičné pozornosti, včetně zohlednění, že musela současně
sledovat i protijedoucí provoz, všimla a aby poté, co si takto mohla a měla všimnout, měla
i dostatek času a prostoru (i s přihlédnutím k tomu, že za ní jela další vozidla) na adekvátní reakci
(přerušení odbočovacího manévru a vyčkání, až motocyklistka dokončí předjíždění, případně
nouzový postup jako např. přerušení odbočování ostrým zabrzděním či razantní úhybný manévr).
Jen za těchto podmínek lze u stěžovatelky shledat, že se dopustila přestupku kladeného jí za vinu.
[26] V dalších ohledech však kasační stížnost důvodná není.
[27] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 75 Ca 3/2009 - 82, pak není pro Nejvyšší správní soud závazný, neboť ten při posouzení věci
vychází ze své dosavadní judikatury. Ve vztahu k odbočujícímu řidiči Krajský soud v Ústí
nad Labem uvedl, že pokud se řidička „těsně před započetím odbočovacího manévru vlevo ujistila,
že jí nic nebrání odbočení provést, tak již při odbočovacím manévru neměla povinnost nadále sledovat provoz
za sebou, neboť byla v legitimním očekávání, že díky svému odbočovacímu manévru, který byl řádně
a s dostatečným předstihem signalizován, a to 200 m před blížící se křižovatkou, již nemůže být nikým
předjížděna.“ Tento závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem byl již judikaturou Nejvyššího
správního soudu překonán (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 – 89).
[28] Nelze přisvědčit ani odkazu stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který
se obecně zabýval tzv. principem omezené důvěry, „podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky
a aby tomu přizpůsobil své počínání“, nicméně také uvedl, že „ten kdo porušil výrazným způsobem pravidla
provozu na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry nemůže dovolávat“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 As 32/2008 – 51). Uvedené závěry
neodporují tomu, co zde již bylo uvedeno. Princip omezené důvěry lze obecně v dopravních
situacích uplatnit, nicméně v posuzovaném případě jde o specifický případ, kdy je přímo
zákonem stanovena povinnost odbočujícího řidiče neohrozit za ním jedoucí řidiče a dbát zvýšené
opatrnosti, z níž je dovozována povinnost odbočujícího řidiče řádně se přesvědčit před faktickým
odbočením, zdali není někým předjížděn. Na řidiče jsou proto kladeny zvýšené nároky v otázce
obezřetnosti a tato povinnost nemůže být stěžovatelkou namítaným rozhodnutím vyvrácena.
[29] U kasační námitky týkající se nenalezené brzdné dráhy není odůvodněno,
v čem stěžovatelka spatřuje podstatu problému. Krajský soud se k této otázce na základě
zjištěného skutkového stavu vyjádřil tak, že řidička motocyklu měla k zabránění nehody pouhou
1 až 1,5 sekundy, což je dle znaleckého posudku z technického hlediska nedostatečný čas. Krajský
soud se tedy uvedenou námitkou dostatečně zabýval.
[30] Zbylé stížní námitky pak nejsou dostatečně odůvodněny, resp. z nich není patrné,
v čem stěžovatelka spatřuje pochybení správních orgánů či krajského soudu a čeho se domáhá.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud tak v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil (§110 odst. 4 s. ř. s.). Současně podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, neboť ve věci
bude třeba zásadním způsobem doplnit zjištění ohledně skutkového stavu, jak bylo výše
vyloženo. Věc proto byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány
vázány právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
[32] Ve věci rozhodl soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
[33] O nákladech řízení před krajským soudem i o nákladech řízení o kasační stížnosti
rozhodl Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 3 věty první i věty druhé s. ř. s. ve spojení
s §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. tak, že procesně v obou řízeních úspěšné stěžovatelce přiznal právo
na jejich náhradu vůči žalovanému, který byl v obou řízeních procesně neúspěšný.
[34] V řízení o žalobě vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením soudního poplatku
ve výši 3000 Kč a odměny jejího zástupce. Odměna zástupce činí za tři úkony právní služby
(převzetí věci – 3100 Kč, podání žaloby – 3100 Kč a účast na jednání 2. 2. 2016 – 3100 Kč)
celkem částku 9300 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)]. Náhrada hotových výdajů
činí 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky), tj. 900 Kč. Celkem tedy odměna a náhrada hotových
výdajů činí za řízení o žalobě částku 10 200 Kč (9300 Kč plus 900 Kč). Na náhradě nákladů řízení
před krajským soudem tedy stěžovatelce přísluší celkem 13 200 Kč.
[35] V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovatelce náklady řízení zaplacením soudního
poplatku ve výši 5000 Kč a odměny jejího zástupce. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) celkem částku 3100 Kč [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky] a náhrada hotových výdajů činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky).
Na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti tedy stěžovatelce přísluší celkem 8400 Kč.
[36] V obou případech Nejvyšší správní soud uložil žalovanému zaplatit částky na náhradě
nákladů řízení stěžovatelce k rukám jejího advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu