ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.105.2015:21
sp. zn. 3 As 105/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 1. 2014, č. j. KUOK 7638/2014, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 2015, č. j. 72 A
12/2014 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 21. 10. 2013, č. j. MMPr/131535/
2013/JP, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
který měl způsobit tím, že řídil motorové vozidlo a v rozporu s §7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona
při tom držel v ruce telefonní přístroj. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši
1.800 Kč. Současně s tím mu byla uložena povinnost nahradit náklady správního řízení.
Proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podal dne 19. 11. 2013 žalobce odvolání
v elektronické podobě, avšak bez uznávaného elektronického podpisu. Podáním ze dne
25. 11. 2013 následně odvolání o uznávaný elektronický podpis doplnil. Rozhodnutím
žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 21. 1. 2014, č. j. KUOK 7638/2014, bylo odvolání
žalobce zamítnuto jako opožděné. Dle stěžovatele totiž žalobce nedodržel lhůtu k potvrzení
původního elektronického podání stanovenou v ustanovení §37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále „správní řád“).
Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce správní žalobou, v níž tvrdil, že odvolání proti
prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí potvrdil v souladu s ustanovením §37 odst. 4 správního
řádu. Odkázal na příslušná ustanovení týkající se počítání lhůt a konstatoval, že v daném případě
připadl konec lhůty k potvrzení elektronického podání na 25. 11. 2013 a nikoli na 24. 11. 2013,
jak se stěžovatel domníval. Den označený stěžovatelem za konec lhůty byla totiž neděle a nikoli
pracovní den.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
Krajský soud v v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 8. 4. 2015, č. j. 72 A 12/2014 – 22, rozhodnutí stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Krajský soud se zaměřil především na povahu lhůty vyplývající z ustanovení §37 odst. 4
správního řádu a zjišťoval, zda bylo potvrzení elektronického podání provedeno včas.
Dospěl přitom k závěru, že odvolání bylo dne 25. 11. 2013 potvrzeno v rámci pětidenní lhůty,
neboť 24. 11. 2013 byla neděle. Krajský soud konstatoval, že výklad zastávaný stěžovatelem nemá
oporu v zákoně, neboť ten nerozlišuje mezi písemným a elektronickým podáním.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 7. 5. 2015 doplněnou podáním ze dne 26. 5. 2015 napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Má za to, že krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení §37 odst. 4 správního řádu.
Stěžovatel se totiž domnívá, že dané ustanovení upravuje lhůtu hmotněprávní, jejíž zmeškání
nelze prominout. Bylo tedy povinností žalobce, aby elektronické podání potvrdil nejpozději pátý
den od jeho podání.
Stěžovatel závěrem poukazuje na obstrukční postup obecných zmocněnců
v přestupkových věcech. Uvádí, že i postup zmocněnce v posuzované věci byl zaměřen pouze
na zpochybnění doručení odvolání s cílem znemožnit řádné projednání věci v jednoroční
prekluzivní lhůtě. Dle stěžovatele tím došlo k zneužití práva, jemuž ochrana nenáleží.
V tomto směru navíc odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 As 16/2015 – 30.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek krajského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen zaměstnancem disponujícím
právnickým vzděláním a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jediným důvodem kasační stížnosti je nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Stěžejní je přitom problematika související s lhůtou pro potvrzení
elektronického podání, které nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. Argumentace
stěžovatele se v podstatě koncentruje na tvrzení, že by měla být tato lhůta posuzována
jako hmotněprávní a to především pro samotnou povahu elektronických úkonů. Současně
s tím se stěžovatel domnívá, že postup žalobce byl motivován obstrukcemi, které měly znemožnit
projednání věci v jednoroční prekluzivní lhůtě.
Pokud jde o skutkový stav věci, Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil,
že žalobce podal proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí odvolání prostřednictvím
elektronické pošty bez uznávaného elektronického podpisu. Toto podání bylo podle e-mailové
hlavičky odesláno dne 19. 11. 2013 v 17:51, a přestože razítko otištěné na příslušném dokumentu
obsahuje údaj o doručení až dne 20. 11. 2013, považuje Nejvyšší správní soud v souladu
s účastníky za nesporné, že správnímu orgánu bylo odvolání doručeno již 19. 11. 2013.
U elektronických podání je totiž podstatné, kdy bylo podání správnímu orgánu skutečně
doručeno a nikoli, kdy se s tímto podáním příslušný pracovník seznámil a jaké na něm vyznačil
datum doručení. Od 19. 11. 2013 tak počala běžet pětidenní lhůta, v níž bylo nezbytné
elektronické podání potvrdit některým z kvalifikovaných způsobů. Ze správního spisu vyplývá,
že žalobce elektronické podání potvrdil e-mailem opatřeným uznávaným elektronickým
podpisem odeslaným v 18:13 dne 25. 11. 2013 (pondělí). I v tomto případě je na dokumentu
vyznačeno, že potvrzení došlo až 26. 11. 2013, avšak mezi účastníky je nesporné, že e-mail
obsahující potvrzení byl doručen již předcházející den.
Jde-li o běh lhůty pro potvrzení původního odvolání podaného e-mailem bez uznávaného
elektronického podpisu, lze poznamenat, že její pátý den připadl na neděli 24. 11. 2013,
přičemž následujícím pracovním dnem bylo pondělí 25. 11. 2013. Mezi účastníky tak zůstává
sporné, zda se v posuzovaném případě užije ustanovení §40 odst. 1 písm. c) správního řádu,
podle kterého připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejbližší příští pracovní den.
Nejvyšší správní soud zjistil, že uvedenou problematikou se již zabýval v rozsudku ze dne
25. 8. 2015, č. j. 6 As 127/2015 – 26 (dostupný na www.nssoud.cz), přičemž není důvodu
se od tam vysloveného závěru v nyní posuzované věci jakkoli odchýlit.
Zdejší soud tehdy dospěl k závěru, že ustanovení §40 odst. 1 písm. c) správního řádu
dopadá i na lhůtu pro potvrzení elektronického podání, které bylo učiněno bez uznávaného
elektronického podpisu. Není přitom podstatné, zda se komunikace mezi správním orgánem
a účastníkem řízení odehrávala čistě elektronicky či prostřednictvím poštovních služeb.
Z uvedeného názoru lze také implicitně dovodit, že lhůta zakotvená v ustanovení §37 odst. 4
správního řádu je lhůtou procesněprávní se všemi z toho plynoucími důsledky. Naopak
pro tvrzení stěžovatele o hmotněprávní povaze lhůty nenachází zdejší soud žádné opodstatnění.
V tomto ohledu lze argumentovat i judikaturou Ústavního soudu, pro který je podstatným
znakem k rozlišení charakteru lhůt důsledek, jenž nastane v případě jejich zmeškání
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99). Mělo-li by tedy zmeškání
lhůty za následek zánik hmotného práva, jednalo by se o lhůtu hmotněprávní. V nyní posuzované
věci se však o žádné hmotné právo nejednalo, neboť předmětná lhůta se vztahovala
k čistě procesněprávnímu úkonu. Procesněprávní povahu lhůty lze nakonec odvodit i z nálezu
Pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, vyjadřujícího princip, že lhůty
stanovené procesním předpisem je nutno považovat za lhůty procesní. Není přitom pochyb,
že správní řád je čistě procesní normou.
Shora uvedené závěry konečně potvrzuje také závěr č. 121/2012 Poradního sboru
ministra vnitra ke správnímu řádu (dostupný na adrese www.mvcr.cz/clanek/zavery-poradniho-
sboru-ministra-vnitra-ke-spravnimu-radu.aspx). Přestože se daný závěr přímo nezabývá povahou
předmětné lhůty, je v něm explicitně uvedeno, že „úkon učiněný dle věty druhé §37 odst. 4 správního
řádu je možno potvrdit nebo doplnit v zákonné pětidenní procesní lhůtě.“
Z uvedených podkladů tedy vyplývá jednoznačný závěr, že povaha lhůty dle §37 odst. 4
správního řádu jako lhůty procesní vyplývá ze zákona, z judikatorních závěrů,
jakož i z teleologického výkladu zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že krajský soud interpretoval ustanovení §37 odst. 4 správního řádu správně, dovodil-li,
že v daném případě bylo potvrzení odvolání podáno včas. Přestože pátým dnem předmětné lhůty
byla neděle 24. 11. 2013, aplikací §40 odst. 1 písm. c) správního řádu připadl poslední den lhůty
na pondělí 25. 11. 2013. Stěžovatel tudíž nepostupoval v souladu se zákonem, vyhodnotil-li
odvolání žalobce jako opožděné.
Zdejší soud se nakonec zabýval i tvrzením, že postup žalobce by neměl požívat právní
ochrany z důvodu zneužití práva a obstrukčního jednání obecného zmocněnce, jehož cílem
je zamezit projednání přestupku v jednoroční prekluzivní lhůtě. Stěžovatel v tomto ohledu
odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015 – 30.
V nyní posuzované věci však Nejvyšší správní soud ve vztahu k odvolání proti
prvoinstančnímu rozhodnutí obstrukční jednání nezjistil. Je nepochybným právem účastníka
správního řízení učinit podání v elektronické podobě bez uznávaného elektronického podpisu.
Je-li takové podání včas potvrzeno, je povinností správního orgánu nakládat s ním zákonem
předpokládaným způsobem. Za obstrukční přitom nelze považovat jednání, kdy účastník
elektronické podání potvrdí až poslední den lhůty s využitím jakéhosi „zákonného dobrodiní“
zakotveného v ustanovení §40 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žádné ustanovení zákona totiž
účastníka nenutí k tomu, aby nekvalifikované podání potvrdil nejpozději pátý den za všech
okolností – tedy i v případě, že se jedná o neděli. Trvat na takovém postupu by ostatně nebylo
účelné ani vzhledem k personálním možnostem správního orgánu, neboť jeho zaměstnanci
by se s podáním pravděpodobně seznámili stejně až následující pracovní den. Na danou věc nelze
aplikovat ani závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 As 16/2015 – 30. Tehdy totiž byly skutkové okolnosti naprosto odlišné a chování účastníka
správního řízení bylo skutečně protkáno obstrukčními prvky. Jen díky tomu bylo možné
usuzovat, že účastník, respektive jeho obecný zmocněnec, zneužívá práva, které mu procesní
předpis nabízí. V nyní posuzovaném případě je situace na straně žalobce diametrálně odlišná,
zatímco přístup správního orgánu lze označit za přehnaně paušalizující, neodpovídající shora
popsaným skutkovým okolnostem.
S ohledem na všechny výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádná
z námitek obsažených v kasační stížnosti neobstojí. Zdejší soud proto kasační stížnost zamítl
dle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalobci, u něhož však nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu