ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.163.2016:31
sp. zn. 3 As 163/2016 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců a) Zentiva a. s.,
se sídlem Bratislava, Einsteinova 24, Slovenská republika, b) sanofi-avensis, s. r. o., se sídlem
Praha 6, Evropská 846/176a, obou zastoupených JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou,
advokátem se sídlem Praha 5, Duškova 164/45, proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví,
se sídlem Praha 2, Palackého nám. 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 9 Ad 23/2012-93, o návrhu žalovaného
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) svým rozsudkem ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 9 Ad 23/2012-93 (dále jen „napadený rozsudek“), zrušil rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. 9. 2012, č. j. MZDR22745/2012, kterým žalovaný podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) ze dne 25. 4. 2012, č. j. SUKLS
115767/2009, a toto rozhodnutí potvrdil. Naposledy uvedeným rozhodnutím rozhodl SÚKL
o změně výše a podmínek úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných
s léčivými přípravky náležejícími do referenční skupiny č. 83/6 – antipsychotika s nízkým
antipsychotickým potenciálem; p. o.
Proti tomuto rozsudku nyní brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v rámci které zároveň požádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku. Svou žádost
odůvodňuje tím, že rozpory napadeného rozsudku s právními předpisy by se s vysokou
pravděpodobností staly předmětem sporů mezi účastníky řízení a ministerstvem a vedly
by k podání dalších správních žalob. Na podporu své argumentace poukazuje stěžovatel
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 3 Ads 48/2010 - 198, kterým
tento soud odkladný účinek kasační stížnosti (podané žalovaným správním orgánem) přiznal,
a to s poukazem na riziko „obživnutí“ již jednou zrušeného správního rozhodnutí. Žalovaný
se rovněž obává žalob na náhradu škody.
Žalobci k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedli, že skutečnosti
uváděné žalovaným vůbec nedokládají splnění důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve smyslu §73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §107
s. ř. s. Stěžovatel ve svém návrhu v konkrétní rovině nedokládá, že by výkon či jiné právní
následky rozhodnutí pro něj představovaly nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním
odkladného účinku vzniknout jiným osobám, ani nijak nespecifikuje, jakou újmu by pro něj
přiznání odkladného účinku mohlo znamenat. Žalobci současně poukazují na to, že stěžovatel
podal řadu kasační stížností do souvisejících rozhodnutí městského soudu a že v těchto
případech Nejvyšší správní soud žádosti o přiznání odkladného účinku zamítl. Jelikož žalobci
považují odůvodnění těchto usnesení za přesvědčivá, navrhují, aby i v nyní souzené věci Nejvyšší
správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Po zhodnocení důvodů uváděných účastníky řízení dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě
naplněny.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského)
soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek
zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto musí být
vyhrazeno pro výjimečné případy.
Podle nyní účinného znění ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce
po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije
přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz §107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko
veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán),
s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako
hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté,
osvědčí-li, že újma stěžovatele jako důsledek nepřiznání odkladného účinku žaloby by byla
nepoměrně větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně
teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou
přitom vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne,
že stěžovatel nese břemeno tvrzení a očekává se tak od něj uvedení konkrétních a relevantních
tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje a jakou intenzitu
případná újma má.
Jak přiléhavě poznamenali žalobci, z formulace návrhu na přiznání odkladného účinku
není zcela zřetelné, jaká újma má stěžovateli v důsledku výroku I. napadeného rozsudku hrozit,
tím méně, proč by taková hrozící újma měla být co do své intenzity nepoměrně větší než újma,
jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Nejvyšší správní soud
nicméně z návrhu implicitně dovozuje, že se stěžovatel obává procesního scénáře, podle něhož
poté, co bude pokračovat v řízení o odvolání a v tomto řízení vydá rozhodnutí ve věci samé,
dá Nejvyšší správní soud za pravdu jeho kasační argumentaci a rozsudek městského soudu zruší.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, setrval na dřívějším stanovisku (obsaženém mj. v dřívějším usnesení
rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49), že hrozba existence dvou
protichůdných rozhodnutí nemůže sama o sobě vést k nerespektování zákonných důsledků
kasační stížnosti, s níž odkladný účinek automaticky spojen není; pro výjimečné případy však
připustil, aby odložení účinků rozhodnutí krajského (městského) soudu možné bylo. Podmínil je
však ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě
představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne
jiným osobám. Jinými slovy, újma, která má hrozit stěžovateli, nesmí být vzhledem k jeho
poměrům bagatelní, ale naopak významná, tedy taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním
případě nebylo výjimečně uplatněno pravidlo, že kasační stížnost nemá odkladný účinek.
Významnou bude újma tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí
naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní
stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude újma též tehdy, půjde-li sice
při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí
žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho fungování nebo činnosti
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 73/2014 – 56).
Vznik takto chápané újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním
následkem plynoucím z rozhodnutí krajského (zde městského) soudu. Zatímco žalobce bude
zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí
soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše
nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky
ohrožena. Jeho úkolem v soudním řízení je hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí.
Samotná otázka zákonnosti rozhodnutí však sama o sobě není a ani nemůže být důvodem
pro přiznání odkladného účinku, neboť při rozhodování o tomto návrhu soud nijak nepředjímá
rozhodnutí o věci samé. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného tak bude
na místě tehdy, bude-li podloženo ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním
odkladného účinků vznikne jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem.
Žalovaný správní orgán musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem újma
a její intenzita spočívá. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
tomu, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem žalovaný obává,
by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný zájem skutečně ohrožen.
Lze tak shrnout, že přiznání odkladného účinku nemůže být prostředkem, který by měl
sloužit k odvrácení účinku pravomocného rozsudku městského soudu pouze z důvodu jeho
možné nesprávnosti. Takto extenzivní užití institutu odkladného účinku by totiž vyžadovalo
faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 – 27). Zdejší
soud dodává, že procesní situace, kdy žalovaný správní orgán na základě pravomocného
rozsudku městského soudu znovu vydá ve správním řízení rozhodnutí, které posléze nabude
právní moci, následně či mezitím však Nejvyšší správní soud tento rozsudek zruší a věc mu vrátí
k novému projednání, jistě není žádoucí. Obživnutí původně zrušeného rozhodnutí správního
orgánu však není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení závazného
právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci,
včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nepředstavuje pro stěžovatele újmu
dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku (srov. usnesení rozšířeného
senátu č. j. 10 Ads 99/2014 - 58).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že zde není naplněna základní
podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, tedy vznik újmy na straně
stěžovatele (žalovaného), spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu. Nebylo již tedy
třeba zkoumat podmínky další, které musí být naplněny kumulativně. Nejvyšší správní soud proto
návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti zamítl, aniž by však současně
jakkoli předjímal své rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2016
Mgr. Radovan Havelec v. r.
předseda senátu