ECLI:CZ:NSS:2016:3.ADS.211.2015:35
sp. zn. 3 Ads 211/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
Zentiva a. s., se sídlem Nitranská 100, Hlohovec, Slovenská republika, zastoupené
JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem Duškova 45, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2010, č. j. MZDR11572/ 2010,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 6 Ad 10/2010 – 136,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 6 Ad 10/2010 – 136,
se z r ušuj e a věc se v r ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 3. 2010, č. j. MZDR11572/ 2010 (dále
též „přezkoumávané rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí žalovaného“), bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a dalších účastníků proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv
(dále jen „Ústav“) ze dne 29. 12. 2009, sp. zn SUKLS175300/2009 (dále též „rozhodnutí Ústavu“
nebo „prvostupňové rozhodnutí“), ve věci stanovení výše základní úhrady referenční skupiny
č. 25/3 – antihypertenziva, antagonisté angiotenzinu II samotné, p. o. a stanovení výše
a podmínek úhrady konkrétních léčivých přípravků náležejících do této referenční skupiny.
Žalobkyně se následně žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský
soud“) domáhala zrušení přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 6 Ad 10/2010 – 136 (dále též „napadený
rozsudek“), žalobě částečně vyhověl a podle §76 odst. 1 písm. a) a §78 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil přezkoumávané rozhodnutí v části,
kterou bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ústavu v rozsahu žalobkyní napadených
výroků (tzn. výroků č. 1 a 48 až 60). Ve zbytku ponechal městský soud přezkoumávané
rozhodnuté nedotčené.
Městský soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že je-li základní úhrada referenční
skupiny stanovována podle léčivého přípravku, který má jiný obsah léčivé látky v jednotce lékové
formy než ten, který odpovídá obvyklé denní terapeutické dávce (dále též „ODTD“), je nezbytné
již při stanovení výše základní úhrady referenční skupiny provést přepočet s použitím příslušného
koeficientu odvozeného z §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb., o stanovení seznamu zemí referenčního
koše, způsobu hodnocení výše, podmínek a formy úhrady léčivých přípravků a potravin
pro zvláštní lékařské účely a náležitostech žádosti o stanovení výše úhrady (dále jen „vyhláška
č. 92/2008 Sb.“). Způsob stanovení (výpočtu) základní úhrady referenční skupiny je totiž
upraven v §39c odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o VZP“). Základní úhrada
se podle tohoto ustanovení stanoví ve výši nejnižší ceny pro konečného spotřebitele připadající
na denní terapeutickou dávku léčivého přípravku zařazeného do referenční skupiny, zjištěné
v kterékoliv zemi Evropské unie pro léčivý přípravek dostupný v České republice. Použití
koeficientů v rámci úpravy stanovení výše základní úhrady v referenčních skupinách tak zákon
nepředpokládá, neboť to je možné až při stanovení výše úhrady konkrétního přípravku podle
§39b zákona o VZP.
Ačkoliv Ústav postupoval v projednávané věci v souladu s výše popsanými kroky
(tzn. nejdříve stanovil výši základní úhrady bez použití koeficientů, které aplikoval následně
až při výpočtu výše úhrady konkrétních přípravků), dle názoru městského soudu byly při výpočtu
úhrady jednotlivých přípravků použity koeficienty, které neodpovídají koeficientům uvedeným
v §16 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 92/2008 Sb. Úvaha o zdůvodnění použití právě těchto koeficientů
přitom chybí jak v prvostupňovém, tak i v přezkoumávaném rozhodnutí. Městský soud proto
shledal rozhodnutí žalovaného v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Městský soud současně poukázal na další pochybení žalovaného, spočívající
v nezohlednění okolnosti, že v době, kdy mělo rozhodnutí Ústavu vyvolat své účinky, platila
již nová sazba DPH, která nicméně do výpočtu výše úhrady nebyla promítnuta, a to i navzdory
tomu, že žalobkyně na tuto změnu ve svém odvolání proti rozhodnutí Ústavu výslovně
upozorňovala.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, v níž rovněž požádal o přiznání odkladného účinku. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost
podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dle obsahu jednotlivých kasačních
námitek je nicméně zřejmé, že byla podána pouze z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Uplatnění důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení (tj. vady řízení před správními
orgány) je totiž v případě kasační stížnosti žalovaného správního orgánu z povahy věci
vyloučeno.
Stěžovatel vytýká městskému soudu především porušení §75 odst. 2 s. ř. s., neboť
žalobkyně se ve své žalobě nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí nedovolávala; namítala
pouze to, že použití koeficientů při stanovení výše úhrad bylo samo o sobě v rozporu
se zákonem. Tuto námitku shledal navíc městský soud nedůvodnou, když dovodil,
že v projednávané věci nebyly koeficienty pro stanovení výše základní úhrady použity (s ohledem
na uvedené považuje stěžovatel napadený rozsudek současně za nepřezkoumatelný, protože
není zřejmé, proč se soud s otázkou nemožnosti použití koeficientů při stanovení výše
základní úhrady poměrně obsáhle argumentačně vypořádává). Stěžovatel odkazuje v této
souvislosti na komentářovou literaturu, jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(sp. zn. 9 As 6/2007), dle které soud nad rámec žalobních bodů přihlíží z úřední povinnosti
toliko k vadám, jež by mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé,
a to za předpokladu, že jsou bez dalšího patrny ze správního spisu a zároveň se jedná o vady
takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů.
I přes shora uvedené stěžovatel dodává, že nesouhlasí ani se závěrem městského soudu
o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Pokud jde o použití koeficientů ve výpočtu úhrady
za jednotku lékové formy, Ústav ve svém rozhodnutí na str. 34 a 39 konstatoval, že při stanovení
výše základní úhrady postupoval podle platné legislativy a vlastní metodiky pro stanovení základní
úhrady (dále jen „metodika“), která je součástí správního spisu. Metodika v podrobnostech
popisuje postup stanovení základní úhrady a přepočtu úhrad za jednotku lékové formy
ze základní úhrady, kterým se Ústav řídí ve všech obdobných řízeních; v bodě
6. 3. 2. pak konkrétně vymezuje postup stanovení úhrady za jednotku lékové formy, přičemž
pamatuje také na situaci, jaká nastala v posuzovaném případě, kdy Ústav provádí výpočet
pro léčivé přípravky s jinými silami než dvojnásobnými a polovičními oproti stanovené ODTD
(tj. s jinými silami, než pro které v §16 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 92/2008 Sb. výslovně určuje výši
koeficientu). Vzhledem k tomu, že vyhláška se vztahuje pouze na situace, kdy se ze základní
úhrady za ODTD vypočítává úhrada přípravků s dvojnásobnou (odst. 1) nebo poloviční sílou
(odst. 2) než je ODTD, Ústav pro účely řešení ostatních situací analogicky odvodil způsob
stanovení koeficientů pro celou škálu dalších modelových případů. Způsob výpočtu takových
koeficientů pak podrobně popsal v dokumentu, na který metodika výslovně odkazuje
(rovněž součást spisové dokumentace). V přezkoumávaném rozhodnutí lze odkaz na příslušné
metodiky nalézt na str. 38. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že popsaný postup
má své opodstatnění, neboť rozhodnutí Ústavu po formální stránce zásadně zpřehledňuje,
přičemž není nikterak v rozporu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“). Účastníkům řízení byl předmětný dokument k dispozici, mohli
se tak s jeho obsahem seznámit, popřípadě jej rozporovat, měli-li o jeho správnosti
či srozumitelnosti jakékoliv pochybnosti (což však neučinili). Stěžovatel následně
v této souvislosti poukazuje na dle jeho názoru přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu
(sp. zn. 30 Cdo 1238/2013), vztahující se k posuzované otázce.
Překročení pravomoci a postup městského soudu v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s.
shledává stěžovatel též v přezkoumání námitky zákonnosti použité sazby DPH, která
není součástí žalobních bodů. Pro úplnost stěžovatel dodává, že použití sazby DPH ve výši 9 %
je dle jeho úsudku správné, neboť výše základní úhrady závisí rovněž na výši daní a obchodních
přirážek ve státech, kde byla cena léčivého přípravku referencována. Pokud by měl Ústav
postupovat podle požadavku městského soudu, nemohl by tak učinit, aniž by se s jistotou vyhnul
případným nesouladům ve vstupních hodnotách, vzniklým v důsledku změn uvedených ukazatelů
v ostatních zemích referenčního koše, a s tím související nežádoucí deformací výše stanovené
základní úhrady. Stěžovatel má tudíž za to, že je nezbytné vycházet z právního stavu platného
a účinného ke dni vydání rozhodnutí.
Závěrem kasační stížnosti upozorňuje stěžovatel na nesrovnalost ve formulaci I. výroku
napadeného rozsudku, když správně mělo být dle jeho názoru zrušeno přezkoumávané
rozhodnutí jako celek, jelikož výrok č. 1 rozhodnutí Ústavu je podmiňujícím vůči všem dalším
výrokům tohoto rozhodnutí. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ze dne 5. 11. 2015 setrvala na svém přesvědčení, že pouhá
aplikace koeficientů podle §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb. neobsahuje posouzení vhodnosti
síly léčivého přípravku, jak to vyžaduje zákon o VZP v ustanovení §39b odst. 2 písm. e).
Dle názoru žalobkyně je obtížně představitelné, jak by princip koeficientů mohl zohlednit
vhodnost síly, tedy zákonné kritérium uvedené v §39b odst. 2 písm. e) zákona o VZP,
když koeficienty dle §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb. jsou stanoveny zcela obecně a ve stejné výši
provšechny druhy přípravků, zcela bez ohledu na vhodnost konkrétní síly jednotlivých přípravků
a jejich obvyklé dávkování. Přitom právě tyto dva parametry se u konkrétních přípravků liší
v závislosti na konkrétní klinické situaci. V řadě případů je konkrétní síla určitého přípravku
významně vhodnější než síla jiná, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §16
odst. 3 vyhlášky č. 92/2008 Sb. Posouzení vhodnosti síly je proto dle názoru žalobkyně nutno
provést u jednotlivých léčivých přípravků (resp. skupin přípravků) individuálně s ohledem
na jejich vlastnosti, a nikoliv pomocí pevně stanovených koeficientů.
Pro názornost žalobkyně dodává, že z podkladů obsažených ve spise plyne, že frekvence
dávkování losartanu (léčivé látky obsažené v přípravku, od něhož byla odvozena výše základní
úhrady referenční skupiny č. 25/3) byla Ústavem stanovena na jedenkrát denně při ODTD
50 mg/den. Při dostupnosti tablet o síle 12,5, 25, 50, 75 a 100 mg by to logicky znamenalo,
že nejvhodnější síla je 50 mg jedenkrát denně. Přesto je tato síla výrazně znevýhodněna oproti síle
12,5 mg a 25 mg, a to v důsledku přepočtu pomocí koeficientů. V podrobnostech pak žalobkyně
odkázala na svou žalobu a repliku k vyjádření stěžovatele učiněného v řízení před městským
soudem, jakož i na řízení vedené před zdejším soudem pod sp. zn 5 Ads 76/2015, v němž byla
tato otázka taktéž posuzována.
Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že koeficienty použité v projednávané věci
Ústavem (konkrétně 0,563, 0,750, 1,183 a 1,333) neodpovídají výši koeficientů podle §16
vyhlášky č. 92/2008 Sb. Pokud citované ustanovení uvádí koeficient 0,667 pro každé
zdvojnásobení síly, tomuto pravidlu by odpovídalo, byla-li by výše úhrady síly 50 mg pro sílu 100
mg (tedy pro zdvojnásobení síly) násobena koeficientem 1,334, nikoliv koeficientem 1,333, který
byl použit. Ačkoliv se jedná o malý rozdíl, dle názoru žalobkyně není zřejmý postup,
resp. algoritmus výpočtu, jakým k tomuto koeficientu Ústav dospěl; žalobkyně se proto
ztotožňuje s názorem městského soudu, že správní rozhodnutí jsou v této části
nepřezkoumatelná.
Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odsts. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 věta první
s. ř. s.) a je přípustná (§102 věta druhá a §104 s. ř. s.). Stěžovatel jedná osobou mající
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 Ads 211/2015 – 25, byl návrh stěžovatele
na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti zamítnut.
Při přezkoumání napadeného rozsudku postupoval zdejší soud podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
dle něhož je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud shledal v projednávané věci několik vad řízení před městským
soudem, jež mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Kasační stížnost je tudíž důvodná.
Stěžovateli lze na jedné straně přisvědčit v tom, že městský soud se v poměrně rozsáhlé
části odůvodnění napadaného rozsudku zabývá otázkou, proč nelze při stanovení výše základní
úhrady referenční skupiny aplikovat koeficienty ve smyslu §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb.,
a to i navzdory jeho závěru, že v posuzovaném případě tyto koeficienty při výpočtu základní
úhrady použity nebyly. Na straně druhé však tato skutečnost dle názoru zdejšího soudu důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku není. Námitka spočívající v nezákonném použití koeficientů
při stanovení výše základní úhrady referenční skupiny č. 25/3 totiž byla součástí žalobních bodů,
a městskému soudu proto nelze vytýkat, pokud se k této otázce vyjádřil nejdříve v obecných
rysech.
Pochybení, představující důvod pro zrušení napadeného rozsudku však již lze spatřovat
v tom, že městský soud dospěl k závěru o „nepřezkoumatelnosti“ části rozhodnutí žalovaného
(resp. též prvostupňového rozhodnutí) související s přepočtem úhrady na jednotku lékové formy
prostřednictvím koeficientů, které neodpovídají koeficientům obsaženým v §16 vyhlášky
č. 92/2008 Sb.
Podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s. totiž platí, že soud přezkoumává napadené výroky
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Citované ustanovení je jedním z projevů dispoziční zásady,
na které je správní soudnictví postaveno. Za výjimku z této zásady nelze považovat ani městským
soudem použité ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle něhož „[s]oud zruší napadené rozhodnutí
pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí.“ Jak konstatoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS (všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz),
„[u]stanovení §76 odst. 1 s. ř. s. stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit jednání, a to proto,
že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť soudu je ze spisu či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní
postup či rozhodnutí jsou natolik vadné, že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud
je k této úvaze oprávněn bez ohledu na žalobní námitky. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. totiž není výjimkou
z dispoziční zásady.“ Zdejší soud pak v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že „[k]rajský soud
je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud
tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.“
V projednávané věci žalobkyně v řízení před městským soudem nečinila spornými
konkrétní použité hodnoty koeficientů (tedy 0,563, 0,750, 1,183 a 1,333, na něž poukazuje teprve
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti), nýbrž zpochybňovala samotnou aplikaci koeficientů
jako paušalizovaných činitelů, od nichž se nelze odchýlit a jimiž se výše úhrady toliko násobí
bez ohledu na vhodnost síly přípravku. Žalobkyně tudíž v této souvislosti namítala, že úprava
stanovení výše úhrady konkrétního léčivého přípravku pomocí koeficientů ve smyslu §16
vyhlášky č. 92/2008 Sb. jde nad rámec zákonného zmocnění obsaženého v §39b odst. 7 zákona
o VZP (viz str. 10 a násl. žaloby). S takto vymezenou žalobní námitkou se měl městský soud
vypořádat, přičemž nebyl důvod prolomit dispoziční zásadu ovládající soudní řízení správní
(§75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a z úřední povinnosti zkoumat otázku jinou, související se
správnou hodnotou koeficientů. Její zodpovězení totiž nemůže mít žádný vliv na posouzení
žalobkyní nastolené otázky, a sice zda mohly správní orgány v posuzovaném případě aplikovat
koeficienty ve smyslu §16 vyhlášky č. 92/2008 Sb., aniž by v každém jednotlivém případě
zkoumaly vhodnost síly léčivého přípravku.
Nejvyšší správní soud proto souhlasí se stěžovatelem potud, že městský soud
v rozporu se zákonem překročil rámec soudního přezkumu vymezený žalobními body.
Městský soud totiž dospěl k závěru o „nepřezkoumatelnosti“ části rozhodnutí žalovaného
(resp. též prvostupňového rozhodnutí) za situace, kdy přezkum této pasáže rozhodnutí nebyl
nezbytný pro posouzení důvodnosti žalobních bodů. Takový postup představuje vadu řízení,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
srov. v této souvislosti přiměřeně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016,
č. j. 2 As 196/2015 – 62].
Stejně tak je nutno městskému soudu vytknout, že se v rámci svého přezkumu zabýval
otázkou příslušné sazby DPH, ačkoliv žalobkyně na její nesprávnost v řízení o žalobě vůbec
nepoukazovala. Předmětná námitka sice byla žalobkyní uplatněna v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí [viz část II. bod 4) odvolání žalobkyně ze dne 12. 1. 2010, založeno
pod ev. č. 7807/10 správního spisu], mezi žalobními body však již zahrnuta nebyla (srov. žalobu
založenou v soudním spise). Jelikož použití nesprávné sazby DPH správními orgány bylo
dle názoru městského soudu jedním z důvodů pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí,
představuje toto pochybení další překročení rámce soudního přezkumu vymezeného
žalobními body, které je současně vadou řízení, mající vliv na zákonnost rozhodnutí
o věci samé (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 216/2006 – 63).
S ohledem na shora popsané úvahy dospěl Nejvyšší správní soud v projednávané věci
k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věty
první s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Pro úplnost se jeví vhodné podotknout, že zdejší soud nemohl v tomto řízení věcně
posuzovat argumentaci žalobkyně související s nutností provedení individuálního hodnocení
vhodnosti síly u jednotlivých léčivých přípravků namísto mechanické aplikace příslušných
koeficientů. Jelikož městský soud se s touto žalobní námitkou doposud nevypořádal, Nejvyššímu
správnímu soudu v této fázi řízení nepřísluší zaujmout k předmětné otázce vlastní právní názor,
a předjímat tak další rozhodnutí městského soudu ve věci (srov. přiměřeně např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2009, č. j. 2 As 35/2008 – 61, a ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že stěžovateli nutno částečně přisvědčit taktéž
v jeho názoru ohledně nesprávné formulace výroku I. napadeného rozsudku, když městský soud
zrušil přezkoumávané rozhodnutí toliko v části, kterou bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Ústavu v rozsahu žalobkyní napadených výroků (tzn. výroků č. 1 a 48 až 60). I v této
souvislosti je potřebné odkázat na již citované ustanovení §75 odst. 2 věty první s. ř. s., dle něhož
soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Proto i zrušit
přezkoumávané rozhodnutí lze toliko ve vztahu k napadeným výrokům (resp. s výjimkou
kategorie výroků podmiňujících a navazujících). Výrok rozhodnutí žalovaného, byť mu předchází
další povinné náležitosti výrokové části ve smyslu §68 odst. 2 správního řádu (k jednotlivým
náležitostem výrokové části správních rozhodnutí, jakož i rozdílu mezi výrokovou částí
a výrokem coby užší kategorií viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015,
č. j. 6 As 252/2014 – 47), je koncipován jako komplexní rozhodnutí o všech podaných
odvoláních – žalobkyně i dalších účastníků a zní „odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí
se potvrzuje.“ Pokud by v dalším řízení případně dospěl městský soud k opětovnému závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí je nutno zrušit (což zdejší soud nyní nikterak nepředjímá), bylo
by namístě zrušit je jako celek, a nechat tak žalovanému v dalším odvolacím řízení prostor
pro aplikaci §90 správního řádu a vydání některé z variant rozhodnutí předvídané tímto
ustanovením (srov. v této souvislosti např. rozsudek vyhlášený Městským soudem v Praze
v obdobné věci dne 26. 2. 2015 pod č. j. 8 Ad 19/2010 – 134).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu