ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.184.2016:33
sp. zn. 3 As 184/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupen JUDr. Alexanderem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava-Poruba, L. Podéště
1883/5, proti žalovanému: Statutární město České Budějovice, se sídlem České Budějovice,
nám. Přemysla Otakara II. 1/1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem (strážníka
městské policie), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22. 6. 2016, č. j. 10 A 221/2015 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 18. 5. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích
(dále „krajský soud“), kterou se domáhal určení nezákonnosti zásahu podle §82 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), spočívající v použití technického prostředku k zabránění odjezdu
vozidla (dále jen „TPZOV“) dle §17a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii
(dále jen „zákon o obecní policii“). Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 10 A 221/2015 - 79 (dále jen „napadených rozsudek“), zamítl.
Krajský soud vycházel z následujících skutečností, zjištěných z přestupkového spisu
Magistrátu města České Budějovice sp. zn. Spr. přest. 2639/15 JU: Z úředního záznamu
ze dne 18. 3. 2015, čj. 1503-0721, vyplynulo, že uvedeného dne v 12:25 zjistil strážník městské
policie žalovaného (dále jen „strážník“) při kontrole parkování v zóně s dopravním omezením
zóna B28 zákaz zastavení – povoleno zásobování 8 -10 hod. na náměstí Přemysla Otakara II.
v Českých Budějovicích, nesprávně zaparkované vozidlo RZ X, tovární značky Škoda. V 12:30
bylo na vozidlo přiloženo TPZOV č. 14. V 13:15 byl strážník vyrozuměn, že řidič vozidla
(žalobce) požádal o sejmutí TPZOV. Prostředek byl sejmut v 13:16. Součástí spisu jsou rovněž
fotografie, na nichž je vidět předmětné vozidlo, které parkuje na popsaném místě s připevněným
TPZOV. Za čelním sklem vozidla není z fotografií prokazatelně rozpoznatelný parkovací lístek.
Žalobce svým podpisem na potvrzení o přiložení a odejmutí TPZOV stvrdil místo a čas stání
vozidla, avšak nesouhlasil s přestupkem, který mu byl kladen za vinu. Oznámení o podezření ze
spáchání přestupku bylo žalobci sděleno přípisem ze dne 30. 3. 2015. Dne 15. 4. 2015 byl vydán
příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Proti
příkazu podal žalobce odpor. V důsledku předložení platného parkovacího lístku (vozidlo ovšem
stálo mimo parkovací místo, na které se lístek vztahoval) a výpovědi zasahujícího strážníka R.,
vydal Magistrát města České Budějovice dne 31. 8. 2015 rozhodnutí o zastavení přestupkového
řízení podle §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo
není přestupkem), vzhledem k tomu, že nebezpečnost jednání žalobce byla nižší než nepatrná.
Krajský soud konstatoval, že žalobce v celé fázi projednávání věci nerozporoval
relevantní skutkové okolnosti, pouze navrhl přestupkové řízení doplnit mapou dopravního
značení k rozhodnému datu a provedení místního šetření. Krajský soud nicméně dospěl k závěru,
že skutkový stav dopravního značení v předmětné části města je prokázaný právě listinami
uvedeného správního spisu a z fotografií, jimiž byl během jednání proveden důkaz o dopravním
značení. Další dokazování ohledně značení proto krajský soud považoval za nadbytečné.
Při posouzení zásady nulla poena sine lege odmítl žalobcovu úvahu, že užití TPZOV
představuje sankci. Odkázal na odbornou literaturu a poznamenal, že trestem se pachateli působí
určitá újma (na svobodě, právech, majetku), přičemž se tak zároveň vyslovuje morální odsouzení
činu a toho, kdo jej spáchal. To však není účelem TPZOV, u nějž jde o rychlé a řádné projednání
přestupku, a to nejlépe na místě samém v blokovém řízení. TPZOV je primárně zajišťovacím
institutem sui generis. Skutečnost, že se nejedná o trest, podpořil krajský soud rovněž odkazem
na §17a zákona o obecní policii a výčet sankcí v §11 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále jen „zákon o přestupcích“).
Krajský soud rovněž odmítl žalobcovo tvrzení o libovůli žalovaného při užívání TPZOV,
které má sloužit k majetkovému prospěchu žalovaného, neboť žalobce své tvrzení žádným
způsobem nedoložil. Vycházel dále z toho, že formální předpoklady pro uplatnění TPZOV
dle §17a odst. 1 zákona o obecní policii byly naplněny a nedošlo také k překročení zákonem
stanovených mezí správního uvážení.
V kontextu se závěrem, že TPZOV není trestem, odmítl krajský soud jako irelevantní
žalobcovy úvahy o užití mírnější formy represe, respektive o přiměřenosti trestu. Konstatoval,
že použití TPZOV bylo možné považovat za účelné pro zrychlení a zjednodušení projednání
přestupku. K žalobcově námitce, že mělo být při ukládání „bránící sankce“ přihlédnuto
též k jeho bezúhonnosti řidiče reagoval tím, že strážník v okamžiku umisťování TPZOV netuší,
kdo je řidičem, a již z povahy věci tak k jeho osobě nemůže přihlédnout. Nemůže tedy
ani individualizovat použití TPZOV tak, jak by žalobce požadoval.
Žalobce pouze velmi obecně odkázal na zásady obsažené v §2 odst. 2 a 4 správního řádu.
Krajský soud mu dal za pravdu v tom, že užití TPZOV podléhá základním zásadám činnosti
správních orgánů, přičemž však zde neshledal žádné pochybení. Krajský soud má tudíž za to,
že TPZOV bylo použito v souladu s právní úpravou. Opět ve světle toho, že nejde o sankci,
krajský soud podotkl, že žalovaný nebyl nucen zdůvodnit užití TPZOV v takovém rozsahu,
v jakém požaduje žalobce. Rovněž tvrzení, že žalovaný TPZOV využívá jako prostředek prima
ratio, nikoli ultima ratio, žalobce nijak nedoložil a soud tak nemá jak tuto výhradu uchopit, jestliže
zastává názor o správném strážníkově postupu.
Z hlediska podmínek §17a zákona o obecní policii, upravující uplatnění TPZOV, krajský
soud zdůraznil rozhodné skutečnosti – vozidlo bylo ponecháno v místě zákazu stání, řidič vozidla
nebyl přítomen, strážník byl k odstranění TPZOV přivolán s časovým odstupem od okamžiku
umístění TPZOV, jehož odstranění bylo poté provedeno bez zbytečného odkladu.
Námitku, že přestupkové řízení proti žalobci bylo zastaveno, přičemž soud je podle §135
o. s. ř. rozhodnutím příslušného orgánu vázán, zhodnotil krajský soud jako nedůvodnou.
S odkazem na §52 s. ř. s. poznamenal, že subsidiární aplikace příslušného ustanovení občanského
soudního řádu není nutná, a to jak z hlediska §64 s. ř. s., tak zásady lex specialis derogat lex generali.
Správní soud proto není vázán rozhodnutím správního orgánu o tom, zda jednání
je či není přestupkem. Nadto platí, že posouzení zákonnosti užití TPZOV není z povahy věci
závislé na rozhodnutí správního orgánu o spáchání přestupku. Rozhodným je to, zda TPZOV
bylo v daný okamžik použito v souladu se zákonem. Nezávislost zákonnosti zásahu (zde užití
TPZOV) na posouzení jednání osoby podezřelé ze spáchání přestupku potvrzuje též rozsudek
zdejšího soudu ze dne 19. 5. 2010, č. j. 3 Aps 2/2010 – 88.
V souvislosti s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) krajský soud upozornil, že odkazovaná rozhodnutí se týkala čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“; publikováno
pod č. 209/1992 Sb.), tedy práva na respektování soukromého a rodinného života. To však není
případ nyní projednávané věci. I přesto se krajský soud v kontextu předmětné judikatury vyjádřil
k legitimitě užití TPZOV, se závěrem, že zákonná úprava stanovením podmínek užití TPZOV
minimalizuje zásah do práv osob.
Z hlediska hodnocení jednání strážníka krajský soud připomenul §7 odst. 1 zákona
o obecní policii, v souladu s nímž je strážník povinen v mezích uvedeného zákona provést zákrok
nebo úkon, je-li spáchán přestupek anebo je-li důvodné podezření z jeho spáchání.
V posuzovaném případě strážník takovéto podezření zjevně nabyl (přestupkové řízení
také bylo zahájeno). Krajský soud zdůraznil, že strážník při užití TPZOV dostál svým
povinnostem dle §6 odst. 1 zákona o obecní policii (Při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů
obecní policie je strážník povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám
v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru
nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem).
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včas proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
v níž uplatnil důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní krajskému soudu vytkl,
že při rozhodování o nezákonnosti jednání strážníka zkoumal, že TPZOV nepředstavuje trest,
„jakkoliv stěžovatel netvrdil, že se právě o trest jedná (stěžovatel tvrdil, že zákonodárce při tvorbě právního
předpisu nezamýšlel potrestat osobu podezřelou ze spáchání přestupku tím nejtvrdším způsobem, který příslušný
předpis dovoluje)“. Jestliže krajský soud uzavřel, že strážník nemůže z povahy věci podrobně
posoudit, zda užití TPZOV je v konkrétním případě zcela nezbytně nutné, jedná se o porušení
práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 Úmluvy, stejně jako o chybnou
aplikaci předpisu krajským soudem na zjištěný skutkový stav. Uvedený závěr dle stěžovatele přejal
i ESLP a Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12. Nic přitom v nynější
věci nenasvědčovalo tomu, že by nemělo dojít k rychlému a řádnému projednání přestupku.
Stěžovatel dále namítl nutnost rozlišení „oprávnění strážníka obecní policie“ a „nutnost použití
takového oprávnění “; právě tato nutnost v nyní posuzovaném případě nenastala. Zvýšené
požadavky na uplatnění oprávnění je třeba dle stěžovatele klást především tam, kde vnitrostátní
právo umožňuje „provedení zajištění bez soudního příkazu“. Krajskému soud vytkl, že vyslovil,
že primárním účelem TPZOV je projednání přestupku, a to nejlépe na místě samém v blokovém
řízení. Stěžovatel k tomuto názoru uvedl, že „jde o omyl soudu v aplikaci právního předpisu, když
dovozuje, že účelem přiložení TPZOV je přimět obviněného z přestupku k souhlasu s projednání přestupku
na místě uložením blokové pokuty“. Krajský soud nevyvážil absenci požadavku soudního příkazu
k zajištění účinnou soudní kontrolou realizovanou ex post ve vztahu k nezbytnosti zajištění.
Neodůvodnil také, jak projev zadržovacího oprávnění státu v rámci veřejné moci obstál
v konfrontaci se základními zásadami činnosti správních orgánu obsažených v §2
odst. 2 a 4 správního řádu. Soudní praxe by přitom dle stěžovatele měla stanovit dostatečné
záruky zamezující možnosti, aby policejní orgány přijímaly svévolná opatření zasahující do práv
na respektování vlastnictví, integrity a volnosti pohybu. Stěžovatel přitom nezpochybňuje,
že zásah měl svůj základ v ustanovení §17a zákona o obecní policii, ale namítá, že tento musí
být též odůvodněn konkrétními materiálními předpoklady pro jeho realizaci, jinak jde o zásah
nezákonný.
Následující námitkou stěžovatel vytkl krajskému soudu, že jím v žalobě uplatněnou kritiku
postupu strážníka stručně odmítl s tím, že nepovažuje stěžovatelovu argumentaci, založenou
na sankčním charakteru TPZOV, za vhodnou a přiléhavou. Zopakoval nutnost účinného
soudního přezkumu ex post za situace, kdy přiložení TPZOV není předmětem předchozího
povolení soudu.
I v kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že poskytuje-li zákon správnímu orgánu více
možností, jak řešit protiprávní jednání, „nemůže zákonným předpokladům přiměřenosti a individualizace
sankce odpovídat praxe, kdy správní orgán plošně vůči každému protiprávnímu jednání určitého typu uplatňuje
stále tu stejnou sankci “. To, že krajský soud předmětné přiložení technického prostředku nijak
konkrétně neodůvodnil, popřípadě označil takové odůvodnění za irelevantní, je dle stěžovatele
zřejmým projevem nezákonnosti zásahu. Krajský soud se při přezkumu nezaměřil na případnou
svévoli žalovaného a prokazoval skutkový stav dopravního značení k rozhodnému datu listinami,
ze kterých skutkový stav dopravního značení nevyplývá. Devatenáct fotografií, jimiž byl
při jednání proveden důkaz, nedokládá skutečný stav dopravního značení v rozhodné době,
proto stěžovatel při soudním jednání navrhl doplnit dokazování mapou dopravního značení
k rozhodnému datu a provedením ohledání dopravního značení v místě spáchání domnělého
přestupku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že strážník vzhledem k okolnostem
případu důvodně postupoval podle svého oprávnění [§17a odst. 1 písm. a) zákona o obecní
policii], v souladu se zákonem stanovenými podmínkami. Zákon tuto možnost obecní policii
výslovně svěřuje, a sice za účelem zabezpečování veřejného pořádku a plnění úkolu dle §2
písm. d) citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s. Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze systematických důvodů následně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. V tomto kontextu odkazuje na svou konstantní judikaturu,
označující za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene
vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Zároveň nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (rozsudek ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85).
Zdejší soud v kontextu zmíněné judikatury dospěl k závěru, že krajský soud v napadeném
rozsudku srozumitelně a komplexně shrnul skutkové okolnosti, z nichž vyšel, uvedl a vyložil užitá
právní ustanovení a neopomenul ani úvahy, jež ho vedly ke konečnému rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k žalobním námitkám stěžovatele, že žalovaný uplatňuje TPZOV s primárním cílem
dosáhnou majetkového prospěchu, nikoli chránit veřejný zájem, a současně jej uplatňuje jako
prostředek prima ratio, krajský soud zdůraznil, že stěžovatel tato svá tvrzení žádným způsobem
nedoložil (srov. str. 6 a 7 napadeného rozsudku). Stěžovatelovu argumentaci k vhodnosti
uplatnění mírnější represe, vybočení ze zákonných mantinelů při ukládání postihu a nutnosti
dodržování zákonnosti trestání a individualizace sankce, krajský soud podrobně vypořádal
na str. 4-6 napadeného rozsudku. Zdůvodnil, proč nelze na TPZOV nahlížet jako na sankci,
a proč je namístě argumentaci, vycházející z opačné teze, považovat za lichou. Důvod, proč
nebylo možné přihlížet k osobě řidiče, krajský soud rozvedl na str. 7 napadeného rozsudku.
Naplněním podmínek užití a účelem TPZOV se pak krajský soud rovněž zabýval, když jejich
analýzu v dílčích krocích rozprostřel do celé šíře svých úvah (str. 4 a násl. napadeného rozsudku).
Stěžovatelovo přesvědčení o nutnosti konfrontace uplatnění TPZOV žalovaným se zásadami
zakotvenými v §2 odst. 2 a 4 správního řádu krajský soud srozumitelně vypořádal odkazem
na absenci jakékoli její konkretizace. Konečně i námitku o vázanosti soudu rozhodnutím
správního orgánu o přestupku ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. krajský soud vypořádal
velmi podrobně na str. 8 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud na tomto místě
nijak nepředjímá správnost právního a skutkového hodnocení věci krajským soudem, tvrzení
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů ovšem za důvodné
rozhodně považovat nelze. Je tedy možné přistoupit k jeho věcnému posouzení.
První námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká, že skutkový stav dopravního značení
k rozhodnému datu posuzoval podle listin správního přestupkového spisu, ze kterých skutkový
stav dopravního značení k rozhodnému dni nevyplývá. Krajský soud ovšem vyšel
ze specifikovaných listin přestupkového spisu, a při jednání provedl důkaz fotografiemi z místa
a doby parkování stěžovatele (viz protokol o jednání před krajským soudem ze dne 15. 6. 2016;
dále jen „protokol o jednání“). Fotografie zachycovaly zaparkované vozidlo stěžovatele
a stav dopravního značení na náměstí, které pro parkování v centru města platilo. Ze správního
spisu o předmětném přestupkovém řízení nevyplývá, že by stěžovatel stav dopravního značení
rozporoval.
Na výše zmíněném jednání krajského soudu dne 15. 6. 2016 pověřená pracovnice
žalovaného rovněž uvedla, že si neuvědomuje, že by v posledním roce a půl došlo k případnému
poškození nějakých značek, přičemž fotodokumentace je pravidelně aktualizována právě
pro účely projednávání přestupků. Z protokolu o jednání vyplývá toliko stěžovatelův návrh
doplnit dokazování mapou dopravního značení ve městě k datu, kdy na jeho vozidlo
bylo připevněno TPZOV, a provedení místního šetření dopravního značení ve městě. Pověřená
pracovnice města označila navržené důkazní prostředky za nadbytečné. Krajský soud dospěl
ke stejnému závěru, když konstatoval, že skutkový stav je provedenými důkazy prokázán
dostatečně. Nejvyšší správní soud se tímto závěrem ztotožňuje. Nepřehlédl přitom, že stěžovatel
rozhodně nevznesl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, respektive jej přímo nijak
nerozporoval. Za takového stavu považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelem navrhované
doplnění důkazního řízení o místní šetření na místě spáchání přestupku rovněž za nadbytečné
z hlediska posouzení relevantních okolností věci. Ucelený řetězec důkazů správnost zjištěného
skutkového stavu potvrzuje. Uvedená kasační námitka proto není důvodná.
Druhou námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká, že při posuzování zákonnosti
zásahu zkoumal, zda TPZOV představuje trest, „jakkoliv stěžovatel netvrdil, že se o trest jedná “.
S tímto tvrzením nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Stěžovatel naopak v žalobě explicitně
pojmy „sankce“ a „ trestání “ důsledně užívá při kritice jednání žalovaného. Symptomatické
je rovněž to, že stěžovatel uvedenou terminologii převzal i do kasační stížnosti. Krajský soud
je při svém rozhodování vázán žalobními důvody a není proto možné mu vyčítat, že reaguje
na stěžovatelovu vlastní argumentaci, která z velké části výslovně charakterizovala TPZOV
jako sankci. Zdejší soud pak podotýká, že krajský soud uvažoval naprosto srozumitelně
a důsledně, když vymezil nejprve podstatu „sankce“ jako určitou újmu na svobodě, právech,
či majetku a v porovnání s tím povahu a účel TPZOV (rychlé a řádné projednání přestupku,
nejlépe přímo na místě samém). Svůj závěr o nesankční povaze TPZOV krajský soud podpořil
odkazem na §11 přestupkového zákona (výčet sankcí uložitelných za přestupek), který užití
TPZOV neobsahuje. Připomněl i odbornou komentářovou literaturu k zákonu o obecní policii,
nazírající TPZOV jako specifický zajišťovací prostředek, jehož smyslem je zajištění důkazu
pro následné řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že účel TPZOV se míjí
s charakteristikou sankce a krajský soud tak postupoval správně, pokud na tomto základě odmítl
související stěžovatelovu argumentaci. Nejvyšší správní soud proto tuto kasační námitku,
identickou s žalobní argumentací, rovněž nepovažuje za důvodnou.
Stěžovatel ze své žaloby převzal i námitku, že je nepřípustné každé špatně zaparkované
auto na určitém území omezovat přiložením TPZOV. Žalovanému rovněž vytkl, že nedostál
při uplatnění zmíněného prostředku zásadám obsaženým v §2 odst. 2 a 4 správního řádu.
Krajský soud k této argumentaci v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel své námitky nijak
nekonkretizoval, ani ničím nedoložil. Zdejší soud v této souvislosti připomíná, že žalobce
při uplatnění žaloby dle §82 a násl. s. ř. s. stíhá povinnost tvrzení a důkazní, jejichž explicitním
projevem je ustanovení §84 odst. 3 téhož zákona, stanovující rovněž povinnost žalobce vylíčit
rozhodující skutečnosti a označit důkazy, jichž se dovolává. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu pak plyne, že míře konkrétnosti uplatněných žalobních (kasačních) bodů nutně musí
korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť pokud má soudní
přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze z povahy věci důvodnost
či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním způsobem (rozsudky
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121, ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 As 167/2014 - 41,
a ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 137/2015 – 45). Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel
převzal žalobní argumentaci do kasační stížnosti ve stejné míře obecnosti. Vzhledem k tomu
ani hodnocení věci Nejvyšším správním soudem nemůže být jiné, než závěr krajského soudu.
Ani tato kasační námitka není tedy důvodná.
Stěžovatel krajskému soudu vytkl jeho závěr, že primárním účelem TPZOV je projednání
přestupku, a to nejlépe na místě samém v blokovém řízení. Uvedl, že „jde o omyl soudu v aplikaci
právního předpisu, když [soud] dovozuje, že účelem přiložení TPZOV je přimět obviněného z přestupku
k souhlasu s projednání přestupku na místě uložením blokové pokuty“. Nejvyšší správní soud připomíná,
že krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že smyslem užití TPZOV je rychlé a řádné
projednání přestupku, k čemuž přispívá také zjištění totožnosti řidiče vozidla a skutkového stavu.
Takový předpoklad může být naplněn „nejlépe na místě samém v blokovém řízení “. Nejvyšší správní
soud tak má za zřejmé, že hlavní hodnota užití TPZOV spočívá právě v možnosti zjistit identitu
řidiče a skutkový stav, k čemuž také v nyní projednávaném případě došlo. V důsledku
toho pak může být přestupek rychle projednán „nejlépe“ (nikoli tedy nezbytně) na místě samém.
Krajský soud tedy tvrzení, že účelem je „přimět “ obviněného z přestupku k projednání věci
na místě nevyslovil. Stížnostní námitka proto není důvodná.
Ve vztahu k užití TPZOV stěžovatel rovněž namítal svévolnost uplatnění tohoto
prostředku, stejně jako jeho nepřiměřenost. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, ve vztahu
k projednávanému případu, uvedl podmínky, vyplývající z §17a zákona o obecní policii.
Zdejší soud se s jeho hodnocením plně ztotožňuje. V řešené věci došlo k naplnění podmínky
§17a odst. 1 písm. a) citovaného zákona, kdy vozidlo bylo ponecháno na místě,
kde je zakázáno stání vozidla. Byla zajištěna možnost odstranění TPZOV bez zbytečného
odkladu dle odst. 2 téhož ustanovení (požádáno stěžovatelem 13:15, sejmutí v 13:16),
a to po zjištění totožnosti osoby, která vozidlo na daném místě zanechala (odstavec 3 tamtéž).
Negativní podmínky vymezené v odstavci 4 citovaného ustavení naplněny nebyly.
Všechny zákonné podmínky, za kterých může strážník k uplatnění TPZOV přistoupit,
tedy byly naplněny. Účelu TPZOV (zjištění identity osoby, která vozidlo na místě zanechala,
viz stanovisko odboru bezpečnostní politiky MV č. 28 k oprávnění použití technického
prostředku k zabránění odjezdu vozidla, k výkladu §17a zákona o obecní policii, Wolters Kluwer,
ASPI), pak koreluje závěr krajského soudu, že strážník nemůže již z povahy věci a v důsledku
okolností posoudit, zda je uplatnění prostředku zcela nezbytně nutné, neboť osobu řidiče v době
umisťování TPZOV ještě nezná. Ze skutkových okolností případu navíc vyplývá, že naplnění
požadavků §17a zákona o obecní policii nebylo ryze formální, neboť stěžovatel nebyl u svého
vozidla přítomen minimálně 45 min (připevnění TPZOV 12:30, strážník kontaktován
s požadavkem sejmutí 13:15). I tato skutečnost tedy nasvědčuje materiálnímu naplnění podmínek
uplatnění technického prostředku.
Podmínky použití TPZOV byly naplněny [s přihlédnutím ke zkušenosti žalovaného,
že ve středu města řidiči často nerespektují dopravní značení zakazující parkování
(viz jeho vyjádření ke kasační stížnosti), jakož i ke skutečnosti, že stěžovatel tvrzení o porušování
zásad §2 odst. 2 a 4 správního řádu žalovaným, o nepřiměřenosti zásahu a praxi žalovaného
při užívání TPZOV, ponechal na úrovni zcela obecných tvrzení, nepodpořených případnými
důkazy ve smyslu §84 odst. 3 s. ř. s.]. Za takové situace nelze v jednání strážníka spatřovat
„svévoli “ a „nepřiměřenost “ zásahu do práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 4397/12), je třeba připomenout, že se týká článku 8 Úmluvy, tedy práva
na respektování rodinného a soukromého života. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským
soudem, že k narušení tohoto práva nemohlo z povahy věci v nynějším řízení dojít, přičemž
stěžovatel nevnesl do řízení nic, co by snad mohlo svědčit o opaku. V souvislosti s namítaným
porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že krajský soud konstatoval, že strážník nemůže posoudit,
zda užití TPZOV je v konkrétním případě zcela nezbytně nutné, zdejší soud uvádí, že krajský
soud srozumitelně odůvodnil, že tato skutečnost je dána neznalostí osoby řidiče,
k jehož identifikaci právě užití TPZOV směřuje. Subjektivní nesouhlas stěžovatele se závěry
krajského soudu, které jsou srozumitelné a logicky ucelené, přitom nepochybně nezakládají
porušení práva čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší správní soud proto neshledal ani tuto kasační
námitku důvodnou.
Žádná z kasačních námitek tedy není důvodná, a proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému
však v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu