ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.151.2016:38
sp. zn. 3 Ads 151/2016 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. V., proti
žalovaným: 1) Středočeský kraj, 2) Krajský úřad Středočeského kraje, oba se sídlem
Zborovská 81/11, Praha 5, a 3) Městský úřad Rakovník, se sídlem Husovo nám. 27, Rakovník,
o ochraně před nezákonnými zásahy, v řízení o kasační stížnosti žalovaného 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 46 A 23/2016 – 63, o návrhu žalovaného 1)
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem určil, že
opomenutí žalovaného 1) učinit cílené a konkrétní opatření vedoucí k zajištění dostupnosti
poskytování sociálních služeb žalobci bylo nezákonné. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) žalobu
žalobce na ochranu před nezákonnými zásahy zamítl.
Žalovaný 1) (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku včasnou kasační stížnost,
v níž navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně s tím žádal, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Svůj
návrh odůvodnil tím, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by rozsudek
krajského soudu mohl být interpretován ve smyslu precedentu, že sociální služba musí být
zajištěna optimálním způsobem každému jednotlivci, který minimálně dvakrát kontaktuje
a informuje stěžovatele o své životní situaci s žádostí o pomoc při poskytnutí sociální služby
a stěžovatele (resp. jiný kraj) už dále nekontaktuje a neinformuje. Dle názoru stěžovatele by tak
mohlo docházet k upřednostňování zájmů jednotlivců na úkor ostatních. Ten přitom nemá právo
ani možnost poskytovatelům sociálních služeb určovat, s jakým konkrétním jednotlivcem
smlouvu uzavře, a v jakém časovém horizontu. Vzhledem k omezeným finančním zdrojům pro
sociální služby by tato situace mohla znamenat nesystematické a netransparentní zvýhodňování
některých cílových skupin, což je v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jímž je existence
vyvážené komplexní sítě sociálních služeb dostupné pro všechny cílové skupiny osob ohrožených
sociálním vyloučením bez rozdílu. Dalším důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je dle názoru stěžovatele skutečnost, že výkon pravomoci soudů ve věcech patřících do
samostatné působnosti územně samosprávného celku je zásahem do práva na samosprávu,
zaručeného čl. 101 odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zajištění
dostupnosti sociálních služeb podle §95 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách,
je přitom výkonem samostatné působnosti stěžovatele.
Žalobce ve svém podání ze dne 20. 7. 2016 označil návrh stěžovatele za nedůvodný,
přičemž pro podporu svého názoru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 3
As 192/2015), dle které v řízení o ochraně před nezákonným zásahem nelze žalobě, a potažmo
ani kasační stížnosti, odkladný účinek přiznat.
Žalovaní 2) a 3) se k návrhu stěžovatele nevyjádřili.
Po posouzení stěžovatelova návrhu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v projednávané věci naplněny.
Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
„[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat.
Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
Podle §73 odst. 2 téhož zákona „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením
přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to
nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
Nejvyšší správní soud považuje za potřebné nejdříve připomenout, že kasační stížnost je
opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému rozhodnutí lze připustit pouze tehdy,
jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních
vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Přiznáním odkladného
účinku se prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba
hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno;
tímto zákonným postupem ovšem není přiznání odkladného účinku, ale až případný výrok
meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly být vázány
pravomocnými rozhodnutími krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty (resp. kterými se
zavazují k určitému jednání), musel by zákonodárce zcela změnit koncepci správního soudnictví.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
popsal slovy o „nepoměrně větší újmě“.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto
usnesení jsou dostupná na www.nssoud.cz), musí být pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí
pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku
nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, ale
musí být naopak významná tak, aby v konkrétním případě nebylo výjimečně uplatněno pravidlo,
že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Příkladmo bude újma významnou tehdy, nebude-li již
možno v podstatných ohledech odstranit v mezidobí způsobené následky či dopady napadeného
rozhodnutí, které bylo později shledáno nezákonným a zrušeno. Významnou újmou taktéž bude,
půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že
způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho fungování, činnosti apod. (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56).
K otázce přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem v rámci řízení o ochraně
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl.
s. ř. s., se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení
ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 – 182, jímž zároveň překonal právní názor vyslovený
v usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 – 34, na nějž odkazuje žalobce. Soud
v citovaném usnesení poznamenal, že „[v] řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením krajský soud, vyhoví-li žalobě, dle §87 odst. 2 s. ř. s. [r]ozsudkem určí, že provedený
zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže
správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před
zásahem. Obsahuje-li výrok rozsudku krajského soudu příkaz nebo zákaz, nelze vyloučit, že návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti může mít reálné opodstatnění a sistace jeho účinků v konkrétním případě
může být žádoucí. […]“ Nutno v této souvislosti podotknout, že použitím argumentu a contrario lze
dovodit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je z povahy věci vyloučeno v případě,
jestliže výrok rozsudku krajského soudu, proti němuž je kasační stížnost podávána, obsahuje
toliko deklaratorní konstatování, že určitý zásah žalovaného správního orgánu byl nezákonný.
V nyní projednávané věci proto nelze dospět k závěru, že by stěžovateli v důsledku právní
moci napadeného rozsudku hrozila jakákoliv újma, když krajský soud v něm pouze konstatoval
nezákonnost opomenutí stěžovatele zajistit dostupnost poskytování sociálních služeb, aniž by jej
současně zavázal k určitému jednání či dalšímu postupu ve věci. Stěžovatel se tak svým návrhem
v podstatě snaží docílit odvrácení účinků pravomocného rozsudku krajského soudu, a to pouze
z důvodu jeho možné nesprávnosti. Za popsaných okolností je přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti vyloučeno, neboť by šlo o extenzivní užití tohoto institutu, které by navíc
vyžadovalo faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 – 27; srov. též
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 Ads 38/2016 – 36, nebo usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 4 As 114/2016 – 38).
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v posuzovaném
případě není naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti, tedy vznik újmy na straně stěžovatele. Nebylo již proto potřebné zkoumat podmínky
další, s nimiž by tato musela být naplněna kumulativně. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelův
návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu