ECLI:CZ:NSS:2016:3.AFS.221.2015:46
sp. zn. 3 Afs 221/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Z. B. a b)
A. B., oba zastoupeni JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc,
Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno,
Masarykova 31, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2013, č. j. 13906/13/5000-14102-
702767, ze dne 30. 8. 2013, č. j. 20187/13/5000-14301-702189 a ze dne 6. 11. 2013
č. j. 26230/13/5000-14102-702767, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2015, č. j. 22 Af 70/2013 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dodatečnými platebními výměry ze dne 9. 5. 2012, č. j. 90099/12/393912804429,
a ze dne 21. 5. 2013, č. j. 940179/13/3107-24802-804429, byla žalobci a) doměřena daň z příjmů
fyzických osob za rok 2008 ve výši 168.915 Kč a žalobkyni b) ve výši 54.525 Kč.
Oběma žalobcům byla také stanovena povinnost uhradit daňové penále. Žalobci se bránili
odvoláními, nicméně rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 6. 2013, č. j. 13906/13/5000-14102-
702767, a ze dne 6. 11. 2013, č. j 26230/13/5000-14102-702767, bylo doměření příslušné daně
potvrzeno. Žalobci a) byla navíc na základě dodatečných platových výměrů ze dne 30. 3. 2012
doměřena daň z přidané hodnoty za všechny jednotlivé kalendářní měsíce roku 2008 ve výši
28.652 Kč za každý kalendářní měsíc a uložena povinnost zaplatit penále z takto doměřené daně.
Také proti doměřené dani z přidané hodnoty se žalobce a) bránil odvoláním, avšak i v tomto
případě byl postup správce daně aprobován rozhodnutím žalovaného (rozhodnutí ze dne
30. 8. 2013, č. j. 20187/13/5000-14301-702189.
Jednotlivá rozhodnutí žalovaného byla napadena správními žalobami, přičemž s ohledem
na to, že předmětné daňové povinnosti mají stejný skutkový základ, uplatnili žalobci totožnou
argumentaci. Především namítli, že správce daně nezohlednil svědecké výpovědi potvrzující
uskutečnění zdanitelného plnění – provedení prací v prádelně provozované žalobcem a)
pracovnicemi smluvně zajištěnými od společnosti DIMESIONE SIGNS s. r. o. Dle žalobců
správce daně nezjistil rozsah prací poskytovaných smluvenými pracovnicemi a nesprávně
hodnotil výpovědi kmenových zaměstnankyň. Správním orgánům vyčítali, že v řízení nebyly
použity podklady obsažené ve správním spise vztahujícím se k žalobkyni b), byť obsahovaly
upřesnění toho, kdy smluvené pracovnice v prádelně pracovaly. Žalobce a) rovněž konstatoval,
že jej nelze postihnout za to, že společnost DIMESIONE SIGNS s. r. o. nezajistila legální pobyt
vlastních zaměstnankyň na území České republiky.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě
Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zjistil, že jednotlivé daňové povinnosti
mají stejný skutkový základ a všechny věci proto spojil ke společnému projednání.
Následně žaloby podle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) zamítl rozsudkem
ze dne 30. 7. 2015, č. j. 22 Af 70/2013 – 40.
Nejprve zrekapituloval podstatné skutkové okolnosti a popsal, jakým způsobem probíhá
dokazování v daňovém řízení. Následně se zaměřil na hodnocení sporných důkazů.
Uvedl, že mezi jednotlivými výpověďmi svědků existují rozpory, nicméně za věrohodné
považoval výpovědi kmenových zaměstnankyň žalobce a) a ztotožnil se tak se závěry žalovaného.
Zdůraznil, že kmenové zaměstnankyně potvrdily jen jednu ranní směnu s tím, že pouze
výjimečně se pracovalo déle nebo v sobotu. Upozornil také na vyjádření, podle něhož
nedokončenou práci dodělávali vždy další den ráno kmenoví zaměstnanci, zatímco v rozdělané
práci žádná jiná směna nepokračovala. Byla-li přítomna nějaká externí výpomoc, mohlo se jednat
o dvě pracovnice z Ukrajiny, pomáhající s úklidem. Dle krajského soudu by musela mít
o externích pracovnících povědomí zejména svědkyně Zavadilová, vedoucí prádelny, nicméně
z její výpovědi nelze verzi žalobců potvrdit. Ve vztahu k výpovědi svědků U., H. a Š., kteří
prádelnu navštěvovali, krajský soud konstatoval, že je jejich výpověď neurčitá a nemůže tudíž
prokazovat skutečný příjem tvrzeného zdanitelného plnění.
Krajský soud dále uvedl, že nebylo povinností správce daně zjišťovat rozsah prací
poskytnutých externími pracovnicemi. Důkazní povinnost v tomto směru leží na daňovém
subjektu, který musí prokázat svá tvrzení. Za nedůvodný byl označen požadavek žalobce a)
na zohlednění výslechů svědků U., H. a Š. z řízení s žalobkyní b). Dle krajského soudu neměly
výpovědi těchto svědků zásadní význam a byly navíc správci daně známy. Jediným novým
poznatkem bylo upřesnění času, kdy jmenovaní svědci prádelnu navštěvovali, nicméně s ohledem
na výpovědi kmenových zaměstnankyň nemohla být tato skutečnost důvodem pro změnu
učiněných závěrů. Názorem správních orgánů nemohla otřást ani výpověď svědka F., který byl
v předmětné době ředitelem nemocnice, v níž prádelna sídlila. Podle krajského soudu tento
svědek nepotvrdil žalobcem tvrzené skutečnosti. Správními orgány byla korektně hodnocena také
výpověď svědka V., který měl externí pracovnice zajišťovat.
Krajský soud dále zjistil, že správní orgány žalobcům neupřely žádná z jejich procesních
práv. U výslechů svědků mohl být žalobce, popřípadě jeho zástupce, přítomen a navíc není
zřejmé, jakým způsobem by se mohla jeho nepřítomnost při výslechu promítnout do procesu
zjišťování skutkového stavu. Z hlediska daňových povinností označil krajský soud za irelevantní
také otázku nelegálního pobytu externích pracovnic na území České republiky.
Nakonec konstatoval, že závěry správních orgánů vycházejí ze zjištěného skutkového
stavu, zatímco žalobcům se nepodařilo prokázat tvrzení o realizaci namítaného obchodního
případu.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 14. 10. 2015, doplněnou podáním ze dne 15. 12. 2015, napadají
žalobci (dále také „stěžovatelé“) rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Mají za to, že správní orgány porušily zásadu předvídatelnosti a legitimního očekávání
a další principy vyplývající ze zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“).
Stěžovatelé zejména nesouhlasí s názorem, že se jim nepodařilo prokázat příjem
zdanitelného plnění – pracovní výkony zajišťované společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o.
Odkazují přitom na výslech svědkyně Z., která měla potvrdit, že externí pracovnice byly zapojeny
také do činností souvisejících s praním prádla. Uvádějí, že tato svědkyně měla o externích
zahraničních pracovnicích povědomí a dokonce je dozorovala. Upozorňují přitom, že nikdy
netvrdili, že by výpomoc externích pracovnic měla rozsah plnohodnotné pracovní směny.
Jednalo se totiž o výpomoc v odpoledních hodinách a o víkendech – tedy v době, kdy bylo jejich
setkání s kmenovými zaměstnanci vyloučeno. Externí pracovnice prováděly dle stěžovatelů
veškerou činnost spojenou s praním prádla, včetně závěrečného úklidu.
V další části kasační stížnosti upozorňují stěžovatelé, že za sjednanou pracovní sílu
platil žalobce a) společnosti DIMENSIONE SIGNS s. r. o. paušální měsíční částku,
přičemž nebylo podstatné, jaký rozsah prací smluvené pracovnice odvedou. Odkazují
na judikaturu civilních soudů a dovozují, že odměnu za smluvenou pracovní sílu byl žalobce a)
povinen uhradit i v případě, kdy by žádná práce odvedena nebyla. Platby společnosti
DIMENSIONE SIGNS s. r. o. proto považují za uznatelné.
Stěžovatelé také namítají, že správní orgány měly přihlédnout k informacím zjištěným
při výslechu svědků H., Š. a U. v průběhu řízení s žalobkyní b). Dle stěžovatelů se jedná o zjištění
zásadní, neboť je v nich upřesněna doba, kdy externí pracovnice v prádelně pracovaly, a proč se
s nimi nemohly setkat kmenové zaměstnankyně stěžovatele.
Nakonec stěžovatelé upozorňují na výpověď svědka F., který mimo jiné uvedl,
že prádelna stěžovatele byla v provozu i mimo obvyklou pracovní dobu a jazyk pracovnic
ne vždy připomínal češtinu. I z tohoto vyjádření stěžovatelé dovozují, že přítomnost externích
pracovnic byla potvrzena, a podařilo se proto prokázat zdanitelné plnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatelé navrhují rozsudek krajského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný s argumentací stěžovatelů nesouhlasí. Upozorňuje na jednotlivé výslechy svědků
a zejména na vyjádření kmenových zaměstnankyň. Má za to, že se v prádelně pracovalo na jednu
směnu, přičemž práci obstarávaly výhradně česky mluvící osoby. Výpovědi svědků U. a, H. a Š.
nepovažuje za dostatečně průkazné, neboť jmenovaní navštěvovali prádelnu nepravidelně a
neměli o podmínkách v prádelně detailní povědomí. Stojí si také za hodnocením výpovědi Z. V.
Ve vztahu k argumentaci paušálními odměnami žalovaný poukazuje na rozdíl mezi
soukromoprávním ujednáním a veřejnoprávními povinnostmi, do nichž daňové povinnosti patří.
Zdůrazňuje, že ne všechny náklady daňového subjektu splňují takové podmínky, aby mohly být
považovány za daňově uznatelné. Nakonec uvádí, že stěžovatelé interpretují výpověď svědka F. a
neobjektivně a opomíjejí, že se jedná o výpověď nekonkrétní, neprokazující faktické uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění. Kasační stížnost proto žalovaný navrhuje zamítnout.
Stěžovatelé ještě reagovali replikou, která však žádnou podstatnou argumentaci
neobsahuje.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelé jsou v řízení zastoupeni advokátem
a kasační stížnost splňuje rovněž obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že jejich argumentace souvisí zejména
s kasačním důvodem dle písm. b) zmíněného ustanovení. Koncentruje se totiž do nesouhlasného
postoje s hodnocením skutkového stavu, zjišťovaného v daňovém řízení. Kasační přezkum tedy
vymezili tak, že zapotřebí je především zjistit, zda závěry správních orgánů mají oporu
v provedeném dokazování, a mohly tak být aprobovány napadeným rozsudkem.
Nejprve se ovšem Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se k námitce
související s kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně s posouzením kriterií
pro snížení daňového základu. Stěžovatelé totiž tvrdí, že s ohledem na paušální povahu odměny
sjednané za dodávky pracovní síly se společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o., nebylo
podstatné, zda se v konkrétním období práce uskutečnily a popřípadě v jakém rozsahu. Je zřejmé,
že uvedená problematika má význam pro stanovení rozsahu, v jakém mělo být zdanitelné plnění
prokazováno. Krajský soud se hodnocení této otázky prakticky vyhnul, avšak v daném případě
takový postup nemá vliv na přezkoumatelnost napadeného rozsudku: Lze totiž vycházet z toho,
že předmětnou otázku soud neřešil z důvodu celkové koncepce napadeného rozhodnutí.
Přiklonil se totiž k závěru, že k deklarovanému daňově uznatelnému plnění vůbec nedošlo,
a rozsah plnění, popřípadě mechanismus plateb, tudíž nebylo nutné zkoumat.
Nejvyšší správní soud nicméně alespoň obecně poznamenává, že za výdaje snižující
daňový základ poplatníka lze označit takové, které poplatník 1) skutečně vynaložil, 2)
a to v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3) v daném zdaňovacím období, 4) o nichž
tak stanoví zákon [viz §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních
z příjmů“); viz také rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Afs 275/2014 - 37].
Platí tedy, že ne každý uplatněný výdaj může obstát jako výdaj daňově uznatelný.
Opačný výklad by vedl k absurdním situacím, kdy by si poplatníci mohli snižovat daňovou zátěž
prakticky jakýmikoli, dokonce i fiktivními, výdaji. V daném případě tedy bylo na stěžovatelích,
aby především prokázali, že paušálně vyplácená částka za dodávky pracovní síly byla vynaložena
na reálně poskytnutou službu, která zároveň směřuje k dosažení, zajištění nebo udržení
zdanitelných příjmů. Je nepochybné, že pokud by se společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o.
smluvně dodaní pracovníci skutečně podíleli na chodu prádelny, mohla by být platba
za tuto práci daňově uznatelným výdajem, nicméně v situaci, kdy by zůstala jen platba
bez adekvátního protiplnění (situace bez problému řešitelná z občanskoprávního hlediska),
nemohlo by se o službu směřující k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů jednat,
a nejednalo by se tedy ani o daňově uznatelný výdaj. Jen skutečnost, že za dodávku pracovních sil
byla sjednána paušální odměna, tedy nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat, že služba
byla reálně poskytnuta a splňuje požadavky vyplývající z ustanovení §24 zákona o daních
z příjmů. Krajský soud tedy správně rozpoznal, že podstatou sporu je posoudit,
zda má, ve vztahu k plnění předmětných daňových povinností žalobce a), obchodní případ
týkající se dodávek práce externích pracovnic společnosti DIMENSIONE SIGNS s. r. o.
a žalobci a) reálný základ. Právě tímto směrem tudíž bylo nutné soudní přezkum zaměřit.
Z uvedeného je tak patrné, že stěžovateli zmíněné paušální platby za dodávky pracovních sil
netvoří klíčovou problematiku řešeného případu, jedná se o námitky nepoužitelné a v uvedeném
kontextu tudíž nedůvodné.
Následně se Nejvyšší správní soud zaměřil na podstatu sporu – tedy na otázku,
zda provedené dokazování odpovídá závěru stěžovatelů, že deklarovaná práce od společnosti
DIMENSIONE SIGNS s. r. o., a související finanční plnění, představují výdaje snižující daňový
základ poplatníka ve smyslu shora uvedených čtyř podmínek dle §24 zákona o daních z příjmů,
jinými slovy, zda se tvrzený obchodní případ skutečně stal.
Správní orgány i krajský soud se přiklonily k verzi, která vyplynula z výpovědí kmenových
zaměstnankyň žalobce a). Bylo by nadbytečné detailně se jednotlivými výpověďmi zabývat,
nicméně zdejší soud považuje za vhodné shrnout, že dle kmenových zaměstnankyň (I. H., D. P. a
S. Z.) prádelna fungovala na jednu směnu pět dní v týdnu, směny začínaly v 5:45h a končily ve
14:15h. Dle uvedených zaměstnankyň byla ve velmi omezeném rozsahu poskytována i externí
výpomoc a to především v „šijárně“, za účasti česky mluvících pracovníků. Důležité je rovněž
sdělení svědkyň, že nebyla-li práce na jedné směně dokončena, dokončili jí kmenoví zaměstnanci
následující den. Na rozdělané práci přitom v mezidobí nikdo nepracoval. Stěžovatelé se v kasační
stížnosti vracejí především k výpovědi S. Z., vedoucí prádelny. Z jejího výslechu dovozují, že
zmiňovaná zaměstnankyně o externích pracovnících věděla a dokonce je dozorovala, což má
potvrzovat verzi, že se sporný obchodní případ opravdu stal. Pravda je, že uvedená svědkyně
skutečně o nějaké externí výpomoci věděla, nicméně uvedla, že se jednalo o uklízečky, které
v případě potřeby prádlo protřepaly, převezly, ale pračky neobsluhovaly. Lze shrnout, že
z celkového kontextu výpovědi S. Z. i dalších zaměstnankyň je naprosto zřejmé, že pokud byla
nějaká externí pomoc v prádelně realizována, jednalo se o dílčí úkony nepravidelného charakteru,
které neměly na celkový provoz prádelny, tedy na vlastní předmět podnikání, významnější vliv.
V průběhu správního řízení se stěžovatelé odvolávali také na výpovědi svědků P. H.,
L. U.a a R. Š., kteří měli potvrdit, že v prádelně pravidelně pracovali externí pracovníci
zajišťovaní společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o. Při hodnocení těchto výpovědí ovšem
nelze přehlížet, že žádný z uvedených svědků v prádelně nepracoval a její chod prakticky neznal,
respektive mohl získat jen velmi okrajové poznatky při návštěvách u stěžovatele na pracovišti,
popřípadě z náhodného kontaktu s některými pracovníky. Svědci v podstatě potvrdili, že
v prádelně pracovali i externí zaměstnanci, hovořící pravděpodobně rusky nebo ukrajinsky, které
pro stěžovatele zajišťovala společnost DIMENSIONE SIGNS s. r. o. Žádné bližší informace o
chodu prádelny však nepodali, nespecifikovali, zda tam uvedené pracovnice docházely pravidelně,
nemohli ani popsat jejich činnost z věcného ani časového hlediska. Takové výpovědi tedy samy o
sobě tvrzení stěžovatelů nepodporují, rozhodně ne s dostatečnou mírou věrohodnosti.
Stěžovatelé se nakonec odvolávají na výpověď Ing. F. F.a, který byl v rozhodné době
ředitelem nemocnice. Ten měl potvrdit, že externí pracovníci v prádelně pracovali v odpoledních
a nočních hodinách. Nejvyšší správní soud má za to, že ani tato výpověď tvrzení stěžovatelů
dostatečně nepodporuje. Ze samotné výpovědi je zřejmé, že ředitel nemocnice neměl o chodu
prádelny bližší povědomí a o aktivity žalobce a) se příliš nestaral. Podstatný pro něj byl výsledek
činnosti, kterou žalobce a) provozoval. Pokud jde o externí výpomoc, neobsahuje výpověď
jmenovaného svědka prakticky žádné konkrétní informace. Jen v závěru výpovědi ředitel
nemocnice poznamenává, že se s pracovnicemi prádelny potkával a jejich jazyk „ne vždy připomínal
češtinu“. To samo o sobě pochopitelně nevylučuje občasnou přítomnost těchto lidí v místě
prádelny, rozhodně však nedokazuje, jak často k tomu došlo, co uvedené osoby vykonávaly a
kým a pro jaké činnosti byly angažovány.
Nejvyšší správní soud nahlédl také do smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a)
a společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o., na jejímž základě měly být pracovní úkony
prováděny. Takto ověřil, že smluvní strany se dohodly na odměně 145 Kč za odpracovanou
hodinu jednoho pracovníka, dodaného uvedenou společností. Dle přiloženého dodatku
a příslušných faktur žalobce a) takto platil měsíčně paušální částku 150.800 Kč za 1040 hodin
práce odvedené pěti pracovnicemi.
Nejvyšší správní soud komplexně zhodnotil všechny shora uvedené důkazy
ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že sporný obchodní případ nemá z dále
uvedených důvodů reálný základ. V kontextu provedených důkazů a jejich hodnocení
za nejvýznamnější považuje zdejší soud výpovědi kmenových zaměstnankyň, které logicky musely
mít o chodu prádelny největší povědomí. Je zcela nepravděpodobné, že by si tyto zaměstnankyně
nevšimly, že po jejich odchodu z práce nastupuje do prádelny další směna, která obstará všechny
činnosti prádelny, mimochodem i ty, které ve skutečnosti museli dokončit sami. Není rovněž
věrohodné, že by externí pracovnice po skončení práce uvedly prádelnu do takového stavu,
že by si kmenové zaměstnankyně ničeho nevšimly při příštím příchodu do zaměstnání.
Je také prakticky vyloučeno, aby o externích pracovních službách měli větší povědomí známí
prvého žalobce, než vedoucí prádelny, která musela pracovní procesy koordinovat a dohlížet
na řádné plnění povinností. V tomto ohledu nelze souhlasit s tím, že by vedoucí prádelny
potvrdila externí výpomoc v takovém rozsahu, jak stěžovatelé tvrdí. Z jejího vyjádření
lze dovodit, že se v prádelně objevovali i externí pracovníci nehovořící českým jazykem,
nicméně jednalo se maximálně o nepravidelnou výpomoc, která souvisela spíše s úklidem.
Tato skutečnost ostatně konvenuje s vyjádřením ředitele nemocnice, a proto Nejvyšší správní
soud nepopírá, že se v prádelně mohli vyskytovat i externí pracovníci, kteří česky nehovořili.
To ovšem není z posuzovaného hlediska relevantní, neboť zásadní význam má to, že provedené
důkazy neprokazují, že by se externích pracovníků nějak týkal právě sporný obchodní
případ – tedy, že by v prádelně pracovali na základě shora popsané dohody mezi žalobcem a)
a společností DIMENSIONE SIGNS s. r. o., a už vůbec ne ve smyslu a obsahu citovaných
podmínek §24 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud totiž navíc nepřehlédl, že služby
sjednané s danou společností byly v objemu 208 hodin práce na jednu pracovnici měsíčně,
respektive cca 9, 5 hodiny denně, což přesahuje i obvyklou měsíční a denní pracovní dobu.
Zcela určitě tento objem prací neodpovídá chodu prádelny tak, jak jej popsala vedoucí S. Z.
a další kmenové zaměstnankyně. Jejich výpovědi společně s dalšími indiciemi tak dostatečně
potvrzují tu verzi skutkového stavu, k níž se správní orgány přiklonily.
Z hlediska skutkového lze proto uzavřít, že externí pracovníci možná v prádelně nějakou
dílčí činnost občas vykonávali, nikoli však soustavnou a stěžovatelům se nepodařilo prokázat,
že by to bylo v rámci sporného obchodního vztahu se společností DIMENSIONE SIGNS
s. r. o. Při respektování všech skutkových zjištění je krajně nevěrohodné, aby nepravidelné,
převážně úklidové, práce byly externími pracovníky prováděny na základě smlouvy popisující
obchodní případ v rozsahu přesahujícím celý pracovní úvazek a v objemu paušálních plateb
ve výši 150.800 Kč bez DPH měsíčně.
Správní orgány i krajský soud uvedené nesrovnalosti správně odhalily a logicky vysvětlily,
proč se přiklonily k verzi vyplývající z výpovědí kmenových zaměstnankyň prádelny.
Jejich závěry jsou zcela přezkoumatelné a odpovídají provedenému dokazování. Závěry správních
orgánů mají oporu ve správním spise a krajský soud tudíž postupoval správně, jestliže takové
závěry aproboval. Na tomto názoru by nemohly nic změnit ani výslechy svědků, které byly
provedeny v rámci řízení s žalobkyní b), neboť upřesnění času, kdy se určití svědci v prádelně
nacházeli, by nemohlo nic změnit na skutečnosti, že deklarovaná zdanitelná plnění postrádají
reálný základ jako celek. Krajský soud rovněž správně uvedl, že z hlediska posuzované
problematiky je v postatě irelevantní, zda externí pracovníci pobývali na území České republiky
legálně či nikoli. Klíčové totiž bylo, že se stěžovatelům nepodařila existence deklarovaného
obchodního případu, respektive existence daňově uznatelných výdajů, vůbec prokázat.
Z uvedených důvodů je namístě závěr, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nemohl
být naplněn.
Nejvyšší správní s ohledem na uvedené uzavírá, že žádná z kasačních námitek důvodná
nebyla. Vzhledem k tomu postupoval podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. a kasační stížnost
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, u kterého však
nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu