ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.171.2015:144
sp. zn. 3 Azs 171/2015 - 144
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. D.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4,
náměstí Hrdinů 1634/3, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/
SO-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 A 382/2011 - 57,
takto:
I Kasační stížnost se zamí t á .
II Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Praha, Inspektorátu cizinecké policie ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPPH-062984/-CI-2010-60,
byla zamítnuta žádost žalobce (dále „stěžovatel“) o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel
v období od 1. 11. 2008 do 10. 5. 2009 a od 2. 3. 2010 do 30. 4. 2010 nepodnikal, čímž neplnil
účel, pro který mu byl dlouhodobý pobyt povolen. Stěžovatel se bránil odvoláním, které bylo
rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2011, č. j. MV-4596-8/SO-2011, zamítnuto.
Rozhodnutí žalované napadl stěžovatel žalobou, v níž namítl jeho nepřezkoumatelnost
a nezákonnost. Uvedl, že rozhodnutí nesplňuje všechny náležitosti, neboť žalovaná podřadila
důvody pro neprodloužení pobytu pod nesprávné ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinného ke dni vydání
rozhodnutí (dále „zákon o pobytu cizinců“). V té souvislosti také poznamenal, že v době
rozhodování správních orgánů podnikal a plnil všechny zákonné předpoklady nezbytné
k prodloužení pobytu.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 A
382/2011 – 57, správní žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále „s. ř. s.“), zamítl.
Konstatoval, že správní orgány postupovaly správně, pokud na věc aplikovaly ustanovení
§37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve spojení s §56 odst. 1 písm. k) tohoto zákona.
Dostatečným způsobem zároveň odůvodnily, že „jinou závažnou překážku“ pobytu stěžovatele
na území České republiky spatřují v neplnění účelu pobytu. Městský soud odkázal na příslušnou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a dodal, že cizinec, který získal pobyt na území
České republiky za určitým účelem, je povinen takový účel respektovat. Pokud stanovený účel
nenaplňuje, je na místě mu povolení k pobytu neprodloužit. V tomto ohledu není relevantní,
že v současnosti již stěžovatel formálně i fakticky podniká, neboť posouzení je nutné vztáhnout
k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, respektive ke zjištění správních orgánů v rozhodné
době.
Městský soud se odmítl zabývat pozdě uplatněnými námitkami souvisejícími s dopadem
rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, nicméně poznamenal, že žalovaná
se všemi rozhodnými faktory zabývala a neshledala důvod, pro nějž by bylo možné považovat
rozhodnutí za nepřiměřené.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 10. 8. 2015 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Má za to, že na daný skutkový stav byl nesprávně aplikován §56 odst. 1 písm. j) zákona
o pobytu cizinců. Správní orgány i městský soud sice vycházejí z předpokladu, že pobyt nebyl
prodloužen pro neplnění jeho účelu, předmětný důvod nicméně podřazují pod jinou závažnou
překážku pobytu, ačkoli na místě by bylo aplikovat ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, které na takovou situaci přesně dopadá.
Stěžovatel dále namítá, že pro rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu
neexistovaly dostatečné důvody. Upozorňuje, že dlouhodobý pobyt měl povolen na 24 měsíců,
přičemž podnikání se nevěnoval jen 8 měsíců a to ze závažných rodinných důvodů. Těmi se měl
městský soud zabývat a nikoli je odmítnout pro nepřípustné rozšíření žaloby. Stěžovatel
se odvolává také na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu, z nichž mimo jiné vyplývá,
že přihlédnout by se mělo k době, po kterou byla podnikatelská činnost cizincem fakticky
vykonávána a v konkrétních případech také posoudit, zda neplnění účelu představuje závažnou
překážku pro pobyt na území. Má za to, že správní orgány i městský soud pochybily,
jestliže nezkoumaly důvody, pro které nemohl podnikatelskou činnost vykonávat.
Závěrem stěžovatel uvádí, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s otázkou
přiměřenosti napadených rozhodnutí. Domnívá se, že okolnosti související s jeho rodinným
a soukromým životem správní orgány prakticky nezjišťovaly, a nemohly tudíž zaujmout
relevantní závěry.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Případně navrhuje zrušit i napadené rozhodnutí
žalované.
Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Stěžovatel se v kasační stížnosti odvolával na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b), d)
s. ř. s., nicméně z jejího obsahu je zřejmé, že námitky souvisejí pouze s právními otázkami
[aplikace ustanovení §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců] a skutkovými okolnostmi,
které měly být hodnoceny již správními orgány. Kasační argumentace tudíž spadá pod důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Pokud jde o problematiku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, zdejší soud jen v obecném rozsahu (odpovídajícím obecnosti argumentace
stěžovatele) ověřil, že městský soud v souladu se zásadou dispoziční vypořádal všechny žalobní
námitky, a že jeho úvahy vycházejí z obsahu spisu i relevantní judikatury. Z hlediska
přezkoumatelnosti tak napadený rozsudek všechny podstatné nároky splňuje.
Nejvyšší správní soud se následně zabýval problematikou neprodloužení pobytu pro jinou
závažnou překážku v souvislosti s aplikací příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců.
Na tomto místě je však vhodné podotknout, že obdobnou otázkou se již zdejší soud mnohokrát
zabýval a pro stručnost tak postačí odkázat na relevantní závěry vycházející z ustálené judikatury.
Nejvyšší správní soud už dříve opakovaně potvrdil, že za „jinou závažnou překážku“
ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců [dříve písm. k) tohoto ustanovení]
lze v obecné rovině považovat také neplnění účelu povoleného pobytu (srovnej rozsudek
zdejšího soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69). Zákon o pobytu cizinců totiž
nepochybně zdůrazňuje princip plnění uložených povinností cizince, žadatele o nějaký pobytový
status. Může se jednat o zdůvodnění pobytu např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním,
studiem, přičemž je v pravomoci státu nastavit podmínky, za nichž bude mít cizinec možnost
na území České republiky pobývat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, popřípadě rozsudek ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As
95/2008 – 45). Zároveň platí, že účel, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být plněn
fakticky a ne jen formálně, například simulovaným zapsáním do příslušných rejstříků.
Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelem preferovaný §37 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců nemohl být v daném případě aplikován, neboť dle potvrzení od Pražské správy
sociálního zabezpečení ze dne 12. 7. 2010 v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí
stěžovatel na území České republiky podnikal. Za této situace mohly správní orgány dřívější
přerušení podnikání zohlednit právě jen podle ustanovení §56 citovaného zákona, které v rámci
společných ustanovení k dlouhodobému vízu vymezuje další důvody pro neudělení víza
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 4).
V nyní posuzované věci tudíž postupovaly správní orgány i městský soud správně, jestliže
neaplikovaly ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale posuzovaly na věc
podle §56 tohoto zákona. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není
opodstatněný.
Argumentace související s kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká
především důvodů, pro které stěžovatel podnikání přerušil. Pro spravedlivé posouzení
je dle stěžovatele nezbytné hodnotit také délku přerušení podnikatelské činnosti.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že pro posouzení, zda cizinec porušil podmínku plnění
účelu pobytu, je třeba hodnotit konkrétní skutkové okolnosti, individuální důvody a také rozsah
období, kdy tento účel nebyl plněn. Dle ustálené judikatury je třeba za závažnou překážku
prodloužení pobytu cizince považovat například situaci, kdy účel pobytu nebyl plněn
po „většinu doby“ povoleného pobytu, popřípadě v situacích, kdy se cizinec odhlásí z příslušných
evidencí účelově, aby se vyhnul platebním povinnostem (srovnej rozsudek zdejšího soudu
ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 Azs 144/2014 – 35, nebo rozsudek ze dne 18. 8. 2015, č. j. 8 Azs
145/2014 - 97). Na druhou stranu je ovšem nutné připomenout, že řízení před krajskými soudy
(zde městský soud) rozhodujícími ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční
a zásadou koncentrace řízení, z nichž také vyplývá, že soud napadené rozhodnutí přezkoumává
v mezích včas uplatněných žalobních bodů. Nahlédnutím do žaloby však Nejvyšší správní soud
zjistil, že sám stěžovatel se důvodům přerušení podnikatelské činnosti vůbec nevěnoval
a neargumentoval ani délkou přerušení vlastní podnikatelské činnosti. Žalobní námitky směřoval
pouze na důvodnost užití §37 odst. 1 písm. b) a §56 zákona o pobytu cizinců a ve zcela obecné
rovině se věnoval také výkladu pojmu podnikání. Žalobní argumentaci stěžovatel rozšířil o další
body až v rámci jednání, při němž zdůraznil soukromé a rodinné důvody, které vedly k přerušení
jeho podnikání. Učinil tak ovšem v rozporu s §7l odst. 2 s. ř. s. až po lhůtě k podání žaloby.
S ohledem na shora uvedenou situaci by městský soud nepřípustně postupoval v rozporu
se zásadou koncentrace [§71 odst. 2, §72 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 s. ř. s.],
jestliže by k opožděně uplatněným žalobním bodům přihlédl a případně by na jejich základě
napadené správní rozhodnutí zrušil. Argumentace uplatněná až u jednání totiž nebyla pouhou
precizací již specifikovaných žalobních bodů ani neodkazovala na důvody, k nimž by musel
městský soud přihlédnout z úřední povinnosti. Městský soud tudíž postupoval správně, jestliže
se opožděnými žalobními body odmítl zabývat. Nesprávně naopak postupoval v uvedeném
kontextu sám stěžovatel; důsledky takového jednání přirozeně nelze k tíži přičítat nikomu jinému.
Ve vztahu k projednávané kasační stížnosti platí, že nepřípustné jsou takové námitky,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl (srov. §104 odst. 4
s. ř. s.). Ani Nejvyšší správní soud se proto nemohl zabývat důvody, pro které stěžovatel
podnikatelskou činnost přerušil, jakož ani délkou tohoto přerušení. Stejná je situace i v případě
tvrzené nepřiměřenosti správního rozhodnutí, neboť ani tato problematika nebyla součástí řádně
uplatněných žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že námitky související s kasačním důvodem
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jsou nepřípustné, nemohla být ani v této části kasační stížnost
důvodná.
Lze tedy shrnout, že městský soud patřičně reagoval na všechny včas uplatněné žalobní
námitky a správně aplikoval ustanovení zákona o pobytu cizinců. Argumentaci předestřenou
stěžovatelem při jednání z důvodu koncentrace řízení reflektovat nemohl, což v napadeném
rozsudku řádně odůvodnil. Celkově tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost důvodná není, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, u které však nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu