ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.233.2015:17
sp. zn. 3 As 233/2015 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně:
RSnet s. r. o., se sídlem Optátova 37, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského
kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí č. 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 5. 2015, č. j. JMK 59746/2015, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 31 A 50/2015 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně ne m á pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků za řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci správního deliktu.
Krajský soud při posouzení věci nejprve konstatoval, že podaný návrh na přezkoumání
rozhodnutí není zjevně bezúspěšný. Při hodnocení podmínky nedostatku finančních prostředků
pak vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7,
z něhož vyplývá, že je na účastníkovi samém, aby svoji materiální situaci dostatečně konkrétně
popsal a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil soudu doklady
osvědčující nemajetnost, resp. nízké příjmy. Je tedy na něm, aby v žádosti o osvobození od
soudních poplatků uvedl, v čem konkrétně jeho nezpůsobilost uhradit soudní poplatek spočívá.
Soud posuzuje uvedené poměry vždy podle aktuálního stavu a posuzuje též komplexně celkové
výdělkové a majetkové poměry žadatele.
Podle soudu ovšem žalobkyně svými tvrzeními a připojenými důkazy neprokázala,
že by u ní byly dány zvlášť závažné důvody pro úplné či alespoň částečné osvobození od
soudních poplatků. Předložené listiny nijak nedokládají její aktuální cash flow. Tvrzení žalobkyně
o stavu bankovního účtu a hotovosti taktéž nejsou relevantní, neboť vypovídají nanejvýš o stavu
k jednomu konkrétnímu dni. Ze shromážděných listin vyplývá pouze to, že žalobkyně
hospodařila nejméně od roku 2008 až do roku 2012 včetně se ztrátou a v letech 2013 a 2014
s minimálním ziskem. Jestliže v letech 2008 až 2013 nabrala kumulovanou ztrátu ve výši
855.082 Kč, tak ani zisky za roky 2013 a 2014 v celkové výši 6.317 Kč na uvedené ztrátě nic
zásadního nemění. Žalobkyně tedy konstantně a dlouhodobě hospodaří buď ve ztrátě, nebo
na její hranici. Pokud za těchto podmínek nadále existuje a podniká, nevidí soud pro její
osvobození od soudních poplatků důvod.
V kasační stížnosti žalobkyně (dále jen stěžovatelka) neoznačila výslovně důvody jejího
podání ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., z obsahu lze však dovodit, že namítá nesprávné
posouzení právní otázky podle písmene a).
Podle jejího názoru při posuzování oprávněnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků podané právnickou osobou má soud zkoumat, zda je tato osoba nemajetná, zda není
založena za účelem účasti v soudních sporech, zda si úmyslně neuspořádala své majetkové
poměry tak, aby svoji poplatkovou povinnost nemohla plnit, a zda žaloba není zjevně
neopodstatněná (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013,
č. j. 1 As 187/2012 – 32).
Stěžovatelka má na základě výše uvedeného za to, že všechny podmínky pro osvobození
od soudních poplatků plní, neboť se jedná o její první soudní spor, žaloba, jak ostatně uvedl
i krajský soud, není zjevně neopodstatněná, sama nemá dostatek finančních prostředků a do této
situace se nepřivedla úmyslně za účelem dosáhnout této úlevy. Krajský soud podle jejího názoru
chybně vyhodnotil uspořádání jejích majetkových poměrů, neboť měl vzít v úvahu pouze
aktuální údaje o její podnikatelské činnosti za poslední dva roky činnosti. Výše zisku v tomto
období je zcela v souladu s obratem společnosti, který se pohybuje v řádu několika statisíců
ročně. Též úroveň osobních nákladů a provozní režie je v souladu s čísly obratu a zisku, úroveň
majetku je odpovídající. Stěžovatelka shrnula, že společnost byla v roce 2004 řádně založena,
úspěšně podnikala, ale po několika letech došlo ke ztrátám, jež pokryla dosud nesplacenou
půjčkou. Dnes provozuje svoji činnost ve velmi malém rozsahu, k čemuž má však dostatek
majetku a dosahuje i adekvátního zisku. Všechny své závazky plynoucí z této činnosti hradí
řádně. Při podnikání ovšem nepočítá s účastí v soudních sporech a nemá na ně vyhrazeny žádné
prostředky (v posledních jedenácti letech je nikdy nepotřebovala). K tomu dále upozornila,
že z důvodu procesní opatrnosti již soudní poplatek na výzvu krajského soudu uhradila. Závěrem
navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a krajský soud zavázán o žádosti znovu rozhodnout
s tím, že jí zaplacený soudní poplatek bude vrácen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dříve, než mohl přistoupit k vypořádání vznesených námitek, musel posoudit, zda jsou
dány podmínky, za nichž může jednat ve věci. Stěžovatelka podala kasační stížnost proti, svojí
povahou procesnímu, rozhodnutí krajského soudu vydanému v probíhajícím řízení o žalobě.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19 nepodléhá takováto kasační stížnost poplatkové povinnosti a zároveň
pro řízení neplatí požadavek povinného zastoupení advokátem obsažený v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s. Zde je navíc nutno poznamenat, že jednatel stěžovatelky, který jejím jménem podal
kasační stížnost, předepsané právnické vzdělání má. Podmínky řízení jsou tedy splněny.
K věci samé uvádí Nejvyšší správní soud následující: Smyslem institutu osvobození
od soudních poplatků je zajistit nemajetným osobám možnost uplatnit svá práva v řízení
před soudem tam, kde je podání návrhu spjato s poplatkovou povinností. Tato povinnost dopadá
i na návrhy podávané ve správním soudnictví. Nezaplacení poplatku přitom může vést
k zastavení řízení. Nemá-li žalobce dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku, mohlo
by se stát, že jeho věc nebude meritorně projednána, což by mohlo znamenat nepřípustné
odepření přístupu k soudu. Institut osvobození od soudních poplatků by měl těmto situacím
předcházet.
Zákon sám však v §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví poměrně přísné podmínky pro úplné
osvobození od soudních poplatků a uvádí, že je lze přiznat pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť
závažné důvody. Přiznané osvobození může soud kdykoliv za řízení odejmout, a to dokonce
i zpětně, jestliže se do pravomocného rozhodnutí ve věci ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, případně neodůvodňovaly.
V projednávané věci si musel Nejvyšší správní soud zodpovědět především otázku,
zda za situace, kdy stěžovatelka, jak sama uvádí a jak rovněž vyplývá z čl. 68 soudního spisu, již
soudní poplatek zaplatila, lze rozhodovat o osvobození od soudních poplatků se zpětnou
účinností tak, aby v důsledku tohoto rozhodnutí případně vyvstala soudu povinnost jí zaplacený
soudní poplatek vrátit. Po posouzení uvedené otázky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že takovýto postup možný není.
Podle §4 odst. 1 písmeno a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká
poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Rozhodnutím
o osvobození od soudních poplatků může být žalobce v individuálním případě této povinnosti
zproštěn, a to s účinky pro celé řízení. Rozhodnutí má konstitutivní charakter, ke zproštění
povinnosti tedy dochází až okamžikem jeho právní moci. Toto rozhodnutí však poté zpravidla
mívá (s ohledem na datum vzniku poplatkové povinnosti) i zpětnou účinnost, takže pokrývá
i období, kdy byl žalobce se splněním poplatkové povinnosti v prodlení.
Soudní řád správní ani zákon o soudních poplatcích výslovně neřeší situaci, kdy si žalobce
požádá o osvobození od soudních poplatků, příslušný poplatek však následně zaplatí dříve, než
je od této povinnosti osvobozen. Zde nezbývá než s použitím §64 s. ř. s. vycházet z ustanovení
§138 odst. 1, věty poslední o. s. ř., podle níž se poplatky zaplacené před rozhodnutím
o osvobození od soudních poplatků nevracejí. Tento závěr je pak nepřímo podepřen
i ustanovením §10 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož je možno zaplacený
soudní poplatek vrátit jen tomu, kdo jej zaplatil, ač k tomu nebyl povinen, případně tomu, kdo jej
zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, jímž
mu taková povinnost byla uložena. Ani jedna z uvedených možností totiž na případ stěžovatelky
nedopadá. V době, kdy stěžovatelka soudní poplatek za řízení o žalobě zaplatila, tuto povinnost
na základě výše citovaného ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích stále
měla, stejně tak byla zákonná výzva krajského soudu obsažená v jeho usnesení ze dne 23. 10.
2015, č. j. 31 A 50/2015 – 61, neboť v té době její povinnost zaplatit soudní poplatek trvala.
K tomu je nutno jen dodat, že u stěžovatelky se nejedná o povinnost stanovenou soudním
rozhodnutím ve smyslu §4 odst. 1, písmena e) až i) zákona o soudních poplatcích, takže ani
v tomto směru nelze z výše citovaného ustanovení §10 tohoto zákona v její prospěch ničeho
vytěžit.
Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že ani za této situace není předmět přezkumu
vyčerpán, neboť případné osvobození od soudních poplatků by se vztahovalo, jak bylo již
uvedeno výše, na celé řízení a nelze vyloučit, že v probíhajícím řízení o žalobě budou ještě
předloženy návrhy či vyžadovány úkony, které by podle zákona také byly spojeny s poplatkovou
povinností. Ač je tedy zřejmé, že stěžovatelka již nemůže dosáhnout svého základního cíle -
osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení o žalobě, musí se Nevyšší správní
soud (byť již pouze stručně) vyjádřit i k zákonnosti napadeného usnesení.
Krajský soud při posouzení věci vycházel z obecné úvahy, že pokud stěžovatelka po dobu
několika let podniká se ztrátou či minimálním ziskem, a přesto svoji činnost neukončila, jedná
se u ní o obvyklý stav, jenž je důsledkem jejího svobodného rozhodnutí, a není zde tedy dán onen
výjimečný a zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst.
3 s. ř. s. Soud přitom netvrdil, že by podávání žalob bylo náplní činnosti stěžovatelky, případně
že by se stěžovatelka přivedla do této situace úmyslně s cílem dosáhnout osvobození od soudních
poplatků.
Nejvyšší správní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení je poměrně kusé
a krajský soud mohl své úvahy na dané téma rozvést podrobněji a podpořit je propracovanější
argumentací. Přes určitý deficit odůvodnění jsou však závěry, které učinil, správné. Nejprve
je třeba zdůraznit, že soudní poplatky za podání návrhu ve správním soudnictví jsou fixní
a ve srovnání s řízením občanskoprávním, pokud jde o jejich výši, vcelku bagatelní. I pro fyzické
osoby nepředstavuje povinnost zaplacení částky 3.000 Kč za podání žaloby proti správnímu
rozhodnutí zpravidla žádný problém, u právnických osob to vzhledem k jejich povaze
a různorodému účelu platí tím spíše. V projednávané věci je stěžovatelka právnickou osobou,
která vykonává již 12 let podnikatelskou činnost, má příslušný majetek, obrat a střídavě dosahuje
ztráty a zisku. Přiznává-li sama, že její obrat se v posledních dvou letech pohybuje v řádu několika
statisíců korun ročně a zisk v řádu několika tisíců korun ročně, může nákladová položka ve výši
3.000 Kč na této bilanci sotva co zásadně změnit. O schopnosti stěžovatelky splnit zákonem
stanovenou povinnost svědčí i skutečnost, že soudní poplatek za řízení o žalobě na výzvu soudu
zaplatila, přičemž možnost dalších soudních poplatků se pohybuje víceméně v teoretické rovině.
K tomu je dále nutno podotknout, že hlavním účelem podnikání je dosahování zisku, který
by měl být, kromě jiného, i zdrojem příjmů k obživě fyzických osob, jež se v rámci
podnikatelského subjektu na jeho činnosti podílejí. Jestliže podnikání stěžovatelky i za výše
popsané situace tuto funkci plní (stěžovatelka ani netvrdí opak), nenachází Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem žádné zvlášť závažné důvody, pro které by jí mělo být osvobození
od soudních poplatků přiznáno, a stěžovatelkou nebyly popsány ani žádné jiné, výjimečné
okolnosti, s ohledem na něž by bylo nutno k takovému kroku přistoupit. Neprojednání žaloby
a zastavení řízení přitom stěžovatelce v důsledku zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků nehrozí.
Nejvyšší správní soud tak považuje napadené usnesení za zákonné, kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení. V řízení o této kasační stížnosti byla jediným účastníkem,
Nejvyšší správní soud proto o nákladech žalovaného nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu