ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.192.2015:47
sp. zn. 3 As 192/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
Arthro Biotherapy s. r. o., se sídlem Ostrava, Tyršova 1832/9, zastoupeného JUDr. Milanem
Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti žalovanému
Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015,
č. j. 22 A 9/2015-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) se žalobce
(dále jen „stěžovatel“), který je nestátním zdravotnickým zařízením, domáhal žalobou podanou
podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ochrany
před nezákonným zásahem ze strany Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
(dále jen „žalovaný“).
Postup žalovaného je zdokumentován v přiloženém správním spise. Z něj vyplývá,
že Ministerstvo zdravotnictví dopisem ze dne 31. 7. 2014, č. j. MZDR 23490/2013-7/OZS,
poslalo krajským úřadům, včetně žalovaného, podnět k provedení kontrolní činnosti dle §107
a §108 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování
(dále jen „zákon o zdravotních službách“). Upozornilo, že získalo informace týkající
se terapeutické metody společnosti Cellthera, s. r. o., využívající autologní buňky stromální
vaskulární frakce získané z tukové tkáně (dále též „buněčný přípravek“). Buněčný přípravek má
být podle doporučení výrobce aplikován pouze do měkkých tkání v okolí kloubu, tedy v souladu
s rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“) o povolení činnosti
tkáňového zařízení společnosti Cellthera, s. r. o.; ovšem Ministerstvo zdravotnictví má podezření,
že je v řadě případů aplikován pacientům nitrokloubně, tedy způsobem, který některé odborné
lékařské společnosti v současnosti považují za metodu non lege artis. Při nitrokloubní aplikaci
by se daný přípravek stával léčivým přípravkem moderní terapie dle zákona č. 378/2007 Sb.,
o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, a musel by být vyroben v souladu s tímto
zákonem; k výrobě léčivých přípravků však Cellthera, s. r. o., doposud neměla povolení.
Ministerstvo zdravotnictví proto tímto podnětem uložilo krajským úřadům prověřit, zda
poskytovatelé zdravotních služeb v působnosti daného úřadu nabízejí a poskytují předmětný
přípravek pouze v souladu s doporučením výrobce a zda tyto zdravotní služby byly pacientům
poskytnuty s jejich svobodným a informovaným souhlasem.
Vzhledem k tomu, že jedním z poskytovatelů výslovně uvedených v podnětu Ministerstva
zdravotnictví byl i stěžovatel, zahájil u něj žalovaný dne 23. 10. 2014 kontrolu týkající
se dodržování povinností vyplývajících ze zákona o zdravotních službách. Stěžovatel předložil
pouze anonymizovanou zdravotnickou dokumentaci ohledně předmětných výkonů vztahující
se k šesti pacientům. Následně jej žalovaný výzvou ze dne 27. 11. 2014, č. j. MSK 155356/2014,
vyzval podle §65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách k umožnění nahlížení
do zdravotnické dokumentace vedené o celkem 402 pacientech ošetřených postupem aplikace
buněčného přípravku v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2014. V reakci na to stěžovatel požádal
dne 15. 12. 2014 o pozdržení postupu ve věci kontroly, neboť měl za to, že žalovaný požaduje
poskytnutí osobních údajů v rozsahu a způsobem nemajícím oporu v zákoně o zdravotních
službách, takže stěžovatel pokládal za nezbytné oznámit toto jejich zpracování Úřadu
pro ochranu osobních údajů podle §16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Žalovaný ovšem
sdělením ze dne 17. 2. 2015, č. j. MSK 21375/2015, stěžovatele upozornil, že zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), přerušení kontroly neumožňuje, pročež jej opět vyzval
ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace oněch 402 pacientů.
Stěžovatel mezitím podal dne 23. 1. 2015 žalobu ke krajskému soudu proti výzvě
ze dne 27. 11. 2014, neboť v ní spatřoval nezákonný zásah. Požadoval také, aby krajský soud
zakázal žalovanému vyzývat stěžovatele k umožnění nahlížení do zdravotnické dokumentace
vedené o pacientech ošetřených buněčným přípravkem bez předchozího písemného souhlasu
pacientů. V rozšíření žaloby, spojeném s návrhem na vydání předběžného opatření, stěžovatel
doplnil, že nezákonný zásah pokračuje, a rozšířil žalobu i na napadení sdělení ze dne 17. 2. 2015,
kterým žalovaný stěžovatele opět vyzval ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace, a nadto
k předložení jmenného seznamu pacientů podstoupivších zákrok, včetně údajů umožňujících
jejich identifikaci, byť jej stěžovatel již předtím 11. 2. 2015 opětovně požádal o přerušení kontroly
a informoval o stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů, z nějž měla vyplývat správnost
stěžovatelova postupu.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 8. 2015 napadeným nyní posuzovanou
kasační stížností. Vzhledem k tomu, že žalovaný zpochybnil včasnost žaloby, konstatoval krajský
soud nejprve, že žaloba i její rozšíření jsou včasné, neboť kontrola u stěžovatele byla sice
zahájena již dne 23. 10. 2014, ovšem přípisy o jejím zahájení byly zcela obecné, takže z obsahu
správního spisu nevyplývá, že by se stěžovatel dozvěděl o konkrétním rozsahu požadované
zdravotnické dokumentace dříve než ze žalobou napadené výzvy ze dne 27. 11. 2014. Druhé
napadené sdělení ze dne 17. 2. 2015 pak bylo napadeno taktéž včas a jeho obsah nebyl totožný
s první výzvou, neboť žalovaný nově požadoval také jmenný seznam pacientů, kteří podstoupili
předmětný zákrok.
Při posouzení důvodnosti žaloby se krajský soud zaměřil na otázku zákonnosti postupu
žalovaného a shledal, že postup žalovaného nebyl nezákonný. Žalovaný totiž je „příslušným
správním orgánem“ ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, ostatně právě
žalovaný rozhodl dne 10. 11. 2011 o registraci stěžovatele jako nestátního zdravotnického
zařízení pro obor traumatologie. Je tedy logické a žádoucí, aby žalovaný mohl kontrolovat úroveň
poskytování zdravotních služeb, k jejichž poskytování udělil stěžovateli oprávnění; podle §22
písm. f) zákona o zdravotních službách ostatně může rozhodnout i o odejmutí oprávnění
k poskytování služeb. Jakožto příslušný správní orgán je zároveň ve smyslu §107 odst. 1 písm. b)
zákona o zdravotních službách kontrolním orgánem, který provádí kontrolu poskytovatelů
v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, tedy podle §108 odst. 1 tohoto zákona
kontroluje plnění povinností a podmínek stanovených tímto zákonem nebo jinými právními
předpisy upravujícími zdravotní služby nebo činnosti související se zdravotními službami. Krajský
soud tedy neshledal v postupu žalovaného vůči stěžovateli nic nezákonného. Žalovaný na podnět
ministerstva zahájil u stěžovatele kontrolu poskytování určitého typu zdravotních služeb, zjistil
rozsah poskytnutých služeb za konkrétní období a rozhodl se zkontrolovat, zda stěžovatel
poskytl tyto služby na náležité odborné úrovni, k čemuž hodlal využít nahlížení do zdravotnické
dokumentace pacientů. Nahlížení bylo potřebné pro účely vyplývající ze zákona o zdravotních
službách, tedy pro účely kontroly příslušným kontrolním orgánem. K zahájení kontroly přitom
nebylo nezbytné zjištění pochybení u samotného stěžovatele; jako podnět ke kontrole stačilo
i pochybení zjištěné u jiného poskytovatele, které se týkalo buněčného přípravku aplikovaného
i stěžovatelem. Stěžovatel ostatně neuvedl žádná tvrzení svědčící o tom, že oněch 402
zdravotnických dokumentací nepředstavovalo nezbytný rozsah kontroly. Stejně tak není
rozporným se zákonem o zdravotních službách nebo zákonem o ochraně osobních údajů ani
požadavek na předložení jmenného seznamu pacientů obsažený v druhém sdělení žalovaného,
neboť informace potřebné k identifikaci pacientů jsou podle §53 odst. 2 zákona o zdravotních
službách nedílnou součástí zdravotnické dokumentace.
Včas podanou kasační stížností, opírající se o důvod vyplývající z §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu. Nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje stěžovatel v tom, že zde byla splněna
podmínka nezákonnosti zásahu žalovaného. Sám totiž jeho nezákonnost spatřuje jednak
v absenci zákonného zmocnění pro žalovaného k provádění daného druhu kontroly; jednak
v nezákonnosti požadavku nahlížení do zdravotnické dokumentace v daném rozsahu.
Žalovanému podle stěžovatele ze zákona nevyplývalo oprávnění ke kontrole zdravotnické
dokumentace z důvodů, které žalovaný uváděl. Stěžovatel trvá na tom, že z ustanovení §107
zákona o zdravotních službách nevyplývá žalovanému jakési generální oprávnění ke kontrole
všech aspektů souvisejících s provozováním zdravotnických zařízení, neboť pak by několik
správních orgánů mohlo kontrolovat totožnou činnost jednoho provozovatele zdravotnického
zařízení, přičemž jeden orgán by danou činnost pokládal za souladnou se zákonem, druhý
za rozpornou se zákonem, což by ohrožovalo provozovatelovu právní jistotu. Jediným státním
orgánem příslušným ke kontrole podávání přípravku obsahujícího autologní buňky stromální
vaskulární frakce byl SÚKL, jak plyne z §21 zákona č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti
a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících
zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách). Existuje-li specializovaný státní orgán, jemuž
je svěřena kontrola této činnosti, bylo by nelogické, aby zákonodárce svěřil kontrolní činnost
i nespecializovanému orgánu, který na takto vysoce odborné a zcela specifické kontroly není
dostatečně odborně vybaven. Žalovaný ostatně není oprávněn postihnout stěžovatele v případě
shledání porušení povinností uložením pokuty či jiné sankce. Žalovaný má jistě právo
kontrolovat například vedení zdravotnické dokumentace, to ale nebylo skutečným účelem této
kontroly, která směřovala ke zjištění identifikačních údajů veškerých pacientů ošetřených daným
buněčným přípravkem.
Dále stěžovatel namítá nezákonnost nahlížení do zdravotnické dokumentace žalovaným.
Pokud totiž žalovaný neměl a nemá oprávnění ke kontrole aplikace předmětného buněčného
přípravku, pak jeho zaměstnance nelze pokládat za úřední osoby, které by měly právo nahlížet
do zdravotnické dokumentace bez souhlasu pacientů podle §65 odst. 2 písm. d) zákona
o zdravotních službách. Údaje obsažené ve zdravotnické dokumentaci jsou navíc citlivými údaji
ve smyslu §9 zákona o ochraně osobních údajů, takže stěžovatel má povinnost je chránit, jinak
by se dopustil zásadního a neodčinitelného zásahu do lidských práv svých pacientů a případně
i deliktu podle tohoto zákona, a navíc také deliktu podle §117 odst. 2 písm. h) zákona
o zdravotních službách. Podle ustanovení §65 odst. 2 zákona o zdravotních službách je navíc
nahlížení do zdravotnické dokumentace možné uskutečnit pouze v nezbytném rozsahu, ovšem
za nezbytný rozsah nelze označit, pokud žalovaný opakovaně požaduje nahlížení do 402
zdravotnických dokumentací týkajících se výlučně jednoho zákroku za období téměř 1,5 roku,
tedy všech zákroků od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2014. Takový rozsah je pro účel kontroly vedení
zdravotnické dokumentace zcela nepochopitelný a není s to naplnit její účel, zvlášť když dosud
nebylo u stěžovatele zjištěno žádné pochybení ve vedení zdravotnické dokumentace. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nemá souhlas pacientů s nahlížením do zdravotnické dokumentace, nemůže
umožnit nahlížení ani v režimu ustanovení §65 odst. 1 zákona o zdravotních službách.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na svá vyjádření učiněná v řízení
před krajským soudem a nad jejich rámec uvádí, že je při výkonu kontroly vázán nikoli rozsahem
uvedeným v podnětu ke kontrole, ale rozsahem vyplývajícím ze zákona o zdravotních službách.
Zdůrazňuje také, že v praxi velmi často spolupracuje s dalšími správními orgány, zejména
se SÚKL a krajskou hygienickou stanicí. Není sice oprávněn kontrolovat skutečnosti, které patří
do výlučné působnosti SÚKL, ale je oprávněn nahlédnout do zdravotnické dokumentace a zjistit,
zda je vedena řádně a úplně, včetně všech poučení pacientů o typu léčby a doložení všech jejich
informovaných souhlasů, aby byla zajištěna práva pacientů vyplývající ze zákona o zdravotních
službách. Trvá konečně na tom, že požadavek umožnění nahlížení do 402 zdravotnických
dokumentací pacientů nelze považovat za nadbytečný, jak správně konstatoval krajský soud.
Naopak stěžovatelem provedené doložení šesti zdravotnických dokumentací za celé
kontrolované období nemohlo představovat reprezentativní vzorek pro posouzení splnění
stěžovatelových povinností. Navrhuje proto, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Stěžovatel v replice k vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žalovaný nechce nahlížet
do zdravotnické dokumentace, aby zjistil, zda je vedena v souladu se zákonem, ale aby zjistil
jména, bydliště a data narození pacientů, aby je mohl následně předat Ministerstvu zdravotnictví.
Přitom napadená výzva byla učiněna v době, kdy žalovaný neměl na základě jakékoli stížnosti
pacienta žádné pochybnosti o správnosti vedení zdravotnické dokumentace stěžovatelem. Žádné
pochybení neshledal ani v oněch šesti anonymizovaných zdravotnických dokumentacích, které
mu stěžovatel předložil.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
odmítl usnesením ze dne 15. 10. 2015, č. j. 3 As 192/2015 - 34, neboť shledal, že v řízení
o ochraně před nezákonným zásahem nelze přiznat odkladný účinek ani žalobě, ani kasační
stížnosti v případném navazujícím řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Judikatura správních soudů dovodila, že žaloba proti nezákonnému zásahu podle §82
a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: žalobce musí být
přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka)
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka),
a přitom byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo
(5. podmínka). Podmínka trvání zásahu, jejíž naplnění judikatura správních soudů taktéž
požadovala, již v důsledku novelizace soudního řádu správního provedené zákonem
č. 303/2011 Sb. dána není. Není-li splněna byť jen jediná z takto kumulativně formulovaných
podmínek důvodnosti ochrany podle §82 s. ř. s., je nutno takovou ochranu odepřít a žalobu,
která se jí domáhá, zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS).
V daném případě není sporu o tom, že provádění kontroly ze strany žalovaného může
představovat zásah, ostatně již v rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68,
publ. pod č. 1382/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud potvrdil, že provádění kontroly
(v citovaném případě ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu) může být nezákonným zásahem.
V rozsudku ze dne 30. 1. 2007, č. j. 2 Aps 6/2006 - 70, zase Nejvyšší správní soud potvrdil,
že i výzva zaslaná v rámci prováděné kontroly (v citovaném rozsudku v rámci daňové kontroly)
může představovat nezákonný zásah.
Krajský soud se ve svém rozsudku zaměřil na otázku, zda byla splněna třetí z uvedených
podmínek, tedy zda zásah žalovaného vůči stěžovateli byl nezákonný; a posouzení splnění této
třetí podmínky je tou právní otázkou, o jejíž nesprávné posouzení stěžovatel opírá svou kasační
stížnost. Nezákonnost zásahu přitom stěžovatel spatřuje jednak v absenci zákonného zmocnění
pro žalovaného k provádění daného druhu kontroly; jednak v nezákonnosti požadavku nahlížení
do zdravotnické dokumentace v daném rozsahu.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že žalovanému
ze zákona o zdravotních službách nevyplývalo oprávnění k provedení kontroly v oblasti, do níž
směřovaly jeho výzvy adresované stěžovateli. Krajský soud má pravdu v tom, že žalovaný jako
„krajský úřad, v jehož správním obvodu je zdravotnické zařízení, v němž budou zdravotní služby poskytovány“,
má podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách pravomoc rozhodovat o udělení
oprávnění k poskytování zdravotních služeb; a podle §22 písm. f) téhož zákona může
rozhodnout o odejmutí tohoto oprávnění. S tím je plně v souladu, že v čase mezi udělením
a odejmutím oprávnění provádí coby příslušný správní orgán kontrolu poskytovatelů v souvislosti
s poskytováním zdravotních služeb, jak vyplývá z §107 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních
službách. V ustanovení §108 téhož zákona má pak jasně stanoven rozsah tohoto kontrolního
oprávnění, do nějž podle odst. 1 spadá také kontrola „plnění povinností a podmínek stanovených tímto
zákonem nebo jinými právními předpisy upravujícími zdravotní služby nebo činnosti související se zdravotními
službami“. Stěžovatel přitom nemá pravdu, když tvrdí, že v případě shledání porušení jej žalovaný
nemůže postihnout. V ustanovení §109 je kontrolním orgánům, mezi něž patří i stěžovatel, dána
pravomoc ukládat k odstranění zjištěných nedostatků nápravná opatření, stanovit lhůty, v nichž je
třeba nápravné opatření splnit, kontrolovat splnění nápravných opatření a požadovat
na kontrolovaných osobách písemné zprávy o splnění nápravných opatření.
Věcnou příslušnost žalovaného přitom nelze vyloučit pouhým odkazem na věcnou
působnost jiného kontrolního orgánu, zde konkrétně SÚKL, týkající se aplikace buněčného
přípravku. Stěžovatel má sice pravdu, že podle §21 písm. a) zákona o lidských tkáních a buňkách
provádí SÚKL kontrolu ve zdravotnických zařízeních, v nichž se zachází s tkáněmi a buňkami;
z toho však nevyplývá, že je jediným správním orgánem, který v těchto zařízeních smí kontrolu
provádět. Stejně tak z toho nevyplývá, že kdykoli žalovaný jako příslušný správní orgán narazí
při své kontrole na zacházení s tkáněmi a buňkami, má kontrolu v této oblasti ukončit z důvodu
své nepříslušnosti či nedostatečné odborné kapacity. Nelze ostatně přehlédnout, že jakkoli
stěžovatel implicitně označuje žalovaného na straně 4 kasační stížnosti za „nespecializovaný orgán,
který na takto vysoce odborné a zcela specifické kontroly není dostatečně odborně vybaven“, v daném případě
měla kontrola zdravotnické dokumentace směřovat podle podnětu Ministerstva zdravotnictví
toliko ke zjištění toho, zda stěžovatel aplikuje předmětný buněčný přípravek pouze do měkkých
tkání v okolí kloubu, nebo také nitrokloubně, a zda přitom poskytuje tyto zdravotní služby
se svobodným a informovaným souhlasem pacientů. To zjevně není otázka, kterou by
ze zdravotnické dokumentace nedokázala zjistit jakákoli osoba se způsobilostí k výkonu
zdravotnického povolání, která by podle §65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách byla
v rámci kontroly při nahlížení do zdravotnické dokumentace nutně přítomna.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že z hlediska přehlednosti by byl ideální stav, v němž by
každá oblast lidské činnosti byla kontrolována jediným státním orgánem a mezi jejich věcnými
působnostmi by neexistovaly průniky ani sporné oblasti, tak tomu však v reálném světě není.
Postup poskytovatele zdravotních služeb při nakládání s určitým buněčným přípravkem může
z pohledu své kompetence posuzovat jak žalovaný, tak z pohledu své kompetence SÚKL, ostatně
pokud by se jednalo o nakládání, které by představovalo trestný čin související s neoprávněným
nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem ve smyslu §164
až §167 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jistě by nebylo možno nic namítat proti
tomu, kdyby toto nakládání posuzovaly také orgány činné v trestním řízení. Stěžovatel sice
upozorňuje na to, že překryv kontrolní kompetence může vyvolávat narušení právní jistoty,
pokud by jeden z kontrolních orgánů dospěl k jinému závěru než jiný, k tomu je však třeba
připomenout, že jakkoli může dojít k překrývání kompetencí dvou kontrolních orgánů, nemůže
dojít k tomu, aby dva orgány souběžně či následně postihovaly totéž jednání, neboť by to bylo
v rozporu se zásadou ne bis in idem, jež se uplatňuje i ve správním trestání (viz například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 106/2014 - 25, publ. pod č. 3251/2015
Sb. NSS). Stejně tak je vyloučeno, že by jeden orgán shledal stěžovatelovo jednání souladným
se zákonem a druhý jej za ně naopak postihl, neboť pokud by z pohledu jednoho správního
orgánu mělo jít o činnost povolenou či dokonce nařízenou, zatímco z pohledu jiného orgánu o
činnost zakázanou či protiprávní, pak je úkolem těchto správních orgánů řešit takovou kolizi
s ohledem na zásadu spolupráce správních orgánů ve vzájemné součinnosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 8/2008 – 80, publ. pod. č. 1765/2008
Sb. NSS). Navíc ve stěžovatelově případě je hrozba různého posouzení dvěma orgány zcela
hypotetická, neboť ze stěžovatelových podání nevyplývá, že by u něj zahájil kontrolu také někdo
jiný než žalovaný, a tomu ji zatím neposkytnutím zdravotnické dokumentace stěžovatel zabraňuje
dokončit.
Co se týče tvrzení, že stěžovatel ani nemohl žalovanému umožnit nahlížení
do požadovaných zdravotnických dokumentací, je zjevné, že žalovaný požadoval nahlížení
podle §65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, na nějž odkazoval i ve své výzvě
z 27. 11. 2014; nikoli podle jeho odst. 1, takže otázka chybějícího souhlasu pacientů, kterou
stěžovatel zmiňuje, je pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného ve skutečnosti nepodstatná.
Rozhodující je tedy ustanovení §65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, dle kterého
„[d]o zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou bez jeho souhlasu nahlížet, jestliže je to v zájmu
pacienta nebo jestliže je to potřebné pro účely vyplývající z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, a to
v nezbytném rozsahu,(…) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které se podílejí na výkonu
působnosti správních orgánů, oprávněné k výkonu kontroly v rozsahu jejich pověření podle tohoto zákona nebo
jiných právních předpisů a pověřené osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání přizvané ke kontrole
v rozsahu jejich pověření.“
Stěžovatel uvádí tři důvody, pro něž údajně nebyly podmínky aplikace ustanovení §65
odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách naplněny, Nejvyšší správní soud se s nimi však
neztotožňuje.
Prvním důvodem byla tvrzená absence oprávnění žalovaného k provádění samotné
kontroly, ovšem již výše Nejvyšší správní soud dostatečně vyložil, proč je třeba žalovaného
považovat za osobu oprávněnou k provádění kontroly aplikace předmětného buněčného
přípravku, zejména v otázce splnění požadavku svobodného a informovaného souhlasu pacientů.
Dále stěžovatel brojí proti tomu, že se žalovaný domáhal nahlížení v rozsahu nikoli
nezbytném. K tomu je ovšem třeba uvést na pravou míru, jaký byl účel tohoto nahlížení.
Stěžovatel totiž žalovanému podsouvá, že žalovaný mohl kontrolovat jedině to, jak stěžovatel
vede zdravotnickou dokumentaci. K takové kontrole by snad bylo dostačující i předložení
menšího vzorku zdravotnické dokumentace než právě požadovaných 402 zdravotnických
dokumentací. Nelze ovšem přehlédnout, že v samotné výzvě z 27. 11. 2014 žalovaný jasně uvedl,
že požaduje nahlédnout do zdravotnické dokumentace těch pacientů, kteří byli ošetřeni
postupem aplikace buněk stromální vaskulární frakce v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2014.
Pokud by žalovanému šlo o kontrolu toho, zda stěžovatel řádně vede zdravotnickou
dokumentaci, pak by nedávalo smysl, aby se zajímal o kvalitu jejího vedení jen v případě pacientů,
kteří podstoupili tento konkrétní zákrok. Stěžovatel ovšem sám uvádí, že důvodem k zahájení
kontroly byl výše uvedený podnět Ministerstva zdravotnictví, které žalovanému uložilo prověřit,
zda poskytovatelé zdravotních služeb, včetně stěžovatele, nabízejí a poskytují předmětný buněčný
přípravek v souladu s doporučením výrobce. Je zcela pochopitelné, že pro prošetření toho, zda
v případě provedení těchto zákroků postupoval stěžovatel lege artis a zda byl splněn požadavek
svobodného a informovaného souhlasu pacientů či nikoli, vyžadoval žalovaný všechny
zdravotnické dokumentace pacientů, kteří daný zákrok ve sledovaném období podstoupili,
a tento rozsah nahlížení je možno označit za nezbytný. Ostatně informace o průběhu a výsledku
poskytovaných zdravotních služeb a o dalších významných okolnostech souvisejících s postupem
při poskytování zdravotních služeb je podle §53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách
obligatorní součástí zdravotnické dokumentace, takže zdravotnická dokumentace představuje
odpovídající zdroj informací pro zjištění skutečností, jichž se měla kontrola týkat. Stejně tak je
zcela pochopitelné, že žalovanému nemohlo dostačovat oněch šest anonymizovaných
zdravotnických dokumentací. Kdyby byl takový zlomek byl označen za dostatečný pro provedení
kontroly, mohlo by to vést v důsledku k tomu, že by kontrolované subjekty poskytovaly pouze
zdravotnické dokumentace právě těch pacientů, v jejichž případě postupovaly ve všech ohledech
lege artis. Nelze navíc přehlédnout, že žalovaný měl podle podnětu Ministerstva zdravotnictví
zjistit, zda byla předmětná zdravotní služba pacientům poskytnuta s jejich svobodným
a informovaným souhlasem.
Tímto pohledem je s podivem, že stěžovatel s poukazem na práva svých pacientů,
konkrétně na absentující souhlas pacientů s nahlížením a na ochranu jejich citlivých údajů, odmítá
umožnit žalovanému, aby prověřil, zda stěžovatel respektoval jiné právo svých pacientů, totiž
právo na poskytování zdravotních služeb zásadně s jejich svobodným a informovaným
souhlasem v souladu s §28 zákona o zdravotních službách. Navíc účelem řízení podle §82 a násl.
s. ř. s. je ochrana toho, kdo se domnívá, že byl „přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením“. Jinak řečeno, žalobou podle §82 s. ř. s. se stěžovatel může domáhat
ochrany svých práv, nikoli však ochrany údajně ohrožených práv svých pacientů, neboť žaloba
na nezákonný zásah nemá povahu actionis popularis.
Pokud pak stěžovatel poukazuje na své obavy, že by se umožněním nahlížení
do zdravotnické dokumentace mohl dopustit deliktu podle §117 odst. 3 písm. h) zákona
o zdravotních službách [pozn. soudu: stěžovatel odkazuje na odst. 2 písm. h), ovšem toto
ustanovení se týká neposkytnutí zdravotní služby indikované lékařem Vězeňské služby osobě
obviněné, odsouzené nebo umístěné do výkonu zabezpečovací detence, takže na řešenou situaci
nijak nedopadá], ten spočívá v tom, že poskytovatel zdravotních služeb umožní nahlížet
do zdravotnické dokumentace v rozporu s §65 téhož zákona. Výše bylo podrobně vyloženo,
proč §65 zákona o zdravotních službách naopak vyžadoval, aby stěžovatel žalovanému nahlížení
do zdravotnické dokumentace v požadovaném rozsahu umožnil.
Stejně tak není zjevné, jak by se stěžovatel v případě umožnění nahlížení žalovanému
do zdravotnické dokumentace mohl dostat do rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů.
Informace o zdravotním stavu jsou sice citlivými údaji ve smyslu §4 písm. b) zákona o ochraně
osobních údajů, ovšem tentýž zákon v §9 písm. c) výslovně umožňuje tyto údaje zpracovávat,
mimo jiné jestliže se jedná o zpracování při poskytování zdravotních služeb, ochrany veřejného
zdraví, zdravotního pojištění a výkon státní správy v oblasti zdravotnictví podle zvláštního
zákona, kterým je nyní taktéž zákon o zdravotních službách. Pokud tedy bylo výše podrobně
vyloženo, proč je nahlížení do zdravotnické dokumentace v rozsahu požadovaném žalovaným
souladné se zákonem o zdravotních službách, je možno uzavřít, že postupem souladným s tímto
zákonem se stěžovatel nedostává ani do rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, pro nějž
je v této otázce zákon o zdravotních službách zákonem zvláštním.
Na základě všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1, věta poslední, s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému žalovanému žádné účelně vynaložené náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl účastníkem úspěšným, bylo
o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu