ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.318.2016:19
sp. zn. 2 Azs 318/2016 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. F. M. S, zast. Mgr.
Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2014, č. j. CPR-11180-2/ČJ-2014-930310-V237, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, č. j. 32 A
88/2014 – 42, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytových agend Brno (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 5. 2014,
č. j. KRPB-33032-41/ČJ-2014-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto
rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba v délce šesti měsíců, po kterou nelze stěžovateli umožnit
vstup na území členských států Evropské unie.
Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby této Nejvyšší správní soud
přiznal odkladný účinek. Svůj návrh odůvodnil tím, že má na území České republiky studijní
povinnosti, přičemž vykonatelností uloženého správního vyhoštění by bylo jeho dosavadní
vysokoškolské studium zmařeno. Rovněž uvedl, že od měsíce dubna roku 2014 žije dlouhodobě
a trvale ve společné domácnosti se svou družkou – státní občankou České republiky, se kterou
plánují společnou budoucnost. Stěžovatel má v České republice vytvořené sociální, rodinné
a životní zázemí a integroval se do zdejší společnosti. Konečně stěžovatel uvedl, že v případě
nuceného opuštění území České republiky by neměl možnost v řízení o kasační stížnosti
vystupovat osobně a být v kontaktu se svou zástupkyní. Došlo by tak k porušení jeho práva
na spravedlivý proces, čímž by mu vznikla závažná újma, jak dovodil Nejvyšší správní soud
v případech obdobných (stěžovatel zde odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j. 5 Azs 174/2016 – 20).
Žalovaný nepovažoval za potřebné vyjadřovat se k návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť je mu z úřední činnosti známo, že Nejvyšší správní soud obdobným
žádostem (jedná-li se v meritu o správní vyhoštění) vyhovuje paušálně.
Podle §107 odst. 1 s. ř. s. platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná
žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem, ale především s přihlédnutím
ke skutečnostem vyplývajícím ze správního spisu, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku reflektuje
jednak hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný
účinek přiznán) s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný
účinek přiznán). K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté,
osvědčí-li, že újma stěžovatele, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku, by byla nepoměrně
větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou přitom
vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne,
že stěžovatel nese také břemeno tvrzení; očekává se tak od něj uvedení konkrétních
a relevantních tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje
a jakou intenzitu případná újma má (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
6. 2. 2013, č. j. 45 A 4/2013 – 29, publikované pod č. 2852/2013 Sb. NSS). Nelze však
odhlédnout od současné rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (kterou v zásadě vystihl
ve svém vyjádření žalovaný) co do přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem žalobců,
kteří se v řízení před krajskými soudy neúspěšně domáhali zrušení rozhodnutí, kterými bylo
zamítnuta odvolání proti rozhodnutím o správních vyhoštěních.
V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25
(publikovaném pod č. 3169/2015 Sb. NSS), zaujal soud názor, že „[j]e-li přezkoumáváno rozhodnutí
příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné
povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva
na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu
ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ Tento názor pak převzaly i další senáty Nejvyššího
správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2016, č. j. 2 Azs 79/2016 – 34, usnesení
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 Azs 10/2016 – 26, usnesení ze dne 14. 1. 2016, č. j. 4 Azs 288/2015 - 25
či usnesení ze dne 21. 1. 2016, č. j. 5 Azs 264/2015 – 24).
Nejvyšší správní soud proto vychází ze shora nastíněného práva stěžovatele, jakožto
účastníka, hájit svá práva v řízení o kasační stížnosti nejen prostřednictvím zvoleného právního
zástupce, kterému bude udělovat konkrétní pokyny, ale i osobně. Právě z těchto důvodů by měla
být vyhošťovanému cizinci obvykle zachována možnost setrvat na území ČR i po dobu
následného kasačního řízení. Pro případ, že by byl stěžovatel se svou kasační stížností úspěšný,
skutečně nelze vyloučit příčinnou souvislost mezi důsledky realizace žalobou napadeného
vyhošťovacího rozhodnutí a možným vznikem bezprávné újmy stěžovatele. Takovou újmu
lze (z povahy předmětného správního rozhodnutí) zásadně považovat za velmi výrazně zasahující
právní sféru stěžovatele, často i s nevratnými důsledky. Z tohoto důvodu ostatně přiznává
§172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný
účinek na vykonatelnost napadeného rozhodnutí ex lege (s výjimkou případů vyhoštění cizince
z důvodu ohrožení bezpečnosti státu). Nejvyšší správní soud se v tomto ohlednu nyní nehodlá
odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která je zřejmá již z výše odkazovaných
rozhodnutí.
Dále, jakkoli nelze zcela vyloučit, že by v souvislosti se sistací účinků správního
rozhodnutí mohla v tomto případě hrozit újma jiné osobě, Nejvyšší správní soud takovou
možnost považuje za nepravděpodobnou, neboť žádné indicie tomu v posuzované věci
nenasvědčují. Lze tedy považovat za splněnou i druhou podmínku pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, a sice že dalším setrváním stěžovatele na území ČR nemůže
jiným osobám hrozit nepoměrně větší újma, než ta, které by byl vystaven stěžovatel,
nebudou-li účinky předcházejících (soudních i správních) rozhodnutí sistovány.
Nejvyšší správní soud konečně posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývající podmínky stanovené v §73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom žádné skutečnosti, pro které
by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel především
nebyl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Zdejší soud v konkrétních skutkových
okolnostech souzeného případu neshledal žádnou okolnost, pro kterou by ve stěžovatelově
dočasném setrvání na území České republiky do doby rozhodnutí o jeho kasační stížnosti mohl
být spatřován rozpor s důležitým veřejným zájmem. Bez významu přitom není ani fakt,
že předmětná věc musí být soudy řešena přednostně (§56 odst. 3 s. ř. s., §120 s. ř. s.), a doba,
po kterou budou sistovány účinky rozsudku krajského soudu (potažmo rozhodnutí žalovaného),
tak bude spíše krátká.
Z uvedených důvodů proto zdejší soud podle §107 s. ř. s., ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.,
kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele proti
pravomocnému rozhodnutí o jeho správním vyhoštění měla ex lege odkladný účinek, přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti se fakticky dočasně obnovuje zákonný odkladný účinek
žaloby proti rozhodnutí žalované ve věci správního vyhoštění stěžovatele. Přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti nicméně Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá
své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu