ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.304.2016:24
sp. zn. 2 Azs 304/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: G. O., zastoupený
JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem, se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 4. 2015, č. j. OAM-670/ZA-ZA15-ZA15-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 4 Az 16/2015 – 28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 4 Az 16/2015 – 28,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 4. 2015, č. j. OAM-670/ZA-ZA15-ZA15-2014,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 200 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra
Čarňanského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je státním příslušníkem Nigerijské federativní republiky. Dne 11. 12. 2014 podal
žádost o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení žalovaný ze systému EURODAC zjistil,
že žalobce dne 9. 8. 2008 a dne 9. 8. 2014 zažádal o mezinárodní ochranu v Itálii a dne
28. 10. 2014 ve Švýcarsku. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“)
žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle
§10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, řízení o udělení
mezinárodní ochrany se zastavuje podle §25 písm. i) téhož zákona a státem příslušným
k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Italská republika.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“)
zamítl. Neshledal důvodnou žalobní námitku, že v Itálii dochází k systémovým nedostatkům
v azylovém řízení (český překlad citovaného nařízení formulačně nepřesně pracuje s termínem
„systematické nedostatky“, který do svých rozhodnutí přejali žalovaný i městský soud – pozn. NSS).
Žalobce dle městského soudu pouze obecně uvedl, že Itálie má v současné době problémy
s větším přílivem žadatelů o mezinárodní ochranu. Svá tvrzení ničím nedoložil. Současné
problémy Itálie dle městského soudu neznamenají, že by zde bylo dáno riziko nelidského
a ponižujícího zacházení. Odkaz na televizní záběry považoval městský soud pouze za osobní
hodnocení situace, žádná konkrétní porušení mezinárodních závazků žalobce nedoložil. Městský
soud považuje za dostačující a průkazné zjištění provedená žalovaným v době vydání napadeného
rozhodnutí. Žalovaný vycházel z rozsudků Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská
práva a z toho, že Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko,
kterým by žádal, aby se členské státy zdržely transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie.
Tyto podklady měl městský soud za dostačující k posouzení, zda nenastaly překážky
dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které by bránily transferu žalobce do Itálie. Městský soud
dále neshledal žádná pochybení v postupu žalovaného, pokud jde o určení státu příslušného
k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
V obecné rovině namítá, že městský soud nesprávně posoudil skutkovou podstatu, z níž žalovaný
vycházel. Konkrétně stěžovatel brojí proti závěru městského soudu o nedůvodnosti námitky,
že v případě Itálie existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo
možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Nesouhlasí s tím, že by jeho námitka
byla nepodložená, neboť ji opíral o televizní záběry z míst, kde jsou ubytováni žadatelé
o mezinárodní ochranu. Italská vláda veřejně vyčítá státům střední a východní Evropy jejich
neochotu přijímat část žadatelů o mezinárodní ochranu a vyhrožuje ukončením odvodu
finančních prostředků do rozpočtu Evropské unie. Z toho stěžovatel dovozuje, že Itálie nezvládá
imigraci a nemá dostatek prostředků na zajištění důstojného postavení příchozích cizinců.
Dále uvádí, že to, že italské orgány neodpověděly ve lhůtě dvou týdnů na žádost žalovaného
o přijetí stěžovatele zpět na území Italské republiky, znamená, že Itálie schválně nehodlá přijímat
žadatele o mezinárodní ochranu, kteří se nacházejí na území České republiky. Stěžovatel
rovněž namítá, že se městský soud nijak nevypořádal s jeho námitkou, že vzhledem k tomu,
že italské orgány o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu z roku 2008 zatím nerozhodly,
nebudou o ní schopny rozhodnout ani za dalších sem let, v důsledku čehož bude stěžovatel
žít nadále v nejistotě.
[4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že v řízení o udělení mezinárodní
ochrany postupoval dle nařízení Dublin III, zákona o azylu a správního řádu, a v podrobnostech
odkazuje na obsah správního spisu, a napadeného rozhodnutí. Stížní námitku týkající
se systémových nedostatků v italském azylovém řízení považuje za neurčitou a obecně
formulovanou, kterou je třeba odmítnout jako spekulativní a irelevantní, podobně jako námitku,
že Itálie nedodržela dvoutýdenní lhůtu dle čl. 25 odst. 2 nařízení Dublin III schválně. K existenci
systémových nedostatků v italském azylovém řízení opakuje to, co uvedl v napadeném
rozhodnutí. Doplňuje, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Tarakhel proti Švýcarsku
zdůraznil, že situaci v Itálii nelze přirovnat k situaci v Řecku v době rozhodování ve věci
M. S. S. proti Belgii a Řecku. Transfery do Itálie soud neoznačil za obecně nemožné, nýbrž pouze
konstatoval, že je třeba zkoumat se zvláštní opatrností, zda se mimořádně zranitelným osobám
dostane zacházení odpovídající jejich situaci. Stěžovatel není nezletilou osobou a není ani součástí
širší rodiny. Žalovaný ve správním řízení po individuálním posouzení stěžovatelova případu
nezjistil žádné objektivní a aktuální informace, které by potvrzovaly jakékoli riziko
porušení mezinárodních závazků. Stížní námitky tyto závěry nijak nevyvracejí. Dle ustálené
judikatury Ústavního soudu musí jednání dosáhnout určitého minimálního stupně závažnosti,
aby je bylo možno považovat za mučení či nelidské nebo ponižující jednání ve smyslu
čl. 3 Evropské úmluvy. Závěrem žalovaný upozorňuje, že stěžovatel ve správním řízení zatajil
skutečnost, že v minulosti žádal o mezinárodní ochranu v Itálii a Švýcarsku, a dokonce tvrdil,
že v těchto zemích nikdy nebyl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, a shledal,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.),
stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem a namítá přípustné kasační
důvody [§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.]. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[6] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, jestli kasační stížnost svým
významem převyšuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. Interpretací pojmu „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“ se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupném stejně jako ostatní
zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační
stížnost se dle výše uvedeného usnesení může jednat v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně
vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatel v zásadě namítá nesprávnou aplikaci čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce
nařízení Dublin III opírající se o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, na jehož základě
městský soud dospěl k závěru, že přemístění stěžovatele do Itálie je možné. Stěžovatel
tedy namítá takové zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho
hmotně právního postavení a které navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž takovou vadu shledal.
[9] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nejsou-li v odůvodnění
rozhodnutí uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejsou-li součástí správního spisu důkazy, ze kterých správní orgán vycházel, nemá skutkový
stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise ve smyslu
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 – 51,
publ. pod č. 638/2005 Sb. NSS). Brání-li tyto vady přezkoumání napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů, je krajský soud povinen rozhodnutí zrušit, byť by tyto vady nebyly
v žalobě výslovně namítány (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Neučiní-li tak, zatíží řízení
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé; k takové vadě přihlíží
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát“, přičemž třetí pododstavec dále stanoví, že „[p]okud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění
do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského
státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává
příslušným členským státem“.
[11] Citované ustanovení reaguje na to, že přestože je Společný evropský azylový systém,
jehož je nařízení Dublin III zásadní součástí, vybudován na vzájemné důvěře mezi členskými
státy a na předpokladu, že zacházení s žadateli o azyl v každém členském státě splňuje požadavky
Listiny základních práv EU, Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vyloučit, že tento systém v praxi narazí
v určitém členském státě na závažné funkční problémy, a bude zde tudíž dáno riziko, že žadatelé
o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni
zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. V rámci dublinského systému
tudíž nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení
nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové
nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému (zejména
směrnic Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, 2011/95/EU nebo 2013/32/EU),
že by zde v případě přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko
nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména
čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora Evropské
unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci
uplatňování dublinského systému srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne
21. 12. 2011 ve věci C-411/10 a C-493/10, N. S. a M. E. , ze dne 14. 11. 2013 ve věci C-4/11,
Puid, a ze dne 10. 12. 2013 ve věci C-394/12, Abdullahi, a dále rozsudky velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku,
stížnost č. 30696/09 a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12),
a to ať již přímo v zemi, do níž má být žadatel přemístěn, anebo - z důvodu absence řádného
posouzení jeho žádosti - v zemích třetích, včetně případně i země jeho původu.
[12] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí být úvaha správního orgánu
týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení
Dublin III obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do jaké země
má být žadatel přemístěn (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, či ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 - 22). Vzhledem k tomu,
že žalovaný se možnou existencí systémových nedostatků musí zabývat z úřední povinnosti,
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné toto posouzení důkladně přezkoumat, a to přesto,
že stížní i žalobní námitky stěžovatele k systémovým nedostatkům italského azylového řízení
a podmínek přijetí byly značně obecné (nicméně z nich bylo patrno, kam jimi stěžovatel míří).
Současně je třeba upozornit, že přestože žaloba proti rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany
podléhá stejným pravidlům jako jiné žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, judikatura
zde akceptovala určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalobního bodu vyplývající
z toho, že žalobci jsou cizinci handicapovaní mj. jazykovou bariérou (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 – 61). Navíc
v případech, kdy by striktní aplikace §75 odst. 2 s. ř. s. vedla k porušení principu non-refoulement,
je dle judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž zapotřebí vykročit mimo rámec
žalobních bodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75; či již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 Azs 79/2009 - 84).
[13] Kritéria dle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III zajišťují ochranu práv
žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou
skupinu vyžadující zvláštní ochranu (již zmiňované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
M. S. S. proti Belgii a Řecku a Tarakhel proti Švýcarsku). Na druhou stranu je však třeba dbát
zachování podstaty a cílů dublinského systému, jenž má vést ke stanovení jasné a proveditelné
metody umožňující rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu a k racionalizaci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu v rámci Evropské unie
vyznačující se absencí vnitřních hranic. S těmito cíli by tak nebylo slučitelné, kdyby sebemenší
porušení výše uvedených právních předpisů Společného evropského azylového systému vedlo
ke zmaření přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do primárně příslušného členského státu
(již zmiňovaný rozsudek Soudního dvora N. S. a M. E.). Nicméně v případě, kdy zde existují silné
indicie závažných funkčních problémů v určitém členském státě, úvaha správního orgánu musí
být důkladná, komplexní a aktuální.
[14] Problematičnost situace žadatelů o poskytnutí mezinárodní ochrany v Itálii je, i když jen
v obecné rovině, všeobecně známou skutečností, a to především z důvodu nepřetržitého přílivu
žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se již po několik let dostávají do Evropské unie
přes Středozemní moře. Dle bodu 13 odůvodnění rozhodnutí Rady (EU) 2015/1601 ze dne
22. 9. 2015, kterým se stanoví dočasná opatření v oblasti mezinárodní ochrany ve prospěch Itálie
a Řecka, od počátku roku 2015 do dne vydání výše citovaného rozhodnutí Rady dorazilo do Itálie
nelegálně přibližně 116 000 migrantů. Během května a června roku 2015 odhalila agentura
Frontex 34 691 případů nedovoleného překročení hranic a v červenci a srpnu pak 42 356 těchto
případů, což představuje nárůst o 20 %. Z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská
práva vyplývá, že v Itálii panuje zásadní nedostatek ubytovacích kapacit a podmínky přijetí
se vlivem masového nárůstu počtu žadatelů o mezinárodní ochranu značně zhoršily
(již zmiňovaný rozsudek ve věci Tarakhel proti Švýcarsku). Existuje tedy vážná obava o schopnosti
italských orgánů tento vysoký počet žadatelů o mezinárodní ochranu zvládnout při současném
zachování závazků plynoucích ze Společného evropského azylového systému. Posouzení
žalovaného týkající se existence závažných důvodů se domnívat, že zde dochází k systémovým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, tak musí svou důkladností
odpovídat vážnosti situace v daném členském státě.
[15] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že Itálie je členem Evropské unie, státní moc
zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv
a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Itálie ratifikovala a dodržuje mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám,
které dohlížejí na dodržování těchto práv. Je považována za bezpečnou zemi původu nejen
Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Rovněž skutečnost, že v Itálii ročně
požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí dle žalovaného o neexistenci
obav žadatelů o mezinárodní ochranu z tamního azylového systému. Na úrovni Evropské unie,
ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Soudního dvora EU, ani ze strany Evropského
soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy
Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky řízení
ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii, dosahující
dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské
unie. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný
za dohled nad dodržováním a naplňováním Ženevské úmluvy a Newyorského protokolu, nevydal
žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů
o mezinárodní ochranu do Itálie, jak to učinil například zcela jednoznačně v případě Řecka.
Dále žalovaný poukázal na stanovisko Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k situaci
v Itálii z července 2013, dle kterého se tamní situace zlepšuje.
[16] Takovéto vypořádání kritérií dle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III
Nejvyšší správní soud neshledává dostatečným. Za zcela zásadní považuje skutečnost, že žádná
z odkazovaných zpráv či stanovisek není součástí správního spisu. Zjištění, která žalovaný
z citovaných zpráv učinil, jsou pouze stručně reprodukována a nemají oporu ve správním spise.
Tato vada pak znemožňuje soudům závěry žalovaného jakkoli přezkoumat. Dále je třeba úvaze
žalovaného vytknout, že jediná dostatečně specifikovaná zpráva vážící se k poměrům v Itálii
je datována do července 2013, takže ji rozhodně nelze považovat za aktuální. Vzhledem
ke značnému vývoji v členských státech nejvíce zatížených migrační krizí je aktuálnost podkladů
rozhodnutí zcela zásadní pro řádné zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky není jediným možným zdrojem informací
o stavu azylového řízení a podmínek přijetí v členských státech. Při posuzování kritérií
dle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III je možno vycházet rovněž ze zpráv
o členských státech projektu AIDA či z dalších informací poskytovaných evropskou sítí
nevládních organizací zvanou ECRE, která situaci v členských státech podrobně a průběžně
monitoruje. Vycházet lze i z informací od diplomatických misí České republiky, ze zpráv
Evropské komise o hodnocení dublinského systému či z dokumentů vydávaných mezinárodními
nevládními organizacemi Amnesty International, Human Rights Watch či Pro Asyl. Pro úplnost
je třeba poznamenat, že jak vyplývá z již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 195/2016 – 22 či z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016,
č. j. 2 Azs 98/2016 – 35, žalovaný používá zcela totožnou argumentaci v případě posouzení
existence systémových nedostatků v italském azylovém řízení jako v případě jiných členských
států, např. Maďarska. Tato skutečnost svědčí o tom, že k posouzení této zásadní otázky dochází
zcela formálním a mechanickým způsobem.
[17] Žalovanému je třeba přesvědčit (byť by bylo jistě přesvědčivější uvést dané argumenty
již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a nikoli až ve vyjádření ke kasační stížnosti), že podle
Evropského soudu pro lidská práva nelze situaci v Itálii srovnávat se situací v Řecku v době
vynesení rozsudku M. S. S. proti Belgii a Řecku, kdy nevyhovující podmínky v Řecku existovaly
ve velkém rozsahu a dosahovaly alarmujících rozměrů, a proto ze strukturálního hlediska
nemohou přijímací podmínky v Itálii samy o sobě představovat překážku pro veškeré návraty
žadatelů o mezinárodní ochranu do tohoto členského státu (již zmiňovaný rozsudek Tarakhel
proti Švýcarsku, bod 114 - 115). To nicméně nezbavuje žalovaného povinnosti důkladného
posouzení kritérií dle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III na základě aktuálních
a doložených informací, které musejí být součástí správního spisu. Rovněž je třeba se žalovaným
souhlasit, že oproti rodině se šesti dětmi v případu Tarakhel proti Švýcarsku je stěžovatel mladým
dospělým mužem, který nemá na území Evropské unie žádné rodinné závazky a je v dobrém
zdravotním stavu (viz žádost o udělení mezinárodní ochrany, č. l. 13 správního spisu).
Tyto skutečnosti jsou významné pro posouzení porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Základním pravidlem, které je aplikováno napříč všemi případy pod tímto
ustanovením, je to, že „špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, pokud má spadat
do působnosti čl. 3. Posouzení tohoto minima je, z podstaty věci, relativní; závisí na všech okolnostech případu,
jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky, a v některých případech, pohlaví, věk a zdravotní
stav oběti atd.“ (rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 1. 1978 ve věci
Irsko proti Spojenému království, č. stížnosti 5310/71). Vzhledem k výše uvedeným individuálním
okolnostem není třeba situaci stěžovatele považovat za zvlášť ztíženou, jako tomu bylo v případě
rodiny T., a není proto nutné získat individuální záruky od italských orgánů o podmínkách přijetí
stěžovatele. To však neznamená, že žalovaný nemusí nejprve důkladně posoudit aktuální situaci
azylového řízení a obecných podmínek přijetí v příslušném členském státě.
[18] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný zatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností a vadou řízení spočívající v tom, že skutkový stav,
který vzal za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, přičemž obě vady
řízení bránily přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů, a městský soud
byl tedy povinen napadené rozhodnutí zrušit [§76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu,
že tak neučinil, zatížil řízení před soudem vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[19] Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud
rovněž pochybil v tom, že při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu,
který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Podle již zmiňovaného rozsudku
č. j. 5 Azs 195/2016 – 22 „[e]xistenci závažných důvodů se domnívat, že v jiném členském státě dochází
k systémovým nedostatkům azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 604/2013,
posuzují správní soudy podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí“. Jedině tímto způsobem lze zajistit
respektování zásady non-refoulement ať již ve smyslu čl. 4 a 19 Listiny základních práv EU,
resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo (v poněkud jiné podobě)
dle čl. 33 Ženevské úmluvy.
[20] K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání
námitky, že vzhledem k tomu, že italské orgány o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu
z roku 2008 zatím nerozhodly, nebudou o ní schopny rozhodnout ani za dalších sem let,
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že rozhodnutí krajského soudu nemusí nutně reagovat
na každou dílčí žalobní argumentaci, nýbrž postačí, pokud obsahuje takové odůvodnění,
které z logiky věci vyvrací uplatněné námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25). Stěžovatelova argumentace v žalobě spočívala v tvrzené
existenci systémových nedostatků v italském azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatelů,
kterou městský soud určitým způsobem vypořádal. To, že se opomněl vyjádřit k dílčí námitce
stěžovatele (která byla navíc zcela hypotetická), nemohlo založit nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že námitka, že italské orgány nereagovaly
na žádost o převzetí schválně, je čistě spekulativní, nepodložená žádnými důkazy, a vzhledem
k výše uvedenému závěru ani nebylo nutné se jí blíže zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože již v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i je a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí
správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. V navazujícím řízení bude žalovaný
povinen doplnit správní spis o aktuální podklady dokládající současný stav italského azylového
řízení a podmínek přijetí a přezkoumatelným způsobem vypořádat, zda zde existují závažné
důvody se domnívat, že v Itálii dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení
a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího
zacházení.
[22] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se žalobou
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat ho za úspěšného účastníka.
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované
věci byly provedeny tři úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Mezi tyto úkony spadá převzetí a příprava
zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu], podání žaloby ze dne 25. 5. 2015 jakožto písemného podání ve věci samé
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jež učinil zástupce stěžovatele v řízení před městským
soudem. V rámci řízení o kasační stížnosti přiznal Nejvyšší správní soud stěžovateli náhradu
nákladů řízení za jeden úkon ve věci samé – kasační stížnost ze dne 2. 11. 2016
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřiznal náhradu
za návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě a kasační stížnosti, jež byly jejich součástí,
neboť nebyly podepřeny jakoukoli argumentací. Neobsahovaly žádné důvody pro jejich
přiznání ani v nich stěžovatel neuvedl nic k újmě, která by mu mohla vzniknout,
pokud nebude odkladný účinek přiznán. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč [§7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Od placení soudních poplatků
byl stěžovatel ze zákona osvobozen. Celkem tak náklady řízení tvoří 10 200 Kč za právní
služby (třikrát 3400 Kč). Jelikož zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané
hodnoty, jde o částku konečnou. Celkovou částku nákladů řízení ve výši 10 200 Kč je žalovaný
povinen zaplatit stěžovateli v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu