ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.229.2015:64
sp. zn. 3 Azs 229/2015 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce Z. M.,
zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti
žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí
Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 15 A 103/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vratislavu Polkovi se ur č uj e odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) usnesením ze dne 8. 10. 2015,
č. j. 15 A 103/2015 – 43, zastavil řízení o žalobě žalobce (dále „stěžovatel“) proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 7. 2015, č. j. MV-54338-3/SO-2015, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
ze dne 21. 2. 2015, č. j. OAM-6048-22/PP-2014. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost
stěžovatele o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky z důvodu,
že se stěžovatel dopustil obcházení zákona účelovým uzavřením manželství s cílem získat
povolení k přechodnému pobytu.
Krajský soud odůvodnil zastavení řízení tím, že stěžovatel nesplnil poplatkovou
povinnost, neboť nezaplatil ani část soudního poplatku za žalobu ve výši 1.000 Kč poté, kdy byl
předchozím usnesením krajského soudu osvobozen od poplatkové povinnosti v rozsahu
2.000 Kč. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla řádně doručena ustanovené zástupkyni
stěžovatele do její datové schránky. Stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za žalobu ve lhůtě
stanovené výzvou k zaplacení soudního poplatku, ani později ke dni rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel napadl uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a e) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Uvedl, že výzva k zaplacení
soudního poplatku byla doručena jeho ustanovené zástupkyni, která jej včas o povinnosti zaplatit
soudní poplatek nevyrozuměla. Přístup krajského soudu považuje stěžovatel za přepjatě
formalistický a zároveň namítá, že výzva k uhrazení soudního poplatku měla být doručena také
přímo jemu, neboť jde o úkon, který má účastník vykonat osobně. K tomu odkazuje
na ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s. a rovněž na usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 29. 1. 2014, č. j. 29 Co 61/2014 – 52.
V zastavení řízení spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na soudní ochranu. Zároveň
zdůrazňuje, že soudní poplatek zaplatil bezprostředně poté, co se dozvěděl o tom, že jej měl
uhradit, a to dne 16. 10. 2015. To dokládá i přiloženým potvrzením o převodu. Z uvedených
důvodů navrhl zrušení usnesení krajského soudu napadeného kasační stížností; posléze rovněž
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění podmínek
řízení. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy, kdy bylo řízení
před krajským soudem zastaveno. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody.
Především je nutno upozornit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by musel účastník řízení vykonat osobně.
Nic takového nevyplývá ani ze s. ř. s. ani ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o soudních poplatcích“). Jedná se o typicky
zastupitelné jednání, tedy jestliže je účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního
poplatku se v souladu s §42 odst. 2 s. ř. s. doručuje pouze jeho zástupci (blíže viz rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 – 69, č. 726/2005 Sb. NSS). Obdobný
přístup k otázce doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku zastává také Ústavní soud.
Lze odkázat například na usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02 (dostupné
na www.nalus.usoud.cz), podle nějž „[v]ýklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního
poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí být podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu vykonat
pouze účastník osobně, je ústavně konformní.“
Nejvyšší správní soud tedy nespatřuje ve způsobu výzvy krajského soudu k uhrazení
(části) soudního poplatku procesní pochybení či přepjatý formalismus. Postup krajského soudu
byl zcela standardní a v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou správních soudů. Na tom nic
nemění ani odkaz stěžovatele na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014,
č. j. 29 Co 61/2014 – 52. Tomuto rozhodnutí rozhodovací praxe v oblasti správního soudnictví
nepřiznává žádnou relevanci, jak je patrno kupříkladu z rozsudků Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Afs 225/2014 – 21, nebo ze dne 16. 12. 2014, č. j. 8 Afs 162/2014 – 22
(všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Z ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že nebyl-li poplatek
za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Nezaplatil-
li tedy stěžovatel soudní poplatek za žalobu ani ve lhůtě stanovené ve výzvě krajského soudu,
neměl krajský soud podle zákona jinou možnost než řízení zastavit. Případné pochybení
ustanovené zástupkyně stěžovatele nemohlo mít vliv na posouzení věci krajským soudem a není
rozhodné ani pro posouzení věci Nejvyšším správním soudem. Nad rámec nutného zdůvodnění
Nejvyšší správní soud pouze dodává, že stěžovatel má možnost řešit případné pochybení své
zástupkyně zejména v duchu předpisů upravujících výkon advokacie (zejména zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), což zahrnuje i odpovědnost advokáta za škodu,
kterou způsobil klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. Obdobně uvážil tento soud
o významu tvrzeného pochybení zástupce při přezkoumávání rozhodnutí o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku například v rozsudku ze dne 23. 11. 2007,
č. j. 8 As 55/2007 - 21.
Pro rozhodnutí ve věci není relevantní ani stěžovatelem tvrzené zaplacení soudního
poplatku dne 16. 10. 2015, tedy až po vydání kasační stížností napadeného usnesení. Podle dikce
§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích by takové opožděné zaplacení soudního poplatku bylo
relevantní pouze v případě, kdy by k němu došlo dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo
právní moci. V takovém případě by krajský soud byl povinen usnesení o zastavení řízení sám
zrušit. V projednávané věci však usnesení napadené kasační stížností nabylo právní moci
12. 10. 2015 a opožděné zaplacení soudního poplatku stěžovatelem, k němuž došlo dle tvrzení
stěžovatele po nabytí právní moci usnesení krajského soudu o zastavení řízení (dne 16. 10. 2015),
proto není pro rozhodnutí ve věci relevantní.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) není dán a rozhodnutí
krajského soudu o zastavení řízení je v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto posoudil
kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud pro nadbytečnost nerozhodoval, jelikož bez zbytečného odkladu po podání této žádosti
rozhodl ve věci samé. Rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti by za této situace
postrádalo smysl, neboť by vyvolávalo právní účinky pouze do doby rozhodnutí ve věci samé.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s.
ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný náhradu nákladů
nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů žalovanému nepřiznal.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. náleží odměna za poskytnutí právních služeb ustanovenému
zástupci stěžovatele. Ustanovený zástupce stěžovatele vykonal v řízení jeden úkon právní služby
podle §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), podle kterého se za úkon právní služby považuje první porada
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. Za jeden úkon právní služby náleží
ustanovenému zástupci stěžovatele odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 a §6
odst. 1 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkově tedy náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna ve výši 3.400 Kč.
Ustanovený zástupce stěžovatele nesdělil soudu, zda je plátcem DPH, proto mu náhrada za DPH
nebyla přiznána. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Podle §35 odst. 8
s. ř. s. totiž náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu