ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.214.2015:96
sp. zn. 3 As 214/2015 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce Hotel Jalta, a. s.,
se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 45/818, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem,
advokátem se sídlem Praha 1, Husova 5, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem
Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnese ní
Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 A 44/2014 - 57,
takto:
I. Výrok IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 A 44/2014 - 57,
se zr uš uje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) vydal
postupem podle ustanovení §149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“), na žádost žalobce dne 19. 9. 2011, č. j. S -MHMP 484177/2011,
závazné stanovisko podle §14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči .
V tomto závazném stanovisku vyslovil přípustnost provedení prací spočívajících ve stavebních
úpravách a dostavbě kulturní památky – Hotelu Jalta (Praha 1, Václavské námě stí 45),
tedy budovy č. p. 818 a pozemků parc. č. 2309/1 a 2323/1 , v k. ú. Nové Město.
Ministerstvo kultury (dále jen „stěžovatel“) na základě uplatněného podnětu přezkoumalo
toto závazné stanovisko postupem podle §94 a násl. správního řádu ve zkráceném přezkumném
řízení, v němž dospělo k závěru, že závazné stanovisko nebylo vydáno v souladu s právními
předpisy, a proto ho svým rozhodnutím ze dne 9. 10. 2012, č. j. MK 61938/2012 OPP,
změnilo tak, že byla vyslovena nepřípustnost provedení navrhovaných prací pod body A, B a C.
V poučení stěžovatel výslovně uvedl, že proti tomuto rozhodnutí nelze podat opravný
prostředek; přesto proti němu žalobce podal rozklad, kterému ministryně k ultury vyhověla
rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013, č. j. 24728/2013, kterým rozhodnutí stěžovatele zrušila a věc mu
vrátila k novému projednání. Stěžovatel tedy vydal nové rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013,
č. j. MK 57644/2013 OPP, jímž opět změnil závazné stano visko správního orgánu prvého
stupně tak, že vyslovil nepřípustnost provedení navrhovaných prací pod body A, B a C.
V tomto rozhodnutí stěžovatel zejména podrobně polemizoval s názorem ministryně kultury
a rozebíral z pohledu interních dokumentů státních orgánů a judikatury správních soudů povahu
přezkumného řízení k závaznému stanovisku podle ustanovení §149 odst. 5 správního řádu
a důvody nepřípustnosti odvolání či rozkladu proti rozhodnutí, kterým je závazné stanovisko
zrušeno nebo změněno.
Žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele ze dne 16. 12. 2013 žalobou podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) , kterou Městský soud
v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 A 44/2014 - 57, napadeným nyní posuzovanou
kasační stížností, odmítl. Městský soud připomněl, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
je podle §68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná, nevyčerpal -li žalobce v řízení před správním orgánem
řádné opravné prostředky, a že závazná stanoviska vydaná v režimu §149 správního řádu nejsou
samostatně soudně přezkoumatelná. Zároveň ovšem z ustanovení §67 odst. 1 správního řádu,
ve vazbě na jeho §97 odst. 3, nevyplývá, že by proti rozhodnutí, kterým bylo ve zkráceném
přezkumném řízení rozhodnuto o změně závazného stanoviska, nebylo přípustné podat řádný
opravný prostředek, tedy v daném případě rozklad. Nebyl tudíž vyloučen postup podle
§81 odst. 1 správního řádu, respektive podle §152 správního řádu, tedy podání rozkladu.
Pokud se tedy žalobce řídil stěžovatelovým poučením o opravných prostředcích, vycházel
z poučení nesprávného, čímž byla naplněna dispozice ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s.
Městský soud proto výrokem IV. postoupil věc stěžovateli k vyřízení opravného prostředku,
který žaloba materiálně ztělesňuje.
Včas podanou kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. , se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení výroku IV. shora uvedeného
usnesení městského soudu. Stěžovatel setrvává na názoru, že proti rozhodnutí, kterým bylo
dle §149 odst. 5 správního řádu změněno závazné stanovisko, není přípustné podat odvolání,
respektive rozklad. Stěžovatel se s touto otázkou podrobně vypořádal na několika stranách svého
rozhodnutí, naopak městský soud se s touto argumentací nijak nevypořádal a přikročil k uvedení
vlastních stručných úvah a závěrů, které jsou zcela obecné, neurčité a nepřesvědčivé,
což dle stěžovatele zakládá nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vadu ve smyslu tohoto ustanovení zakládá i postup městského soudu, který mu v rozporu
se skutkovým stavem výrokem IV. věc postoupil k vyřízení opravného prostředku. Stěžovatel
namítá, že se městský soud mýlí, pokud má za to, že se žalobce řídil stěžovatelo vým poučením
o opravných prostředcích, které je dle názoru městského soudu nesprávné. Žalobce se totiž tímto
poučením neřídil, neboť jeho rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013 napadl ještě před podáním správní
žaloby také rozkladem, který ministr kultury rozhodnu tím ze dne 3. 6. 2014, č. j. MK 26708/
2014 OLP, zamítl podle §92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustný; zároveň odložil
i žalobcův podnět k zahájení přezkumného řízení. Napadené usnesení je proto ve výroku IV.
nekonzumovatelné, neboť soudem zamýšlenému vyřízení opravného prostředku již brání
překážka věci pravomocně rozhodnuté. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 3. 6. 2014 navíc nelze
zrušit ani v přezkumném řízení, neboť od nabytí jeho právní moci dne 6. 6. 2014 již uplynula
roční objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení, takže rozhodnutí o zamítnutí rozkladu
je již nezrušitelné. Žalobce nicméně není zbaven další procesní obrany, neboť stále může
napadnout odvoláním rozhodnutí stavebního úřadu, kterému slouží za podklad žalobou
napadené stěžovatelovo rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013. V rámci odvolacího řízení pak bude
dle §149 odst. 4 správního řádu toto závazné stanovisko znovu meritorně posuzováno
a případně může být opět změněno ve prospěch žalobce. S přihlédnutím k této výsledné podobě
podkladového závazného stanoviska by pak rozhodoval odvolací stavební úřad.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel uvedl, že předmětné rozhodnutí ministra kultury
ze dne 3. 6. 2014 nelze zrušit ani v přezkumném řízení, neboť tzv. „přezkum přezkumu“
je vyloučen ustanovením §94 odst. 2 věta druhá správního řádu.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem plynoucím z části
judikatury správních soudů, že rozhodnutí vydaná podle §149 odst. 5 správního řádu jsou
rozhodnutími vydanými v rámci správního řízení, a proto je možno je napadnout odvoláním
podle §81 a násl. správního řádu. Interní dokumenty stěžovatele na tom nemohou nic změnit,
ostatně nejsou pro soudy závazné. Nelze navíc tvrdit, že řízení o závazném stanovisku podle
§149 správního řádu je řízením bez účastníků, když v řízení o vydání původního závazného
stanoviska správního orgánu prvního stupně byl žalobce účastníkem coby žadatel. Usnesení
městského soudu je řádně zdůvodněno, neboť v odůvodnění má soud především reagovat
na námitky žalobce, naopak nevypořádání se s argumentací ve správním rozhodnutí napadeném
žalobou nemůže založit vadu nepřezkoumatelnosti. Usnesení netrpí ani nezákonností z důvodu
vad řízení, neboť skutečnost, že žalobce podal proti napadenému rozhodnutí stěžovatele kromě
správní žaloby i rozklad, nemohla městskému soudu zabránit v aplikaci §46 odst. 5 s. ř. s.,
zejména pokud byl tento rozklad zamítnut ještě před vydáním usnesení napadeného nyní kasační
stížností, a to z důvodu podle §92 správního řádu, takže šlo pouze o rozhodnutí procesní
povahy, které nemohlo založit překážku věci rozhodnuté. Rozklad proti napadenému
stěžovatelovu rozhodnutí ostatně žalobce podal toliko z důvodu procesní opatrnosti, takže nelze
říct, že se poučením o nepřípustnosti opravného prostředku neřídil.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS, je -li kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí návrhu, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nic na tom nemění ani skutečnost, že kromě samotného
výroku I., jímž byla žalobcova žaloba odmítnuta, rozhodl městský soud ve výrocích II. a III.
také o právu na náhradu nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku a ve výroku IV.,
který je kasační stížností napaden, o postoupení opravného prostředku k vyřízení stěžovateli.
V případě rozhodnutí o odmítnutí žaloby je všechny tyto výroky možno posoudit výhradně
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto považoval tento důvod
za jediný důvod kasační stížnosti.
Podřazení důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. má zásadní dopad i na rozsah
kasačního přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu. Mezi žalobcem a stěžovatele m
jsou totiž, kromě samotného merita sporu o věcnou správnost napadeného rozhodnutí
o změně závazného stanoviska, sporné tři procesní právní otázky, jak vidno z kasační stížnosti
a vyjádření k ní. Zaprvé, zda proti rozhodnutí stěžovatele o změně závazného stanoviska
postupem podle §149 odst. 5 správního řádu je přípustn é odvolání k nadřízenému správnímu
orgánu, zde tedy rozklad k ministru kultury. Zadruhé, zda proti rozhodnutí stěžovatele o změně
závazného stanoviska postupem podle §149 odst. 5 správního řádu je přípustná žaloba
ve správním soudnictví. Zatřetí, zda v případě, kdy žalobce podal proti rozhodnutí stěžovatele
o změně závazného stanoviska postupem podle §149 odst. 5 správního řádu jak rozklad,
tak žalobu ve správním soudnictví, bylo souladné s ustanovením §46 odst. 5 s. ř. s.,
aby byla nad rámec odmítnutí žaloby věc postoupena stěžovateli k vyřízení opravného
prostředku.
Jakkoli jsou všechny tři otázky úzce propojeny, předmětem kasačního přezkumu může
být pouze třetí z nich. Prvá z uvedených otázek by totiž byla rozhodná tehdy, pokud by bylo
žalobou ve správním soudnictví napadeno rozhodnutí ministra kultury ze dne 3. 6. 2014,
kterým byl podaný rozklad zamítnut jako nepřípustný. Druhá z otázek by byla rozhodná tehdy,
pokud by byl kasační stížností, ať už žalovaného nebo žalobce, napaden výrok I. usnesení
městského soudu, jímž byla žaloba odmítnuta , a tento odmítavý výrok byl odůvodněn
nepřípustností ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. Ovšem za situace, kdy byl kasa ční stížností napaden
pouze výrok IV. usnesení městského soudu, omezuje se kasační přezkum Nejvyššího správního
soudu nutně jen na otázku, zda měla být věc opravdu postoupena žalovanému k vyřízení
opravného prostředku. Překročit kasační stížností vymezený rozsah přezkumu napadeného
usnesení městského soudu by totiž Nejvyššímu správnímu soudu příslušelo pouze tehdy,
pokud by byl dán některý z důvodů podle §109 odst. 3 s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud
není vázán rozsahem kasační stížnosti, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden
nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. V nyní posuzovaném případě
lze sice uvažovat o provázanosti výroku I. a IV. napadeného usnesení, ovšem pouze v tom
pořadí, že napadený výrok IV. je závislý na nenapadaném výroku I., nikoli naopak. Pokud by totiž
nedošlo k odmítnutí žaloby, nýbrž k jejímu věcnému posouzení, nebylo by možno postoupit věc
k vyřízení žalovanému; ovšem odmítnutí bez postoupení možné je, neboť použitý postup podle
§46 odst. 5 s. ř. s. představuje pouze určité doplnění odmítnutí žaloby ze specifických důvodů,
jak bude rozebráno níže. Kasační stížností nenapadený výrok I. tedy obstojí i sám o sobě,
byť z odůvodnění napadeného usnesení není zcela jasné, zda městský soud přikročil k odmítnutí
pouze z důvodu podle §68 písm. a) s. ř. s., nebo také z důvodu podle §68 písm. e) s. ř. s.,
k němuž by odkazovala úvaha městského soudu v odstavci 7 strany 2 napadeného usnesení,
že závazné stanovisko není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Vzhledem k tomu, že posuzována je toliko správnost výroku IV. napadeného usnesení,
je třeba posoudit pouze otázku, zda měl městský soud opravdu aplikovat ustanovení §46 odst. 5
s. ř. s. a postoupit věc k vyřízení opravného prostředku žalovanému. Podle uvedeného ustanovení
platí, že „[p]odal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom,
že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc
postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl -li návrh podán včas
u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas.“
V uvedeném ustanovení jsou obsaženy tři předpoklady a lze podle něj postupovat pouze
tehdy, pokud jsou všechny tři splněny současně : navrhovatel podal návrh ve správním soudnictví;
návrh směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje nesprávné poučení o nepřípustnosti opravného
prostředku v rámci veřejné správy; a navrhovatel v souladu s tímto nesprávným poučením takový
opravný prostředek nepodal.
V nyní posuzovaném případě není v řízení před Nejvyšším správním soudem skutkově
sporu o tom, že nebyla naplněna poslední z uvedených podmínek. Mezi stěžovatelem a žalobcem
totiž není sporné, že žalobce napadl stěžovatelovo rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013 jak žalobou
ve správním soudnictví, tak i rozkladem k ministru kultury ze dne 23. 1. 2014 (založen na č. l. 17
soudního spisu Nejvyššího správního soudu), který byl následně zamítnut výše označeným
rozhodnutím ministra kultury ze dne 3. 6. 2014 (založen na č. l. 35 soudního spisu Nejvyššího
správního soudu). Nebyl tak splněn jeden ze tří předpokladů aplikace §46 odst. 5 s. ř. s., neboť žalobce se ve skutečnosti neřídil poučením o nepřípustnosti rozkladu proti rozhodnutí
stěžovatele ze dne 16. 12. 2013 a toto rozhodnutí napadl kromě žaloby též rozkladem .
Zákonné podmínky pro postup podle §46 odst. 5 s. ř. s. tedy nebyly splněny a výrok IV.
napadeného usnesení je třeba zrušit.
V nyní posuzované situaci přitom vyplývá zrušení výroku IV. napadeného usnesení nejen
z nesplnění jedné ze tří podmínek, jak jsou uvedeny ve znění §46 odst. 5 s. ř. s., ale i ze smyslu
tohoto ustanovení. Z důvodové zprávy k návrhu s. ř. s. plyne, že toto ustanovení „reguluje
v současné praxi nejednotně řešenou situaci, kdy se účastník z neznalosti, v důsledku nesprávného právního
poučení, mnohdy také pro nejasné znění právního předpisu, obrací na soud s podáním, které ve skutečnosti
je opravným prostředkem podle procesních předpisů správního práva a nepatří o něm rozhodovat soudu, ale vyšší
správní instanci. Zde - aby účastník nebyl postižen nepříznivým důsledkem pro tyto často
omluvitelné vady - ukládá osnova soudu povinnost sice takové podání odmítnout, ale současně jej postoupit
k vyřízení tomu správnímu orgánu, který o něm má rozhodnout. Nutným doplňkem tohoto ustanovení
je pak to, že účinek podání zůstává zachován.“ (pozn.: zvýrazněno soudem). Je zjevné, že smyslem
postupu podle §46 odst. 5 s. ř. s. je uchránit účastníka před tím, aby „nebyl postižen nepříznivým
důsledkem“ toho, že byl chybně poučen; jinak řečeno, aby nepromeškal lhůtu k podání opravného
prostředku podle procesních předpisů správního práva pouze proto, že namísto tohoto
prostředku podal v důsledku chybného poučení rovnou správní žalobu. V daném případě však
žalobce v důsledku poučení o nepřípustnosti rozkladu takovému nepříznivému důsledku vystaven
nebyl a lhůtu nepromeškal, neboť podal jak rozklad, tak z důvodu procesní opatrnosti
také správní žalobu. Ve vyjádření ke kasační stížnosti sice uvádí, že hlavním opravným
prostředkem byla z jeho pohledu žaloba a naopak rozklad podal jen z důvodu „procesní
opatrnosti“, ovšem takové žalobcovo vnitřní určení priority jednotlivých podání není rozhodné.
Podstatné je, že žalobce navzdory poučení o nepřípustnosti rozkladu podal kromě žaloby
také včasný rozklad, o němž bylo ministrem kultury rozh odnuto, byť zamítnutím podle
§92 odst. 1 správního řádu. Není tedy namístě, aby se po zamítnutí rozkladu proměnila i jeho
žaloba postupem podle §46 odst. 5 s. ř. s. v jakýsi „druhý rozklad“. Stěžovateli je tak třeba
přitakat, že výrok IV. napadeného usnesení, který by k tomu vedl, je třeba zrušit.
Na nutnosti zrušit napadený výrok IV. usnesení městského soudu nic nemění
ani skutečnost, že městský soud k němu zjevně přistoupil nikoli proto, že by chybně vyložil
ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s., nýbrž proto, že mu oba účastníci zamlčeli, že žalobce podal
souběžně s žalobou i rozklad k ministru kultury. Tuto skutečnost, která byla pro případnou
aplikaci §46 odst. 5 s. ř. s. rozhodující, kupodivu neuvedl ani žalobce v žalobě, ani stěžovatel
ve vyjádření k žalobě. Z části IX. jeho vyjádření k žalobě navíc plyne, že si byl stěžovatel natolik
jist nepřípustností žaloby ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s., že navzdory výzvě odmítl poslat
městskému soudu správní spis: „V důsledku zjevné nepřípustnosti žaloby a s ohledem na zásadu
hospodárnosti řízení žalovaný nebude soudu dodávat kompletní spisový materiál v originále, neboť z žaloby,
žalovaného rozhodnutí (soudu dodal žalobce) a ze závazného stanoviska (soudu dodává žalovaný) je nepřípustnost
žaloby dostatečně zřejmá.“ Kdyby ho byl býval poslal, městský soud by měl možnost zjistit,
že stěžovatelovo rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013 již žalobce rozkladem napadl, takže postupovat
stěžovateli žalobu jako „další rozklad“ je již nadbytečné. Nejvyšší správní soud se sice podivuje
nad určitou arogantností stěžovatelova vyjádření k žalobě, ta však nemá vliv na objektivní
skutečnost nesplnění podmínek §46 odst. 5 s. ř. s., a tedy na důvodnost kasační stížnosti
směřující proti výroku IV. napadeného usnesení.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s . Proto podle §110 odst. 1, věty první před středníkem, s. ř. s.
zrušil výrok IV. napadeného usnesení městského soudu. Zdejší soud nepovažoval za vhodnou
věc městskému soudu vrátit k dalšímu řízení, neboť výroky I. až III. napadeného rozhodnutí
nebyly kasační stížností napadeny, takže zůstaly platnými, a žádné „další řízení“ se již nevede.
V platnosti tudíž zůstává i výrok I. usnesení městského soudu, podle nějž se žaloba odmítá.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že se tím žalobci uzavírá cesta k soudnímu
přezkumu jak stěžovatelova rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013, tak rozhodnutí ministra kultury
ze dne 3. 6. 2014 o zamítnutí rozkladu proti tomuto rozhodnutí. Tento stav je ovšem nutným
důsledkem žalobcovy procesní strategie. Žalobce mohl zareagovat na poučení o nepřípustnosti
rozkladu proti stěžovatelovu rozhodnutí ze dne 16. 12. 2013 buď tím, že by je respektova l,
podal by správní žalobu, ta by byla odmítnuta a zároveň městským soudem postoupena
k rozhodnutí stěžovateli, který by o ní musel rozhodnout coby o opravném prostředku.
Nebo mohl stěžovatelovo poučení nerespektovat, podat přímo rozklad, ten by byl zamítn ut
jako nepřípustný a žalobce by mohl toto rozhodnutí teoreticky napadnout žalobou ve správním
soudnictví, jejíž přípustnost by nezávisela na přípustnosti rozkladu, nýbrž na posouzení
přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí, jimiž se mění nebo ruší závazná stanoviska podle
§149 odst. 5 správního řádu, což je otázka, k níž se zdejší soud v této věci nijak nevyjadřuje,
neboť to pro odůvodnění zrušujícího výroku není potřebné. Obě cesty by vedly k tomu,
že by žalobce mohl zkusit podat žalobu ve správním soudnictví, v níž by se městský soud,
a v reakci na případnou kasační stížnost následně i Nejvyšší správní soud, musely vyjádřit
k přípustnosti rozkladu proti rozhodnutí stěžovatele o změně závazného stanoviska postupem
podle §149 odst. 5 správního řádu a k tomu, zda tento postup stěžovatele podléhá přezkumu
ve správním soudnictví. Skutečnost, že správní soudy nedostaly příležitost k posouzení těchto
dvou právních otázek, je zapříčiněna tím, že se žalobce rozhodl použít obě cesty souběžně,
a tím, že o této souběžnosti, tedy o současném podání rozkladu, on ani stěžovatel neinformovali
městský soud. Ten v důsledku toho rozhodl výrokem IV., který Nejvyšší správní soud ze shora
uvedených důvodů musel zrušit, neboť v dané situaci nebyly objektivně splněny podmínky
ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s. a daný postup nebyl namístě ani z hlediska smyslu tohoto
ustanovení.
Vzhledem k tomu, že se věc nevrací městskému soudu k dalšímu řízení, rozhodl Nejvyšší
správní soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti, a to podle §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
a §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému stěžovateli žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly a žalobce nebyl účastníkem úspěšným, bylo o nákladech řízení rozhodnuto
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu