ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.114.2016:33
sp. zn. 2 Azs 114/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) V. S., b) nezl.
S. S., c) nezl. D. S., zastoupeni JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem
Dlouhá třída 461/3, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2015, č. j. OAM-
886/ZA-ZA04-ZA15-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) – c) proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2016, č. j. 62 Az 8/2015 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci JUDr. Františku Kubínovi, advokátovi se sídlem Dlouhá
třída 461/3, Havířov – Město, se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobců
v řízení o kasační stížnosti ve výši 14 230 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek krajského soudu
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 62 Az 8/2015 – 73,
zamítl žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2015,
č. j. OAM-886/ZA-ZA04-ZA15-2015. Tímto rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o žádosti
žalobců o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť ji shledal nepřípustnou
podle §10a písm. b) zákona o azylu. Zároveň rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané
žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále „nařízení Dublin III“, nebo pouze „nařízení“), je Polská republika.
[2] Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že je nesporné, že žalobci v době,
kdy na území České republiky požádali o mezinárodní ochranu, byli držiteli platných národních
víz vydaných Polskou republikou s platností ode dne 25. 9. 2015 do dne 24. 11. 2015,
proto bylo nutné aplikovat čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III. Soud přisvědčil žalovanému,
že Polská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány Evropské unie vyjádřily
ve smyslu zdržení se transferů žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jak je to např. v případě
Řecka, a nejedná se ani o zemi, ve které by pro výjimečně zvýšený počet uprchlíků byl ohrožován
řádný chod azylového řízení jako např. v Maďarsku. Krajský soud nad rámec uvedl, že konflikt
na Ukrajině je konfliktem lokálním, tudíž lze důvodně očekávat a předpokládat v prvé
řadě vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny. Soud dále neshledal porušení §3, 50 odst. 2 - 4, 52
a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). Pokud se týká aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, krajský soud uvedl, že se jedná
o diskreční oprávnění členského státu, které není vynutitelné. S ohledem na uvedené neshledal
žalobu důvodnou.
II. Kasační stížnost žalobců a vyjádření žalovaného k ní
[3] Žalobci a) – c) (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatelé spatřují nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že krajský soud sice
použil správný právní předpis, avšak dopustil se nesprávnosti při jeho výkladu. Stěžovatelé
uváděli již v žalobě, že měli obavu z toho, že jejich žádost nebude v Polské republice řádně
individuálně posouzena, což doložili zprávou Helsinky Foundation for Human Rights a dalšími
zprávami, avšak krajský soud se touto jejich námitkou řádné nezabýval a omezil se jenom
na převzetí závěru žalovaného, který dle stěžovatelů neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelé
poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 30/2014 – 45,
dle něhož nese zodpovědnost za zjištění reálií o zemi původu žadatele o azyl Ministerstvo
vnitra. Stěžovatelé mají za to, že ačkoli dosud nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí,
které by deklarovalo systematické nedostatky v řízení o udělení mezinárodní ochrany v Polské
republice, z jimi předložených důkazů je zřejmé, že Polsko je specifickým příkladem,
neboť v něm žádá o mezinárodní ochranu nejméně žadatelů a mezinárodní ochrana je nakonec
udělena jen v minimu případů. Krajský soud nevzal v úvahu tvrzení stěžovatelů, že Polská
republika fakticky nevyužívá možnost doplňkové ochrany. Dle stěžovatelů je Polsko zemí,
v níž dochází k systematickým nedostatkům v řízení o žádostech o azyl, které nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatelé tak mají za to, že v jejich případě bylo na místě
postupovat podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[5] Nepřezkoumatelnost rozsudku spatřují stěžovatelé v tom, že krajský soud sice uvedl,
že nepovažuje za důvodnou námitku ohledně porušení §3, §50 odst. 2-4, §52 a §68 odst. 3
správního řádu, nicméně neuvedl, v čem konkrétně nesprávnost argumentace stěžovatelů
spatřuje.
[6] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud nesprávně posoudil jejich návrh na aplikaci
čl. 17 nařízení Dublin III, když toliko uvedl, že se jedná o nevynutitelné diskreční
právo státu. Stěžovatelé jsou ale toho názoru, že u nich nastaly podmínky pro aplikaci
čl. 17 odst. 2 citovaného nařízení, neboť u nich byly dány humanitární důvody, zejména
pak důvody související s jimi vyznávanou vírou a pronásledováním při jejím vyznávání
na Ukrajině i avizované problémy s jejím vyznáváním v Polsku jako přísně katolické
zemi. Česká republika tak mohla požádat Polskou republiku, aby řízení o mezinárodní
ochraně stěžovatelů probíhalo v České republice. Z uvedeného důvodu mají stěžovatelé
za to, že jsou zde splněny důvody, aby Nejvyšší správní soud neodmítl jejich kasační stížnost
jako nepřijatelnou. S ohledem na uvedené navrhují stěžovatelé rozsudek krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svém názoru, že státem příslušným k rozhodování
o žádosti stěžovatelů je Polská republika. Plně se také ztotožnil se závěry rozsudku krajského
soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Kasační
stížnost je tedy přípustná.
[9] Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí mezinárodní ochrany, v souladu
s §104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud dále zabýval otázkou, zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, kasační
stížnost by musel jako nepřijatelnou odmítnout.
[10] Vymezením neurčitého pojmu přesah vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V projednávané věci však Nejvyšší správní soud takový přesah
vlastních zájmů stěžovatelů neshledal. Kasační stížnost stěžovatelů se totiž týká otázek,
kterými se Nejvyšší správní soud zabýval již ve skutkově i právně obdobném případu
sp. zn. 2 Azs 113/2016, v němž se jednalo o manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c).
Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, kvůli němuž by se měl od názoru vyjádřeného
v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, odchýlit.
[11] K otázce, zda v Polské republice (která je příslušná k posouzení žádosti stěžovatelů
dle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III) dochází k systematickým nedostatkům v řízení o žádostech
o azyl, Nejvyšší správní soud uvedl, že „samotnou skutečností, že polské státní orgány při posuzování
důvodnosti žádostí o udělení mezinárodní ochrany žadateli z Ukrajiny upřednostňují možnost vnitřního přesídlení,
nelze podřadit pod systematické nedostatky v azylovém řízení. Nejvyšší správní soud upozorňuje, aniž by jakkoli
předjímal výsledek řízení o stěžovatelově žádosti, že skutečně, jak již uvedl také krajský soud, i Nejvyšší správní
soud konstantně rozhoduje tak, že nelze současný konflikt na Ukrajině klasifikovat jako totální, tedy takový,
kdy by každý civilista byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy, a je lokalizován ve východní části země,
tudíž lze předpokládat v první řadě vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny (srovnej např. rozsudek ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS, usnesení ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, a mnohé další; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou přístupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní
lidská práva a dbá na jejich dodržování. K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud
by byl prokázán opak, k čemuž v tomto řízení nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že by v Polské republice
docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení, jak to má na mysli čl 4 Listiny základních práv Evropské
unie. Posouzení žádosti stěžovatele v Polské republice nevede k vážné obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé
nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou
dostatečně individuálně posuzovány; nelze tak přijmout jako dostatečné stěžovatelem předložené zprávy.
Za situace, kdy instituce působící v oblasti ochrany práv uprchlíků, respektive žadatelů o mezinárodní ochranu,
mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly, lze oprávněně očekávat,
že by na existující vážné nedostatky upozornily. Řeč přitom není jen o soudních institucích, tedy o Evropském
soudu pro lidská práva a Soudním dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky přicházejí s určitým časovým
odstupem (v tomto směru má stěžovatel pravdu), ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,
případně Evropském podpůrném úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních.
Ty reagují o poznání rychleji a o situaci v jednotlivých zemích informují. Pokud žádná z těchto institucí nevydala
prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení nebo tamních přijímacích podmínek,
nelze k takovému závěru dospět pouze na základě informací, že v Polsku je mezinárodní ochrana přiznávána
v menším procentu případů než v některých jiných členských státech.“
[12] Co se týče další námitky stěžovatelů, konkrétně nutnosti aplikace čl. 17 nařízení Dublin
III v jejich případě, Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku konstatoval, že „uvedené
ustanovení představuje diskreční oprávnění členského státu, aby dle vlastního uvážení rozhodl o žádosti žadatele,
aniž by k tomu byl příslušný. Domnívá-li se stěžovatel, že pro jeho aplikaci splňuje důvody, Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že předmětné ustanovení žádné konkrétní důvody nestanovuje, a je skutečně na uvážení toho kterého
členského státu, zda neuplatní v nařízení stanovená standardní pravidla a výjimečně rozhodne sám o žádosti
žadatele, k níž není podle standardních pravidel příslušný. Nejvyšší správní soud upozorňuje také na skutečnost,
že není povinnosti správního orgánu v azylovém řízení odůvodňovat skutečnost, že podle čl. 17 nepostupoval,
neboť, jak již bylo uvedeno, nejedná se o oprávnění žadatele, aby byla jeho žádost projednávána ve státě, ve kterém
o mezinárodní ochranu požádal, ale o oprávnění členského státu ponechat si žadatele ve své jurisdikci.“
[13] K námitce stěžovatelů, že v jejich případě měl být aplikován čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin
III, Nejvyšší správní soud taktéž plně odkazuje na výše citovaný rozsudek, v němž uvedl,
že „[d]le jeho znění (čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III) platí, že členský stát, ve kterém je požádáno
o mezinárodní ochranu a který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo příslušný členský stát, může
kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal
z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy
rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií uvedených v článcích 8 až 11 a 16. Z předmětného
ustanovení plyne, že se jedná o diskreční oprávnění státu, v němž bylo požádáno o mezinárodní ochranu, požádat
jiný členský stát, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů s cílem sloučení rodiny, a rozhodl o takové žádosti,
aniž by k tomu byl příslušný. Jedná se tedy opět o oprávnění státu, nikoliv žadatele, a tudíž na něj není žádný
právní nárok. Stěžovatel kromě toho požádal o mezinárodní ochranu v České republice a také se domáhá,
aby bylo o jeho žádosti v České republice rozhodováno. Je tak evidentní, že uvedené ustanovení na stěžovatelovu
situaci nelze aplikovat. Navíc stěžovatel žádné humanitární důvody související s cílem sloučení členů jeho rodiny
neuváděl.“
[14] Nejvyšší správní soud se také již mnohokrát vyjadřoval k obecnému vypořádávání
obecných žalobních námitek krajskými soudy a následně namítané nepřezkoumatelnosti jejich
rozsudků (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, nebo ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108). Stěžovatelé v žalobě
toliko vyjmenovali ustanovení správního řádu spolu s jejich zákonnou dikcí, aniž by konkrétné
uvedli, v čem mělo jejich porušení spočívat. K tomu lze z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, uvést, že „kvalita a preciznost ve formulaci žalobních bodů
předurčuje také kvalitu rozhodnutí krajského soudu. Poněvadž stěžovatel v žalobě toliko vyjmenoval ustanovení
správního řádu spolu s jejich zákonnou dikcí, aniž by konkrétné uvedl, v čem mělo jejich porušení spočívat,
vyjádřil se krajský soud dostatečně, uvedl-li obecně, že porušení předmětných ustanovení neshledal, neboť správní
orgán s nimi postupoval v souladu. Nepřezkoumatelnost rozsudku tak shledána nebyla.“
[15] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na přiznání
odkladného účinku, neboť o kasační stížnosti rozhodoval bez zbytečného odkladu poté,
co mu byly předloženy veškeré nutné podklady pro rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[1] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost, aniž se mohl zabývat její důvodností.
[16] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[17] Ustanovenému zástupci stěžovatelů [ustanoven byl usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 1. 2016, č. j. 62 Az 8/2015 – 37, přičemž podle §35 odst. 8 in fine s. ř. s.
(z)ástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti] Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden a půl úkonu právní služby,
a sice jednom úkonu za podání kasační stížnosti a v polovině úkonu za návrh na přiznání
odkladného účinku [§11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], přičemž výše odměny za jeden úkon je běžně 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5 advokátního tarifu], za jeden a půl úkonu tedy 4650 Kč. V projednávaném případě
se jednalo o společné úkony při zastupování tří osob, a tak náleží advokátovi ve smyslu
§12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna
snížená o 20 %, tj. 2480 Kč za jeden úkon. Při zastupování tří osob se jedná o částku
3 x 2480 Kč, tj. 7440 Kč za úkon; za jeden a půl úkonu se tedy jedná o částku 1,5 x 7440 Kč,
tj. celkově 11 160 Kč. K této částce je nutné připočíst náhradu hotových výdajů podle ustanovení
§13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč, tj. celkově 600 Kč. Ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je částka 11 760 Kč navýšena o 21 % DPH, tj. o částku
2470 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 14 230 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu