ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.271.2015:32
sp. zn. 2 Azs 271/2015 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Q. W.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2013,
č. j. MV-138980-9/SO/sen-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2015, č. j. 3 A 73/2013 – 91, o návrhu žalobce na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2012, č. j. OAM-343-24/ZR-2012
(dále jen „správní rozhodnutí prvního stupně“), bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu, které
žalobce (dále jen „stěžovatel“) získal roku 2006 za účelem sloučení s občanem České republiky,
nezletilým R. N., a stěžovateli byl udělen výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci správního
rozhodnutí prvního stupně. Správní rozhodnutí prvního stupně bylo odůvodněno zejména tím,
že se stěžovatel dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu,
a to účelovým určením otcovství souhlasným prohlášením. Odvolání stěžovatele proti správnímu
rozhodnutí prvního stupně žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítla. Městský soud v Praze následně v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen
„městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl i stěžovatelovu žalobu.
[2] Proti napadenému rozsudku stěžovatel brojí kasační stížností, kterou spojil s návrhem
na přiznání jejího odkladného účinku. Má za to, že přiznání odkladného účinku nemůže
představovat újmu pro třetí osoby ani rozpor s veřejným pořádkem. Zájem na realizaci
pravomocného správního rozhodnutí sice může být ve veřejném zájmu, přesto jej však
dle názoru stěžovatele nelze stavět do konfliktu se zájmem stěžovatele na spravedlivý proces,
neboť zájem jednotlivce, spojený navíc se zcela zásadními dopady do jeho života, převyšuje
jakýkoliv důležitý veřejný zájem. Svou argumentaci podpořil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, jimiž byl v jiných věcech odkladný účinek přiznán (konkrétně usnesení ze dne
23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37, usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76,
a usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
[3] Právo trvale pobývat na území České republiky bylo stěžovateli přiznáno již dne
4. 12. 2006 a od této doby si zde dle svého tvrzení vytvořil zásadní rodinné a pracovní vazby.
V České republice pobývá se svou družkou Z. J., jejich společnou dcerou Z. Y. a s dcerou své
družky S. Z., která je občankou České republiky. Jmenované mají k České republice také
vytvořeny zásadní vazby a vycestování by bylo zásahem do jejich práva na ochranu soukromého a
rodinného života. S ohledem na dobu, která uplynula od zahájení řízení o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu (tj. 24. 4. 2008), lze navíc konstatovat, že přiznání odkladného účinku
nemůže být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[4] Žalovaný svého práva vyjádřit se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nevyužil.
[5] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 1 As 27/2012 – 32; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného
účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom,
že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám,
vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností
o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel
v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše
uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k v návrhu uplatněným tvrzením. Unesení
tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh
na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 – 50).
[7] Soudní řád správní koncipuje institut odkladného účinku jako mimořádné opatření. Jedná
se o výjimku z pravidla, která musí být vyhrazena pro ojedinělé případy, jež naplňují zákonem
předepsané podmínky. Případy řešené judikaturou, na niž stěžovatel odkazoval ve svém návrhu
na přiznání odkladného účinku, přitom takovou výjimku představovaly. Usnesením ze dne
23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37, týkajícím se vyhoštění se zákazem vstupu na 3 roky, Nejvyšší
správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek zejména proto, že stěžovatelka v dané věci
tvrdila, že byla družkou občana České republiky, s nímž žila ve společné domácnosti, a navíc
iniciovala správní řízení, jehož výsledek byl způsobilý zvrátit platnost jí napadeného rozhodnutí.
V nově zahájeném správním řízení přitom mělo být ověřováno, zda stěžovatelka skutečně žila
s občanem České republiky ve společné domácnosti, a proto byla stěžovatelčina účast na tomto
nově iniciovaném řízení nezbytná. Nosným důvodem, pro který Nejvyšší správní soud přiznal
usnesením ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, odkladný účinek kasační stížnosti ve věci
zrušení povolení k trvalému pobytu, pak bylo to, že stěžovatel tvrdil, že má v České republice
vytvořeno veškeré rodinné, sociální a pracovní zázemí a v důsledku rozhodnutí o zrušení jeho
povolení k trvalému pobytu by byl nucen opustit společně se svou těhotnou manželkou a dítětem
Českou republiku, neboť jeho manželka disponovala povolením k dlouhodobému pobytu
za účelem sloučení rodiny se stěžovatelem. Stěžovatel i jeho rodina by se tak ocitli v bezvýchodné
situaci, což bylo dle Nejvyššího správního soudu možno ověřit na základě správního spisu.
Uvedl-li Nejvyšší správní soud v rozebírané věci sp. zn. 5 As 73/2011 navíc i to, že pro výkon
práva na spravedlivý proces může být nezbytné, aby stěžovatel zůstal na území České republiky
až do skončení řízení o jeho kasační stížnosti, neboť k právu na spravedlivý proces náleží i právo
účastníka vystupovat v tomto řízení osobně a být v kontaktu se svým zástupcem atp., nejednalo
se zjevně o stěžejní důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [obdobně viz také
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Azs 100/2015 – 25, ve věci
zrušení povolení k trvalému pobytu, kde bylo hlavním rozhodovacím důvodem pro přiznání
odkladného účinku to, že stěžovatel (prokazatelně) pečoval o nezletilého občana České republiky,
jehož matka byla v zahraničí a nejevila o něj zájem]. Při rozhodování o odkladném účinku
kasační stížnosti je nutné vždy pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního případu. V situaci,
kdy je stěžovatel zastoupen a hlavním, resp. jediným důvodem pro přiznání odkladného účinku
jeho kasační stížnosti by mělo být jeho právo osobně se řízení účastnit nebo být v úzkém
kontaktu se svým zástupcem bez toho, aby zde byly další individualizované, závažné okolnosti,
nelze takovému návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovět. Takový přístup by totiž vedl
k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti
rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky,
čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr
zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí
odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 – 25 (a v dalších jemu obdobných případech správního vyhoštění), přiznal
odkladný účinek kasační stížnosti na základě návrhu, v němž bylo taktéž argumentováno zájmem
stěžovatele na ochraně jeho procesních práv, aniž stěžovatel tvrdil a prokázal existenci dalších
významných okolností případu. Ve věci sp. zn. 1 Azs 160/2014 ovšem šlo o kvalitativně jinou
situaci, než jakou posuzuje Nejvyšší správní soud nyní, neboť stěžovateli přímo hrozilo správní
vyhoštění na dobu jednoho roku a s tím spojený zákaz vstupu na území všech členských států
Evropské unie. Naproti tomu v nyní souzené věci nejsou se zrušením povolení k trvalému
pobytu spojeny takto nepříznivé důsledky. Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění,
se cizinec po zrušení povolení k trvalému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu
[srov. §154 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)],
a jednak nemá povinnost opustit území Evropské unie, nýbrž jen území České republiky
(srov. §77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §1 odst. 1 tohoto zákona). Zdůraznit
je také třeba to, že ačkoli byl stěžovateli udělen výjezdní příkaz podle §50 zákona o pobytu
cizinců, má možnost požádat o udělení krátkodobého víza podle nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový
kodex) - viz §50 odst. 3 část věty za středníkem zákona o pobytu cizinců, který takovou možnost
nevylučuje, ve spojení s §20 odst. 1 tohoto zákona.
[9] Usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 Azs 106/2015 – 31, Nejvyšší správní soud přiznal
odkladný účinek kasační stížnosti v typově stejné věci, jakou je právě souzená, tj. zrušení povolení
k trvalému pobytu z důvodu obcházení zákona, rozhodující roli zde však sehrálo to, že stěžovatel
neměl možnost legálně získat jiné pobytové oprávnění, neboť v České republice pobýval
navzdory soudnímu rozhodnutí o vyhoštění.
[10] Právě posuzovaná věc se tedy liší od shora popsaných případů zejména tím, že stěžovateli
bezprostředně nehrozí vyhoštění z České republiky (potažmo Evropské unie) a má možnost
dosáhnout na jiný druh pobytového oprávnění. Pro tyto podstatné odlišnosti Nejvyšší
správní soud zkoumal, zda stěžovatel doložil svá tvrzení o hrozícím závažném zásahu
do jeho soukromého a rodinného života.
[11] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel argumentoval také usnesením
o přiznání odkladného účinku ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, které se ovšem týká
typově zcela odlišné věci, než je nyní řešená, a to uvedení honitby do souladu se zákonem
o myslivosti. Ve zmiňovaném usnesení navíc není obsažena část textu, kterou stěžovatel z tohoto
usnesení „citoval“.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tvrzení, jimiž stěžovatel odůvodňuje
opodstatněnost svého návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nemohou vést
k tomu, aby bylo jeho žádosti vyhověno, neboť stěžovatel ve vztahu k uplatněným tvrzením
neunesl své důkazní břemeno. Nejenže stěžovatel nepodložil svou argumentaci o jemu hrozící
vážné újmě žádným důkazem, ale ani skutečnosti vyplývající ze správního spisu nevypovídají
o věrohodnosti stěžovatelových tvrzení - naopak jsou s nimi v rozporu.
[13] Stěžovatel uvádí, že na území České republiky pobývá se svou družkou Z. J. a její dcerou
S. Z., nar. roku X, občankou České republiky. Z protokolu o výslechu svědka, paní Z. J., ze dne
25. 11. 2008, sepsaného v rámci správního řízení ve věci stěžovatele, naproti tomu plyne, že paní
Z. J. je bývalou manželkou stěžovatele. Bývalí manželé se občas potkávají, neboť bydlí ve stejném
domě. Jejich společný syn W. F. žije v Číně u sestry paní Z. J. Sama svědkyně má další dítě,
dceru (nar. roku X), jejímž otcem je muž jménem P.; stěžovatel ji údajně již potkal,
když byla se svědkyní na procházce. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne
11. 1. 2009 pak vyplývá, že paní Z . J. bydlí se svou dcerou S. Z., jejímž otcem je V. P. (nar.
v Brně), na adrese H. 441/20, P. 9. Paní Z. J. předložila Policii České republiky osvědčení o
rozvodu manželů (pozn.: vzhledem k souvislostem lze mít za to, že jde o rozvod stěžovatele
s paní Z. J.), k němuž došlo dne 24. 8. 2003 v provincii Zhejiang v Číně. Policie dále zjistila,
že stěžovatel bydlí v přízemí stejného domu jako výše jmenovaná, kde obývá jednu místnost. Paní
Z. J. stvrdila, že se svým bývalým manželem nežije. V narativní části rozsudku Okresního soudu
v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009, č. j. 17 P 108/2007 – 134, založeného ve správním spise,
je uvedeno, že stěžovatel obývá jeden pokoj, který sdílí s dospělým kolegou. V záznamu Úřadu
městské části Prahy 9 o sociálním šetření provedeném dne 13. 1. 2012 se podává, že stěžovatel
má k dispozici místnost v suterénu, jež je vybavena pouze dvěma postelemi a kterou obývá
se svým spolubydlícím. V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí pak stěžovatel poukazuje
na to, že má na území České republiky syna R. N., nar. X, který je občanem České republiky,
přičemž posuzování hloubky vztahu mezi stěžovatelem a R. N. bylo předmětem správního řízení,
během něhož správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel souhlasil s prohlášením otcovství
pouze za účelem získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky (zákonnost
rozhodnutí založeném na tomto závěru bude předmětem meritorního přezkumu Nejvyšším
správním soudem).
[14] Ze správního spisu ani spisu městského soudu se tedy nepodařilo ověřit pravdivost
stěžovatelových tvrzení o tom, že Z. J. je družkou stěžovatele, se kterou stěžovatel žije ve
společné domácnosti. Taktéž v nich není obsažena informace, že stěžovatel a Z. J. mají
společnou dceru Z. Y. Na základě dokumentů založených ve spisech rovněž nelze dospět
k tomu, že si je stěžovatel blízký se S. Z.; naopak lze důvodně předpokládat, že se s ní stěžovatel
sotva zná. Sám stěžovatel přitom svá tvrzení nijak nedoložil. Nejvyšší správní soud proto nemá
za pravděpodobné, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, hrozí stěžovateli
vážná újma v důsledku zpřetrhání rodinných vazeb. V případě stěžovatele tedy nebyla osvědčena
existence ojedinělých okolností opodstatňujících výjimečné řešení jeho situace, potřebných pro
naplnění podmínky pro přiznání odkladného účinku (hrozící újma dosahující takové intenzity,
jako tomu bylo kupříkladu ve věcech uvedených v odst. [7] tohoto usnesení). Jelikož nebyla
splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již
Nejvyšší správní soud nezkoumal.
[15] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti stěžovatele
odkladný účinek. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá
své budoucí rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k přednostnímu režimu projednání
(§56 odst. 3 s. ř. s.) a obvyklé délce řízení před Nejvyšším správním soudem v typově obdobných
věcech lze očekávat vydání meritorního rozhodnutí v horizontu čtyř až osmi týdnů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu