ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.160.2016:23
sp. zn. 3 Azs 160/2016 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce I. M.,
zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 49,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 Az 1/2014-
42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce,
se za zastupování v řízení o kasační stížnosti u r č u je odměna ve výši 3.400 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2014, č. j. OAM-118/LE-BE03-ZA14-2014, neudělil žalovaný
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský
soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 Az 1/2014 - 42, zamítl.
Z odůvodnění napadeného rozsudku především vyplývá, že krajský soud aplikoval
článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne
26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(dále též jen „směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně posuzovaly projednávaný
případ dle právního a skutkového stavu ke dni svého rozhodování. Co se týče jednotlivých
žalobních námitek, krajský soud nejprve odmítl tvrzení žalobce, že napadeným rozhodnutím byly
porušeny §12, §14 a §14a zákona o azylu a §2 odst. 1, §3, §50 odst. 2, 3 a 4, §52 a §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“); žalobce totiž v podrobnostech
nerozvedl, jakým konkrétním postupem, úkonem či úvahou žalovaného se tak mělo stát.
Co se týče důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §14 zákona o azylu, krajský soud
neshledal, že by žalovaný vybočil z mezí správního uvážení, pokud dovodil, že žalobce opustil
svou vlast toliko z ekonomických důvodů; upozornil, že ž alobce již v minulosti neúspěšně žádal
o mezinárodní ochranu a dvakrát mu bylo uděleno správní vyhoštění. Za snahou žalobce setrvat
na území České republiky proto krajský soud nespatřoval humanitární důvod, nýbrž pouhé
rozhodnutí nevrátit se na území Ukrajiny. Pokud jde o tvrzenou hrozbu vážné újmy podle §14a
odst. 2 zákona o azylu, krajský soud konstatoval, že pod toto ustanovení nelze podřadit
žalobcovo bezdomovectví; nadto soud podotkl, že pokud takto žalobce v České republice
žije od roku 2006 či 2007, návratem na Ukrajinu by se jeho ekonomická situace nijak nezměnila.
Konečně, co se týče bezpečnostní situace na Ukrajině, žalovaný dle krajského soudu dostál
povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci (§3 správního řádu) a jím shromážděné podklady
poskytují dostatečný obraz o dění na Ukrajině, která se ke dni vydání napadeného rozhodnutí
nenacházela ve stavu tzv. totálního konfliktu. Za této situace měl žalobce prokázat, že on osobně
mohl být vystaven jako civilista útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu,
což se mu ale ani ve správním, ani v soudním řízení nepodařilo. Krajský soud závěrem zdůraznil,
že žalobce ze země původu odjel dávno před vypuknutím ozbrojeného konfliktu, a část
ukrajinského území, z níž pochází, je z pohledu panující bezpečnostní situace zcela klidná.
Shodně s žalovaným tedy uzavřel, že žalobce podmínky pro udělení doplňkové ochrany
nesplňuje.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že se k rajskému soudu nepodařilo přesvědčivě
vyvrátit, že důvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nebo doplňkové
ochrany podle §14a téhož zákona může být i celkově bezvýchodná situace cizince. Nesouhlasí
s tím, že by v žalobě neuvedl žádné skutečnosti pro udělení humanitárního azylu, naopak sám
krajskému soudu vytýká, že se na tyto skutečnosti vůbec nezaměřil. Krajský soud tedy nevzal
v úvahu všechny relevantní okolnosti stěžovatelova případu, nijak nepřihlédl k délce jeho pobytu
na území České republiky a omezil se pouze na paušální konstatování, že s přihlédnutím k jeho
sociální, rodinné a zdravotní situaci nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Rovněž
důvody žádosti o udělení doplňkové ochrany krajský soud zcela bagatelizoval, přestože fakt,
že stěžovatel nemá v zemi původu již žádné zázemí, dozajista je azylově relevantním důvodem;
absenci jakéhokoli zázemí v zemi původu a svou celkově bezútěšnou situaci pokládá stěžovatel
rovněž za hrozbu vážné újmy, podřaditelnou pod ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. Stěžovatel dále setrvává na stanovisku, že situace v zemi původu zakládá důvod
pro udělení doplňkové ochrany, a to vzhledem k trvání ozbrojeného konfliktu s Ruskem
na východě Ukrajiny. Tento konflikt má negativní dopad i na západní část Ukrajiny, odkud
stěžovatel pochází. České ministerstvo zahraničních věcí v současné době důrazně nedoporučuje
svým občanům cestovat do Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny a k obezřetnosti je vyzývá
i na cestách na jih Ukrajiny. V minulém roce udeřili ozbrojenci z Pravého sektoru také
v Mukačevu a Lvově (tj. na západě Ukrajiny), což potvrzuje, že ač k eskalaci konfliktu dochází
převážně na východě a jihu Ukrajiny, politická situace je napjatá v celé zemi.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se všemi důvody uváděnými
stěžovatelem náležitě zabýval a skutkový stav věci zjistil dostatečně. Jelikož se kasační námitky
veskrze shodují s námitkami žalobními, na které již žalovaný i krajský soud obsáhle reagovali,
odkázal žalovaný na svá předchozí vyjádření k věci a na vydaná správní rozhodnutí. Navrhl
proto, aby byla kasační stížnost jako nepřijatelná odmítnuta, nebo pro nedůvodnost zamítnuta.
Specifikum kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany spočívá v tom, že možnost
jejího posouzení soudem závisí nejen na splnění podmínek její přípustnosti, ale také na splnění
podmínky její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tedy na předpokladu, že kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vymezením institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval
například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006
Sb. NSS, případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57 (všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Z nich vyplývá, že s oudní ochrana byla
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci, a další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů. Z tohoto úhlu
pohledu proto Nejvyšší správní soud nahlížel na stěžovatelem podanou kasační stížnost a důvody
v ní uplatněné, a po konstatování její přípustnosti dospěl k závěru, že přijatelná není.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť je-li taková vada zjištěna, může být podle ustálené
judikatury důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Stěžovatel sice ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. v obecné rovině zmiňuje, avšak nenaplňuje ho žádným konkrétním tvrzením;
pokud se v kasační stížnosti objevuje zmínka o nepřezkoumatelnosti, upíná se primárně
k rozhodnutí žalovaného s tím, že ani krajský soud deficity při zjišťování skutkového stavu věci
neodstranil. Z uvedeného důvodu se Nejvyšší správní soud omezuje na konstatování, že krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vypořádal všechny žalobní námitky
a vyložil, z jakých skutkových podkladů při svém rozhodování vycházel. Jeho rozsudek proto
vadou nepřezkoumatelnosti netrpí.
Pokud jde o podmínky aplikace ustanovení §14 zákona o azylu, závěry krajského soudu
korespondují s ustálenou judikaturou k této otázce, podle které na udělení humanitárního azylu
není právní nárok a posouzení možných důvodů pro jeho udělení je otázkou správního uvážení,
které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (viz například rozsudky zdejšího soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Tento institut má umožnit udělování azylu osobám
zvláště těžce postiženým či nemocným nebo přicházejícím z oblastí postižených významnou
humanitární katastrofou, apod. i za situace, kdy jim nesvědčí azylové důvody ve smyslu §12
zákona o azylu (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
S námitkou, že důvodem pro udělení humanitárního azylu může být i bezdomovectví stěžovatele
a absence jakéhokoli zázemí v zemi původu, se krajský soud vypořádal opět v souladu s ustálenou
judikaturou (viz rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54, ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65), když uvedl,
že se stěžovatel se svým příběhem nijak nevymyká z řady uchazečů o mezinárodní ochranu,
a že bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele nelze nahlížet na obtíže stran
obživy či možnosti seberealizace jinak, než jako na důvody ekonomické.
Co se týče podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
i zde krajský soud vycházel z ustálené judikatury, dle které jde o ochranu subsidiární,
jež má být poskytnuta osobám, kterým hrozí vážná újma ve smyslu čl. 15 směrnice.
Jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před
jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005-46). Pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec
utrpí závažnou újmu, aplikuje zdejší soud test „reálného nebezpečí“ (viz rozsudek ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82), kterým je nutné rozumět riziko, že „ve významném procentu případů
obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat,
že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“, přičemž „ve vztahu k hrozbě
nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí
být splněn vyšší důkazní standard než ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle §12 zákona
o azylu.“
K bezpečnostní situaci na Ukrajině se zdejší soud vyjádřil například v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako ´totální konflikt´, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (obdobně srov. novější usnesení
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69,
či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31). Ačkoli tedy politická situace skutečně může
být „napjatá v celé zemi“, nemá to ve světle výše popsané judikatury samo o sobě relevanci
pro hodnocení konfliktu jako totálního. Navíc, jak již uvedl krajský soud, kvalitu zpráv o situaci
v zemi původu stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem nijak nerozporoval a nenavrhl
v tomto směru ani doplnění dokazování. Pro úplnost lze dodat, že dle ustálené judikatury
je dostatečným respektem k principu non-refoulement možnost stěžovatele požádat znovu
o udělení mezinárodní ochrany, pokud by se situace v zemi původu změnila
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131,
či ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Držel-li se krajský soud při svém rozhodování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
a nedopustil-li se žádného zásadního procesního pochybení, a konečně netvrdil-li stěžovatel
žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační
stížnost jako nepřijatelnou a podle §104a s. ř. s. ji usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
V řízení před krajským soudem byla stěžovateli ustanovena advokátka JUDr. Anna
Doležalová, MBA, která ho zastupovala i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 in fine s. ř. s.).
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni
byla v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna za jeden úkon právní služby (podání kasační
stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to v hodnotě
3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], spolu s paušální
náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy
3 400 Kč. Přiznaná odměna bude k rukám ustanovené právní zástupkyně vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu