ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.128.2016:54
sp. zn. 2 Azs 128/2016 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: D. T. V., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 10 A 13/2016 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 8228 Kč k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný, jakožto stěžovatel, brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
(dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Výrokem I.
napadeného rozsudku uložil městský soud stěžovateli povinnost vydat ve lhůtě 60 dnů od právní
moci napadeného rozsudku rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podané
žalobcem dne 27. 8. 2015. Výrokem II. napadeného rozsudku rozhodl městský soud o náhradě
nákladů řízení o žalobě.
Žalobce se žalobou podle §79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhal uložení povinnosti stěžovateli
k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení zaměstnanecké karty [§42g odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“)] do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ze spisového materiálu
vyplývá, že dne 27. 8. 2015 podal žalobce na zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji
na předepsaném tiskopisu žádost o udělení zaměstnanecké karty, a to jako přílohu své stížnosti
na postup pracovníků zastupitelského úřadu. Dle městského soudu tedy žalobce dostál všem
zákonným povinnostem stanoveným pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, neboť žádost
podal osobně na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem. Bylo však třeba
posoudit, zda řízení o žádosti žalobce bylo zahájeno i přesto, že žalobce nebyl k podání žádosti
řádně registrován v systému Visapoint a navíc ji nepodal v úředních hodinách k tomu
stanovených. V tom městský soud odkázal na právní názor zaujatý v obdobné věci Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, a uzavřel, že podáním
žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 27. 8. 2015 došlo k zahájení řízení o žádosti žalobce i přesto,
že žalobce nebyl k podání žádosti registrován a podal ji v úředních hodinách určených
zastupitelským úřadem k jiné úřední činnosti. Úkon zastupitelského úřadu, kterým byla žádost
žalobci zaslána zpět, nebyl způsobilý již jednou zahájené řízení ukončit ani vyvolat jiné procesní
následky.
Jako důvod podání kasační stížnosti označil stěžovatel výslovně důvod dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel tedy vůči napadenému rozsudku namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem.
Dle stěžovatele městský soud pochybil, když kvalifikoval počínání žalobce při návštěvě
Velvyslanectví České republiky v Hanoji jako řádné podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Formulářová žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty se dostala do dispozice uvedeného
zastupitelského úřadu pouze jako příloha stížnosti žalobce na postup zaměstnanců úřadu,
a to cestou převzetí těchto listin podatelnou úřadu. Přijetí žádosti však, jakožto úkon správního
orgánu v obecném smyslu, může učinit úřad pouze prostřednictvím oprávněné osoby ve smyslu
legislativní zkratky dle ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle §169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců,
ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném ke dni „podání žádosti“, tj. ve znění zákona
č. 203/2015 Sb. se jednalo o ustanovení §169 odst. 14 zákona č. 326/1999 Sb., pozn. NSS), musí
být též žádost o zaměstnaneckou kartu podána žadatelem osobně. Podmínku osobního podání
žádosti pak lze dle stěžovatele splnit jedině tak, že žádost je předána žadatelem takové osobě,
která je oprávněna takovou žádostí disponovat za správní orgán (tedy oprávněné úřední osobě),
a to v úředních hodinách (s ohledem na oprávnění zastupitelského úřadu dle §170 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců). Pokud by totiž měla být žádost předána jiné než oprávněné úřední osobě,
jednalo by se o zaměstnance, který by nebyl oprávněn dle §165a odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců požadovat po osobě, která žádost podává, prokázání totožnosti za účelem
ověření osobního podání žádosti žadatelem, protože by se nejednalo o oprávněnou úřední osobu,
která by za zastupitelský úřad mohla provést úkon spočívající v ověření totožnosti osoby podatele
s osobou v žádosti označené jakožto žadatel o vydání zaměstnanecké karty. Pokud by předání
žádosti jiné než oprávněné úřední osobě (bez ztotožnění podatele) mělo být posouzeno
jako řádné osobní podání žádosti žadatelem, stala by se tímto zákonná podmínka osobního
podání žádosti žadatelem prakticky neověřitelnou.
V případě žalobce byla žádost o vydání zaměstnanecké karty předána podatelně
zastupitelského úřadu, která je sice zřízena pro podávání písemností zastupitelskému úřadu, avšak
pracovníci podatelny nejsou oprávněnými úředními osobami dle §15 odst. 2 správního řádu,
a tudíž nemohou za správní orgán provést úkon přijetí žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Pracovníci podatelny tedy nemohou v důsledku posledně uvedeného ani provést úkon ověření
totožnosti osoby podávající žádost o vydání zaměstnanecké karty a její ztotožnění s osobou,
jež je v žádosti samé jako žadatel označena. Na podání doručená na podatelnu je dle stěžovatele
třeba pohlížet jako na podání doručená poštou. Takové podání pak nelze mít za podání učiněné
žadatelem osobně, nesplňuje proto podmínku dle §169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců a není
proto způsobilé k vyvolání účinku zahájení správního řízení.
Pokud městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentoval závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, má stěžovatel
za to, že ve věci žalobce jsou dány podstatné odlišnosti, jež pro tuto věc činí závěry
odkazovaného rozsudku neupotřebitelnými. Konkrétně v nyní projednávané věci je stěžejní
otázkou osobní podání žádosti, kdežto ve věci výše uvedené bylo osobní podání žádosti
skutečností mezi stranami řízení nespornou.
Stěžovatel dále konstatuje svou vědomost stran ustáleného názoru správních soudů
co do otázky registrace žadatelů o vydání zaměstnanecké karty prostřednictvím systému
Visapoint, kterážto dle tohoto názoru není zákonnou podmínkou řádného podání žádosti.
Považuje jej však za nesprávný, neboť má za to, že zákonnou oporu pro omezení přijímání
žádostí obsahuje ustanovení §170 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců, dle něhož
„[z]astupitelský úřad může stanovit povinnost předem si sjednat termín podání žádosti.“ Požadavek
zastupitelského úřadu na registraci žadatelů v souvislosti s podáváním pobytových žádostí
je dle stěžovatele legitimní vzhledem k velkému zájmu o podání žádostí o pobytové oprávnění
u Zastupitelského úřadu v Hanoji. Bez registračního systému by stěží bylo lze organizovaně
zajistit rovný přístup zájemců o podání žádosti o vydání pobytového oprávnění k osobám
oprávněným k přijetí takovýchto žádostí.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 14. 7. 2016, v němž uvedl,
že obecná právní úprava podání žádosti je obsažena v ustanoveních §37, §44 a §45 správního
řádu, se specialitou §169 odst. 16 zákona o pobytu cizinců. Další podmínky podání žádosti, které
dovozuje stěžovatel, přesahují dle žalobce tento zákonný rámec, a zasahují tak do ústavně
zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Protože podmínka osobního podání žádosti dle §169 odst. 14 zákona o pobytu
cizinců je restrikcí podmínek dle správního řádu, je třeba ji vykládat v souladu s ustanovením
čl. 4 odst. 4 Listiny tak, že při tom musí být šetřena podstata a smysl základního práva domáhat
se zákonem stanoveným postupem svého práva u jiného (než soudního) orgánu dle čl. 36 odst. 1
a 4 Listiny.
Žalobce ve svém vyjádření dále podotknul, že podání žádosti ve smyslu §169 odst. 14
je jednostranným právním úkonem, a jako k takovému proto není třeba aktivního právního
jednání na straně zastupitelského úřadu, které by bylo možné činit pouze skrze oprávněnou
úřední osobu. Takovou podmínku osobního podání žádosti nelze ze správního řádu
ani ze zákona o pobytu cizinců dovodit. Oprávněné úřední osoby činí za správní orgán úkony
v řízení až poté, kdy je řízení zahájeno, jak ostatně výslovně uvádí stěžovatelem citované
ustanovení §15 odst. 2 správního řádu. V případech řízení zahajovaných na žádost, tedy nikoli
z moci úřední, je zahájení řízení plně v dispozici žadatele. Dle žalobce je však podstatné pouze
to, zda se žádost dostane do dispozice správního orgánu, a to i tehdy, odmítne-li správní orgán
žádost přijmout.
Pokud má stěžovatel za to, že žádost je podána jen tehdy, projeví-li žadatel vůli podat
žádost před pracovníkem zastupitelského úřadu, který je k tomuto oprávněn podle vnitřních
předpisů úřadu, pokládá toto žalobce za nepřípustnou restrikci, která přesahuje meze zákonného
zmocnění. Takový případný interní normativní akt považuje stěžovatel za nepřípustný zásah
do základního práva dle již zmíněného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť omezovat postup, kterým
se žadatel domáhá svého práva, nelze prostřednictvím předpisu, jenž nemá formu zákona.
Ohledně stěžovatelem tvrzeného nedostatku řádnosti podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty v případě, kdy je žádost doručena prostřednictvím podatelny, žalobce
namítá, že cizinci v České republice mohou své žádosti podávat osobně přímo na hlavní
podatelně Ministerstva vnitra, na pracovištích ul. Nad Štolou 3 a Nám. Hrdinů 4 v Praze, jejíž
pracovníci nejsou úředními osobami v řízeních o vydání povolení k pobytu. Žalobci proto není
zřejmé, proč srovnatelný postup žalobce při návštěvě zastupitelského úřadu označuje stěžovatel
za nezákonný. Žalobce k tomu dodává, že konzulární úsek Velvyslanectví České republiky
v Hanoji nemá úřední hodiny, které by byly určené k podávání žádostí o pobyt bez registrace
v systému Visapoint. Vzhledem k tomu, že podle zákona i podle judikatury Nejvyššího správního
soudu není registrace v systému Visapoint povinou podmínkou k podání žádosti a k zahájení
řízení, musí mít možnost podat svoji žádost o pobyt i žadatelé, kteří registraci nemají. Dle žalobce
tak mohou učinit v úředních hodinách zastupitelského úřadu na recepci, jež slouží též k přijímání
podání. Pokud má úřad pochybnosti o totožnosti podatele, nic mu nebrání v dodatečném
předvolání žadatele za účelem ověření jeho totožnosti. Právě takto ostatně zastupitelský úřad
postupoval poté, kdy mu městský soud výrokem napadeného rozsudku uložil povinnost vydat
rozhodnutí o žalobcově žádosti. Žalobce přitom poznamenává, že se dne 30. 5. 2016 k výzvě
zastupitelského úřadu dostavil k ověření totožnosti, zaplatil správní poplatek a nechal si sejmout
otisky prstů, pročež o osobním podání jeho žádosti nemůže již nadále být pochyb a kasační
stížnost je proto nyní bezpředmětná.
Ke stěžovatelově argumentaci pro zákonnou oporu podmíněnosti řádného podání žádosti
předchozí registrací v sytému Visapoint s odkazem na ustanovení §170 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců žalobce konstatuje, že uvedené zákonné ustanovení je systematicky řazeno k odchylkám
od ustanovení správního řádu v případech žádostí o udělení dlouhodobých víz, nikoli žádostí
o dlouhodobý či trvalý pobyt (ty jsou upraveny §169 téhož zákona). Přesto nelze nezmínit,
že při naprosté většině pokusů o registraci v systému Visapoint reaguje systém bez dalšího
sdělením, že volné termíny nejsou k dispozici, aniž by bylo osobě pokoušející se o registraci
umožněno zaregistrovat se alespoň v době do 30 dnů od pokusu o registraci.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského
(zde městského) soudu ve věci správního soudnictví, stěžovatel se jejím prostřednictvím domáhá
zrušení napadeného rozhodnutí z alespoň jednoho z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
a stížnost jako celek není nepřípustná dle §104 téhož zákona, shledal Nejvyšší správní soud
kasační stížnost přípustnou. Dále je vhodné uvést, že kasační stížnost byla podána včas,
stěžovatel je osvobozen od soudních poplatků dle §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s ustanovením §105
odst. 2 s. ř. s. za něj jedná jeho pověřený zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním.
Poněvadž kasační stížnost je přípustná a podmínky řízení jsou splněny, přistoupil Nejvyšší
správní soud k posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že „[z]ákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové
právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze
na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který
podává kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní
obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal“ (citováno dle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104, dostupného
na www.nssoud.cz).
Městský soud v napadeném rozsudku vyšel zcela správně z úvahy,
dle níž je pro posouzení důvodnosti žaloby nezbytné nejprve zodpovědět otázku, zda vůbec bylo
zahájeno řízení ve věci žalobcovy žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Ve výsledku
zodpovězení této otázky se přitom odůvodnění městského soudu rozchází se stěžovatelem
vznesenou kasační námitkou.
Dle městského soudu došlo k zahájení řízení o žalobcově žádosti, neboť tento podal dne
27. 8. 2015 osobně žádost o vydání zaměstnanecké karty na předepsaném tiskopise příslušnému
zastupitelskému úřadu. Poznatek, že žádost byla stěžovatelem podána osobně, získal městský
soud zjevně z obsahu kopie přípisu Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 23. 10. 2015,
č. j. 1697/2015 – HANOI-I, kterým byla ve smyslu §175 odst. 6 správního řádu vyřízena
stěžovatelova stížnost stran postupu pracovníků velvyslanectví spočívajícího v odmítnutí přijetí
jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty. V tomto přípise se mj. uvádí, že se žalobce dne
27. 8. 2015 v odpoledních hodinách dostavil na velvyslanectví za účelem podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty. V uvedené písemnosti se dále uvádí, že se žalobce na velvyslanectví dostavil
v čase, který je vyhrazen pro jiné úřední úkony, než je podání žádosti o vydání zaměstnanecké
karty. Mezi žalobcem a stěžovatelem přitom není sporné, že stěžovatelova žádost o vydání
zaměstnanecké karty se do dispozice zastupitelského úřadu dostala jakožto listinná příloha
žalobcovy stížnosti na postup pracovníků zastupitelského úřadu.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že již na základě těchto zjištění obstojí závěr
krajského soudu stran naplnění podmínky osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké
karty. Za srovnatelných podmínek ostatně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 85/2016 – 22, judikoval, že „[j]e nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost
převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup
velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s §70 odst. 1 (v nynější věci §42 odst. 5)
zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu
- velvyslanectví.“ Městský soud v napadeném rozsudku správně odkázal též na totožný závěr
dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48.
Nejvyšší správní soud si uvědomuje, že se stěžovatel svou argumentací ohledně nutnosti
podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty toliko oprávněné úřední osobě zastupitelského
úřadu ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu v důsledku vrací k podmínce předchozí registrace
žadatele v systému Visapoint, neboť bez takovéto registrace není žadateli k oprávněné úřední
osobě umožněn přístup. Nejvyšší správní soud však již ve výše uvedeném rozsudku ze dne
30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014 – 48, dovodil, že „[p]okud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou
registraci v systému Visapoint, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného
správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační.
Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení.“ Nadto je třeba ztotožnit
se s žalobcem ohledně jeho vyjádření, dle kterého je (byť i osobní) podání žádosti jednostranným
právním úkonem, přičemž až v jeho důsledku může dojít k zahájení takového správního řízení,
ve kterém provádějí úkony správního orgánu pověřené úřední osoby. Pokud stěžovatel
argumentoval nemožností identifikace osoby podatele konkrétní žádosti, není-li žádost podávána
oprávněné úřední osobě ve smyslu §15 odst. 2 správního řádu, nelze mu v tomto přisvědčit,
neboť v nyní posuzované věci není sporné, že se stěžovatel k zastupitelskému úřadu osobně
dostavil. Přesto lze podotknout, že oprávnění pracovníků (nikoli jen oprávněných úředních osob)
zastupitelského úřadu požadovat prokázání totožnosti podatele vyplývá již z povinnosti žadatele
podat žádost osobně, neboť se jedná o logický protipól uvedené povinnosti žadatele. Rozhodně
tedy nelze důvodně tvrdit, že by nebylo lze ověřit totožnost podatele, pakliže se tento
podatel fyzicky dostavil k zastupitelskému úřadu a případné výzvě k prokázání své totožnosti
by se se vší pravděpodobností nebránil.
Pokud stěžovatel konstatuje svou vědomost o ustálené judikatuře Nejvyššího správního
soudu ohledně podmínky předchozí registrace žadatelů o pobytová povolení v systému
Visapoint, avšak vyjadřuje s jejími závěry nesouhlas, neboť dle jeho názoru lze zákonnost
uvedeného registračního systému dovodit z oprávnění zastupitelského úřadu dle §170 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, nemůže se s ním Nejvyšší správní soud ztotožnit. Nehledě
na systematické zařazení ustanovení §170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je totiž třeba
zdůraznit, že dle tohoto ustanovení musí být v případě stanovení povinnosti sjednat si předem
termín podání žádosti zajištěno, aby bylo cizinci umožněno podání žádosti nejpozději do třiceti
dnů ode dne, kdy o stanovení termínu požádal. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho
rozhodovací činnosti známo, že nastavení systému Visapoint žadatelům nezaručuje sjednání
termínu podání žádosti, ale obvykle toliko informuje, že v okamžiku pokusu o registraci nebyly
žádné termíny pro podání žádosti volné. Je přitom zřejmé, že v případě zastupitelských úřadů
ve státech s vyšším zájmem cizinců o získání povolení k pobytu na území České republiky
tak může docházet k situacím, kdy termín k podání žádosti nelze sjednat i po dobu značně
přesahující 30 dnů, natožpak aby případně sjednaný termín do takovéto lhůty spadal. Nejvyšší
správní soud tedy ani ve světle stěžovatelovy kasační argumentace neshledal svůj dříve zaujatý
názor stran vlivu nedostatku registrace žadatele o povolení k pobytu v systému Visapoint
k podání žádosti o udělení pobytového povolení nesprávným.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná ze vznesených kasačních námitek
není důvodná. Vzhledem k tomu, že neshledal naplnění podmínek pro zrušení napadeného
rozsudku z důvodů dle §109 odst. 4 s. ř. s., je namístě kasační stížnost zamítnout (§110 odst. 1
in fine s. ř. s.).
Nad rámec nezbytného odůvodnění kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné uvést, že řízení o kasační stížnosti stěžovatele nelze považovat za bezpředmětné
z toho důvodu, že stěžovateli již uplynula lhůta, kterou mu výrokem napadeného rozsudku
městský soud stanovil k rozhodnutí o žalobcově žádosti. Předmětem kasační stížnosti je přezkum
zákonnosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.).
Je proto zásadně věcí stěžovatele, zda bude na rozhodnutí o kasační stížnosti trvat, či zda kasační
stížnost vezme zpět. Nejvyšší správní soud není oprávněn řízení o kasační stížnosti zastavit,
případě kasační stížnost odmítnout, pouze z toho důvodu, že ani v případě zrušení napadeného
soudního rozhodnutí nemůže dojít ke zrušení jeho faktických účinků (zde vykonání uložené
povinnosti vydat rozhodnutí o žalobcově žádosti), neboť takové oprávnění soudní řád správní
nezakotvuje a nelze je dovodit z žádného jeho ustanovení. Je tedy třeba respektovat dispoziční
povahu řízení o kasační stížnosti, a v souladu s tím předpokládat, že stěžovatel má na přezkumu
napadeného rozsudku i nadále zájem, nevyužil-li svého práva vzít kasační stížnost zpět ani poté,
kdy Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek (zde usnesením ze dne
23. 6. 2016, č. j. 2 Azs 128/2016 – 40).
Konstatoval-li stěžovatel, že požadavek zastupitelského úřadu na registraci žadatelů
v souvislosti s podáváním pobytových žádostí je legitimní vzhledem k velkému zájmu o podání
žádostí o pobytové oprávnění u Velvyslanectví České republiky v Hanoji, lze mu jistě přisvědčit
v tom, že za zastupitelské úřady mají fakticky omezenou kapacitu pro přijímání žádostí cizinců
o povolení k pobytu. Zároveň je ale nezbytné dbát ústavně zaručeného práva každého
(tedy i cizinců) na přístup i k jinému než soudnímu orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod („Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva...“). Je proto
nezbytné, aby případné podrobnosti a podmínky realizace uvedeného práva byly stanoveny,
s ohledem na navazující ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, zákonem - nikoli pouze představami
stěžovatele či zastupitelského úřadu o tom, jaká restriktivní opatření v tomto směru jsou legitimní
a jaká nikoli. S ohledem na princip dělby moci náleží takové úvahy a zejména realizace procesu
jejich vtělení do textu zákona Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení
účelně vynaložil. Naopak toto právo svědčí žalobci, jakožto procesně úspěšnému účastníku řízení
o kasační stížnosti. Náklady, jež žalobce účelně v řízení o kasační stížnosti vynaložil, sestávají
z odměny advokáta ve výši 6200 Kč za dva úkony právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti
a vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku, podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, při tarifní hodnotě jednoho úkonu ve výši
3100 Kč dle §7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. K této částce je třeba
připočíst za každý úkon právní služby náhradu hotových výdajů v paušální výši 300 Kč, tedy
celkem 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce
je plátcem daně z přidané hodnoty, je odměna dále navýšena o částku odpovídající této dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka
daně, vypočtená dle citovaného zákona, činí 1428 Kč. Celkem tedy žalobci na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti náleží částka ve výši 8228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu