ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.232.2015:25
sp. zn. 3 As 232/2015 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce:
Společenství vlastníků domu Rižská 1492, Praha 15, se sídlem Praha 10, Rižská 1492/1,
zastoupen Mgr. Martinem Smetanou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 404/19,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2014, č. j. MHMP 759738/2014, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015,
č. j. 11 A 116/2014 – 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015, č. j. 11 A 116/2014 – 32,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2014, č. j. MHMP
759738/2014, se r uš í a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobci se p ři zn áv á náhrada nákladů řízení v celkové výši 12.342 Kč, kterou je
žalovaný povinen zaplatit k rukám Mgr. Martina Smetany, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014, č. j. MHMP 759738/2014, zamítl žalovaný odvolání
žalobce (dále „stěžovatel“) proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 (dále „stavební úřad“)
ze dne 11. 9. 2013 č. j. ÚMČ P15 5172/2013/OUPSU/VJe, a napadené rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutím stavebního úřadu byla zamítnuta žádost stěžovatele o určení právního vztahu
podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“). Stěžovatel se v intencích
právních závěrů usnesení Zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
(dále „zvláštní senát“) ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 – 9, domáhal určení, že na základě
certifikátu autorizovaného inspektora, vydaného bez splnění procesních podmínek, nevzniklo
právo provést stavbu – zasklení balkónů přiléhajících k bytové jednotce č. 1492/9 v domě, jehož
správu stěžovatel zajišťuje. Stěžovatel namítal, že v rozporu s ustanovením §117 zákona
č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „stavební zákon“)
nebylo autorizovaným inspektorem předloženo příslušnému stavebnímu úřadu vyjádření osob,
které by byly účastníky stavebního řízení podle §109 stavebního zákona.
Stavební úřad zamítl žádost stěžovatele z toho důvodu, že podle jeho názoru stěžovatel
nesplnil zákonnou podmínku stanovenou §142 správního řádu, tedy neprokázal, že určení
neplatnosti právního vztahu je nezbytné pro uplatnění jeho práv. Samotná skutečnost upření
práva účastníka řízení stěžovateli ve zkráceném stavebním řízení nepostačovala dle názoru
stavebního úřadu pro vydání deklaratorního rozhodnutí podle §142 správního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stavebního úřadu odvoláním, v němž mimo jiné namítal,
že žádnou jinou obranu proti stavbě nemá. Žalovaný konstatoval, že v řízení o určení právního
vztahu se uplatňují prvky sporného řízení (srovnej §142 odst. 3 správního řádu), což mimo jiné
znamená, že důkazní břemeno a povinnost zjišťovat podklady pro rozhodnutí leží v tomto řízení
na stěžovateli, který musí prokázat, že vydání deklaratorního rozhodnutí je nezbytné
pro uplatnění jeho práv. Žalovaný se též ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, že tuto
podmínku stěžovatel neprokázal. Samotné tvrzení o zkrácení procesních práv k tomu
nepostačuje.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“).
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud žalobu stěžovatele zamítl. Podle jeho názoru, má-li správní orgán posoudit,
zda je vydání deklaratorního rozhodnutí podle §142 správního řádu nezbytné k ochraně práv
žadatele, musí být součástí žádosti o vydání takového rozhodnutí i tvrzení o tom, k ochraně
jakých práv žadatele má požadované rozhodnutí sloužit a také jakými konkrétními prostředky
chce žadatel za použití deklaratorního rozhodnutí svého záměru dosáhnout. Správní orgán není
povinen (ani oprávněn) záměr žadatele v tomto případě dovozovat. Městský soud zdůraznil,
že pokud by bylo možné dosáhnout ochrany práva žadatele jiným způsobem (§142 odst. 2
správního řádu), správní orgán deklaratorní rozhodnutí nevydá a žádost zamítne.
V projednávané věci označil městský soud za spornou otázku, zda se stěžovateli
(jako žadateli) podařilo v řízení před správním orgánem prokázat, že vydání deklaratorního
rozhodnutí bylo nezbytné pro uplatnění jeho práv či nikoliv. Soud se následně ztotožnil
s názorem správních orgánů obou stupňů, že samotné tvrzení o zkrácení stěžovatelových práv
v rámci zkráceného stavebního řízení nemůže být bez dalšího dostatečným podkladem
pro posouzení a prokázání, zda je či není vydání deklaratorního rozhodnutí k ochraně
stěžovatelových práv nezbytné. Stěžovatel uvedl, že byl zkrácen na svých procesních právech
ve zkráceném stavebním řízení. Žádnou další újmu na právech však netvrdil. V žádosti tedy ani
neuvedl, ochrany jakých přímo jemu svědčících práv se chce dovolávat a nedoložil žádné důkazy
k tomu směřující. Neprokázal tedy nezbytnost vydání rozhodnutí k ochraně svých práv.
Ani soudu nebylo zřejmé, jaká práva chce stěžovatel následně uplatňovat. V této souvislosti soud
poukázal na to, že je podstatné, zda stěžovatel (jako žadatel) vůbec předmětnými právy disponuje
a zda se nedomáhá ochrany práv jiných osob, například vlastníků jednotlivých jednotek v domě.
Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že se správní orgány nezabývaly dalšími
skutkovými okolnostmi tvrzenými v žádosti stěžovatele o vydání deklaratorního rozhodnutí
a dále zdůraznil, že nepopírá právo stěžovatele obrátit se na příslušný správní orgán se žádostí
o vydání deklaratorního rozhodnutí podle §142 správního řádu. Ani ze zmíněného rozhodnutí
zvláštního senátu ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 – 9, však nevyplývá, že by správní orgán
byl bez dalšího povinen vyhovět takové žádosti žadatele, který byl dotčen vznikem práva stavby
na základě certifikátu autorizovaného inspektora. I tito žadatelé jsou povinni prokázat, že vydání
deklaratorního rozhodnutí je nezbytné k uplatnění jejich práv.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu.
Odkazuje přitom na důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s.“) s tím, že je přesvědčen, že městský soud dospěl k nesprávnému
právnímu závěru ohledně naplnění podmínek pro vydání deklaratorního rozhodnutí
v posuzované věci.
Stěžovatel považuje výklad podmínek pro vydání deklaratorního rozhodnutí provedený
městským soudem za velmi extenzívní. Uvádí, že ve své žádosti dostatečně určitě tvrdil, čeho
chce dosáhnout (určení, že nevzniklo právo provést stavbu), z jakého důvodu (stavba narušuje
jednotný vzhled domu) a že tato žádost je pro uplatnění jeho práv nezbytná, neboť v průběhu
několika let vyčerpal všechny dostupné prostředky právní ochrany. Pokud by stěžovatel měl
prokazovat pro vydání deklaratorního rozhodnutí všechny podmínky, jež extenzívním výkladem
dovodil městský soud, byl by znovu nedůvodně znevýhodněn oproti tomu, kdo jednal vědomě
v rozporu se zákonem. Stěžovatel také zdůraznil, že ve své žádosti popsal celou řadu prostředků,
kterými se bránil předmětné stavbě, a všechny směřovaly k jedinému cíli – odstranění stavby
provedené v rozporu s právem.
Stěžovatel dovozuje, že tím, že mu byla upřena účast ve zkráceném stavebním řízení,
mu byla zároveň upřena možnost hájit práva a oprávněné zájmy svých členů ve vztahu
ke společným částem domu. Stěžovatel je přesvědčen, že okruh práv, kterými jako společenství
vlastníků jednotek disponuje, zahrnuje i právo na ochranu společných částí domu ve správních
a soudních řízeních. V této souvislosti odkazuje na to, že mu stavební zákon v rozhodné době
přiznával postavení účastníka řízení a v něm právo usilovat o povolení pouze takových staveb
a stavebních úprav společných částí domu, které jsou v nejlepším zájmu ochrany majetku jeho
členů.
Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku městského soudu napadeného kasační
stížností a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, případně též zrušení správních
rozhodnutí, shledá-li pro to Nejvyšší správní soud podmínky.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na stanovisku, že stěžovatel ve správním
řízení neprokázal, že vydání deklaratorního rozhodnutí je nezbytné pro uplatnění jeho práv.
Samotné tvrzení o porušení jeho procesních práv ve zkráceném stavebním řízení nepostačuje.
Zdůraznil, že stěžovatel nemá k předmětnému bytovému domu žádné vlastnické či jiné právo,
neboť tím disponují pouze jednotliví vlastníci bytových či nebytových jednotek, kterých se může
provedená stavební úprava dotýkat. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. Ověřil,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti,
kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Dále
posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými
stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud ve své předcházející judikatuře reflektoval specifika právní ochrany
proti certifikátům vydaným ve zkráceném stavebním řízení. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015,
č. j. 2 As 53/2015 – 40 uvedl, že nedokonalá právní úprava tzv. zkráceného řízení podle §117
stavebního zákona dala vzniknout řadě soudních rozhodnutí, jež nebyla ničím jiným než slepými
uličkami, které k efektivní ochraně osob dotčených právem stavby nevedly. Zvláštní senát však
v rozhodnutí ze dne 6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 – 9, právní povahu institutu certifikátu vyjasnil
a v kontextu platné právní úpravy i naznačil cestu, již je třeba zvolit, má-li být dosaženo účinné
ochrany účastnických práv. V citovaném rozhodnutí uvedl, že „[v]šechny další osoby (…), které
by mohly být dotčeny vznikem práva stavby na základě oznámení doprovázeného certifikátem, mohou využít
postupu podle §142 správního řádu.“ V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 As 53/2015 – 40, pak
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „(…) tvrdí-li žadatel, že je osobou, jež byla ve zkráceném
stavebním řízení podle §117 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 opomenuta jako ten, kdo má
právo uplatnit námitky proti provádění stavby, považuje se pro účely vydání deklaratorního rozhodnutí dle §142
správního řádu, zda vzniklo právo stavby, podmínka prokázání, že je takové rozhodnutí nezbytné pro uplatnění
jeho práv, za splněnou. Žádost osoby tvrdící, že byla při přípravě certifikátu autorizovaného inspektora
opomenuta, musí být meritorně posouzena.“ Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu vycházel
z dřívějšího rozsudku devátého senátu tohoto soudu ze dne ze dne 6. 12. 2012,
č. j. 9 As 147/2012 – 66, kde tento soud při hodnocení efektivity žádosti o vydání deklaratorního
rozhodnutí podle §142 správního řádu uvedl, že zvláštní senát v postupu podle ustanovení §142
s. ř. shledal jedinou možnou obranu proti zásahům do práv dotčených osob v případě vydání
certifikátů autorizovaných inspektorů, takže již ze samotné této skutečnosti v případě těchto typů
žádostí vyplývá automatické prokázání nezbytnosti jejich podání k uplatnění práv takto
dotčených osob.
V posuzované věci je tedy Nejvyšší správní soud toho názoru, že městský soud i správní
orgány obou stupňů dostatečně nereflektovaly hodnotu žádosti o vydání deklaratorního
rozhodnutí podle §142 správního řádu, představující v nyní posuzované věci jedinou zbývající
možnost právní ochrany stěžovatele proti certifikátu vydanému ve zkráceném stavebním řízení
podle stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na tuto skutečnost správně
stěžovatel poukazoval již ve správním řízení. Ve smyslu shora citovaných judikaturních závěrů
vyžadovaly správní orgány prokázání podmínky nezbytnosti rozhodnutí ve smyslu §142
správního řádu nadbytečně, neboť splnění uvedené podmínky vyplývá z popsaných okolností
posuzované věci. Městský soud proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žádost
stěžovatele nesplňovala podmínky stanovené zákonem pro vydání deklaratorního rozhodnutí
podle §142 správního řádu.
Na tomto hodnocení nic nemění ani námitka žalovaného, že stěžovatel není subjektem
vlastnických práv k předmětnému domu; podstatné je právě to, že stěžovatel je osobou, jež byla
v rozhodné době oprávněna podat námitky proti provádění stavby ve smyslu §117 stavebního
zákona. Podle citovaného ustanovení byly oprávněny uplatnit námitky proti provádění stavby
osoby uvedené v §109 stavebního zákona (tedy osoby, jež by byly účastníky stavebního řízení).
Mezi tyto osoby byla explicitně zařazena i společenství vlastníků jednotek ve stavebním řízení,
které se týká domu nebo společných částí domu anebo pozemku [srovnej §109 odst. 1 písm. g)
stavebního zákona].
Vzhledem k uvedené argumentaci Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci
je naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., proto zrušil rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože rozhodnutí žalovaného bylo založeno
na právním názoru, který byl nesprávný ze stejných důvodů jako právní názor městského soudu,
nemohl by městský soud v dalším řízení postupovat jinak, než že by rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly dány již v řízení
před městským soudem, a p roto Nejvyšší správní soud zrušil také rozhodnutí žalovaného
(§110 odst. 2 s. ř. s.)
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. V souladu
s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud také o nákladech řízení
před městským soudem. V řízení před městským soudem i v řízení o kasační stížnosti byl
stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Martinem Smetanou. Podle obsahu spisu městského soudu
učinil zástupce stěžovatele v řízení před městským soudem dva úkony právní služby
[převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby ze dne 29. 7. 2014). V řízení o kasační stížnosti
učinil zástupce stěžovatele podle obsahu spisu jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti
ze dne 27. 10. 2015). Nejvyšší správní soud proto přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za tři
úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále „advokátní
tarif“, ve výši 3 x 3 .100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §6 odst. 1 advokátního tarifu],
náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby ve výši 900 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Stěžovatel doložil v řízení před městským soudem i v řízení před Nejvyšším správním
soudem, že je plátcem DPH, proto soud zvýšil náhradu nákladů řízení o DPH ve výši 21%.
Celkově je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 12.342 Kč
[(9.300 + 900) x 1,21] k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Smetany.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu