ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.277.2016:20
sp. zn. 2 Azs 277/2016 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: A. L., zast. Mgr.
Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 8. 2015, č. j. OAM-501/ZA-ZA04-P16-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2 Az 34/2015 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Lilianě Křístkové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jako stěžovatelka, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
Tím žalovaný stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v žádosti tvrdila, že je členkou církve víry adventistů sedmého dne a že by z tohoto
důvodu tohoto svého náboženského vyznání mohla být na Ukrajině perzekvována. Rovněž
vyjadřovala své obavy z možného trestního stíhání, které by vůči ní mohlo být na Ukrajině
zahájeno v souvislosti s budoucím odmítnutím uposlechnutí povolávacího rozkazu.
Žalovaný na základě jím shromážděných podkladů dospěl k závěru, že osoby jiného
než pravoslavného křesťanství (tedy ani adventisté sedmého dne) nejsou na Ukrajině, v oblasti
posledního místa pobytu stěžovatelky (Čerkaská oblast), terčem jakéhokoliv pronásledování
a ukrajinské státní orgány či bezpečnostní složky proti nim nijak negativně nezasahují. Rovněž
uvedl, že je zcela zjevné, že stěžovatelka nebyla a nebude v případě návratu na Ukrajinu
subjektem mobilizace, neboť žen se mobilizace netýká. Ze stěžovatelkou líčených incidentů,
při kterých měla být ještě za svého setrvávání na Ukrajině vystavena násilí kvůli svému
náboženskému vyznání, pak nelze dle žalovaného vyvozovat, že by se snad mělo jednat
o oficiální ukrajinskou politiku. Mohlo se jednat toliko o projevy agrese soukromých osob, které
nelze přičítat oficiálním ukrajinským mocenským strukturám; tyto navíc dle líčení stěžovatelky
nedosahovaly intenzity nutné pro konstataci porušení základních lidských práv stěžovatelky.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelkou
zmiňované obavy z návratu do její vlasti pochází z neověřených zdrojů, nejsou ničím podloženy
a jsou natolik obecné a neurčité, že nemůžou převážit oficiální zprávy nevládních organizací,
které jako podklady svého rozhodnutí shromáždil žalovaný. Soud se ztotožnil se zjištěním
žalovaného, dle kterého nebylo prokázáno, že by osoby v Čerkaské oblasti byly pronásledovány
z důvodů vyznání jiného než pravoslavného křesťanství. Ačkoli stěžovatelka v řízení o žádosti
žalovanému sdělila, že ve vlasti kvůli svému vyznání čelila útokům (i fyzickým) jednotlivých osob,
není pochyb o tom, že takové osoby nebyly nadány výkonem ukrajinské státní moci,
a stěžovatelka netvrdí, že u ukrajinských bezpečnostních složek aktivně hledala zastání.
Dle městského soudu nelze stěžovatelkou popisované jednorázové fyzické napadení považovat
za azylově relevantní skutečnost, neboť případná újma jím způsobená nedosáhla náležité
intenzity. Městský soud dále shledal, že stěžovatelkou namítaná nevraživost některých skupin
obyvatel Ukrajiny vůči příslušníkům církve víry adventistů sedmého dne, která má pramenit
z nesouhlasu takových skupin s přesvědčením adventistů o nutnosti odmítnutí účasti na bojích,
nemůže sama o sobě představovat azylově relevantní skutečnost. Námitku o vybočení
žalovaného z mezí správního uvážení ve vztahu k posouzení možnosti udělení azylu podle
§14 označil městský soud za zcela obecnou a neurčitou, přičemž zároveň konstatoval
dostatečnost odůvodnění rozhodnutí žalovaného co do neudělení humanitárního azylu. Stejně
tak shledal městský soud dostatečným zjištění skutkového stavu bezpečnostní situace
na Ukrajině, přičemž i v dalších ohledech dostál žalovaný povinnosti zjistit skutkový stav,
o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném
znění).
Stěžovatelka podává kasační stížnost z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Obecně tak tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení; dále pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
a konečně i pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem.
Konkrétně stěžovatelka namítá, že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný
postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě
zjištěného stavu věci dle §3 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu
s ustanovením §14, §14a, §17 odst. 2 a §53a odst. 4 azylového zákona. Stěžovatelka v průběhu
řízení uvedla azylově relevantní důvody, ale žalovaný se s tvrzenými skutečnostmi nevypořádal.
Válečný konflikt způsobil změnu postoje většiny obyvatel Ukrajiny k příslušníkům církve víry
adventistů sedmého dne proto, že jejich víra nepřipouští účast na ozbrojených konfliktech.
Dle stěžovatelky je jednoznačné, že její návrat do země původu se neobejde bez následků.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž stručně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal
její kasační stížnosti odkladný účinek. Soud o této žádosti nerozhodoval, neboť v této věci
má kasační stížnost odkladný účinek již ze zákona (§32 odst. 5 ve spojení s §32 odst. 2 zákona
o azylu).
Jelikož kasační stížnost je přípustná a jsou splněny další podmínky řízení, zabýval
se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. posouzením přijatelnosti kasační stížnosti, tedy
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Pokud
by tomu tak nebylo, kasační stížnost by bylo třeba jako nepřijatelnou odmítnout.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, z něhož mimo jiné plyne,
že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ O přijatelnou kasační
stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu
nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V nyní projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky kasační soud neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatelka pro přijatelnost kasační stížnosti výslovně
neargumentuje. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než posuzovat otázku přijatelnosti
stížnosti toliko na základě vznesené kasační argumentace.
Kasační stížnost se v první řadě nedotýká takových právních otázek, o kterých by dosud
Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti nepojednal. Problematikou důvodnosti
obav žadatele o mezinárodní ochranu z pronásledování na Ukrajině na základě jeho
náboženského vyznání, rovněž vyznavače víry adventistů sedmého dne, se Nejvyšší správní soud
v minulosti zabýval. V usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 – 77, Nejvyšší správní
soud shledal, že „Je možné v obecné rovině konstatovat, že ukrajinský právní systém poskytuje obětem
kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných státních
orgánů (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 Azs 8/2011 – 69,
www.nssoud.cz). Pokud jde o ochranu konkrétně příslušníků Církve adventistů sedmého dne na Ukrajině,
již žalovaný i městský soud zdůraznili, že z adresných zpráv, které si k této otázce žalovaný obstaral,
jednoznačně vyplývá, že tato církev je na Ukrajině registrována a oficiálně uznávána a orgány veřejné moci
jí žádným způsobem nebrání, aby svobodně vykonávala svoji činnost. I přes tvrzenou obavu stěžovatele nelze tedy
dovodit, že by státní orgány zjevně nebyly schopny či ochotny poskytnout stěžovateli před útoky řadových
pravoslavných věřících adekvátní ochranu, pokud by stěžovatel takovou ochranu vyhledal. Jestliže tak neučinil,
nemohla být efektivita takové případné ochrany v daném případě žalovaným ani správními soudy posouzena.“
Ani v nynějším případě se stěžovatelka ve své vlasti neobrátila na orgány veřejné moci. Z výtisků
článků internetového zpravodajství obsažených ve správním spise přitom nevyplývá,
že by se situace ve vlasti stěžovatelky měla podstatně změnit, a nevyplývá to ani z žalovaným
shromážděných podkladů.
Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani obecně formulovaná kasační námitka,
spočívající v tvrzení nedostatečného přezkoumání rozhodnutí žalovaného městským soudem.
Nejvyšší správní soud může, v rovině obecnosti srovnatelné s obecností formulace dané stížní
námitky, konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku pojednává o všech žalobních
námitkách, přičemž je patrné, z jakých důvodů posoudil městský soud žalobní argumentaci
za lichou, mylnou či vyvrácenou. Výrok napadeného rozsudku je zcela srozumitelný a v zásadě
odpovídá dalšímu odůvodnění.
Nejvyšší správní soud podotýká, že zaznamenal vadu napadeného rozsudku, spočívající
v části odůvodnění pojednávající o způsobu, jakým městský soud rozhodl o nákladech řízení
o žalobě. Městský soud rozhodoval o odměněn ustanovené zástupkyně, ovšem v odůvodnění
uvedl, že stěžovatelka (žalobkyně) byla ve věci úspěšná, ačkoli dle výroku I. napadeného
rozsudku, stejně jako ze zbývajícího odůvodnění rozsudku je zřejmé, že žaloba byla městským
soudem zamítnuta. Městský soud tedy uvedl zjevně nesprávně, že stěžovatelka byla v řízení
o žalobě úspěšná, a že jí přiznává náhradu nákladů tohoto řízení. Dle Nejvyššího správního
soudu se však nejedná o vadu, která by mohla mít vliv na rozhodnutí samé (tedy výrok
napadeného rozsudku). Stěžovatelka tuto vadu napadenému rozsudku nevytkla; navíc
pak s ohledem na ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, kterou
je brojeno pouze proti výroku o nákladech řízení. Logicky pak ani nemůže být jediným důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku právě nesoulad výroku o nákladech a části odůvodnění
rozsudku ani tehdy, shledá-li Nejvyšší správní soud přítomnost takové vady nad rámec
uplatněných stížních námitek.
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, odmítl ji pro nepřijatelnost ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto za přiměřeného užití ustanovení §60 odst. 3
věty první ve spojení s §120 s. ř. s. Dle ustanovení §60 odst. 3 věty první s. ř. s. nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Obdobně je tedy třeba postupovat i v případě, byla-li odmítnuta kasační stížnost. S ohledem
na uvedené tak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením městského soudu ze dne 9. 10. 2016, č. j. 2 Az 34/2015 – 23, byla stěžovatelce
ustanovena zástupkyní Mgr. Liliana Křístková, advokátka se sídlem nám. I. P. Pavlova 1785/3,
Praha 2. Dle ustanovení §35 odst. 8 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát,
účastníka i v řízení o kasační stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém
případě stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni
stěžovatelky odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti, za jeden úkon právní služby,
spočívající v podání kasační stížnosti, v celkové výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky). Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky je plátkyní daně z přidané hodnoty,
je odměna dále navýšena o částku odpovídající této dani, kterou je povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená dle citovaného zákona,
činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené zástupkyně činí částku ve výši 4114 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního
soudu na účet, který Nejvyššímu správnímu soudu sdělila ve vyčíslení nákladů ze dne
24. 10. 2016.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu