ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.141.2016:32
sp. zn. 2 Azs 141/2016 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: I. T., zastoupený
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2015, č. j. OAM-497/ZA-ZA14-ZA02-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2016,
č. j. 29 Az 24/2015 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u je částkou 4114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 29 Az 24/2015 – 77,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 6. 2015, č. j. OAM-497/ZA-ZA14-ZA02-2015, jímž
ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní
soud jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS. V daném případě krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních
námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem na kritéria
pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva vycházelo z dostatečně zjištěného
skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny azylově významné důvody ve vztahu
ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení mezinárodní
ochrany.
[8] Co se týče námitky stěžovatele týkající se ohrožení jeho osoby na zdraví a životě
z důvodu ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, je třeba odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68,
publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze
existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku
takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná
újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu,
neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí
ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního
konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již
utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační
směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval,
a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné
či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (blíže viz rozsudek
ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 – 68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
[9] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28.
[10] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny přitom byla obec Klimovice v Zakarpatské
oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu dotčených ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou
známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement. Nutno
podotknout, že podle sdělení samotného stěžovatele v obci Klimovice nadále bydlí stěžovatelova
manželka a jeho nevlastní syn.
[11] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho přesvědčení
(„svědomí“), tj. odmítání nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích, neboť
stěžovatel „nechce střílet do lidí“, lze odkázat na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49,
v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně
projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá,
a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu. Branná povinnost je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem
každého státu kladeným na jeho občany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne
22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[12] V nyní řešené věci je navíc možné poukázat na skutečnost, že stěžovateli nebyl povolávací
rozkaz k výkonu vojenské služby doručen, přičemž je nanejvýš nepravděpodobné, že by byl
stěžovatel, kterému byla na Ukrajině v roce 2010 přiznána invalidita III. stupně (Bechtěrevova nemoc)
a v této souvislosti mu byl vyplácen i invalidní důchod, do armády vůbec povoláván. Z nařízení
prezidenta Ukrajiny č. 88/2015 ze dne 17. 2. 2015, ve znění nařízení prezidenta Ukrajiny
č. 255/2015 ze dne 7. 5. 2015, totiž jasně vyplývá, že jsou k výkonu základní vojenské služby
povoláváni zdravotně způsobilí občané Ukrajiny mužského pohlaví.
[13] Stěžovatel v tomto kontextu namítl, že uvedené nařízení žalovaný předložil až při jednání
krajského soudu, čímž stěžovateli neumožnil v rámci správního řízení na takový dokument
reagovat. Obecně platí, že správní soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
oprávněn provádět i takové důkazy, které nebyly navrženy v průběhu správního řízení
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, ze dne
21. 6. 2006, č. j. 1 As 42/2005 - 62, a ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 – 84). Ostatně i sám
stěžovatel předložil listinu (lékařskou zprávu), kterou dokládal svůj zdravotní stav, až při jednání
před krajským soudem.
[14] Se stěžovatelem lze nicméně souhlasit, že správní orgán je povinen všechny podklady
potřebné pro rozhodnutí soustředit v samotném správním řízení a umožnit účastníku se k nim
vyjádřit před vydáním správního rozhodnutí tak, aby účastník mohl shromážděné podklady
napadat a namítat jejich neúplnost, nevěrohodnost či jiné nedostatky a navrhovat případné
doplnění; správní orgán by se pak měl s argumentací účastníka patřičně vypořádat a eventuelně
podklady rozhodnutí doplnit. V tomto ohledu se tedy žalovaný dopustil procesního pochybení,
neboť okolnosti, za kterých jsou vysíláni vojáci do bojových operací na východě Ukrajiny, byly
důležitou, ba dá se říci stěžejní otázkou azylového řízení. Dokument předložený v řízení před
krajským soudem měl být již součástí podkladů pro vydání správního rozhodnutí. V daném
konkrétním případě však pochybení žalovaného nemělo vliv na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel, podobně jako řada jiných žadatelů o azyl z Ukrajiny, v jejichž věcech
Nejvyšší správní soud v nedávné minulosti rozhodoval, se totiž vůbec nenacházel v situaci,
kdy by reálně hrozilo jeho zapojení do bojů na východě Ukrajiny. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel
pochází z regionu zcela mimo oblast konfliktu a jeho zdravotní stav v podstatě vylučoval,
že by jej ukrajinská veřejná moc nasadila do bojů. Posuzování okolností, za nichž by teoreticky
mohl být do takových bojů povolán, proto nebylo v dané konkrétní věci třeba.
[15] Pro úplnost přesto Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby
na Ukrajině upozorňuje na svou dřívější judikaturu, kdy např. v usnesení ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, konstatoval, že „[p]okud stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí
na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny, je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu
základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni
do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí
povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce
znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů
a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí
prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.
Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již
bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není
kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva
zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě
Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné
rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako
standardní, přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze
v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní
důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě odůvodňoval.“
[16] Co se týče otázky zdravotního stavu stěžovatele, Nejvyšší správní soud opakovaně
vyslovil, např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení
dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu. V rozsudku ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, dále uvedl, že nelze vyloučit, aby doplňková ochrana byla udělena
žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí (v citovaném rozsudku se jednalo
o HIV/AIDS) i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu, která by ovšem
musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu
ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Poskytování zdravotní péče na Ukrajině se však této
úrovni zdaleka neblíží. Stěžovatel přitom do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 28. 5. 2015 uvedl, že mu na Ukrajině byla v roce 2010 stanovena
diagnóza a od té doby pobírá invalidní důchod. Léčbu podstupuje pravidelně v oblastní
nemocnici v Užhorodu, kde je mu zdravotní péče poskytována bezplatně. Léky si stěžovatel
kupuje sám, avšak na ně dostává od státu sociální příspěvek. Z výše uvedeného tak nelze dovodit,
že by na Ukrajině nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná úroveň zdravotní péče.
[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[18] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[20] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 7. 7. 2015, č. j. 29 Az 24/2015 – 14,
ustanoven pro řízení před soudem advokát Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M. Podle §35 odst. 8
s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci
stěžovatele náleží podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, odměna za jeden úkon právní služby (tj. písemné podání soudu ve věci) ve výši
3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 3400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč.
Celková částka odměny tedy činí 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu