ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.165.2015:197
sp. zn. 3 As 165/2015 - 197
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce P. T., zastoupeného Mgr.
Petrou Severovou, advokátkou se sídlem Sokolov, 5. května 163, proti žalované Policii České
republiky, Krajskému ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary,
Závodní 386/100, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 12. 6. 2015, č. j. 57 A 30/2015 - 140,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Petře Severové se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Dne 18. 1. 2015 ve 14:30 rozhodl policejní orgán obvodního oddělení Policie České
republiky v Sokolově podle §44 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
o vykázání žalobce (dále jen „stěžovatel“) z obydlí jeho matky – bytové jednotky č. X v domě Š.,
S., jakož i ze společně užívaných prostor domu a z bezprostředního okolí domu vymezeného
vzdáleností 50 metrů od vnější stěny domu, a to na dobu deseti dnů, počínaje dnem 18. 1. 2015.
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015, č. j. KRPK-6604/ČJ-2015-1909ÚO, odmítla žalovaná
stěžovatelovy námitky proti vykázání pro jejich opožděnost.
Stěžovatel napadl postup žalované jako nezákonný zásah ve smyslu §82 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přičemž jeho nezákonnost
spatřoval jednak v nedostatečném a pozdním vyrozumění o vykázání a jednak v nespolupráci
policistů při vydávání klíčů od bytu po skončení desetidenní doby vykázání. Zároveň v žalobě
požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž zmínil svou aktuální ztrátu zázemí
a bydlení a přiložil svůj podnět k prohlášení nicotnosti rozhodnutí, jímž jej Úřad práce ČR vyřadil
z evidence uchazečů o zaměstnání. V reakci na to jej Krajský soud v Plzni vyzval usnesením
ze dne 1. 4. 2015, č. j. 57 A 30/2015 - 27, aby ve lhůtě jednoho týdne odstranil vady žádosti
o osvobození od soudních poplatků spočívající v nedoložení a nedostatečném vylíčení
rozhodných skutečností. Konkrétně jej krajský soud vyzval, aby žádost doplnil o úplné vylíčení
konkrétních skutečností o svých majetkových, výdělkových a osobních poměrech a jejich
doložení konkrétními důkazy, zejména aby uvedl své měsíční příjmy a výdaje za posledních
6 měsíců, krom výdajů nepatrné hodnoty; veškerý svůj majetek kromě věcí nepatrné hodnoty;
veškeré své dluhy, osobní a rodinné poměry a zvlášť závažné důvody svědčící pro úplné
osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel zareagoval podáním, jehož obsahem byly jednak
výpisy z jeho bankovních účtů za posledních 12 měsíců a údaje o úvěru ve výši 27.000 Kč, jednak
vyúčtování plateb za služby mobilní telefonie, a konečně rozhodnutí Úřadu práce ČR o jeho
vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a o následném zrušení tohoto rozhodnutí.
Krajský soud následně usnesením ze dne 21. 4. 2015, č. j. 57 A 30/2015 - 112,
stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl, neboť dospěl k závěru,
že nebyly dány důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a to ani částečného.
Výzvou z téhož dne pak stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě jednoho
týdne.
Stěžovatel zareagoval žádostí podle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích. V ní zejména ocitoval několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a uvedl, že žádá o nezastavení řízení pro nezaplacení poplatku. Připomněl, že jinak by došlo
k odepření soudní ochrany před nezákonným policejním zásahem, zasahujícím jeho lidská práva
a svobody úzce související s jeho integritou a majícím dopad na zrušení údaje o místu trvalého
pobytu. Uvedl také, že doplacenou podporu v nezaměstnanosti použil primárně na úhradu
závazků po splatnosti ve snaze obnovit si mobilní a internetové služby za účelem vyřizování
hledání práce a bydlení a odvrácení sociálního vyloučení a možnosti exekuce.
Krajský soud usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 57 A 30/2015 - 140, řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem zastavil. Zrekapituloval důvody, které jej předtím vedly
k zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Připomněl, že břemeno tvrzení
a břemeno důkazní leželo na stěžovateli, a bylo tedy na něm, aby soudu své osobní a majetkové
poměry dostatečně konkrétně popsal a svá tvrzení doložil konkrétními doklady, což neučinil.
Krajský soud přitom nezaslal stěžovateli tiskopis vzor 060, neboť podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS,
není žadatel o osvobození od soudních poplatků povinen dokládat své poměry výhradně formou
vyplnění formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Stěžovatel
se nicméně v reakci na výzvu krajského soudu omezil toliko na zaslání nijak blíže
nekomentovaného souboru listin bez jakékoli legendy, vysvětlení či odkazů, takže z nich krajský
soud nebyl schopen nic zjistit. Nesdělil soudu žádné skutečnosti ohledně svých osobních
a majetkových poměrů, neuvedl, jaké jsou jeho měsíční příjmy, z čeho plynou a v jaké výši,
neuvedl výši svých měsíčních výdajů, ani v čem spočívají, a neuvedl žádná tvrzení o svých
osobních a rodinných poměrech, případně o výjimečných okolnostech, které by odůvodnily jeho
osvobození od soudních poplatků. Krajský soud si tak nemohl učinit komplexní představu
o tom, jaká je stěžovatelova osobní a majetková situace, a nebyl oprávněn ani povinen v tomto
směru za stěžovatele cokoli dovozovat z úřední povinnosti. Nebyly tak dány okolnosti, na jejichž
základě by bylo možno vyhovět stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel přitom soudní poplatek neuhradil a nebyla splněna ani jedna z podmínek vyhovění
jeho žádosti podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Nebylo zde nebezpečí
z prodlení, neboť stěžovatel se domáhal vyslovení deklaratorního výroku o nezákonnosti zásahu,
který již aktuálně netrvá a v jehož důsledku tak stěžovateli nemůže hrozit nebezpečí z prodlení
a vznik újmy. Tu nelze spatřovat ani v údajném znemožnění domáhat se náhrady škody
způsobené státním orgánem ani ve skutečnosti, že z podnětu stěžovatelovy matky došlo následně
k vydání správního rozhodnutí o zrušení údaje o místu stěžovatelova trvalého pobytu. Není
splněna ani podmínka doložení, že stěžovatel bez své viny nemohl dosud poplatek zaplatit,
neboť stěžovatel stále nedoložil a neosvědčil, jaké jsou jeho konkrétní majetkové poměry, z nichž
by bylo možno ověřit, že dosud bez své viny nemohl poplatek zaplatit. Krajský soud proto řízení
zastavil podle §47 písm. c) s. ř. s. ve vazbě na §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, přičemž
o žádosti podle §9 odst. 4 písm. c) téhož zákona nerozhodoval samostatným usnesením.
Stěžovatel toto usnesení napadl nyní posuzovanou kasační stížností, v níž se fakticky
omezil na rozsáhlé citace judikatury Ústavního soudu. V reakci na výzvu k zaplacení soudního
poplatku stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Té Nejvyšší správní soud vyhověl usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 3 As 165/2015 - 159, kterým
jej osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupkyní advokátku Mgr. Petru Severovou.
Ta následně podala doplnění kasační stížnosti. Podle něj je kasační stížnost podávána
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z listin, které stěžovatel po podání žádosti
o osvobození od soudního poplatku předložil krajskému soudu, dostatečně vyplynulo, že je
v podstatě bez příjmů a má splatné závazky vůči různým institucím, takže byly dány důvody
pro jeho osvobození v plném rozsahu. Lhůta jednoho týdne, kterou krajský soud stěžovateli
následně poskytl k zaplacení soudního poplatku, byla nepřiměřeně krátká a vymykala se z obecné
představy přiměřenosti a ohleduplnosti. Krajský soud také bez zřejmých důvodů nevyhověl
stěžovatelově žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky, eventuálně o posečkání
s placením soudního poplatku. V tomto směru měl krajský soud posoudit stěžovatelovo podání
označené jako žádost dle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích podle jeho obsahu,
tedy jako žádost o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky. Tím, že se touto žádostí nijak
nezabýval, dopustil se krajský soud procesního pochybení, jak vyplývá z usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014 - 17, publ. pod č. 3226/2015 Sb. NSS. Konečně stěžovatel
brojil i proti závěru, že nebyly naplněny podmínky předvídané v §9 odst. 4 písm. c) zákona
o soudních poplatcích. Stěžovatel zdůraznil, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 303/2011 Sb.
je i pouhé konstatování nezákonnosti zásahu pro občany velmi důležité a posiluje u veřejnosti
důvěru v právní stát a napomáhá kultivovat činnost orgánů veřejné správy. Pokud nedojde
k deklarování nezákonnosti zásahu orgánu veřejné moci vůči stěžovateli, vznikne mu
nemajetková újma. Pokud by navíc krajský soud posuzoval stěžovatelovu žádost v kontextu
s podanou žalobou, zjistil by, že ze strany stěžovatele nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva. Přitom pokud měl krajský soud za to, že stěžovatel dostatečně neprokázal splnění
podmínek §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, měl postupovat podle §37 odst. 5
s. ř. s., zvlášť když je stěžovatel osobou práva neznalou. Krajský soud mohl také s ohledem
na stěžovatelovu finanční situaci aplikovat §9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích. Z těchto
důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění.
Stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti, respektive jejím doplnění, čtyři námitky. K první
z nich, týkající se údajného splnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku, se může
Nejvyšší správní soud vyjádřit toliko obiter dictum, neboť nesměřuje přímo proti usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, které je kasační stížností napadeno, nýbrž
proti jemu předcházejícímu usnesení, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození
od soudního poplatku a které je již pravomocné. Nyní podanou kasační stížností přitom
stěžovatel již nemůže toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku
účinně napadnout. Pouze na okraj tak Nejvyšší správní soud podotýká, že se v zásadě ztotožňuje
s důvody, rekapitulovanými i v nyní napadeném usnesení, pro které krajský soud stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl. Krajský soud stěžovatele vyzval k doplnění
přesně specifikovaných okolností, které přehledně uvedl v šesti jasně naformulovaných
odrážkách, které nemohly být nesrozumitelné ani člověku bez právnického vzdělání. Na každou
z nich se dalo jednoduše a stručně odpovědět na několika řádcích. Stěžovatel namísto toho zaslal
krajskému soudu nepřehledné a nic neříkající desítky stran výpisů ze svých účtů a dalších
dokumentů. Jinak řečeno, krajský soud poslal stěžovateli jasně položené otázky, ovšem stěžovatel
mu místo odpovědí poslal jen množství nevypovídajících dat, ze kterých se bez dalšího nedaly
jeho skutečné majetkové poměry zjistit. Přitom již v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, zdejší soud
konstatoval: „Povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá
osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“
V této souvislosti se nabízí otázka, proč krajský soud stěžovateli nezaslal obvyklý tiskopis
vzor 060. Krajský soud v tomto ohledu poukázal na právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publ.
pod č. 2601/2012 Sb. NSS, ovšem ten reagoval na situaci, kdy krajský soud žalobci v reakci
na jeho žádost o osvobození od soudních poplatků tiskopis vzor 060 zaslal, avšak žalobce ani
nevrátil vyplněný tiskopis, ani nijak jinak nedoložil skutečnosti rozhodné pro osvobození
od soudního poplatku. Jinak řečeno, citovaný judikát řeší otázku možné alternativní reakce
účastníka řízení na zaslaný tiskopis vzor 060; nikoli otázku, zda samotný soud má nějakou
alternativu k poslání tohoto tiskopisu. To nic nemění na tom, že takovou alternativu má, neboť
předmětný vzor je jen nástrojem pro usnadnění komunikace mezi soudem a účastníkem, nikoli
závazným formulářem vyžadovaným zákonem. V nyní posuzovaném případě takovou
alternativou jistě bylo i zaslání konkrétních otázek, kterými krajský soud přehledně upřesnil, které
okolnosti na straně stěžovatele považuje za rozhodné pro případné vyhovění jeho žádosti
o osvobození od soudního poplatku.
Co se týče údajné nepřiměřenosti týdenní lhůty poskytnuté k zaplacení soudního poplatku
po nevyhovění žádosti o osvobození od něj, proti níž stěžovatel brojí svou druhou námitkou,
přiměřeností lhůty k zaplacení soudního poplatku se zdejší soud zabýval již v několika svých
rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73
(publ. na www.nssoud.cz), konstatoval, že třídenní lhůta pro dodatečné zaplacení soudního
poplatku je v řízení o žalobě ve správním soudnictví „zpravidla lhůtou příliš krátkou“. Není ovšem
zjevné, proč by ve stěžovatelově případě měla být za nepřiměřeně krátkou označena lhůta
týdenní, která je naopak ve správním soudnictví poměrně obvyklá a i sám stěžovatel v jejím
průběhu stihl s krajským soudem komunikovat, konkrétně požádat o výpisy a opisy soudního
spisu a tyto obdržet. Navíc přestože na samotnou výzvu k zaplacení soudního poplatku
zareagoval místo zaplacení žádostí podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích až
těsně po uplynutí této lhůty, krajský soud neodmítl tuto jeho reakci jako opožděnou, nýbrž ji
věcně posoudil.
Tomuto věcnému posouzení stěžovatel svou další námitkou nejprve vytýká, že krajský
soud neposoudil jeho žádost jako žádost o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky.
Stěžovatel má pravdu, že i na správní soudy do určité míry dopadá povinnost posuzovat podání
podle jeho obsahu (viz např. stěžovatelem citované usnesení zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 3. 2015,
č. j. Konf 2/2014 - 17, publ. pod č. 3226/2015 Sb. NSS, bod 45). Posouzení procesního úkonu
podle jeho obsahu ovšem neznamená, že má soud určitému a srozumitelnému úkonu přikládat
jiný význam, než ten, který vyplývá z jeho označení i převážné části obsahu, či „domýšlet“ obsah
podání a činit závěry z jeho obsahu nevyplývající. Stěžovatel zde poukazuje na své podání
ze dne 1. 5. 2015 (založeno na č. l. 127 soudního spisu), které bylo nadepsáno „Žádost §9 odst. 4
písm. c) zákona o soudních poplatcích“ a v jeho převážné části, kromě rozsáhlých citací
z rozhodnutí zdejšího soudu, stěžovatel prokazoval, že splňuje podmínky tohoto konkrétního
ustanovení. Pouze v jediné větě na str. 2 jeho podání je vložena závorka, v níž stěžovatel uvedl:
„(poplatkové povinnosti se nevyhýbám a rád jej uhradím aspoň ve formě splátek okamžitě v momentě zajištění
jakéhokoliv příjmu z pracovní činnosti nebo státní sociální podpory)“. Z tohoto v závorce učiněného
stručného podotknutí ovšem ani podle názoru Nejvyššího správního soudu neměl krajský soud
dovodit, že stěžovatel ve skutečnosti podává žádost o posečkání s placením soudního poplatku
ve smyslu §9 odst. 9 zákona o soudních poplatcích nebo že se jedná o dvě spojené žádosti.
Ostatně i ve stěžovatelem uváděném usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 3. 2015,
č. j. Konf 2/2014 - 17, publ. pod č. 3226/2015 Sb. NSS, jsou rozlišovány žádost o osvobození
od soudního poplatku, žádost podle §9 odst. 4 písm. c) citovaného zákona a konečně žádost
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (fakticky zahrnující i žádost o rozložení
úhrady soudního poplatku na splátky) jako tři různé druhy žádostí, mezi nimiž má soud rozlišit
podle jejich obsahu. Zde byl obsah žádosti v převážné většině souladný s jejím označením, takže
krajský soud nepochybil, když žádost nepřekvalifikoval na základě pouhého stěžovatelova
podotknutí v závorce na žádost o prodloužení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku
či o povolení splátek. Není navíc nijak zjevné, jak by se krajský soud mohl svým postupem
v tomto konkrétním případě dostat do rozporu se závěry citovaného usnesení zvláštního senátu,
které se vyjadřuje především k tomu, který subjekt je příslušný rozhodnout o žádosti o posečkání
s placením soudního poplatku nebo o žádosti o rozložení úhrady soudního poplatku na splátky.
Krajský soud tedy nepochybil, když stěžovatelovu žádost posoudil jako žádost podle §9
odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, a stejně tak nepochybil, když přímo v usnesení,
kterým zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, konstatoval, že podmínky tohoto ustanovení nejsou
ve stěžovatelově případě splněny, s čímž stěžovatel polemizuje ve své poslední námitce.
Podle tohoto ustanovení platí, že soud řízení nezastaví pro nezaplacení poplatku, „je-li nebezpečí
z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě
podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl
poplatek dosud zaplatit“. Krajský soud podrobně zdůvodnil, proč ve stěžovatelově případě není
splněna ani jedna ze dvou podmínek zde stanovených, tedy podmínka nebezpečí z prodlení
a podmínka doložení, že stěžovatel bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Nesplnění
druhé podmínky, tedy nedoložení nemožnosti zaplatit soudní poplatek, již bylo rozebráno
v reakci na jeho prvou námitku. Co se týče nesplnění podmínky nebezpečí z prodlení, ani
ve světle argumentů uvedených v doplnění kasační stížnosti není zjevné, v čem by takové
nebezpečí z prodlení mělo spočívat v případě deset dní trvajícího zásahu, k němuž došlo již
takřka před rokem. Obecná tvrzení o důležitosti pouhého „konstatování nezákonnosti zásahu“
pro občany a o posilování důvěry veřejnosti v právní stát a kultivaci činnosti orgánů veřejné
správy takové nebezpečí z prodlení jistě nezakládají, stejně jako stěžovatelem pociťovaný zásah
do cti a soukromí v době, kdy k zásahu došlo. Za této situace by nemělo smysl ani vyzývat
stěžovatele k opravě nebo odstranění vad podání postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
či postupovat podle §9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích, jak stěžovatel nyní navrhuje.
Žádná ze čtyř námitek uvedených v doplnění kasační stížnosti tedy není důvodná
a postup krajského soudu nepředstavuje ani porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení
o stěžovatelově žalobě na ochranu před nezákonným zásahem tedy nelze označit za nezákonné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech řízení rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odměna soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele a náhrada jejích hotových výdajů
byla stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Zástupkyně stěžovatele učinila v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za které jí náleží odměna ve výši 3.100 Kč podle
§9 odst. 4 písm. d) a §7 advokátního tarifu a dva režijní paušály podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč. Advokátka Nejvyššímu správnímu soudu nesdělila, že je plátkyní daně
z přidané hodnoty, a z Administrativního registru ekonomických subjektů vyplývá, že plátkyní
daně z přidané hodnoty není. Zástupkyni stěžovatele tedy bude vyplacena částka 6.800 Kč z účtu
Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele, který je osvobozen od soudních poplatků, nese stát (srov. §35
odst. 8 s. ř. s. a §60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu