ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.171.2016:21
sp. zn. 3 As 171/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. K. J.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Praha 2, Ječná 7/548, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se
sídlem Brno, Kounicova 24, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 7. 2016, č. j. 33 A 80/2016 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Čižinskému se ur č uj e odměna
zastupování žalobce ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení nese
stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2016, č. j. KRPB-147749-21/ČJ-2016-060027-50A, žalovaná
rozhodla podle ustanovení §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů o zajištění žalobce
za účelem předání; doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou a současně požádal o ustanovení zástupce
Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 907.
Krajský soud v Brně výše uvedeným usnesením žalobci ustanovil zástupcem Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta se sídlem Praha 2, Ječná 548/7. Návrhu žalobce na ustanovení zástupce
Mgr. Jindřicha Lechovského krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že ve věcech žalob proti
rozhodnutím o zajištění a o prodloužení zajištění nelze ustanovovat toliko jednoho zástupce z řad
advokátů, a to zvláště zvyšuje-li se nejen počet zajištěných osob, ale i počet žalob spojených
se žádostí o ustanovení právního zástupce. Dle krajského soudu je Mgr. Pavel Čižinský
advokátem, který se shodně jako Mgr. Jindřich Lechovský specializuje mimo jiné i na cizinecké
a azylové právo, a je tak schopen žalobci poskytnout účinnou právní pomoc. Závěrem krajský
soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005,
č. j. 6 Ads 64/2005 - 25, upozornil na skutečnost, že právo na ustanovení zástupce
(§35 odst. 7 soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“) není právem na ustanovení konkrétní
osoby.
Proti tomuto usnesení brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností. Ačkoliv se stěžovatel výslovně odvolává pouze na důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost usnesení pro nedostatek důvodů), kasační stížnost obsahově
zcela zjevně směřuje zejména i na důvod podle písmene a) tohoto ustanovení
(nesprávnost právního hodnocení věci z důvodu rozpornosti závěrů krajského soudu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně věcí právního hodnocení věci Nejvyšším
správním soudem a případné pochybení stěžovatele v tomto směru nemá na meritorní
projednatelnost návrhu vliv (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nevyhovění jeho návrhu na ustanovení
konkrétního advokáta (Mgr. Lechovského) a ustanovení jiného (Mgr. Čižinského) je v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně zejména s rozsudkem
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 – 141. Dle právních
vět citovaného rozsudku platí, že „I. Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce
podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh
je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví.; II. Pokud soud nevyhoví
návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným
způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení §55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě.“ Napadené
usnesení je odůvodněno jakousi snahou o rovnoměrnější vytížení jednotlivých advokátů,
respektive tím, že Mgr. Lechovský je ustanovován příliš často, tato úvaha však dle stěžovatele
není v souladu s bodem I. citované právní věty, neboť návrh stěžovatele na ustanovení
Mgr. Lechovského byl opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody (Mgr. Lechovský se dané
problematice věnuje, má důvěru cizinců, včetně stěžovatele, a se svým ustanovením souhlasil).
Dle stěžovatele může být sporné, zda snaha o rovnoměrnější vytížení advokátů, respektive dojem
soudu, že Mgr. Lechovský je ustanovován příliš často, může zdůvodňovat odchylku od pravidla,
na jehož základě má soud zpravidla návrhu na ustanovení konkrétního zástupce, jenž je opřen
o rozumné a věcně oprávněné důvody, vyhovět.
Podle stěžovatele by mohla být legitimním důvodem nevyhovění jeho návrhu pouze
situace, kdy by vysoký počet ustanovení vedl k tomu, že by dotyčný advokát svou práci nestíhal
či by jeho práce byla nějakým způsobem nekvalitní; uvedené však nebylo krajským soudem
ani tvrzeno, natož zkoumáno. Soudu však nepřísluší posuzovat, kolik práce na sebe bere určitý
advokát, pokud nemá důvod se domnívat, že by svou práci nestíhal. Legitimní by mohla být
i snaha soudu omezit přílišnou koncentraci případů v rukou jediného advokáta za situace, kdy by
ustanovení daného advokáta mohlo být nákladné pro státní rozpočet (například z důvodu
vysokých nákladů na cestovné daného advokáta za klienty), což rovněž nebylo v napadeném
usnesení ani tvrzeno; nadto by to ani neodpovídalo skutečnosti.
Stěžovatel uznává, že snaha o rovnoměrné ustanovování advokátů (tj. soutěžní aspekt
mezi advokáty) by sama o sobě mohla být legitimním cílem, současně však je třeba zhodnotit, zda
tento cíl může převážit nad zájmem stěžovatele na ustanovení advokáta, jehož si zvolil,
a v případě, že tomu tak bude, zda byl v dané věci tento cíl sledován přiměřeným způsobem.
Stěžovatel se domnívá, že v podstatě vždy musí převážit zájem žadatelů o ustanovení zástupce
na svobodné volbě poskytovatele právních služeb, kdy poukazuje na: 1) vztah důvěry mezi
advokátem a klientem, 2) ducha advokacie, stojícího na prioritě zájmu klientů nad obchodními
zájmy advokátů, 3) trestní řád, respektující právo nemajetného obviněného na určení svého
obhájce (§33 odst. 2 trestního řádu), 4) možnou kolizi v případě dvojrole soudce, který má věc
nestranně posoudit, avšak rozhoduje i o prostředcích, s nimiž jedna ze stran před soud
předstupuje. I kdyby uvedené neplatilo, má stěžovatel za to, že snaha o rovnoměrné
ustanovování advokátů by musela být systémová (například v podobě centrálně organizovaného
systému, analogie tzv. pořadníku dle §39 odst. 2 a 3 trestního řádu), a nikoliv dosahovaná
nekoordinovanými rozhodnutími jednotlivých soudců. V této souvislosti stěžovatel poukazuje
na specifika řízení o soudním přezkumu zajištění cizinců v detenčních zařízeních, kterými jsou
kromě odbornosti i potřeba rychlého poskytnutí právních služeb, vzdálenost zařízení pro zajištění
cizinců od sídel advokátů, jazyková vybavenost advokátů, podmínky poskytování právních služeb
z důvodu neetablovanosti a provizornosti zařízení pro zajištění cizinců; za dané situace je proto
dle stěžovatele logické, že se poskytování právní pomoci cizincům koncentruje v rukou těch
advokátů, kteří se věci budou věnovat intenzivně a zejména budou do detenčních zařízení
pravidelně jezdit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se z povahy věci zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení, neboť v principu platí, že u rozhodnutí zatíženého takovouto vadou je
vyloučeno meritorní posouzení dalších kasačních námitek. V dané situaci sice stěžovatel nejprve
vyjadřuje jistou pochybnost o přezkoumatelnosti důvodů, o něž krajský soud opřel napadené
usnesení, vzápětí však sám věcně polemizuje s argumentací krajského soudu, který zdůvodnil svůj
závěr o ustanovení jiného zástupce snahou o rovnoměrnější vytížení zástupců ustanovovaných ex
offo. Je tedy zřejmé, že své úvahy krajský soud dostatečným způsobem ozřejmil. Námitka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) proto není důvodná.
Pokud jde o vytýkané nesprávné právní posouzení věci, Nejvyšší správní soud především
konstatuje, že právní názor vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 21. 9. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141 (publikovaný pod č. 1995/2010 Sb. NSS), na který
stěžovatel odkazuje, je na nyní projednávaný případ skutečně plně aplikovatelný, neboť se zabývá
otázkou, zda může žalobce ve správním soudnictví požádat o ustanovení konkrétního zástupce
a za jakých podmínek má být takovému návrhu vyhověno. Význam tohoto rozhodnutí je dán tím,
že byl vydán rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, který je zákonem (§17 s. ř. s.)
povolán ke sjednocování judikatury v rámci soudu samého, a tím zprostředkovaně i v rámci
všech správních soudů (k tomu viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 1 Afs 140/2008 - 77).
V citovaném rozsudku rozšířený senát konstatoval, že ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
stanovící, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát, je konkrétním projevem ústavně zaručeného širšího práva
na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)
a je nezbytné pro zachování principu rovnosti účastníků v jejich procesním postavení
a možnostech.
V návaznosti na výše uvedené přitom rozšířený senát zdůraznil, že „vyhovět návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce bude namístě především tehdy, bude-li takový návrh opřen o rozumné a věcné
důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce
vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak
činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní
osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně
hájit jeho zájmy. Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem a jeho
klientem (…). Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba jako zástupce věcí účastníka
řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných
důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo má-li určité specifické
vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci účastníka řízení,
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, vystupovat účinněji než jiné osoby. Takovými specifickými
schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi může být dle rozšířeného senátu například specializace navrhovaného
zástupce na určitá právní odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení v jeho mateřštině nebo jiném
jazyce, kterým se dorozumí.“
Shora uvedené však má dle rozšířeného senátu také své limity. „Právo účastníků řízení
na ustanovení konkrétního zástupce totiž nemůže mít podobu práva absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné
důvody tak zpravidla nebude možno považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový
zástupce je všeobecně znám (například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší
vynikající pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí existovat
pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce, zneužití
práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod.).“
Rozšířený senát tak shrnul, že v situacích, kdy „navrhne účastník řízení ustanovit svým
zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak je
namístě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení konkrétního
zástupce mohou být především okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním
rozumných a věcně oprávněných důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu.“ (zvýraznění doplněno – pozn.
NSS). Je přitom třeba trvat na tom, že pokud soud návrhu účastníka řízení na ustanovení
konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
odůvodnit.
V žalobě stěžovatel požádal o ustanovení konkrétního advokáta Mgr. Lechovského
s odůvodněním, že tento pravidelně dojíždí do Zařízení pro zajištění cizinců, zabývá se
cizineckou agendou a stěžovateli poskytl předběžnou konzultaci ve věci ochrany proti rozhodnutí
o zajištění. V kasační stížnosti pak argumentuje jeho specializací na cizineckou agendu, důvěrou
cizinců (včetně té vlastní) k danému zástupci a jeho souhlasem se svým ustanovením.
Byť stěžovatel operuje vztahem důvěry až v řízení o kasační stížnosti, je zřejmé, že pokud
účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí právě
z tohoto důvodu. Jak již bylo výše předestřeno, vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem
rozšířený senát zdejšího soudu považuje za rozumný a principiálně věcně oprávněný důvod
pro to, aby návrhu na ustanovení takového advokáta mohlo být vyhověno. Je však třeba
zdůraznit, že stěžovatel v kasační stížnosti důvěru k navrhovanému advokátu spojuje obecně
s důvěrou, kterou požívá u cizinců, s ohledem na jeho specializaci na cizineckou problematiku.
V souladu s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nelze za rozumný a věcně
oprávněný důvod návrhu na ustanovení konkrétního zástupce považovat pouze skutečnost,
že takový zástupce je všeobecně znám mezi cizinci a těší se mezi nimi vynikající pověsti, protože
se v zařízeních pro zajištění cizinců pohybuje a s cizinci se dostává do kontaktu prostřednictvím
případného dobrovolného předběžného poradenství. Specializace daného advokáta na určitý
právní obor je bezesporu rozumným a věcně oprávněným důvodem stěžovatelova návrhu,
zároveň však nelze přehlédnout, že krajským soudem ustanovený Mgr. Pavel Čižinský
je dle systému České advokátní komory mimo jiné rovněž zaměřen na agendu cizineckého práva.
I za situace, kdy se žádost o ustanovení konkrétního advokáta opírá o rozumné a věcně
oprávněné důvody, mohou být důvodem pro nevyhovění takovému návrhu okolnosti, které svojí
povahou či významem převažují nad respektováním těchto rozumných a věcně oprávněných
důvodů. V nyní posuzované věci, v souvislosti s pouhým konstatováním existence důvěry
k Mgr. Lechovskému, pramenící z jeho známosti a dobré pověsti mezi cizinci a jeho specializaci
(jíž se ostatně zabývá rovněž i krajským soudem ustanovený advokát), může krajským soudem
zmiňovaná snaha o rovnoměrné zatížení advokátů ustanovovaných ex offo v cizineckých věcech
dle názoru zdejšího soudu skutečně převážit nad stěžovatelem uváděnými důvody jeho návrhu.
Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že pokud by byl pouze jediný advokát
ustanovován na návrh každého cizince, a to pouze s poukazem na jeho známost a dobrou pověst
mezi cizinci a jeho specializaci, vedl by takový postup k neakceptovatelné monopolizaci právních
služeb poskytovaných ex offo v oblasti cizinecké agendy.
Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v tom, že při absenci obdoby tzv. pořadníku, jenž
je uplatňován v trestněprávní oblasti [(§39 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] je výběr konkrétního zástupce
výsledkem ničím neomezené soudcovské libovůle. Soudy při výběru zástupce totiž v praxi
zohledňují zejména dopravní vzdálenost bydliště nebo sídla zástupce od místa pobytu účastníka,
jakož i povahu řízení, pro něž je zástupce ustanoven (viz například rozsudek tohoto soudu
ze dne 28. 8. 2013, č. j. 4 Ads 67/2013 – 21). Nejvyšší správní soud z obsahu napadeného
usnesení shledal, že při výběru zástupce krajský soud postupoval shodným způsobem, neboť
zohlednil především zvláštní povahu řízení, pro něhož je zástupce ustanoven. Mgr. Pavel
Čižinský má generální praxi, specializuje se především na správní právo (a v jeho rámci mimo jiné
na právo cizinecké) a souhlasí s tím, aby byl ustanovován ex offo. Od stěžovatelem navrhovaného
zástupce se pak krajským soudem ustanovený advokát neliší ani v místě svého sídla
(u obou jde o Prahu).
Ani námitka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) tedy není důvodná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o žalovanou, o její procesní úspěšnosti v daném kasačním řízení nelze pojmově hovořit, neboť
předmětem přezkumu bylo procesní usnesení krajského soudu, které se jejích procesních práv
nedotýká.
Krajský soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů v řízení
o kasační stížnosti spočívá v odměně advokáta za jeden úkon právní služby
(podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě jeho
hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 3.400 Kč. Jelikož
advokát není plátcem daně z přidané hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší správní soud ke zvýšení jeho
nároku o částku odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna v celkové
výši 3.400 Kč. Tato částka bude ustanovenému advokátu vyplacena z účtu tohoto soudu ve lhůtě
uvedené ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu