ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.63.2015:27
sp. zn. 3 As 63/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce:
Město Úvaly, se sídlem Úvaly, Pražská 276, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Praha 1, Těšnov 17, za účasti: Povodí Labe, s. p., se sídlem Hradec Králové,
Víta Nejedlého 951, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2011, č. j. 99069/
2011-MZE-15111, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
9. 3. 2015, č. j. 10 A 258/2011 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, jímž byla podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta pro nepřípustnost jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2011. Tímto rozhodnutím (usnesením) postoupil
žalovaný podle §12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podání žalobce označené jako
„Návrh na zahájení řízení v pochybnostech o rozsahu povinností a oprávnění správce vodního
toku podle ustanovení §53 zákona o vodách“ věcně příslušnému vodoprávnímu úřadu,
Městskému úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav.
Městský soud v Praze po posouzení věci dospěl k závěru, že napadené usnesení je svojí
povahou rozhodnutím, jímž se upravuje pouze vedení řízení před správním orgánem a jako
takové je proto podle §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovate l) z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Konkrétně
namítal, že napadené usnesení nelze posoudit jako rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení
řízení, nýbrž naopak jde o rozhodnutí, kterým došlo k zásahu do jeho práv na projednání podání
ve správním řízení. Stěžovatel nepodal podnět k rozhodnutí podle §55 odst. 4 zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách, jak vyhodnotil jeho podání žalovaný, domáhal se pouze rozhodnutí
podle §53 tohoto zákona. Věc tak byla postoupena vodoprávnímu úřadu ke zcela jinému řízení,
než na kterém měl stěžovatel zájem. I když se tedy předmětné rozhodnutí jeví jako procesní,
ve skutečnosti má povahu rozhodnutí meritorního, neboť jím dochází k dotčení hmotného
práva. Nelze přitom přehlížet, že stěžovatel, jakožto veřejnoprávní korporace občanů, má právní
zájem na vydání rozhodnutí, kterým se rozhoduje v pochybnostech o rozsahu povinností správců
povodí a správců vodních toků. Aplikací ustanovení §70 písm. c) s. ř. s. tak soud dospěl
ke stejnému výsledku, jako kdyby stěžovatel nevyčerpal ve správním řízení řádné opravné
prostředky. Jejich využití mu však bylo postupem žalovaného odepřeno. Postup městského
soudu v Praze je tak porušením práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a také práva na samosprávu podle čl. 100 a čl. 101 Ústavy.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Mezi účastníky
nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud proto vycházel z téhož, jaký je popsán výše.
Podstatným pro posouzení věci je procesní právní otázka a to, zda usnesení správního orgánu
o postoupení věci vydané podle §12 správního řádu podléhá soudnímu přezkumu či nikoliv.
Městský soud v Praze byl toho názoru, že se takovýmto usnesením jen upravuje vedení řízení
před správním orgánem a jako takové je tedy ze soudního přezkumu vyloučeno, stěžovatel
má naopak za to, že s ohledem na nesprávnou interpretaci obsahu jeho podání i příslušných
ustanovení zákona o vodách ze strany správního orgánu došlo i tímto procesním rozhodnutím
k zásahu do jeho hmotných práv a rozhodnutí by tedy mělo být soudem přezkoumáno.
K uvedené otázce soud předesílá, že jednou ze základních zásad správního soudnictví
je zásada subsidiarity, jež je konkretizována v ustanov eních §5 s. ř. s. v návaznosti na §68 s. ř. s.,
a dále též v §6 s. ř. s. v návaznosti na §70 s. ř. s. Procesní předpis tedy jednak ukládá účastníkům
před podáním návrhu u soudu vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, jednak
stanoví další podmínky, jež musí být pro přístup k soudu splněny. Ty jsou ze značné části
postaveny na stejné myšlence, jakou obsahuje předchozí pravidlo, jejich cílem je též zabránit
tomu, aby soud předčasně zasahoval do věcí, kde ještě neproběhly předepsané úkony správního
řízení a kde dosud nebylo vydáno pravomocné správní rozhodnutí.
Takovou normou je i ustanovení §70 písm. c) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního
přezkumu vyloučeny úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Není přitom
pochyb o tom, že usnesení o postoupení věci je takovýmto rozhodnutím. Ustanovení §12
správního řádu uvádí, že dojde-li podání správnímu orgánu, který není věcně nebo místně
příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom
uvědomí toho, kdo podání učinil. Usnesení vydaná podle tohoto ustanovení se pouze
poznamenají do spisu. Proti takovému usnesení není podle §76 odst. 5 odvolání přípustné.
V projednávané věci poskytl správní orgán stěžovateli více práv, než mu ná leží,
neboť o postoupení věci vydal formalizované rozhodnutí a dokonce je stěžovateli i doručil,
ač stačilo pouhé vyrozumění o postoupení věci. Na charakteru takového rozhodnutí se ovšem
uvedeným postupem žalovaného nezměnilo nic, jednalo se stále o úkon u činěný v průběhu
správního řízení, který sám o sobě nezakládal, neměnil, nerušil ani závazně neurčoval práva
či povinnosti stěžovatele. Toto hodnocení nijak neovlivňuje ani tvrzení stěžovatele, že si úsudek
o své věcné nepříslušnosti učinil správní orgán v důsledku nesprávné interpretace podání
a příslušných ustanovení zákona o vodách, což mělo za následek nesprávné určení předmětu
řízení. Takovéto tvrzení je typickým tvrzením o procesních vadách, které však lze prvně uplatnit
při případném odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zde vodoprávního
úřadu) vydanému ve věci samé a poté, pokud by odvolání nebylo vyhověno, i v rámci soudního
řízení při podání žaloby proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Stěžovatel tedy zbaven
soudní ochrany rozhodně není a postupem Městského soudu v Praze tak nemohlo žádným
způsobem dojít k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny práv a svobod, tím méně pak k porušení článků
100 a 101 Ústavy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení
Městského soudu v Praze je zákonné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný byl úspěšný, práva na náhradu nákladů řízení se však vzdal. Nejvyšší správní soud proto
podle §60 odst. 1 s. ř. s., nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu