ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.52.2015:33
sp. zn. 3 As 52/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci navrhovatele: M. K.,
zastoupen Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti
odpůrci: Obec Přepeře, se sídlem Přepeře, Přepeře 229, o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy, event. na zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Přepeře, vydaného
usnesením zastupitelstva obce Přepeře č. 8/2011 ze dne 10. 11. 2011, o kasační stížnosti
navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2015, č. j. 30
A 111/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl navrhovatel v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl zamítnut jeho návrh na zrušení Územního plánu
Přepeře, vydaného usnesením zastupitelstva obce Přepeře č. 8/2011, bod č. 4, ze dne
10. 11. 2011, event. na zrušení části tohoto územního plánu.
Krajský soud při posouzení věci dospěl k závěru, že je splněna podmínka aktivní
legitimace navrhovatele k podání návrhu, neboť je výlučným vlastníkem nebo spoluvlastníkem
pozemků, které se nacházejí na území regulovaném územním plánem a jsou bezprostředně
dotčeny či sousedí s plochami označenými územním plánem jako R2, R3, R4 a R5.
Navrhovatel spatřoval nezákonnost napadeného územního plánu především v tom,
že odpůrce některé jeho námitky obsažené v podání označeném jako Připomínky a námitky
k Návrhu Územního plánu Přepeře vyhodnotil jako připomínky a nerozhodl o nich v souladu s §172
odst. 5 správního řádu. Krajský soud k tomu zjistil, že navrhovatel dne 14. 9. 2011 v rámci
veřejného projednání návrhu Územního plánu Přepeře vznesl v uvedeném podání jako dotčený
vlastník písemné výhrady proti návrhu územního plánu. Jako námitky přitom označil své výhrady
vůči tomu, že některé z jeho pozemků byly dotčeny územní rezervou. Ostatní své výhrady
(tedy nesrozumitelnost územního plánu, nesouhlas se zákazem pěstování biomasy,
rychlerostoucích dřevin a jiných nepůvodních druhů a neodůvodněné upřednostňování zájmů)
označil jako připomínky.
Krajský soud byl toho názoru, že odpůrce pochybil, jestliže některé výhrady navrhovatele
obsažené v podání ze dne 14. 9. 2011 vyhodnotil jako připomínky, neboť s ohledem
na to, že navrhovatel je vlastníkem či spoluvlastníkem pozemků v území dotčeném napadeným
územním plánem, měly být veškeré jeho výhrady považovány za námitky ve smyslu §52 odst. 2
stavebního zákona. Toto pochybení odpůrce však nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného
územního plánu za situace, kdy se odpůrce takovými výhradami fakticky zabýval stejným
způsobem jako jinými námitkami a uvedl, zda jim vyhovuje či nikoliv, a to následně
též odůvodnil.
Podle krajského soudu se odpůrce zcela přiměřeně vypořádal s námitkou
nesrozumitelnosti navrhovaného znění územního plánu uplatněnou navrhovatelem.
Podle možností jednotlivé použité zkratky rozepsal, doplnil jejich seznam a vyčlenil hlavní cíle
návrhu (kap. B.1). Krajský soud tak nesrozumitelnost obsahu napadeného územního plánu
neshledal. Nepřisvědčil ani námitce navrhovatele, že zákaz pěstování biomasy, rychlerostoucích
a nepůvodních druhů v dotčeném území je nepodložený. Dospěl naopak k závěru, že napadený
územní plán věnuje problematice invazních či nepůvodních druhů rostlin náležitou pozornost
(v kapitole B.1.3, C.6.2 či C.6.3), která svědčí o tom, že se jedná o skutečně aktuální a naléhavý
problém. Krajský soud považoval ustanovení spočívající v zákazu pěstování takových druhů
rostlin za zcela legitimní rozhodnutí odpůrce plně spadající do samostatné působnosti obce.
Takové opatření podporuje rozvoj potencionálu životního prostředí obce a je součástí
enviromentálního pilíře územního plánu. Pokud proti sobě stojí zájem obce na uspokojivém
životním prostředí a zájem navrhovatele na možnosti užívat své pozemky takovým způsobem,
který si sám určí, pak z obsahu územního plánu (jak z jeho textové části, tak z jeho odůvodnění)
je zřejmé, proč v tomto testu proporcionality zájmů musí nutně zvítězit zájem veřejný.
Podle krajského soudu není na závadu to, že územní plán užívá blíže neurčené právní
pojmy jako „nepůvodní druh“ nebo „invazivní druh“. Přesný výklad takových pojmů není
úkolem územního plánu. Otázka, zda se v konkrétním případě (např. právě v případě
navrhovatelem pěstovaného rakytníku řešetlákového) jedná o nepůvodní či invazivní druh,
má být řešena až v průběhu správních řízení zahájených v souvislosti s porušením zákazu
obsaženém v územním plánu.
Navrhovatel dále odpůrci vytýkal, že upřednostnil zájem na rozvoji bydlení
před ostatními zájmy. Podle krajského soudu však nelze z obsahu územního plánu takovouto
preferenci objektivně dovodit, navrhovatel navíc nespecifikoval, k omezení jakých jiných
konkrétních zájmů v daném území mělo dojít.
Co se týče vymezení ploch a koridorů územních rezerv označených jako lokality R2, R3,
R4 a R5, krajský soud konstatoval, že zde odpůrce toliko respektoval požadavky stanovené
v Zásadách územního rozvoje Libereckého kraje. Současně zdůraznil, že územní rezerva je toliko
dočasným opatřením, které sice zasahuje do práv vlastníků dotčených nemovitostí, avšak pouze
prozatímním omezením spočívajícím v nemožnosti realizace záměrů, které by mohly znemožnit
či podstatně ztížit budoucí využití území.
Za vadu nelze považovat ani to, že je rozhodnutí o námitkách obsaženo v dokumentu
Územní plán Přepeře, nikoliv přímo v dokumentu Odůvodnění územního plánu – textová část.
Podle krajského soudu je totiž nepochybné, že je dokument Územní plán Přepeře součástí
územního plánu.
Navrhovatel dále poukázal na konstatování odpůrce v textu dokumentu Územního plánu
Přepeře, že po veřejném projednání návrhu územního plánu dne 14. 9. 2011 došlo k jeho
nepatrné úpravě. Krajský soud mu dal za pravdu v tom, že bylo na místě, aby odpůrce upřesnil,
o jaké úpravy se jednalo a z jakého důvodu nepostupoval dle §53 odst. 2 stavebního zákona,
tedy proč nebyl návrh územního plánu znovu veřejně projednán. Krajský soud však dále zjistil,
že se fakticky jednalo pouze o úpravy textu, tedy o úpravy formální, nikoliv obsahové.
Nejednalo se tedy o podstatné úpravy návrhu územního plánu ve smyslu §53 odst. 2 stavebního
zákona, uvedené pochybení odpůrce tak nebylo důvodem pro zrušení územního plánu.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce navrhovatele, že územní plán není dostatečně
odůvodněný. Při vyhodnocení koordinace využívání území z hlediska širších vztahů odpůrce
zhodnotil polohu a postavení obce v kontextu okolních obcí, postavení obce v rámci kraje,
její rozvojové předpoklady, přírodní vztahy a vazby, socioekonomické vztahy a vazby, vztahy
a vazby dopravní a technické infrastruktury. V kapitole A.3.1 – Vyhodnocení souladu s PÚR a ÚPD
vydanou krajem velmi podrobně uvedl požadavky vyplývající z Politiky územního rozvoje
a následně ze Zásad územního rozvoje Libereckého kraje. Co se týče kapitoly B.2 – Údaje o splnění
zadání, je dle krajského soudu pochopitelné, že odpůrce detailně nereagoval na všechny
požadavky obsažené v zadání územního rozhodnutí, tedy v dokumentu obsahujícím
zhruba 18 stran textu. Za nedůvodné považuje krajský soud i námitku navrhovatele,
že z kapitoly C Komplexní zdůvodnění přijatého řešení nejsou zřejmé předpokládané důsledky přijatých
řešení.
Krajský soud pak přisvědčil námitce navrhovatele, že kapitola C.4 Odůvodnění urbanistické
koncepce vč. vymezení ploch a koridorů územních rezerv nezdůvodňuje potřebu vymezení koridorů
územních rezerv. Současně však upozornil na to, že se odpůrce této problematice územních
rezerv věnoval v textové části územního plánu v kapitolách D.1.1, D1.2, F.1, I. Za dostačující
krajský soud považoval i vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch. Odpůrce
se rovněž náležitě věnoval i přezkoumání souladu územního plánu s cíli a úkoly územního
plánování, a to zejména v kapitole C.2.1 textové části odůvodnění. Zaměřil se přitom především
na posouzení souladu územního plánu s požadavky na ochranu architektonických
a urbanistických hodnot v území a požadavky na ochranu nezastavěného území, jejichž význam
zdůrazňuje §53 odst. 4 písm. b) stavebního zákona.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že v důsledku napadeného územního plánu nedošlo
k nezákonnému zásahu do vlastnického práva navrhovatele, jeho práva na podnikání ani jeho
práva na příznivé životní prostředí. Návrh na zrušení územního plánu proto podle §101d
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Podanou kasační stížností napadl navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Má za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se dostatečně nevypořádal
s namítanými nedostatky územního plánu, z rozsudku není zřejmé, jakými úvahami byl veden
při svém rozhodování, jeho závěry nemají oporu v provedeném skutkovém zjištění.
Stěžovatel má rovněž za to, že územní plán není dostatečně zdůvodněn, což vzbuzuje
pochybnosti o možné svévoli při procesu jeho pořizování. Nesouhlasí s interpretací závěrů
nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, učiněnou krajským soudem,
podle níž je požadavek na odůvodnění zásahu do ústavních práv stěžovatele přepjatým
formalismem.
Stěžovatel dále namítl, že územní plán je nesrozumitelný a nejednoznačný z důvodu
užívání mnoha zkratek či neurčitých pojmů, např. pojmu invazivní či nepůvodní druhy rostlin.
Nesouhlasil proto s názorem krajského soudu, že přesný výklad takových pojmů není úkolem
územního plánu, ale má být předmětem teprve případných správních řízení zahájených
v souvislosti s jeho porušením. To by dle stěžovatele vedlo k nejistotě adresátů přijatého opatření
obecné povahy v tom, zda jejich jednání bude následně správním orgánem sankcionováno
či nikoli, a tedy k popření ústavně garantovaných zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.
Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že se odpůrce v územním plánu
náležitě věnoval problematice invazivních či nepůvodních druhů rostlin. V ú zemním plánu
se pouze na několika místech opakuje, že pěstování invazivních či nepůvodních druhů rostlin
se v řešeném území z důvodu jejich nepůvodnosti a expanzivním vlastnostem zakazuje.
Z procesu pořizování napadeného územního plánu ani z odůvodnění vydaného územního plánu
však není zřejmé, jak odpůrce dospěl k závěru, že rakytník řešetlákový může negativně ovlivnit
funkčnost prvků ÚSES. V důsledku tohoto závěru však byla dotčena podnikatelská činnost
stěžovatele.
Rovněž závěr krajského soudu o tom, že zákaz pěstování určitých druhů rostlin
podporuje rozvoj potenciálu životního prostředí obce a je součástí environmentálního pilíře
územního plánu, není podložen dostatečnými podklady. Krajský soud chybně konstatoval,
že zákaz introdukce nepůvodních druhů rostlin ve velkoplošně chráněných území vyplývá
ze Zásady Z46 Zásad územního rozvoje Libereckého kraje (dostupné na www.kraj-lbc.cz).
Podle stěžovatele však měl nejprve zodpovědět otázku, zda je předmět regulace Zásady Z46
totožný s předmětem regulace napadeného územního plánu. Měl se tedy zabývat tím,
zda napadený územní plán dostatečně a určitě objasňuje obsah a rozsah pojmu „nepůvodní
či invazivní druhy“, přičemž diskuse o obsahu seznamu těchto druhů je na evropské úrovni
teprve na počátku (viz nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1143/2014/EU, o prevenci
a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazivních nepůvodních druhů). Krajský soud
se nezabýval ani tvrzením stěžovatele, že pozemky v jeho vlastnictví nezasahují do ploch
nadregionálních biokoridorů a že územní plán nevymezuje ochranná pásma těchto biokoridorů.
Krajský soud dále náležitě neprovedl test proporcionality mezi zájmem obce
na uspokojivém životním prostředí a zájmem stěžovatele na užívání jeho pozemků. Nezabýval
se totiž otázkou, zda nelze rozvoje životního prostředí obce dosáhnout i jinak než paušálním
zákazem pěstování „nepůvodních rostlin“. Stěžovatel má za to, že územní plán bez skutečného
prokázání existujícího veřejného zájmu zasahuje do jeho práv nelegitimním způsobem, konkrétně
do výkonu jeho vlastnického práva k nemovitostem a znemožňuje výkon jeho práva
na podnikání. Současně tvrdil zkrácení na svém právu na příznivé životní prostředí. Krajský soud
se nezabýval ani námitkou, že odpůrce neprovedl vyhodnocení účelného využití zastavěného
území a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch ve smyslu §53 odst. 5 písm. f)
stavebního zákona.
Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že se odpůrce fakticky souladem
územního plánu s cíli a úkoly územního plánování zabýval na různých místech územního plánu.
Má naopak za to, že konstatování krajského soudu, že určitá problematika mnohdy není řešena
v té kapitole územního plánu, v níž by ji s ohledem na název kapitoly bylo možno nejspíš
očekávat, svědčí o nesrozumitelnosti územního plánu. Krajský soud se nezabýval ani námitkou
stěžovatele, že odpůrce neposoudil soulad územního plánu s hledisky stanovenými v §53 odst. 4
stavebního zákona a nezhodnotil ani naplnění požadavků na obsah odůvodnění územního plánu
dle §53 odst. 5 stavebního zákona.
Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl
o zrušení napadeného územního plánu.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odpůrce uvedl, že územní plán z hlediska použité
terminologie nevybočuje z řady obdobných dokumentů, užití zkratek bylo omezeno
na minimum, použití ustálených zkratek činí text přehlednějším. Záměr výsadby rakytníku
řešetlákového, tedy záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostlin do volné krajiny,
není v souladu se zájmy ochrany přírody. Rakytník je dřevina nenáročná na půdní prostředí,
roste velmi dobře na písčitých i degradovaných půdách. Zakládání plantáží na kvalitních
půdách či intenzivně zemědělsky využívaných pozemcích se proto jeví jako iracionální.
Formulace územního plánu je rovněž v souladu s návrhy dokumentace Zásad územního rozvoje
Libereckého kraje, kde je zakázána introdukce nepůvodních druhů rostlin ve velkoplošně
chráněných územích. Odpůrce poukázal na to, že obec Přepeře sousedí s CHKO Český ráj.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem důvodů rozumět
dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale především nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.) Nepřezkoumatelnost
rozsudku je pak dána i v případě, kdy krajský soud nevypořádá veškeré žalobní námitky.
Na základě uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku neobstojí. Krajský soud jasně zdůvodnil svůj závěr, že územní plán
či proces jeho pořizování netrpí namítanými vadami, a že tedy nedošlo k nezákonnému zásahu
do vlastnického práva stěžovatele chráněného čl. 4 a čl. 11 Listiny, jeho práva na podnikání
chráněného jejím čl. 26, jakož ani jeho práva na příznivé životní prostředí chráněného čl. 35
Listiny.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že se krajský soud nezabýval
jeho námitkou, že odpůrce neprovedl vyhodnocení účelného využití zastavěného území
a vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch ve smyslu §53 odst. 5 písm. f) stavebního
zákona. Krajský soud při vypořádání této námitky přiléhavě odkázal na kapitoly,
v nichž se odpůrce uvedené problematice náležitě věnoval, např. na kapitoly A.2.1 či C.4.1
odůvodnění územního plánu. Zde zhodnotil rozvojové předpoklady obce Přepeře, přičemž
zdůraznil, že tato obec patří k obcím s nadprůměrnými předpoklady rozvoje. Dále uvedl,
že rozvoj bydlení je jednou z priorit obce, územní plán předpokládá výhledovou velikost obce
1100-1200 trvale bydlících obyvatel, tj. nárůst o cca 200-300 obyvatel proti současnému stavu.
To představuje požadavek na výstavbu cca 80-120 nových bytů. Rozsah ploch pro bydlení
je zdůvodněn reálným zájmem o bydlení v obci a snahou obce poskytnout širší škály možností
pro výstavbu. Nové obytné kapacity jsou navrženy ve formě rodinných domů, hromadné formy
bydlení nejsou podporovány. Nově vymezené obytné plochy vyplňují proluky v obci nebo přímo
navazují na zastavěné území. Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že z uvedené námitky
stěžovatele není ani zřejmé, jakým způsobem by měla být jeho práva v důsledku podpory zájmu
na rozvoj bydlení v obci dotčena.
Ve své stěžejní námitce stěžovatel v podstatě tvrdí, že územní plán prostřednictvím
zákazu invazivních či nepůvodních druhů rostlin stanoví určitý režim využití jeho pozemků,
v jehož důsledku může být znemožněna jeho podnikatelská činnost spojená s pěstováním
rakytníku řešetlákového. Nejvyšší správní soud však při posouzení této námitky stěžovatele
považuje za zásadní, že napadený územní plán nikterak nemění dosavadní funkční využití
pozemků stěžovatele. Práva stěžovatele na užívání jeho pozemků tak nemohla být v důsledku
regulování výskytu invazivních či nepůvodních druhů rostlin fakticky dotčena.
Nejvyšší správní soud navíc přisvědčil závěru krajského soudu v tom, že zákaz pěstování
invazivních či nepůvodních druhů rostlin v řešeném území byl v územním plánu náležitě
odůvodněn. V textové části územního plánu kapitole B.1.3, která se věnuje rozvoji potenciálu
životního prostředí obce, se uvádí, že „rozsah navazujícího neurbanizovaného území v okolí obce, prvky
přírodního prostředí obce (vodní tok Jizera) se zachovalými liniemi a plochami vzrostlé zeleně a stabilizované
prvky systému ekologické stability budou rozvojovými aktivitami respektovány a využívány v zájmu jeho
zachování pro budoucí generace. Zemědělské pozemky lokalit a ploch v územních zájmech ochrany přírody
a krajiny budou udržovány alespoň extenzivně i za cenu nezužitkování biomasy. Pěstování biomasy
a rychlerostoucích dřevin pro energetické účely a dalších zde nepůvodních druhů je v řešeném území vyloučeno.“
Kapitola E.4 pak vymezuje Územní systém ekologické stability jednotlivými nadregionálními
biokoridory, regionálními či místními biokoridory či biocentry. I v této kapitole je obsažen
požadavek, aby v řešeném území nebyly pěstovány a zaváděny nepůvodní a introdukované druhy
rostlin, keřů a dřevin. Přesné řešení biokoridorů včetně orientačního znázornění pak obsahuje
kapitola C.6.3.
V textové části odůvodnění napadeného územního plánu, konkrétně v jeho kapitole C. 6.
2, v části „Výskyt invazních druhů“, je uvedeno: „Projekt „Likvidace invazních rostlin v povodí Jizery“
eviduje výskyt těchto druhů i v řešeném území – v řešeném území se jedná zejména o křídlatky (Reynoutria spp.)
a netýkavku žláznatou (Impatiens glandulifera). Z důvodu jejich nepůvodnosti a expanzním vlastnostem je nutné
jejich výskyt redukovat, optimálně však v celém povodí toku….. Neodkladná likvidace invazních druhů je nutná
pro jejich značný rozsah v řešeném území (zejména v pracích ÚSES), pro dlouhodobou zanedbanost a neřešení
problému z důvodu dalšího šíření mimo ř. ú…..“
Nejvyšší správní soud má dále za to, že význam pojmu invazních či nepůvodních druhů
rostlin je zřejmý, přesné vymezení jednotlivých druhů rostlin, které zahrnuje, nepochybně není
úkolem územního plánu.
Nepřípadná je i námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně uvedl, že zákaz pěstování
invazivních a nepůvodních druhů rostlin je obsažen v Zásadě Z46 Zásad územního rozvoje
Libereckého kraje. Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že zmíněné Zásady územního
rozvoje Libereckého kraje byly vydány dne 21. 12. 2011, tedy teprve poté, co byl vydán napadený
územní plán. Přestože nebyla tato územně plánovací dokumentace v době přípravy územního
plánu závazná, nelze spatřovat pochybení odpůrce v tom, že vzal její záměry v úvahu.
Jestliže tedy navrhovaná Zásada 46 obsahovala požadavek, aby byly odpovědně vymezovány
potenciálně vhodné oblasti pro pěstování rychlerostoucích dřevin pro energetické účely,
nelze odpůrci vytýkat, že se v územním plánu zaměřil na územní systém ekologické stability
krajiny a kladl důraz na zamezení šíření invazivních a nepůvodních druhů rostlin.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že odpůrce přesvědčivě zdůvodnil, proč spatřuje
důležitý veřejný zájem v tom, aby v řešeném území nebyly pěstovány a zaváděny nepůvodní
a introdukované druhy rostlin. Z koncepce, systematiky a cílů územního plánu je zřejmé,
že ochrana životního prostředí, krajinného rázu a zachování ekologické stability byla jednou
z priorit tohoto obecního společenství.
Nejvyšší správní soud dodává, že územní plán a jeho změny jsou pro obec v podstatě
jediným nástrojem, kterým může regulovat využití svého území a stanovit, jaké veřejné zájmy
jsou preferovány. Je přitom nepochybně právem obce současně rozhodovat o tom,
jakým způsobem mají být řešeny konkrétní problémy či jevy, které jsou s takovými jejími zájmy
(např. právě na ekologické stabilitě území) v rozporu. Účelovost takového jednání obce
ve smyslu nepřípustné nezákonnosti by bylo možno shledat jen výjimečně tam, kde by bylo určité
řešení v územním plánu přijato např. z šikanózních důvodů nebo by bylo namířeno výlučně
a adresně proti jednomu subjektu apod. Takové závěry však v projednávané věci nejsou
opodstatněné.
Nejvyšší správní soud dále přisvědčil krajskému soudu v tom, že odůvodnění
územního plánu lze považovat za dostatečné. Již ve své př edchozí judikatuře poukázal
na to, že se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73,
publikovaný pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Ke zrušení územně plánovacího opatření obecné
povahy by měl proto soud přistoupit jen tehdy, kdy došlo k porušení zákona v nezanedbatelné
míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
Uvedené obecné zásady, kterými soudní moc sama sebe omezuje v příliš aktivistickém
zasahování do práva na samosprávu, podporuje i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11
ze dne 7. května 2013, na který přiléhavě poukázal krajský soud v napadeném rozsudku.
Stěžovatel dále také namítá, že se odpůrce náležitě nezabýval souladem územního plánu
s cíli a úkoly územního plánování. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná, že cíle a úkoly
územního plánování stanoví §18 a §19 stavebního zákona. Jak již uvedl krajský soud, odpůrce
hodnotil soulad územního plánu s cíli a úkoly územního plánování v řadě míst územního plánu,
vypořádání se s cíli a úkoly územního plánování v podstatě prostupuje celým jeho odůvodněním.
Zmínit lze např. vymezení zastavitelného území odrážející demografický vývoj obce v kapitole C
textové části odůvodnění, či konkrétně kapitolu C.2.1 textové části odůvodnění, v níž je řešena
ochrana architektonických a urbanistických hodnot v území §53 odst. 4 písm. b) stavebního
zákona.
Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu i v tom, že za závažnou vadu,
která by způsobovala nesrozumitelnost územního plánu, nelze považovat to, že se odpůrce určité
problematice věnuje v jiné části územního plánu než v kapitole označené odpovídajícím názvem
(konkrétně se jednalo o problematiku vymezení koridorů územních rezerv, která nebyla obsažena
v kapitole C.4 Odůvodnění urbanistické koncepce vč. vymezení ploch a koridorů územních rezerv,
nýbrž v textové části územního plánu v kapitolách D.1.1, D.1.2, F.1.1.). Podstatné je totiž
to, že se odpůrce uvedenou problematikou náležitě zabýval.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není
důvodná, a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch. Odpůrce měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu