ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.159.2015:32
sp. zn. 3 As 159/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Z. C.,
zastoupená Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová s. r. o., se
sídlem Praha 8, 1. pluku 206/7, o přezkoumání rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 1. 12.
2010, č. j. 58804/2010-7/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 11 A 6/2011 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala dne 5. 10. 2010 na Ministerstvo zdravotnictví
(dále též „žalovaný“)žádost o poskytnutí informací - kompletní právní analýzy, kterou si úřad
nechal zpracovat ohledně možné právní odpovědnosti rodičů za újmu způsobenou dítěti
v souvislosti s plánovaným porodem doma. Ze správního spisu vyplývá, že požadovanou právní
analýzu vypracovala advokátní kancelář Němec, Bláha & Navrátilová, s. r. o. (dále též „osoba
zúčastněná na řízení“), a že byla uhrazena peněžními prostředky z veřejných zdrojů z rozpočtu
povinného subjektu.
Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010, č. j. 58804/2010-3/PRO,
žádost stěžovatelky odmítlo podle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím. Žalovaný v odůvodnění odkázal na své kompetence, které vyplývají z ustanovení
§10 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy
České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že požadovaná analýza obsahuje pouze
výklad právních předpisů, byla zpracována výhradně pro vnitřní potřebu ministerstva
a neobsahuje žádné informace, které by se vztahovaly k působnosti Ministerstva zdravotnictví
jako povinného subjektu. Zdůraznil také, že podle §2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.
se informační povinnost povinného subjektu nevztahuje na vytváření nových informací
či vyjádření názorů k určité problematice, a že analýza může být autorským dílem, k němuž
majetková práva vykonává příslušná advokátní kancelář.
Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr zdravotnictví
rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010, č. j. 58804/2010-7/PRO, zamítl. Městský soud v Praze následně
rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 11 A 6/2011 – 30 žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky tento rozsudek zrušil rozsudkem
ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014 - 33 a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že se právní analýza vztahovala k činnosti žalovaného, resp. k jeho
působnosti ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu přitom není relevantní, že požadovaná informace nebyla v činnosti žalovaného využita,
podstatné je pouze to, že ji měl žalovaný za účelem plnění své oznamovací povinnosti objektivně
k dispozici. Jestliže žalovaný objednal zpracování informace v souvislosti s výkonem své
působnosti, ta mu byla advokátní kanceláří skutečně poskytnuta a žalovaný byl oprávněn
takovouto informaci při své činnosti využít, je nutno uzavřít, že požadovaná právní analýza
spadala do věcného rozsahu informací poskytovaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Fakt,
že informaci zpracoval odlišný subjekt od subjektu povinného, však může vést k omezení práva
na informace a tedy k odmítnutí žádosti za situace, pokud by poskytnutím informace
byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského [§11 odst. 2 písm. c)
zákona č. 106/1999 Sb.]. Je proto nezbytné na základě smlouvy o dílo, příp. licenční smlouvy
mezi žalovaným a advokátní kanceláří ověřit, zda byl žalovaný oprávněn požadovanou právní
analýzu poskytnout, aniž by tím porušil autorská práva zpracovatele analýzy. Vycházeje
z ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona tedy uložil Městskému
soudu v Praze provést dokazování smlouvou o dílo, příp. licenční smlouvou, uzavřenou mezi
žalovaným a advokátní kanceláří a musel posoudit, zda byl v tomto případě žalovaný povinen
poskytnout stěžovatelce požadovanou informaci.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 11 A 6/2011 – 84
žalobu zamítl. Uvedl, že ze „Smlouvy o poskytování právních služeb“ ze dne 26. 3. 2008 je zřejmé,
že jejím účelem je poskytnutí právních služeb a právní pomoc ze strany smluvního partnera.
Na základě této smlouvy byla zpracována uvedená právní analýza. Jedná se o právní analýzu
jedné advokátní kanceláře, která je zcela nezávazná a neznamená to, že by v případě, byla-li by
posuzována trestní odpovědnost určité osoby, nemohly mít příslušné orgány činné v trestním
řízení odlišný právní názor. Soud konstatoval, že v daném případě nebyla uzavřena licenční
smlouva, která by žalovaný správní orgán jako objednatele opravňovala užít dílo (právní analýzu)
nad rámec účelu, který vyplývá ze smlouvy. Městský soud v Praze se neztotožnil ani s námitkami,
že žalovaný zvláštní licenci k užití díla nepotřeboval. Uvedl, že ustanovení §30 odst. 1 a odst. 2
autorského zákona řeší otázku užívání díla pro osobní potřebu („osobní“ potřeba navíc nasvědčuje
výkladu, že jde o osobní potřebu fyzické osoby), ale objednateli zpracování díla neumožňuje
předávat toto dílo dalším fyzickým osobám bez souhlasu autora, i kdyby šlo o využití díla
pro jejich osobní potřebu. Rovněž užití díla v rámci úřednické a zákonné licence
podle §34 autorského zákona neznamená povinnost uživatele tohoto díla předat jej jiným
osobám. Podle názoru soudu také automaticky nelze dovodit, že pokud předmětná analýza byla
zpracována při použití peněžních prostředků z veřejných zdrojů, jedná se o materiál, který
podléhá zákonu č. 106/1999 Sb.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze podala kasační stížnost, ve které
uplatnila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
S Městským soudem v Praze nesouhlasí v tom, že by poskytnutí informací veřejnosti bylo
nad rámec účelu, který vyplývá ze smlouvy o poskytování právních služeb. Je názoru, že soud
vyložil účel smlouvy restriktivně, ten navíc ani nevyplývá ze smlouvy. Jak pro žalovaného, tak
i pro advokátní kancelář muselo být předvídatelné, že žalovaný je povinný subjekt, jehož činnost
podléhá kontrole veřejnosti, včetně toho, v jakých případech se tento orgán bude pokoušet
kriminalizovat osoby v souvislosti s volbou domácího porodu. Poukázala taktéž na to, že řada
klientů zvýrazňuje a medializuje právní dokumenty advokáta, který je vytvořil, i bez jeho
souhlasu. Dále má za to, že pokud by obdobnou analýzu vytvořil zaměstnanec žalovaného, žádná
omezení autorským zákonem by poskytnutí informace nebránila. Zdůraznila, že pomocí tzv.
outsourcingu by žalovaný dosáhl obcházení zákona a tedy toho, aby nemusel poskytovat
informace.
Podle stěžovatelky je ovšem sporné, zda je uvedená analýza autorským dílem. Namítla,
že jedinečnost jako základní formální znak autorského díla podle §2 odst. 1 autorského zákona
nemůže spočívat ve věcném obsahu právního názoru, který vychází ze skutečností, jež formuluje
právní řád. Právní rozbor shrnuje obecně známé a přijaté názory, výklady a judikáty a další
myšlenkové zdroje pro právní postup v dané oblasti. Psané právo je výsledkem vědomé lidské
činnosti a je zveřejněno. Tím se jedinečnost v rovině právní analýzy odlišuje od vědeckého
či literárního díla, u kterých to nové, co autor vytvoří, latentně bylo přítomno, ale nikoliv v tak
uspořádané podobě, jako je psané právo. Za jedinečný dále nelze považovat ani sloh či jazykové
prostředky, kterými byl rozbor projednán.
Podle stěžovatelky je naplnění ústavního práva na informaci klíčovým prvkem vztahu
mezi státem a občanem. Městský soud však zcela opomíjí otázku přiměřenosti zásahu
do základního práva na informace a judikaturu, které se přiklání k ústavně konformnímu výkladu
tak, aby informace byly poskytovány.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl, že opakovaná kasační stížnost
je nepřípustná. Podle něj se Městský soud v Praze řídil závazným právním názorem, který
v předchozím rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud. Ztotožnil se s ním v tom, že právní
analýza byla zpracována podle smlouvy pro jeho vnitřní potřebu a nebylo sjednáno,
že by žalovaný byl oprávněn poskytnout výsledky činnosti advokátní kanceláře třetím osobám.
Uvedl, že smluvní strany pro tyto potřeby nesjednaly ani potřebnou licenční smlouvu. Dále
poukázal na to, že ustanovení §61 autorského zákona z tohoto pravidla žádnou výjimku
nestanoví ani v případě, že by jednou ze smluvních stran byla Česká republika jako povinný
subjekt. Zdůraznil také, že zákon č. 106/1999 Sb. po povinném subjektu nijak nepožaduje,
aby hodnotil, zda požadované informace naplňují kritéria autorského díla. Jedná se navíc
o analýzu právních předpisů a nedá se předjímat, zda bude mít vliv na činnost žalovaného.
Podotkl, že ústavně právní základ má v článku 34 Listiny základních práv a svobod i právo
na ochranu duševního vlastnictví. Je proto toho názoru, že zde není veřejný zájem na poskytnutí
informací a tedy i pro naplnění ústavně chráněného práva na informace.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila taktéž osoba zúčastněná na řízení. Zcela se ztotožnila
s rozsudkem Městského soudu v Praze. Zopakovala, že právní analýza se týká výkladu možné
trestní odpovědnosti rodičů za újmu způsobenou dítěti v souvislosti s plánovaným porodem
doma. Zpracována byla výhradně zpracována pro vnitřní potřebu žalovaného a neobsahuje žádné
informace, které by se vztahovaly k působnosti žalovaného jako povinného subjektu podle §2
odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Jde o právní názor třetí osoby, na jehož poskytnutí právo
na informace nedopadá. Poukázala rovněž na základní principy užití autorského díla, které
vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, zejména
na to, že o užití svého díla svobodně rozhoduje jeho autor a že mu za to přísluší odměna.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, neboť nynější
kasační stížnost je ve věci již druhá. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014 - 33 uložil
Městskému soudu v Praze provést dokazování smlouvou o poskytnutí právních služeb, případně
též licenční smlouvou. V návaznosti na to poté zbývalo vyřešit otázku, zda práva autora analýzy
bránily poskytnutí požadované informace. Stěžovatelka v kasační stížnosti sice nenamítla,
že by se soud závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil, nesouhlasí však
se skutkovými a právními závěry, které předmětem předchozího řízení před Nejvyšším správním
soudem nebyly a ke kterým městský soud poprvé dospěl až v navazujícím řízení. Ustanovení
o nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se proto v tomto případě
neuplatní, neboť toto ustanovení brání jen tomu, aby se kasační soud musel opětovně vyjadřovat
k otázkám, na které již dříve (ve svém zrušujícím rozsudku) vyjádřil právní názor, který má být
soudem prvé instance respektován (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Stěžovatelka se na žalovaném domáhala poskytnutí právní analýzy k trestní odpovědnosti
v souvislosti s domácím porodem, kterou si povinný subjekt nechal zpracovat externí advokátní
kanceláří z veřejných prostředků. Nesporné je, že ve vztahu k požadované informaci tu kromě
povinného subjektu vystupuje (na základě soukromoprávního vztahu, jehož smluvní strany jsou
rovnocennými subjekty) taktéž subjekt, který vůči stěžovatelce povinnou osobou není.
Podle stěžovatelky je předně sporné, zda požadovaná právní analýza požívá ochrany jako
autorské dílo. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval touto otázkou. Vycházel přitom
ze závěrů Nejvyššího soudu, který se v usnesení z 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007
(s odkazem na odbornou literaturu: Doc. JUDr. Ivo Telec, CSc., Autorský zákon, Komentář,
C. H. Beck 1997) zabýval charakteristickými znaky autorského díla a tvůrčí činnosti autora díla.
Podle Nejvyššího soudu je autorské dílo vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí
činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými
uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu
(výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se zračí i sama osobnost původce (autora). Tvůrčí činnost
(tvorbu díla) lze charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného
s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce,
bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké)
nebyl vůbec dosažen. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění
výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Zmíněná tvůrčí činnost
přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými
individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo
známo.
Z uvedeného vyplývá, že podstata jedinečnosti autorského díla spočívá ve vytvoření díla
osobitým vnosem jeho autora. Otázka, do jaké míry může být právní analýza, jejímž zdrojem
je psané právo, jedinečná svým obsahem, není přitom rozhodující. Jedinečnost právní analýzy
v tomto smyslu totiž nepochybně spočívá např. v celkovém uspořádání analýzy, ve sledu
myšlenek a dedukcí autora, v jeho postojích, přijatých názorech a závěrech, se kterými se ostatně
objednavatel analýzy poté vnitřně ani nemusí ztotožnit. Je tedy zřejmé, že i zpracování veřejného
zdroje vzniku autorského díla nijak nebrání a toto dílo bude proto požívat i příslušnou
autorskoprávní ochranu. Přestože tato skutečnost předmětem dokazování nebyla, je Nejvyšší
správní soud toho názoru, že právní analýza, kterou pro žalovaného vytvořila osoba zúčastněná
na řízení na základě smlouvy o dílo, kritéria autorského díla a tvůrčí činnosti autora nepochybně
splňuje.
Platí poté, že pouze autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské dílo
užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo
neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle §49 odst. 2 písm. b) [zákona č. 121/2001 Sb.,
autorský zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013] sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu
(srov. ustanovení §46 tohoto zákona), obdobně též §2358 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník).
Ze Smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 26. 3. 2008, kterou sjednali žalovaný
a osoba zúčastněná na řízení, vyplývá, že předmětem právních služeb osoby zúčastněné na řízení
je zastupování žalovaného v řízeních před soudy a taktéž zpracování právních stanovisek,
doporučení, a posouzení, poskytování právních porad a konzultací, účasti a zastupování
při jednáních, přípravě a posuzování návrhů smluv, případně provedení jiných právních služeb,
než které se týkají zastupování žalovaného. Je tedy zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení
požadovanou právní analýzu zhotovila na základě a v rámci uvedené smlouvy.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze v tom,
že smluvní strany v této smlouvě nesjednaly taktéž zvláštní licenci k užití děl, které vzniknou
na základě objednaných právních služeb. Na místě je proto aplikace ustanovení §61 odst. 1
autorského zákona, podle něhož obecně platí, že žalovaný, tedy objednatel díla, je bez dalšího
ujednání právo oprávněn užít autorské dílo pouze v mezích smlouvy o dílo. Obdobnou
konstrukci ostatně zvolilo rovněž ustanovení §2634 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
podle něhož platí, že je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že dílo zhotovitel poskytl
objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy.
Nejvyšší správní soud se s Městským soudem v Praze ztotožnil taktéž v tom, že účelem
smlouvy je podle bodu 1.2 této smlouvy výhradně opakované poskytnutí právní pomoci
žalovanému - organizační složce státu. Jemu také osoba zúčastněná na řízení vytvořené dílo
odevzdává, spočívá-li tato právní pomoc ve vytvoření díla. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tak ve smyslu uvedené smlouvy náleží žalovanému z majetkových práv autora
(srov. §12 - §23 autorského zákona) toliko oprávnění výstup právní pomoci užít pro sebe
a pro svou vnitřní potřebu. Bez dalšího licenčního ujednání však žalovaný není oprávněn dílo užít
jiným způsobem (např. rozšiřovat, rozmnožovat a sdělovat jej veřejnosti). Podpůrně poukazuje
Nejvyšší správní soud taktéž na to, že ani konstrukce ceny za právní služby podle článku 2
smlouvy nezahrnuje odměnu za licenci. I z tohoto důvodu je zřejmé, že poskytnutí licence nebylo
předmětem této smlouvy.
Smyslem práva na informace ve smyslu článku 17 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod a §2 odst. 1 zákona zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím je
poskytovat informace vztahující se pouze k působnosti povinného subjektu.
Jakkoli je však právo na informace vykládáno extenzivně (pravidlem totiž je, že povinný
subjekt informace poskytne), má taktéž i své meze. Omezení tohoto práva zákonem
připouští rovina ústavněprávní (srov. článek 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
Konkrétní omezení přináší v návaznosti na to zákon o svobodném přístupu k informacím.
Ze zákona se takto informace neposkytnou v případech, kdy má být informace předmětem
obchodního tajemství (§9) nebo se týká majetkových poměrů osoby, která není povinným
subjektem (§10). Taktéž ustanovení §11 odst. 2 písm. b) zákona ukládá povinnému subjektu, aby
neposkytl informaci, pokud by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva
autorského nebo práv souvisejících s právem autorským.
Přednostní ochrana uvedených zájmů, jež mají svůj základ v ústavně garantovaném právu
na ochranu soukromí (článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), vlastnického práva
(čl. 11 Listiny základních práv a svobod) resp. právo na ochranu duševního vlastnictví
(čl. 34 Listiny), na úkor práva na informace (čl. 17 Listiny základních práv a svobod)
je podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela na místě. Bylo by totiž zcela v rozporu
se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud by informace
o skutečnostech, jež mnohdy mají pro dotčený subjekt existenční význam a jsou výsledkem
mnohdy dlouhodobé, náročné a složité tvůrčí činnosti autora, byly bez dalšího poskytnuty
žadateli pouze s odkazem na jeho právo na informace. Tím spíše by nežádoucím následkem
uplatněného práva na informace byla situace, pokud by zúčastněná osoba ve smluvních vztazích
se žalovaným (potažmo s jinou veřejnoprávní korporací) nepřípustně pozbyla části svých
majetkových práv, která jí právní řád přiznává.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nelze popřít právo stěžovatelky na informaci
o tom, zda analýza existuje a kdo je jejím autorem. Na situaci, která v projednávané věci nastala,
se však plně vztahuje ustanovení §11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu
k informacím. Žalovaný byl proto povinen stěžovatelce požadovanou analýzu neposkytnout.
Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani námitka, že by se povinný subjekt takto
mohl snad zprostit své povinnosti poskytovat informace. Nejvyšší správní soud podotýká,
že primárním posláním povinného subjektu je plnit úkoly v oblasti svěřené působnosti veřejné
správy a je na jeho rozhodnutí a případné odpovědnosti, jakým způsobem, postupy a prostředky
těchto cílů dosahuje, byť tak činí v rámci hospodaření s veřejnými prostředky. Obecně jistě není
žádoucí stav, že by povinný subjekt informace neposkytoval. Pokud však zákon o svobodném
přístupu k informacím majetkové zájmy autora díla chrání, nemůže být neposkytnutí informace
ve stanovených případech nezákonné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud považuje napadený rozsudek Městského
soudu v Praze za zákonný, kasační stížnost proti němu směřující proto jako nedůvodnou
podle ustanovení §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto
podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný
žalovaný právo na náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu
nevyplynuly náklady přesahující běžný rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší
správní soud proto žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Osobě zúčastněné
na řízení Nejvyšší správní soud žádnou povinnost neuložil, nemá proto právo na náhradu
nákladů (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu