ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.252.2015:68
sp. zn. 3 As 252/2015 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce Ing. M. M.,
zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti
žalované Policii České republiky - Policejnímu prezídiu, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11
A 124/2015 – 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11 A 124/2015 – 38,
se z r ušuj e a věc se v r ac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby
(dále jen „ÚOÚČ“) ze dne 2. 6. 2014, č. 692/2014 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), byla
zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém
zájmu služby konanou podle §54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (déle jen „zákon o služebním
poměru“), v období od 17. 9. 2010 do 17. 9. 2013. K nařízené službě přesčas konané podle §54
odst. 1 zákona o služebním poměru v období od 1. 1. 2007 do 16. 9. 2010 byla uplatněna námitka
promlčení.
Proti rozhodnutí I. stupně podal žalobce dne 18. 6. 2014 odvolání k Policii ČR – ÚOÚČ
a to v souladu s §190 odst. 2 zákona o služebním poměru, neboť při přepisu rozhodnutí
do počítačového systému EKUSU II nedošlo k přenesení znění poučení, které tak v rozhodnutí
I. stupně absentovalo. Dne 8. 7. 2014 ředitel ÚOÚČ odvolání ve smyslu §190 odst. 5 téhož
zákona o služebním poměru nevyhověl a postoupil jej odvolacímu orgánu, o čemž žalobce
vyrozuměl; věc byla postoupena prvnímu náměstkovi policejního prezidenta
(dále jen „první náměstek“). Dopisem předsedy poradní komise policejního prezidenta (§194
zákona o služebním poměru) ze dne 21. 7. 2014 byl žalobce vyrozuměn o určení senátu této
poradní komise k projednání jeho odvolání (dále jen „senát poradní komise“). Od této doby
probíhalo obsáhlé doplňování spisového materiálu na základě komunikace mezi žalobcem
a senátem poradní komise. Dopisem ze dne 25. 9. 2014 informoval předseda senátu poradní
komise žalobce, že v důsledku časové náročnosti na prostudování obsáhlého spisu a opatřování
dalších dokumentů nebude dodržena lhůta 90 dnů, kterou pro rozhodnutí odvolacího orgánu
stanoví §190 odst. 8 zákona o služebním poměru.
Dne 22. 5. 2015 se žalobce obrátil na ministra vnitra se stížností a žádostí o opatření proti
nečinnosti ve vztahu k průtahům v řízení vedeném „u Policie ČR – Policejního prezidia“. Ministrem
vnitra byla dne 13. 7. 2015 odkazovaná stížnost žalobce postoupena policejnímu prezidentovi
k přímému vyřízení, o čemž byl žalobce informován. Dne 19. 7. 2015 podal žalobce žalobu proti
nečinnosti k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kdy za žalovaného označil
Policii ČR – Policejní prezidium. Ve smyslu §80 odst. 4 písm. a) správního řádu dne 7. 8. 2015
policejní prezident přikázal prvnímu náměstkovi vydat bezodkladně, nejpozději ve lhůtě
do 7. 10. 2015, rozhodnutí o odvolání ve věci žalobce. Dne 28. 8. 2015 bylo policejní prezidium
informováno městským soudem o podání žaloby a zahájení řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 11 A 124/2015 – 38
(dále jen „napadený rozsudek“) žalobě vyhověl a uložil žalované rozhodnout o odvolání žalobce
ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku se městský soud nejprve vypořádal s otázkou, zda byly
vyčerpány prostředky k nápravě ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s., tedy zda dopis žalobce ministru
vnitra ze dne 22. 5. 2015 lze považovat za úkon, kterým se žalobce domáhal ochrany proti
nečinnosti ve smyslu §80 správního řádu. V této souvislosti uvedl, že ve věcech služebního
poměru jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, v návaznosti na což doplnil,
že „podle žalobního tvrzení je nečinným správním orgánem policejní prezident, který jako ředitel bezpečnostního
sboru (tj. Policie ČR) stojí v jejím čele“. Městský soud proto zjišťoval, zda existuje orgán nadřízený
policejnímu prezidentovi jako služebnímu funkcionáři a v kontextu §2 odst. 2 zákona
o služebním poměru dospěl k závěru, že není správný žalobcův předpoklad, že nadřízeným
policejního prezidenta v jeho právní věci je ministr vnitra. Žalobce se tak ochrany proti
nečinnosti domáhal u věcně nepříslušného orgánu, kdy nicméně byla ještě před podáním žaloby
jeho žádost postoupena příslušnému orgánu. Z hlediska možné předčasnosti podání žaloby proti
nečinnost městský soud podotkl, že „ministerstvem vnitra“ byla žádost ze dne 22. 5. 2015 vyřízena
(postoupena) až 9. 7. 2015, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že není příslušným se věcí zabývat.
Městský soud zohlednil též skutečnost, že žádost byla postoupena před podáním žaloby
a že „ke dni rozhodnutí soudem nebylo o odvolání žalobce rozhodnuto“. Trvat na uplynutí lhůty k vyřízení
žádosti za těchto okolností považoval městský soud za přílišný formalismus.
Ve věci samé poukázal městský soud na lhůtu pro rozhodnutí o odvolání stanovenou
§190 odst. 8 zákona o služebním poměru. Při svých úvahách zohlednil dobu, která uplynula
od vydání rozhodnutí I. stupně (2. 6. 2014), respektive doručení odvolání příslušnému
služebnímu funkcionáři (19. 6. 2014) i to, že o odvolání nebylo dle městského soudu ke dni
vydání jeho rozsudku rozhodnuto. Přihlédl ke skutečnostem zmíněným žalovanou v jejím
vyjádření k žalobě, přičemž uzavřel, že žalovaná přistoupila k tam zmíněným úkonům s časovou
prodlevou, aniž by žalobce informovala o důvodech bránících rozhodnutí ve věci. Zdůraznil,
že ze spisu neplyne, že by byly činěny konkrétní úkony, z nichž by bylo možné usuzovat na jejich
nezbytnost pro vydání meritorního rozhodnutí. Neopomněl zmínit ani přikázání lhůty policejním
prezidentem prvnímu náměstkovi ze dne 7. 8. 2015. V souhrnu zmíněných okolností nalezl
městský soud důvod k závěru, že skutečnost, že v době soudního jednání byly realizovány
přípravy na konkrétní procesní úkony, nemůže předcházející nečinnost a důvodnost podané
žaloby zvrátit. Proto uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o odvolání.
Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) dne 24. 11. 2015
kasační stížnost. V ní jako první kasační námitku uvedla, že žalobce nevyčerpal před podáním
žaloby bezvýsledně procesní prostředky nápravy ve smyslu §79 s. ř. s., jestliže v době podání
žaloby neuplynula lhůta stanovená v opatření policejního prezidenta proti nečinnosti
ze dne 7. 8. 2015. To bylo přitom vydáno před doručením žaloby policejnímu prezidentovi, což
vylučuje účelovost vydání opatření proti nečinnosti. V této souvislosti rovněž dodala,
že ve vztahu k prvnímu náměstkovi rozhoduje o odvolání v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a)
přílohy č. 1 k rozkazu policejního prezidenta č. 40/2014, kterým se vydává organizace Policejního
prezidia ČR, policejní prezident, který je tak nadřízeným orgánem ve smyslu §80 správního řádu.
Stěžovatelka přitom odkázala na presumpci znalosti vnitřní organizační struktury u příslušníků
bezpečnostního sboru, k níž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2013,
č. j. 4 Ads 118/2012 – 38.
V druhé kasační námitce stěžovatelka poukázala na skutečnost, že rozhodnutí o odvolání,
jehož vydání se žalobce podanou žalobou domáhá, bylo vydáno 2. 10. 2015, tedy ještě před
rozhodnutím městského soudu a v rámci lhůty stanovené v opatření proti nečinnosti. Zde
odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2015, č. j. 8 Ans 1/2009 – 72, dle kterého „bylo
povinností krajského soudu v případě, že jednání nenařídil, zjistit skutkový stav přímo k datu rozhodování a mít
s určitostí potvrzeno, že správní orgán předmětné rozhodnutí nevydal“. První náměstek přitom ve svém
vyjádření k žalobě ze dne 16. 9. 2015 výslovně zmínil lhůtu stanovenou opatřením proti
nečinnosti policejním prezidentem. Stěžovatelka dospěla k závěru, že městský soud jí nesprávně
uložil povinnost rozhodnout ve věci, ve které již bylo rozhodnutí vydáno a zatížil tak napadený
rozsudek nepřezkoumatelností v podobě nedostatku důvodů rozhodnutí. Městský soud měl
dle názoru stěžovatelky žalobu zamítnout.
Třetí kasační námitkou stěžovatelka směřovala proti závěru městského soudu o tom,
že odvolacím správním orgánem je v dané věci policejní prezident. Odvolací orgán ve věcech
služebního poměru upravuje §190 odst. 6 zákona o služebním poměru, který je speciálním
ustanovením k §2 odst. 1 téhož zákona. Současně je čl. 1 odst. 2 písm. e) závazného pokynu
policejního prezidenta č. 137/2009, o organizaci Policie ČR, stanoveno, že první náměstek
policejního prezidenta řídí ředitele ÚOÚČ. Nadřízeným ředitele je tak v souladu s §190 odst. 6
zákona o služebním poměru první náměstek policejního prezidenta. Stěžovatelka považuje
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný též z důvodu, že městský soud přejal tvrzení žalobce,
že nečinným správním orgánem je policejní prezident, aniž by se vypořádal s vyjádřením
stěžovatelky, že jím je ve skutečnosti první náměstek.
Stěžovatelka závěrem uvedla, že v napadeném rozsudku je za žalovanou označena Policie
České republiky – Policejní prezidium, a to přesto, že podle §2 odst. 1 zákona o služebním
poměru je odpovědnost a rozhodovací pravomoc ve věcech služebního poměru svěřena
služebnímu funkcionáři. Správním orgánem ve smyslu §79 s. ř. s. je tedy dle stěžovatelky
příslušný služební funkcionář, nikoliv příslušný útvar Policie ČR. Tvrzení stěžovatelka doplnila
odkazem na rozsudky zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015-28,
a ze dne 27. 9. 2006 č. j. 2 As 34/2005 – 61, v nichž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v] řízení
o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je žalovaným správním orgánem služební
funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni.“ S odkazem na §33 s. ř. s. dodala, že v řízení
o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale
naopak ji kogentně určuje zákon a je proto věcí soudu, aby žalovaný správní orgán správně určil.
Navrhla proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z §6 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii“), ve spojení s §
2 odst. 1 zákona o služebním poměru vyplývá, že ředitel ÚOÚČ je vedoucím organizační části
bezpečnostního sboru a podřízeným policejního prezidenta, jakožto ředitele bezpečnostního
sboru. Z §6 zákona o Policii jednoznačně vyplývá organizační soustava policie. Policejní
prezidium je ze zákona správním orgánem. Správním orgánem naopak není první náměstek, který
za určitých okolností může být pouze úřední osobou. O tom dle žalobce svědčí i rozkaz
policejního prezidenta č. 40 z roku 2014, který není ničím jiným než organizačním uspořádáním
policejního prezidia, jakožto správního orgánu. Rozkaz naopak vůbec neurčuje pravomoci
jednotlivých úředních osob. Zákon neumožňuje policejnímu prezidentovi vytvářet nové správní
orgány. Z §6 odst. 3 zákona o policii dle žalobce vyplývá, že celé policejní prezidium
(jakožto samostatný orgán) řídí činnost policie, přičemž v rámci svých pracovních povinností plní
tyto úkoly prostřednictvím úředních osob. Ty jednají za daný orgán a jejich jednání je tak plně
přičitatelné správnímu orgánu. Žalobce zdůrazňuje, že po něm není možné žádat, aby v každém
případě hledal konkrétní fyzickou osobu, která by měla o jeho odvolání rozhodnout. Opětovně
přitom zopakoval, že první náměstek policejního prezidenta není ze zákona veden jako odvolací
orgán. Dle názoru žalobce je tedy v projednávaném případě odvolacím orgánem „policejní
prezidium (resp. policejní prezident) a nadřízeným orgánem je ministr vnitra“.
S odkazem na rozsudek městského soudu ze dne 23. 5. 2012, č. j. 10 A 74/2012 – 20,
žalobce uvedl, že nadřízeným policejního prezidenta jako služebního funkcionáře je ministr
vnitra, zatímco první náměstek je pouze jeho zástupcem. V této souvislosti žalobce připomněl
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 62 Ca 39/2008 – 102, z něhož pro tento
případ vyplývá, že by bylo neefektivní, aby žalobce žádal po policejním prezidiu
(policejním prezidentovi), aby odstraňovalo průtahy, za které je samo odpovědné
(respektive za které je odpovědný policejní prezident a jemu podřízené osoby).
Žalobce dále uvedl, že vedle nejednoznačnosti vnitřních předpisů je nutné zohlednit též
to, že dostupnost těchto předpisů je omezená, neboť jsou přístupné pouze některým
příslušníkům v rámci policie a právní zástupci příslušníků do tohoto systému nemají přístup.
Závěrem žalobce zdůraznil, že příkaz policejního prezidenta k rozhodnutí prvnímu náměstkovi
není ničím jiným než organizačním příkazem v rámci jednoho správního orgánu, který nemá
náležitosti opatření proti nečinnosti dle §80 správního řádu. Pokud by tomu tak bylo, byl by
zcela popřen názor uvedený v usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 39/2008 – 102.
Stěžovatelka v podané replice v zásadě zopakovala své dřívější argumenty z kasační
stížnosti, přičemž v reakci na argumenty žalobce podotkla, že ve věcech služebního poměru
rozhoduje na vlastní zodpovědnost příslušný služební funkcionář, tedy nikoli Policejní prezidium
ČR, nebo Policejní prezidium ČR – policejní prezident, ani Policejní prezidium ČR – první
náměstek policejního prezidenta, ale policejní prezident, první náměstek atd. Odkázala
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 Ads 139/2008 – 49, vztahující se
k personální pravomoci služebních funkcionářů Hasičského záchranného sboru ČR, a to mj. se
zdůrazněním, že „[n]a základě zákonných kompetenčních norem mohou být mocenská oprávnění
k rozhodování dále konkretizována prostřednictvím norem podzákonných, ale také interních norem, služebních
pokynů a předpisů (tzv. aktů řízení) v rámci organizační struktury instituce pověřené výkonem veřejné moci
prostřednictvím výkonu rozhodovací pravomoci ve veřejné správě.“
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení. V té
souvislosti konstatoval, že stěžovatelka je oprávněna k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.),
kasační stížnosti podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatnila v ní přípustné kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. , v řízení je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Důvodnost kasační stížnosti následně posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud považuje úvodem za významné aprobovat tvrzení městského
soudu ze str. 5 napadeného rozsudku, že ve věcech služebního poměru jednají a rozhodují
jménem státu služební funkcionáři. To zdejší soud potvrdil, mimo jiné, již ve svém rozsudku
č. j. 2 As 34/2005 – 61, kde uvedl, že „[v] řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech
služebního poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky, je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni“
(citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Uvedený závěr přitom
platí i ve vztahu k současnému zákonu o služebním poměru (srovnej rozsudek tohoto soudu ze
dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015 – 28, bod 10). Je tedy třeba vycházet z toho, že subjekty, jimž
je svěřeno rozhodování o právech a povinnostech ve věcech služebního poměru, jsou služební
funkcionáři. Současně však musí zdejší soud souhlasit i s poznámkou stěžovatele, který v podané
kasační stížnosti poukazuje na nekonzistenci terminologie uplatňované městským soudem
v napadeném rozsudku. Ten na odkazované str. 5 hovoří o služebních funkcionářích, avšak
v záhlaví rozsudku označuje za žalovanou „Policii České republiky – Policejní prezidium“, ačkoliv
obojí je ve zjevném vzájemném rozporu. Na problém nesprávného označování žalovaných
subjektů ve věcech služebního poměru upozorňuje konečně i odborná literatura, kdy s odkazem
na výše citované rozhodnutí č. j. 2 As 34/2005 – 61 konstatuje, že skrze něj se Nejvyšší správní
soud pokusil unifikovat roztříštěnou praxi krajských soudů v označování žalovaných subjektů
ve věcech služebního poměru (srovnej Brus, M.: Judikatura Nejvyššího správního soudu: služební
poměr I. Soudní rozhledy. roč. XV. č. 1, str. 3).
Současně ovšem Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout, že v nyní posuzovaném
případě se jedná o řízení ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, pro kterou v souladu
s §79 odst. 2 s. ř. s. platí, že „[ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat
rozhodnutí nebo osvědčení“. Žalobce přitom v žalobě k městskému soudu uvádí jako žalovanou
„Českou republiku – Policii České republiky, policejní prezidium“. Z uvedeného plyne, že nebude
správná námitka stěžovatelky, že osobu žalované neurčuje tvrzení žalobce, ale kogentně zákon,
a následně tak i teze, že městský soud nekriticky přejal tvrzení žalobce stran žalovaného subjektu.
Ve světle citovaného ustanovení soudního řádu správního by tedy bylo obecně vzato možné
připisovat „nesprávné označení“ žalovaného subjektu žalobci. I zde je však třeba intenzivně vnímat
okolnosti konkrétního případu zřetelně vyplývající ze správního spisu. Jak zmíněno výše,
v rozhodnutí I. stupně absentovalo v důsledku technické chyby poučení žalobce, k jakému
subjektu a prostřednictvím koho může podat své odvolání. Ředitel ÚOÚČ pak sice informoval
žalobce o postoupení odvolání odvolacímu orgánu, avšak toliko v obecné formulaci „odvolání jsem
postoupil odvolacímu orgánu ve smyslu §190 odst. 5 zákona o služebním poměru k dalšímu řízení“, tedy bez
jakékoliv konkretizace o jaký subjekt, respektive služebního funkcionáře se jedná (dopis ředitele
ÚOÚČ žalobci ze dne 8. 7. 2014). Z dopisu předsedy poradní komise policejního prezidenta
žalobci ze dne 21. 7. 2014 rovněž konkrétní funkcionář, který na základě vnitřních norem
vykonává funkci odvolacího orgánu, nevyplývá.
Jakkoliv tedy lze souhlasit s argumentací stěžovatelky, založenou na §190 odst. 6 zákona
o služebním poměru („[o]dvolacím orgánem je služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který
napadené rozhodnutí vydal.“), ve spojení s vnitřními normami vydanými policejním prezidentem
[čl. 1 odst. 2 písm. e) závazného pokynu policejního prezidenta č. 137/2009 („první náměstek
policejního prezidenta řídí ředitele ÚOÚČ“)], v tom, kdo reálně vystupuje v pozici odvolacího orgánu
(tedy první náměstek), nelze žalobci připisovat k tíži, že při nastíněném nedostatku informací
vyšel z rámcové úpravy obsažené v §2 odst. 1 zákona o služebním poměru a za odvolací orgán
(žalovaného) určil nesprávný subjekt. Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatelky, že u žalobce,
jako bývalého příslušníka bezpečnostního sboru, je možné předpokládat znalost vnitřní
organizační struktury sboru. Takovou úvahu lze připustit v případech, souvisejících se služebním
poměrem přinejmenším v těšné časové souvislosti s jeho trváním [s ohledem na §45 odst. 1
písm. a) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o služebním poměru]. V nynějším případě však byl
žalobcův služební poměr ukončen k 31. 10. 2013, přičemž žaloba byla podána 19. 7. 2015, tedy
s podstatně větším časovým odstupem, kdy nadto je zřejmé, že stěžovatelem odkazované
relevantní vnitřní normy spadají právě do tohoto časového úseku. Nejvyšší správní soud
se přitom ztotožňuje s argumentací žalobce o nepřístupnosti vnitřních norem jemu, respektive
jeho právnímu zástupci. Odkaz stěžovatelky na rozsudek zdejšího soudu
č. j. 4 Ads 118/2012 - 38, je v uvedeném smyslu nepřípadný.
Uvedené je pak třeba beze zbytku přenést i ve vztahu k úvahám o uplatnění opatření proti
nečinnosti. Jestliže totiž ve světle zmíněných skutečností nemohl žalobce správně identifikovat
odvolací orgán, není možné mu připisovat k tíži, že nesprávně určil i jemu nadřízený orgán ve
smyslu §80 správního řádu. Za situace, kdy se přitom žalobce ve svých „odhadech“ o odvolacím
orgánu pohyboval v úrovni policejního prezidia, respektive policejního prezidenta –
z argumentace uplatněné žalobcem ve vyjádření (str. 5), respektive v duplice, je zřejmé, že žalobce
v daném případě považoval za možné uplatňovat tato označení de facto promiscue – nebyl jeho krok
v podobě zaslání dopisu ministru vnitra s žádostí o opatření proti nečinnosti úvahou postrádající
racionální základ. Městský soud přitom správně akcentoval, že „ministerstvo vnitra“
(str. 6 napadeného rozsudku; správně ministr vnitra) při obdržení dopisu dne 22. 5. 2015
postoupilo věc až dne 9. 7. 2015, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že není příslušným se věcí
zabývat. Městský soud přihlédl správně i k tomu, že k postoupení po této prodlevě došlo ještě
před podáním žaloby proti nečinnosti. Ve světle uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že žaloba byla podána předčasně, neboť okolnosti případu
(ospravedlnitelná neznalost odvolacího orgánu a jemu nadřízeného orgánu) a časová stránka
případu (prodleva s postoupením žádosti o opatření proti nečinnosti) dostatečně odůvodňují
závěr městského soudu o neadekvátnosti požadavku uplynutí lhůty pro vyřízení podání žalobce
ze dne 22. 5. 2015.
V reakci na argument žalobce, že akceptace stěžovatelčina náhledu na vzájemný vztah
řečených služebních funkcionářů (policejního prezidenta a jeho prvního náměstka) by ve vztahu
k opatření proti nečinnosti vedlo k situaci, kdy by správní orgán de facto přikazoval, ve smyslu §80
odst. 4 písm. a) správního řádu, sám sobě konat, je vhodné odkázat na usnesení rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 – 278. V něm zdejší soud vyslovil,
že účastník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle §80 odst. 3
správního řádu před podáním žaloby podle §79 s. ř. s. i za situace, kdy se domáhá ochrany proti
nečinnosti ústředního správního úřadu. Podobnost mezi případy je nepochybně v tom,
že v případě ústředního správního úřadu, v dané věci ministerstva, je nadřízeným orgánem
ve smyslu §80 správního řádu ministr a ten tak formálně v tomto případě také přikazuje konat
„sám sobě“. Jak však uvedl rozšířený senát, coby jeden z argumentů smysluplnosti aplikace §80
správního řádu i v této situaci, „nelze přehlédnout ani vnitřní organizační strukturu ústředních správních
úřadů, třebaže se tyto úřady mohou navenek jevit monoliticky. Podobně je pak v případě vedoucích takových úřadů
vzdálená realitě představa, že mají detailní přehled o všech řízeních, která ‚před nimi‘ probíhají. I proto nelze
aktivaci ochrany podle §80 odst. 4 správního řádu považovat za pouhé zdržení na cestě k soudu, ale za
prostředek, který může reálně vést k odstranění nečinnosti – o níž vedoucí ústředního správního úřadu reálně
dosud nemusel mít informace“ (bod 54 citovaného usnesení).
Stěžovatelka jako další kasační námitku uvedla, že městský soud jí nesprávně uložil
povinnost rozhodovat ve věci, ve které již bylo předmětné rozhodnutí vydáno, a tedy když už
soud žalobu neodmítl z důvodu nenaplnění požadavku marného uplatnění prostředku proti
nečinnosti (viz výše), měl ji zamítnout. Městský soud totiž nesprávně v napadeném rozsudku
uvedl, že ke dni jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutí o odvolání vydáno (str. 6 napadeného
rozsudku). Jak přitom vyplývá z §81 odst. 1 s. ř. s., rozhoduje správní soud o žalobě proti
nečinnosti na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Tímto dnem bylo
datum 12. 11. 2015, přičemž již dne 30. 9. 2015 vydal senát poradní komise své doporučení,
a v návaznosti na to první náměstek rozhodl o odvolání žalobce dne 2. 10. 2015. Namístě pak byl
odkaz stěžovatelky na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009 – 72, kde
soud vyslovil, že „bylo povinností krajského soudu v případě, že jednání nenařídil, zjistit skutkový stav přímo
k datu rozhodování a mít s určitostí potvrzeno, že správní orgán předmětné rozhodnutí nevydal“. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu dále plyne, že soudní řízení má svůj význam pouze tehdy, pokud
nečinnost správního orgánu trvá. Vydáním rozhodnutí žalovaným správním orgánem se stává
žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nedůvodnou, a soud proto takovou žalobu
(není-li vzata zpět) zamítne (rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62,
či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, č. j. 9 Ca 71/2006 - 62).
Vzhledem ke zjištěné skutečnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že poslední kasační
námitka stěžovatelky je důvodná. Proto napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1
věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí bude městský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu