ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.298.2015:29
sp. zn. 2 Azs 298/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce A. H. R.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem v Praze 8,
Karolínská 654/2, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie
Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558,
proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112953-42/ČJ-2015-020023, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 10 A 202/2015 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112953-42/ČJ-2015-020023, rozhodla
žalovaná o tom, že se podle ustanovení §124 odstavec 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o pobytu), žalobci prodlužuje doba zajištění za účelem jeho správního vyhoštění, stanovená
rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015, č. j. KRPC-112953-12/ČJ-2015-020023, o třicet dnů.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 10 A 202/2015 – 12. Dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné. Pokud žalobce
namítal nepřiměřenost materiálních podmínek svého zajištění, vedoucích k porušení ustanovení
článku §5 odstavce 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, krajský
soud odkázal na ustanovení §130 odstavec 2 zákona o pobytu, podle něhož zařízení pro zajištění
cizinců provozuje Ministerstvo vnitra prostřednictvím jím zřízené organizační složky Správy
uprchlických zařízení. Žalobou poukazované nedostatky zařízení pro zajištění cizinců nespadají
pod zákonnou pravomoc žalované a namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění
z důvodu nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro tento nedostatek pravomoci
vůbec dovozovat.
Ve vztahu k žalobní námitce ohledně porušení článku 5 odstavce 4 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Evropská úmluva), v níž žalobce namítal,
že v důsledku nedostatečné právní pomoci v zařízení pro zajištění cizinců nebyl schopen
zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění, krajský soud uvedl, že ani tato okolnost nemůže
být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobce
za účelem jeho správního vyhoštění. Soud dovodil, že pokud by žalobci bylo bráněno v přístupu
k právní pomoci ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu
například v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu,
avšak tuto možnost žalobce ani v době, kdy byl již zastoupen právním zástupcem, nevyužil.
Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž se žalovaný správní
orgán nezabýval realizovatelností žalobcova vyhoštění. Podle názoru krajského soudu žalovaná
v rozhodnutí uvedla, proč považuje důvody žalobcova zajištění za nadále trvající, a opětovně
zdůvodnila, proč nepovažuje přijetí zvláštního opatření za účelem vycestování za dostačující.
Povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencionalitou realizace správního vyhoštění
cizince nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy
skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude
možná. V posuzované věci tomu tak nebylo a ani žalobce takovou skutečnost neuvedl v rámci
správního řízení ani v podané žalobě. Krajský soud po posouzení všech skutkových okolností
věci neshledal žádný důvod, který by měl žalovanou vést k závěru, že k realizaci správního
vyhoštění nedojde a v řízení tak nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru
o nereálnosti, potencionální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce.
II. Kasační stížnost stěžovatele a vyjádření žalovaného
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že stížnost podává z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odstavec 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen s. ř. s.), pro nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, v jehož důsledku došlo k porušení ustanovení
článku 5 odstavec 1 a článku 5 odstavec 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Stěžovatel namítl, že přiměřenost podmínek zajištění je okolností, kterou se žalovaný
správní orgán a následně i krajský soud musely zabývat. Podle ustanovení §2 odstavec 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je povinností správního orgánu
zajistit soulad jeho rozhodnutí nejen s vnitrostátními zákony, ale též s mezinárodními smlouvami.
Pokud jde o soud, rozsah přezkumu rozhodnutí o zajištění musí být vždy uskutečněn v takové
míře, aby zahrnoval veškeré aspekty mající vliv na zákonnost či nezákonnost zajištění
jako takového. V případě stěžovatele nelze považovat rozsah soudního přezkumu za dostatečný,
a tím dochází k porušení práva zajištěného cizince na účinný prostředek nápravy podle
ustanovení článku 5 odstavec 4 Evropské úmluvy. Podle názoru stěžovatele nemůže obstát
ani tvrzení krajského soudu o tom, že vytváření přiměřených materiálních podmínek zajištění
není v kompetenci žalovaného správního orgánu. Po žalovaném lze žádat, aby se s úrovní
materiálních podmínek zajištění seznámil, a jestliže tyto podmínky v určitém zařízení pro zajištění
cizinců příslušným mezinárodním smlouvám neodpovídají, může správní orgán o zajištění
rozhodnout jen tehdy, proběhne-li výkon zajištění v jiném zařízení, a není-li takového zařízení,
pak k zajištění cizince nesmí dojít. Bylo-li rozhodnutí o zajištění přesto vydáno, je povinností
soudu na návrh cizince takové rozhodnutí zrušit.
Pokud jde o přístup k právnímu poradenství, je třeba jej považovat za důležitý prvek
zkoumaných podmínek zajištění (stěžovatel zmínil rozsudek velkého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi vs Velká Británie) a povinnost zajistit dostupné
právní poradenství tak, jak je koncipována Evropskou úmluvou a právem Evropské unie,
je povinností pozitivní, neomezuje se pouze na zákaz bránění v přístupu k právní pomoci,
jak uvádí krajský soud. Nesplnění této povinnost musí být v rámci přezkumu zákonnosti
zajištění zohledněn. V případě stěžovatele nedostatečný přístup k právní pomoci způsobil, že více
než 70 dnů stěžovatel nemohl realizovat svá práva na přezkum zajištění soudem.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti dále namítl, že v důsledku nesprávného právního
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení bylo porušeno ustanovení
§124 odstavec 1 zákona o pobytu ve spojení s článkem 15 odstavec 4 Směrnice Evropského
parlamentu a Rady ze dne 16. 12. 2008, č. 2008/115/ES a článek 5 odstavec 1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedených ustanovení vyplývá identický
požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění bylo nařízeno pouze v případě, že existuje
reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn.
Správní orgány jsou tak povinny při rozhodování o zajištění cizince vážit, zda je výkon správního
vyhoštění alespoň potencionálně možný. Podle názoru stěžovatele může mít objektivní překážka
realizace vyhoštění nejen právní, ale i faktický charakter. Takovou překážkou je i absence
cestovního dokladu spojená s neochotou nebo neschopností zastupitelského úřadu země původu
cizinci cestovní doklad vydat v průběhu doby, po kterou může být cizinec zajištěn. Stěžovatel
má za to, že fakt, že cizinec nedisponuje cestovním dokladem, nemůže automaticky vést k závěru,
že realizace správního vyhoštění není možná, a zároveň ani fakt, že určitý proces získávání
cestovního dokladu probíhá, nemůže být hodnocen v tom smyslu, že realizace správního
vyhoštění možná bude. Proces získávání cestovního dokladu tak může odůvodnit závěr
o reálnosti předpokladu pro vyhoštění jen tehdy, je-li rovněž reálné, že se takový doklad
v průběhu zajištění cizince podaří získat. Žalovaný správní orgán ani krajský soud však žádný údaj
svědčící o reálnosti předpokladu pro získání náhradního cestovního dokladu ve svých
rozhodnutích neuvedly. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na informace, získané
od Ředitelství služby cizinecké policie na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, podle nichž za období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 bylo občanům Afghánistánu
uloženo celkem 47 správních vyhoštění, realizováno však nebylo ani jediné. Z uvedeného
stěžovatel dovozuje, že v době vydání napadeného rozhodnutí existoval odůvodněný předpoklad,
že k vyhoštění stěžovatele do země původu nikdy reálně nedojde. Již v době vydání
napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění disponoval žalovaný správní orgán informacemi
o tom, že vyhošťování cizinců do Afghánistánu (zejména pokud nemají cestovní doklad)
se dlouhodobě nedaří. Žalovaný neuvedl žádný údaj, který by odlišoval případ stěžovatele
od ostatních případů neúspěšně vyhošťovaných Afghánců a který by svědčil o reálnosti
předpokladu jeho vyhoštění. Krajský soud nesprávně dovodil, že správní orgán takovou
povinnost neměl.
Žalovaný správní orgán se k obsahu kasační stížnosti ve lhůtě stanovené soudem
nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (ustanovení §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně vyložil naplnění
podmínek pro prodloužení zajištění.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
K zajištění žalobce došlo dne 6. 8. 2015 ve 22.10 hodin z důvodu jeho neoprávněného
vstupu a pobytu na území České republiky. K neoprávněnému vstupu a následnému pobytu
na území České republiky bylo žalobcem v rámci podání vysvětlení, jehož obsah je zachycen
v protokolech ze 7. 8. 2015 a 8. 8. 2015, sděleno, že v Evropské unii nežádal nikde o udělení
mezinárodní ochrany. Žalobce uvedl, že z Afghánistánu utekl již jako dítě s rodiči. Poté žil
v Íránu až doposud. V Íránu žil celou dobu „na černo“ a měl být vrácen do Afghánistánu,
proto se rozhodl odejít do Německa. V Německu nemá žádné konkrétní místo vybrané, v České
republice zůstat nechce. Před zadržením v České republice byli na cestě asi dva měsíce. Žalobce
cestoval přes Turecko, Řecko, Makedonii a Maďarsko, a to za pomocí placených převaděčů.
V nákladním automobilu, ve kterém byl zadržen, měl být převezen do Německa. Z protokolu
o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 8. 2015 dále vyplývá, že žalobce nemá cestovní
doklady, disponuje částkou asi 300 Euro a nějakými forinty. Na tomto území žalobce nemá žádné
příbuzné, žádné příbuzné nemá ani v jiném členském státě EU. Ke svému zdravotnímu stavu
žalobce uvedl, že nemá žádné zdravotní potíže. Žalobce výslovně uvedl, že z území členských
států EU nevycestuje, že chce co nejdříve požádat o azyl v Německu.
Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015, č. j. KRPC-112953-12/ČJ-2015-020023, byl žalobce
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem jeho správního
vyhoštění. Doba trvání tohoto zajištění byla podle ustanovení §124 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena v délce šedesát dní. Žalovaná
v odůvodnění rozhodnutí konstatovala, že žalobce svým neoprávněným pobytem na území České
republiky bez platného cestovního dokladu a víza porušil ustanovení §103 písm. n) zákona
o pobytu cizinců. Z jednání žalobce je patrné nebezpečí, že si v důsledku porušování pobytového
režimu neopatří náhradní cestovní doklad a z území Evropské unie nevycestuje. Vzhledem
k tomu, že žalobce na území České republiky neoprávněně pobývá již ode dne 6. 8. 2015
a s ohledem na zmíněné nebezpečí jeho dobrovolného nevycestování z území členských států
Evropské unie, není přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování z území podle ustanovení
§123b zákona o pobytu cizinců postačující. Žalobce není na území České republiky vázán
žádnými rodinnými, pracovními ani jinými vazbami, které by mu bránily opustit území tohoto
státu. Žalobce navíc nemá dostatečnou finanční hotovost. Doba zajištění byla stanovena
s ohledem na složitost přípravy realizace správního vyhoštění, kdy žalobce nedisponuje žádným
platným dokladem totožnosti. Příslušný doklad je nutné obstarat prostřednictvím Ředitelství
služby cizinecké policie v Praze. Žalovaná předpokládá, že doklady budou opatřeny v rámci doby,
po kterou žalobce bude za účelem správního vyhoštění zajištěn.
Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015 bylo konstatováno,
že vycestování žalobce do země jeho státní příslušnosti pobytu je možné. Ministerstvo
ve svém rozhodnutí nedospělo k závěru, že by žalobci v jeho vlasti byl uložen trest smrti
či že by mu uložení tohoto trestu hrozilo. Žalobce rovněž neuvedl žádné relevantní okolnosti
svědčící o možném hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Podání žádosti
o mezinárodní ochranu z důvodu mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu
žalobce, přestože mu v tom žádné objektivní překážky nebránily, nevyužil, naopak se vědomě
nelegálně pohyboval na území České republiky, kdy jeho cílovou zemí bylo Německo. Lze tudíž
pochybovat o pravdivosti jím tvrzených obav z návratu do domovského státu.
Rozhodnutím žalované ze dne 12. 8. 2015, č. j. KRPC-112953-32/ČJ-2015-020023,
byl žalobce na základě ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a bod 2 zákona o pobytu cizinců
vyhoštěn. Doba, po kterou byl žalobci zakázán vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena v délce jednoho roku. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalobce svým jednáním
naplnil ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, když na území České
republiky pobýval ode dne 6. 8. 2015 neoprávněně, tedy bez platného povolení k pobytu či víza
a dále bez platného cestovního dokladu. Na území České republiky nemá žalobce žádné rodinné
ani jiné vazby, nemá zde majetek a jeho věk i zdravotní stav umožňují jeho návrat
do domovského státu. Vycestování žalobce do domovského státu bylo shledáno možným,
a to i na základě Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, které je pro výrokovou část
rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce závazné. Délka správního vyhoštění byla stanovena
s ohledem na závažnost žalobcova protiprávního jednání.
Dne 2. 10. 2015 bylo pod č. j. KRPC-112953-42/ČJ-2015-020023 vydáno rozhodnutí,
kterým byla podle ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci prodloužena doba
zajištění o třicet dnů. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná neshledala
zvláštní opatření za účelem vycestování podle ustanovení §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců dostačujícím, neboť důvody zajištění žalobce i nadále trvají a hrozí reálné nebezpečí,
že žalobce ze schengenského prostoru nevycestuje. Doba, po kterou bylo zajištění žalobce
prodlouženo, koresponduje s předpokládanou složitostí přípravy výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění žalobce, a to především vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nedisponuje žádným
platným dokladem totožnosti. Uvedený doklad je nutné opatřit prostřednictvím Ředitelství služby
cizinecké policie Praha, které žalovanou dne 29. 9. 2015 informovalo o probíhajících konzultacích
žalobce s afghánským konzulem právě za účelem vydání příslušných dokladů.
Správností, respektive zákonností napadeného rozhodnutí, se Nejvyšší správní soud
zabýval při věcném posouzení ostatních kasačních námitek vztahujících se k prodloužení zajištění
stěžovatele za použití ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto
ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně
rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění. Z dikce ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává,
že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu
správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné
k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Podle ustanovení §126 písm. a) zákona
o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále
trvají.
Podstata věci tedy spočívá v otázce aplikovatelnosti vnitrostátní právní úpravy, týkající
se zajištění cizince, které představuje mimořádný institut umožňující policii zásadním způsobem
zasáhnout do práva na osobní svobodu. Toto právo je jednou ze základních součástí
nedotknutelnosti člověka a je výslovně zaručeno v článku 8 Listiny základních práv a svobod
jako součásti ústavního pořádku České republiky, kterou je ve smyslu judikatury Ústavního
soudu i Úmluva, jakožto ratifikovaná a vyhlášená smlouva o lidských právech a základních
svobodách; k tomu srov. zejména nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publikovaný
pod č. 403/2002 Sb. či nález ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02, publikovaný pod č. 54,
sv. 30, str. 65 Sb. n. u. US, oba dostupné též z http://nalus.usoud.cz.
Úmluva upravuje právo na svobodu a osobní bezpečnost v článku 5, který má výsadní
postavení, neboť osobní svoboda je jedním z nejdůležitějších základních práv. Jeho důležitost
je navíc zdůrazněna tím, že na rozdíl od dalších základních práv, která chrání tělesnou bezpečnost
jednotlivce – právo na život (čl. 2) či právo nebýt mučen (čl. 3), je do práva na osobní svobodu
v praxi poměrně často zasahováno právě v souvislosti s realizací nejrůznějších případů zbavení
osobní svobody, mezi které patří též zajištění cizince za účelem správního vyhoštění.
Jedná se o takový zásah do osobní svobody cizince, který může být proveden „pouze v souladu
se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána“, jak vyjádřil
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, publikovaném pod č. 115, sv. 53,
str. 427 Sb. n. u. US, v němž se zabýval ústavností právní úpravy zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění.
Jednotlivé typové případy dovoleného zbavení osobní svobody jsou taxativně vypočteny
v článku 5 odst. 1 písm. a) až f) Úmluvy, přičemž zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
je zařaditelné pod poslední z nich: „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo
jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání“.
Dané ustanovení je důsledkem toho, že jednotlivé státy mají zcela legitimní zájem
kontrolovat vstup cizinců na své území, jakož i jejich další pobyt a vycestování, jež vychází
z ustáleného mezinárodního práva a obsahuje v sobě i oprávnění zajistit cizince za účelem
správního vyhoštění. Zajištění těchto cizinců, včetně žadatelů o azyl (mezinárodní ochranu),
tak může být slučitelné s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, což ovšem ještě samo o sobě není
dostatečné pro přijetí závěru, že zbavení osobní svobody proběhlo v souladu se všemi požadavky
čl. 5 Úmluvy. Zbavení svobody totiž musí být především v souladu se základním cílem
citovaného článku, kterým je chránit právo na osobní svobodu a zajistit, aby jí nikdo
nebyl svévolně zbaven, jak připomněl Evropský soud pro lidská práva mj. v rozsudku ze dne
27. 11. 2008 ve věci Rashed v. Česká republika, č. 298/07, přístupný z http://echr.coe.int.
Zabránit svévolnému a neospravedlnitelnému zbavení svobody je tak nutno považovat
za koncept, který je klíčový, a to nejen ve vztahu k jednotlivým případům zbavení
svobody, ale vůbec k celému článku 5 Úmluvy, který právě pro účely jeho dodržení definuje
v odst. 2, 3 a 4 určitá práva osob zbavených svobody. Konkrétně v článku 5 odst. 4 Úmluvy
je stanoveno obecné právo každého, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem,
podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody
a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Jedná se o právo, kterého se mohou
dovolávat všechny osoby zadržené z jakéhokoli důvodu uvedeného v čl. 5 odst. 1 Úmluvy,
tj. i cizinci v případě zajištění za účelem správního vyhoštění. V situacích, kdy cizinci bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění správním orgánem, přitom nabývá čl. 5 odst. 4 Úmluvy na významu,
neboť garantuje přezkoumání takového rozhodnutí nezávislým soudem, který musí
mít pravomoc nařídit propuštění, jak judikoval Evropský soud pro lidská práva nejnověji
v rozsudku ze dne 25. 10. 2012 ve věci Buishvili vs. Česká republika, č. 30241/11. Urychlená
možnost soudní kontroly v tomto směru představuje záruku zákonnosti správního rozhodnutí
o zajištění cizince.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu představuje odůvodnění rozhodnutí o zajištění
(a též prodloužení zajištění cizince) relevantní faktor při posuzování, zda zbavení svobody
dotčené osoby bylo či nebylo svévolné. Nejdůležitější částí rozhodnutí o zajištění cizince je sice
ta část výroku, jíž se vyslovuje samotné zajištění, avšak jeho obligatorní součástí je též určení
doby trvání zajištění, které má povahu vedlejšího ustanovení. Řádně odůvodněny přitom musí
být všechny části výroku tohoto správního rozhodnutí, tj. i jeho vedlejší ustanovení,
a to tím spíše, že stanovení doby trvání zajištění musí spočívat na úvaze nejen o předpokládané
složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění, ale i ohledně dalších mezí vlastního výkonu
veřejné moci v právním státě, jako je zákaz diskriminace či respekt k principu proporcionality.
Ostatně i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že délka zajištění nesmí
přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli; viz stěžovatelem citované
rozhodnutí velkého senátu ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi v. Velká Británie, č. 13229/03.
Nejvyšší správní soud dále předesílá, že zajištění za účelem správního vyhoštění,
upravené v ustanovení §124 zákona o pobytu cizinců, představuje implementaci článku 15
stěžovatelem citované Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne
16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též „návratová směrnice“).
Podle článku 15 odst. 1 návratové směrnice „nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna
jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka
třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména
v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu
či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud
jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“
Z výše popsaného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná prodloužení doby zajištění
odvíjela od předchozího rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Nejvyšší správní soud opakovaně
vyslovil, že „[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující
na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu
detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování
o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení
a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností budou důvody
pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince,
proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat“ (viz rozsudky ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 1 As 90/2011 – 124, publikovaný pod č. 2936/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 31. 3. 2013,
č. j. 1 As 71/2012 – 46, případně rozsudek ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59).
K obsahu prvé námitky, uvedené v kasační stížnosti, podle níž nepřiměřenost
materiálních podmínek zajištění stěžovatele vedla k porušení článku 5 odst. 1 Evropské
úmluvy, je třeba uvést, že stěžovatel v podané žalobě tvrdil, že Zařízení pro zajištění cizinců
neskýtá dostatečné podmínky pro realizaci zajištění cizinců. K tomuto žalobce blíže poukázal na
neadekvátnost ubytování, nedostatečnou zdravotní pomoc, absenci volnočasových aktivit,
nedostatečnost stravování a rovněž na nekvalifikovanost tamějšího personálu.
Krajský soud při vypořádání této námitky, která byla součástí již žalobních námitek, uvedl,
že podle ustanovení §130 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zařízení provozuje Ministerstvo vnitra
prostřednictvím jím zřízené organizační složky. Touto organizační složkou je Správa uprchlických
zařízení (viz statut organizační složky státu schválený Ministerstvem vnitra dne 17. 9. 2002
pod č. j. UT-241/2002). Z článku II odst. 1 písm. e) statutu Správy uprchlických zařízení vyplývá,
že na základě dohody s Policií ČR zajišťuje služby při provozování zařízení pro zajištění cizinců
podle zákona o pobytu cizinců. Z článku II odst. 2 písm. i) statutu dále vyplývá, že Správa
uprchlických zařízení zabezpečuje služby související s ubytováním cizinců v zařízení pro zajištění
cizinců. Z uvedeného krajský soud dovodil, že žalobcem poukazované nedostatky Zařízení
pro zajištění cizinců nespadají pod zákonnou pravomoc žalované, nýbrž pod pravomoc Správy
uprchlických zařízení a namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu
nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro nedostatek pravomoci žalované v této
oblasti vůbec dovozovat. K namítaným nedostatkům předmětných zařízení krajský soud nad
rámec uvedl, že je věcí moci výkonné jako celku, aby lidsko-právní imperativy týkající se zajištění
cizinců byly respektovány a aby byla učiněna příslušná opatření vedoucí k zabránění porušování
těchto lidských práv.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu s těmito závěry nelze souhlasit do té míry,
že v případě zjištěných, osvědčených či prokázaných nedostatečných podmínek pro realizaci
zajištění je to právě správní orgán, který rozhoduje o zajištění a jeho prodloužení, komu
ustanovení §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců ukládá povinnost posuzovat zákonné
podmínky zajištění. Lze si proto představit situaci, kdy úroveň materiálních podmínek zajištění
bude předmětem dokazování ve správním řízení. Zároveň lze přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí,
že jestliže tyto podmínky dostupné v určitém zařízení pro zajištění cizinců příslušným
mezinárodním smlouvám neodpovídají, může správní orgán o zajištění rozhodnout jen tehdy,
proběhne-li výkon zajištění v jiném zařízení, a není-li takového zařízení, pak k zajištění cizince
nesmí dojít. Bylo-li rozhodnutí o zajištění přesto vydáno, je povinností soudu na návrh cizince
takové rozhodnutí zrušit.
Zároveň je však třeba zdůraznit, že stěžovatel formuloval tuto námitku v obecné rovině,
když již v podané žalobě pod bodem III/1 nejprve zdůrazňoval dílčí závěry z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva a skutečnost, že požadovaný standard zacházení s osobami
zbavenými svobody vychází i z mezinárodně uznávaných standardů, definovaných jinými orgány
a organizacemi, přičemž podle tvrzení stěžovatele ústřední úlohu hrají doporučení Evropského
výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (zkráceně
CPT). Pokud však jde o zcela konkrétní námitky, které by bylo možno vztáhnout k nyní
posuzované věci, tj. k tvrzení stěžovatele ohledně jeho skutečných podmínek, namítal stěžovatel
v podané žalobě nedostatečnost uzpůsobení prostoru, který žalobce obývá (namítal, že ZZC
navozuje dojem vězeňského prostředí), nedostatečnost přístupu k právní pomoci (k tomuto bodu
viz dále, neboť jej stěžovatel učinil samostatným bodem kasační stížnosti proti rozsudku
krajského soudu), nedostupnost zdravotní péče, nedostupnost volnočasových aktivit, sníženou
dostupnost a přiměřenost stravy a nedostatečnou kvalifikovanost personálu zařízení.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou uvedenou námitku nezákonnosti rozhodnutí
krajského soudu. Stěžovateli je možné přisvědčit v tom, že bylo vhodné, aby jeho žalobní
námitka, týkající se nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění stěžovatele, byla krajským
soudem vypořádána explicitně a jednoznačně. Z rozsudku krajského soudu však vyplývá,
že se krajský soud s předmětnou námitkou vypořádal, byť tak učinil pouze nepřímo,
a to tím, že uvedl, že posuzoval skutečnosti, které odůvodňují prodloužení zajištění,
přičemž je shledal souladnými s relevantní judikaturou. Rovněž lze za daných okolností
akceptovat konstatování krajského soudu, že při rozhodování o věci a odůvodnění svého
rozhodnutí postupoval přiměřeně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaného pod č. 1350/2007 Sb. NSS. Podle názoru
zdejšího soudu tak nedošlo k opomenutí žalobní námitky v podobě odpovídající stěžovatelem
uváděné judikatuře a dílčí nedostatek odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
tak nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít za následek jeho nezákonnost.
Argumentoval-li stěžovatel v kasační stížnosti judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva ohledně vhodnosti, místa a podmínek, ve kterých je zajištění cizince realizováno, opíral
tuto argumentaci především o rozsudek ze dne 25. 10. 1996 ve věci Chahal vs. Velká Británie,
a o rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi vs. Velká Británie.
Stěžovatel však v podané stížnosti neuvedl, v jakých konkrétních okolnostech spatřuje rozpor
nyní posuzované věci s citovanými rozhodnutími. Soudy v obou případech konstatovaly,
že „…aby zajištění nebylo možné označit jako svévolné, musí být provedeno v dobré víře; musí být úzce spojeno
s konkrétním důvodem zajištění, místo a podmínky zajištění by měly být přiměřené i s ohledem na to, že opatření
není aplikováno na osoby, které se dopustily trestného činu, ale na cizince, kteří často v důsledku obav o svůj život
uprchli ze země svého původu; délka zajištění by měla být přiměřená s ohledem na cíl, který zajištění sleduje. Musí
tak existovat vztah mezi důvodem, o který je přípustné omezení osobní svobody opřeno, a místem a podmínkami
detence.“
Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou argumentaci stěžovatele důvodnou
a přiléhavou. V prvé řadě je třeba vzít v úvahu to, že jím citované rozsudky ESLP byly vydány
v letech 1996 a 2008, tedy za zcela jiných podmínek, než v jakých došlo k zajištění a prodloužení
zajištění žalobce v posuzované věci. ESLP rozhodoval v době, kdy Evropu ještě nezasáhla
uprchlická krize, v důsledku níž v roce 2015 musela Česká republika do některého z trojice
detenčních zařízení umístit postupně 3.100 osob a kdy například v srpnu 2015 do Evropy
zamířilo okolo 190.000 běženců, z nichž branou některého z detenčních center v České republice
prošlo celkem 1.125 osob (statistické zdroje z www.idnes.cz, přístup dne 11. 1. 2016).
Stěžovatelem opakovaně zmíněný rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi se týká
zcela skutkově i právně odlišné situace, v níž se žalobce domáhal zrušení nařízení Komise (ES)
č. 954/2009 ze dne 13. října 2009 [1], kterým se po sto čtrnácté mění nařízení Rady (ES)
č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým
osobám a subjektům, spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem, na základě
kterého byl žalobce zapsán na seznam osob a subjektů, jejichž finanční prostředky a hospodářské
zdroje jsou zmrazeny.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je dále třeba vzít v úvahu skutečnost,
že stěžovatel se na základě vlastního rozhodnutí ocitl na území České republiky v rozporu s jejím
právním řádem, kdy neměl potřebné cestovní dokumenty a ani doklad osvědčující jeho osobní
totožnost. Není přitom rozhodné, že stěžovatel považoval Českou republiku pouze za průjezdní
zemi, protože směřoval – ryze z ekonomických důvodů – do Spolkové republiky Německo.
Český právní řád chrání společnost před volným pohybem osob, u nichž nelze jednoduchým
a jednoznačným způsobem prokázat jejich totožnost, a obsahuje i právní instituty,
jimiž se lze proti takovému nežádoucímu jevu bránit. Takovým institutem je i institut zajištění
cizince za účelem jeho správního vyhoštění a institut prodloužení takového zajištění
podle ustanovení §124 zákona o pobytu cizinců.
Byl-li tedy cizinec z uvedených důvodů zbaven osobní svobody a umístěn do zařízení
k tomu určeného, nebyly předpoklady takového postupu v podobě, v jaké je vymezil ESLP
ve výše citovaných rozsudcích, nikterak porušeny. Soud považuje za potřebné v této souvislosti
podotknout, že nelze spravedlivě požadovat, aby podmínky pobytu stěžovatele v zařízení
pro zajištění cizinců byly významně kvalitativně vyššího stupně, než je tomu u zařízení určených
pro pobyt jiných osob, které se na území České republiky dopustily protiprávního jednání.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud sice nemohl přisvědčit názoru krajského
soudu, vyjádřenému v napadeném rozsudku o tom, že zkoumání podmínek zajištění není
v pravomoci Policie České republiky, ale s ohledem na výše uvedené a pro posuzovanou věc
zcela specifické okolnosti bylo možno dovodit správnost závěru správních orgánů i krajského
soudu o tom, že podmínky pro vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem jeho
správního vyhoštění byly v případě stěžovatele splněny. Ani Nejvyšší správní soud tak nezjistil
takovou okolnost, která by nasvědčovala existenci objektivně zjistitelné skutečnosti, v jejímž
důsledku by pobyt stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců nebyl z důvodu nepřiměřených
materiálních podmínek možný.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti shodně jako v podané žalobě dále poukázal
na neadekvátní zajištění právní pomoci zajištěným cizincům, v důsledku které se mu nedostalo
možnosti zpochybnit již rozhodnutí o svém zajištění. Krajský soud k této námitce uvedl,
že porušení článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy, kdy žalobce v důsledku nedostatečné právní
pomoci v Zařízení pro zajištění cizinců nebyl schopen zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění,
neshledal, respektive že tato okolnost rovněž nemůže být předmětem soudního přezkumu
rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho správního
vyhoštění. Soud vyslovil závěr, že pokud by žalobci bylo bráněno v přístupu k právní pomoci
ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu v rámci žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle ustanovení §82 a následujících
s. ř. s. Tuto možnost však žalobce ke dni rozhodování soudu, tedy v době, kdy je řádně
zastoupen právním zástupcem, nevyužil, jak vyplývá z obsahu správního spisu i z obsahu
projednávané žaloby.
Nejvyšší správní soud nesdílí závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel mohl využít
institutu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu podle ustanovení §82 a následujících s. ř. s., neboť si lze jen stěží představit způsob,
jakým by mohl cizinec, neznalý právního řádu České republiky a pobývající v uzavřeném zařízení
pro zajištění cizinců, takovou žalobu formulovat.
Při úvahách o důvodnosti této stížní námitky vyšel Nejvyšší správní soud z obsahu
správního spisu, z něhož je patrno, že při vydání rozhodnutí o zajištění dne 8. 8. 2015,
č. j. KRPC-112927-12/ČJ-2015-020023, byl stěžovateli jeho obsah tlumočen tlumočníkem
z jazyka perského, o tlumočení právě z tohoto jazyka stěžovatel v předcházejícím řízení správní
orgán výslovně požádal. Stěžovateli bylo zároveň s rozhodnutím o jeho zajištění za účelem
správního vyhoštění poskytnuto poučení o nemožnosti uplatnění opravných prostředků
s odkazem na ustanovení §124 odstavec 2 zákona o pobytu cizinců, poučení o možnosti podat
žádost o propuštění ze zajištění (ustanovení §129a odstavec 1 zákona o pobytu cizinců)
a též poučení o možnosti podat ve třicetidenní lhůtě žalobu ve správním soudnictví u krajského
soudu, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodl (ustanovení §172 zákona
o pobytu cizinců, ustanovení §65 a následující s. ř. s.). Podle úředního záznamu Policie České
republiky ze dne 8. 8. 2015 stěžovatel nevyužil možnosti žádat o vyrozumění další osoby
a nevyužil práva na poskytnutí součinnosti k zajištění právní pomoci na vlastní náklady podle
ustanovení §24 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Součástí tohoto úředního záznamu byla i písemnost Práva osoby omezené na svobodě,
z níž Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl poučen mimo jiné i o svém právu kontaktovat
právního zástupce a právu na poskytnutí právní pomoci. Z obsahu spisového materiálu
nevyplývá, že by stěžovatel v době ode dne svého zajištění dne 8. 8. 2015 až do dne 30. 10. 2015,
kdy byl správním orgánem vydán příkaz k propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců,
učinil jakýkoli úkon, kterým by se domáhal využití svého práva na poskytnutí součinnosti
k zajištění právní pomoci.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za potřebné upozornit žalovanou
na skutečnost, že jí poskytované poučení v napadeném rozhodnutí o prodloužení zajištění
již nelze považovat za aktivní v části, týkající se oprávnění cizince podat podle ustanovení
§200o až §200u zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)
u příslušného okresního soudu návrh, aby soud nařídil jeho propuštění. Uvedená právní úprava
byla s účinností ode dne 1. 1. 2014 zrušena podle článku I zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Tato vada však podle názoru
Nejvyššího správního soudu nemá žádný dopad na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že k faktickému zásahu
do práv stěžovatele v důsledku nedostatečných materiálních podmínek v zařízení pro zajištění
cizinců nedošlo.
Třetím bodem podané kasační stížnosti brojil stěžovatel proti závěru krajského soudu
o nedůvodnosti jeho námitky proti postupu žalované, která se v napadeném rozhodnutí nikterak
nezabývala realizovatelností žalobcova vyhoštění. K tomuto stěžovatel blíže poukazoval
na skutečnost, že se žalované v době od 8. 8. 2015, kdy byl žalobce zajištěn, do 2. 10. 2015
nepodařilo opatřit jeho cestovní doklad. Stěžovateli je navíc známo, že se Policii ČR v době
od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 nepodařilo zrealizovat žádné z celkem 47 správních vyhoštění
cizinců. Podle názoru stěžovatele mohla žalovaná k prodloužení zajištění přistoupit pouze
v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění
skutečně vyhoštěn.
Nejvyšší správní soud na základě obsahu správního spisu ověřil, že po zajištění
stěžovatele na základě rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2015 byly podklady k ověření totožnosti
cizince u příslušného zastupitelského orgánu zaslány Krajskému ředitelství služby cizinecké
policie. Daný postup byl zvolen, neboť správní orgán provádí ověření totožnosti cizince
prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie. To oslovilo ve věci ověření totožnosti
stěžovatele a vydání dokladu pro návrat do domovského státu Velvyslanectví Islámské republiky
Afghánistán přípisem ze dne 26. 8. 2015.
Specifikovaná doba, po kterou od doby rozhodnutí o zajištění stěžovatele trvalo
zpracování a odeslání žádosti příslušnému zastupitelskému úřadu, se může jevit jako delší,
než bylo nezbytně nutné, avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci neshledal
Nejvyšší správní soud, že by pouze na základě této prodlevy bylo možné konstatovat, že správní
orgány nepostupovaly při přípravě vyhoštění stěžovatele s náležitou pečlivostí.
Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 8. 8. 2015 stanovil celkovou dobu pro zajištění
s ohledem na přibližnou dobu, za kterou zastupitelský úřad zpravidla ověří totožnost a vystaví
náhradní cestovní doklad, a dobu, po kterou trvá vyřízení nezbytných formalit. Dobu,
kterou vyřízení žádosti zastupitelským úřadem trvá, nemůže Policie České republiky
bezprostředně ovlivnit. Příslušný zastupitelský úřad, jak v dalším průběhu řízení vyšlo najevo,
nevyřídil žádost Policie České republiky ani v průběhu šedesáti dnů, o které bylo zajištění
stěžovatele prodlouženo. Z tohoto postupu zastupitelského úřadu v nynějším případě však
nelze v žádném případě dovodit, jak má za to stěžovatel, že by mělo být od počátku zajištění
jasné - či že by tak mělo vyjít najevo v průběhu zajištění, že spolupráce s tímto zastupitelským
úřadem nutně nepovede k žádnému výsledku, pročež by správní orgán neměl s ohledem
na faktickou nevyhostitelnost stěžovatele k jeho zajištění vůbec přistupovat. Žalovaný na základě
dřívějších zkušeností ze spolupráce s velvyslanectvím Afghánistánu měl naopak snahu v intencích
článku 15 odstavec 1 návratové směrnice stanovit co nejkratší dobu zajištění, což v daném
případě posléze vedlo k prodlužování této doby. Z napadeného rozhodnutí žalovaného rovněž
nevyplývá, že ověření totožnosti cizince a vystavení cestovního dokladu zastupitelským úřadem
trvá právě šedesát dní, ale jen to, že se jedná o dobu obvyklou pro vyřízení předmětných formalit.
Samotná rozhodnutí o zajištění stěžovatele a o prodloužení doby zajištění pak z hlediska
svého odůvodnění vyhovují požadavkům vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, dostupném na www.nssoud.cz, neboť žalovaná
ve smyslu ustanovení §68 odstavce 3 správního řádu svá rozhodnutí řádně odůvodnila,
a to mj. s ohledem na výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění
a s uvedením odhadu jejich časové náročnosti a zohlednění složitosti případu výkonu správního
vyhoštění.
V souvislosti s uvedeným je možné poznamenat, že ke složitosti předmětného případu
přispělo i to, že stěžovatel neměl platný cestovní doklad, naopak se při zadržení na území České
republiky nemohl prokázat jakýmkoli cestovním dokladem. Žalovaný při rozhodování o zajištění
stěžovatele a prodloužení doby zajištění rovněž zvažoval, zda by namísto zajištění nepřicházelo
v úvahu uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ustanovení §123b zákona
o pobytu cizinců; s ohledem na odůvodněné obavy z pokračování v neoprávněném pobytu
na území České republiky nebo na území členských států Evropské unie a při zohlednění
jeho osobních poměrů však bylo na místě rozhodnout o zajištění stěžovatele. Není-li ze strany
cizince potřebná součinnost poskytnuta, lze nepochybně využít - za splnění dalších zákonem
stanovených podmínek – maximální zákonem stanovený horní limit doby zajištění právě
z toho důvodu, že existují rozdíly v přístupu zemí původu cizince k ověření různých informací
o zajištěných osobách a proto platí, že čím méně cizinec v rámci řízení o zajištění spolupracuje,
tím obtížnější i časově náročnější je ověřování nezbytných informací o jeho osobě.
Právě proto, že se jedná o podstatný zásah do základních práv dané osoby, však
judikatura správních soudů již v minulosti dovodila, že skutečnost, že s cizincem bylo zahájeno
řízení o správním vyhoštění, nemůže sama o sobě odůvodnit jeho zajištění. Rozhodnutí
o zajištění cizince vydává policejní orgán v časové tísni, což s sebou jistě nese určité zestručnění
odůvodnění takového rozhodnutí, určité konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho zajištění
však uvést musí (stejně jako v řízení trestním při rozhodnutí o vzetí do vazby). Takovými
skutečnostmi může být především to, že cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon
o pobytu cizinců, a dále případy, kdy je evidován v evidenci nežádoucích osob (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 4 Azs 235/2005 - 60) nebo – jako je tomu
v nyní posuzovaném případě – existují konkrétní skutkové okolnosti, které neumožňují
správnímu orgánu s jistotou osvědčit osobní totožnost cizince pro chybějící doklady.
Dalším důležitým aspektem ochrany cizinců před případným nezákonným postupem
správních orgánů při jejich zajišťování je požadavek, aby zbavení osobní svobody podléhalo
rychlému soudnímu přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2009,
č. j. Aprk 12/2009 - 29). Krajský soud v daném případě přezkoumal rozhodnutí o zajištění
stěžovatele, učinil tak v relativně krátké době po podání žaloby a své závěry shrnul do podrobně
odůvodněného rozsudku. Nejvyšší správní soud přitom jeho závěry považuje za přesvědčivé.
Stěžovatel namítal, že zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců neplní v jejím případě
svůj účel, neboť existují důvodné pochybnosti o realizovatelnosti jeho vyhoštění.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 - 61, sice konstatoval, že „je třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování
o zajištění cizince zvážily, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný.“ Z toho však nelze
dovozovat, jak de facto činí stěžovatel, že je nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince
zajišťovaného podle uvedeného ustanovení bude skutečně možné. Postačí posouzení potenciality
vyhoštění. Ostatně, jak již bylo uvedeno výše, rozhodnutí o zajištění cizince je rozhodnutím
přijímaným správním orgánem v časové tísni, striktní lhůty jsou ode dne 1. 1. 2011 stanoveny
také pro soudní přezkum takového rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že ani správní orgán, ani soud
nemají v těchto řízeních prostor k podrobnějšímu posouzení dané otázky.
Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně určitě a srozumitelně
vyjádřil ke skutkovým i právním okolnostem, v nichž spatřuje nedůvodnost této námitky
stěžovatele. Zabýval se obecně známými skutečnostmi, že součinnost se zeměmi třetího světa,
mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů.
Zdůraznil, že v případě žalobce bylo zapotřebí ověřovat jeho totožnost v zemi původu
a vystavovat mu náhradní cestovní doklad. Oprávněně uzavřel, že tato skutečnost nemůže
automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce nebude možná. Žalovaná
vydání cestovních dokladů pro žalobce během doby, po kterou byl žalobce zajištěn,
předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila. Krajský soud vážil i skutečnost, že žalobce
svým negativním postojem vydání cestovních dokladů brání, což nelze považovat za okolnost,
která by měla mít za následek závěr o nemožnosti realizace správního vyhoštění. Nedostatečnou
spolupráci žalobce lze vysledovat z obsahu správního spisu, a to konkrétně z úředního záznamu
žalované ze dne 20. 8. 2015, ze kterého vyplývá, že žalobce odmítl žalované sdělit bližší
informace ke svému datu narození, k rodinným vazbám a stejně tak odmítl žalované upřesnit
adresu svého bydliště. Nedostatečná součinnost žalobce je patrná rovněž z žádosti žalované
o zjištění totožnosti žalobce ze dne 21. 8. 2015, v níž se uvádí, že žalobce odmítl vyplnit
a podepsat tiskopis o své totožnosti.
Žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce konstatovala, že důvody zajištění
i nadále trvají, důvod k jeho ukončení tudíž není dán. Zároveň bylo žalovanou uvedeno, z jakého
důvodu nepovažuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle ustanovení
§123b a §123c zákona o pobytu cizinců za dostačující a rovněž zdůvodnila délku doby,
po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo, když shledala prodloužení doby zajištění žalobce
nezbytným, a to vzhledem k probíhajícímu procesu opatřování jejích cestovních dokladů.
Konkrétně byly popsány úkony směřující k tomuto vydání, kdy Ředitelství služby cizinecké
policie v Praze zprostředkovávalo pohovory žalobce s afghánským konzulem za účelem ověření
totožnosti žalobce a vydání dokladů. Správní orgán je povinen zkoumat existenci důvodů
zajištění, a pokud tyto shledá naplněnými, musí zkoumat i podmínky zajištění. Nejvyšší správní
soud tak ve shodě s krajským soudem na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru,
že třetí námitka žaloby není důvodná.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu. Stěžovateli je možné přisvědčit v tom, že bylo vhodné,
aby jeho žalobní námitka týkající se výše specifikované prodlevy při realizaci vyhoštění
stěžovatele byla krajským soudem vypořádána explicitně a jednoznačně. Z rozsudku krajského
soudu však vyplývá, že se krajský soud s předmětnou námitkou vypořádal, byť tak učinil pouze
nepřímo, a to tím, že uvedl, že posuzoval skutečnosti, které odůvodňují prodloužení zajištění,
přičemž je shledal souladnými s relevantní judikaturou. Rovněž lze za daných okolností
akceptovat konstatování krajského soudu, že při rozhodování o věci a odůvodnění svého
rozhodnutí postupoval přiměřeně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaného pod č. 1350/2007 Sb. NSS. Podle názoru zdejšího
soudu tak nedošlo k opomenutí žalobní námitky v podobě odpovídající stěžovatelem
uváděné judikatuře, a dílčí nedostatek odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
tak nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít za následek jeho nezákonnost.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů neshledal důvodnou žádnou z námitek
stěžovatele, týkající se tvrzených vad řízení před správním orgánem a nezákonnosti rozsudku
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným či nezákonným ani neshledal vadu řízení, proto kasační stížnost zamítl
(ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl
v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu