ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.59.2016:33
sp. zn. 3 Azs 59/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce V. T. H.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované
Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 A
102/2015 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č. j. CPR-20529-7/ČJ-2015-930310-V242,
bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 22. 5. 2015,
č. j. KRPA-276690-89/ČJ-2014-000022, a to v části výroku tak, že místo doby, po kterou cizinci
nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce dvou let, byla stanovena tato doba
na šest měsíců. Ve zbylé části bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím správního
orgánu I. stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů
(dále „zákon o pobytu cizinců“) a stanovena doba k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí právní
moci rozhodnutí.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce (dále „stěžovatel“) žalobou podanou
k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“). Městský soud žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 A 102/2015 – 34. Konstatoval, že zahájení řízení o správním vyhoštění
stěžovatele předcházelo zamítnutí jeho žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. O zamítnutí této žádosti bylo pravomocně rozhodnuto 21. 5. 2014
a stěžovateli byl udělen výjezdní příkaz s platností od 9. 6. 2014 do 8. 7. 2014, stěžovatel
však nevycestoval a dne 9. 7. 2014 se dostavil na Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje s tím,
že je ochoten vycestovat, což dokládal rezervací letenky do země původu. Tehdy s ním
nebylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění a byl mu vydán nový výjezdní příkaz
s platností od 9. 7. 2014 do 15. 7. 2014. Stěžovatel však opět nevycestoval a dostavil
se 16. 7. 2014, aby mu byl vydán další výjezdní příkaz. Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy
(dále „správní orgán I. stupně“) poté dne 22. 5. 2015 rozhodlo o uložení správního vyhoštění;
toto rozhodnutí pak napadl stěžovatel odvoláním.
Stěžovatel namítal, že správní orgán vycházel z nedostatečných podkladů, nezmínil však,
v čem tyto nedostatky spatřuje. Ze správního spisu je zřejmé, že byl seznámen s podklady
pro vydání rozhodnutí a k těmto podkladům se vyjádřil. Znovu uvedl, jaká je jeho rodinná situace
v České republice a opět zmínil, že je připraven ze země vycestovat, ale že mu to nebylo
umožněno, neboť mu nebyl vydán výjezdní příkaz v dostatečné délce. Soud konstatoval,
že se správní orgán I. stupně podrobně zabýval osobní a rodinnou situací stěžovatele,
kterou hodnotil i žalovaný ve svém rozhodnutí. Soud neshledal v tomto zhodnocení rozpor
se zákonem.
Městský soud shledal zákonným i správními orgány provedené posouzení přiměřenosti
uloženého správního vyhoštění podle §174a zákona o pobytu cizinců. Neshledal v něm
rozpor s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno
pod č. 209/1992 Sb., dále „Úmluva“). Správní orgány zhodnotily rozsah, v němž by byl
soukromý a rodinný život stěžovatele narušen, a také délku stěžovatelova pobytu na území
České republiky. Stěžovatel zde pobýval od roku 2006, jiné vazby než vazby na manželku
neuváděl. Bylo přihlédnuto i k existenci rodinného nebo soukromého života v zemi původu
stěžovatele, jeho imigrační historii a povaze závažnosti narušení veřejného pořádku.
Správní orgány dospěly ke správnému závěru, že je možná integrace stěžovatele v zemi původu,
neboť tam má sourozence a rodiče, u nichž může bydlet. Ve vycestování mu nebrání
ani zdravotní důvody. Sám stěžovatel v řízení o správním vyhoštění uváděl, že je připraven
vycestovat, neboť měl rezervovanou letenku. Žádné kroky k vycestování však neučinil
a bylo prokázáno, že na území pobýval opakovaně bez povolení k pobytu. Správní orgány
proto oprávněně rozhodly o jeho vyhoštění.
Podle městského soudu správní orgány rovněž správně vyhodnotily, že správní vyhoštění
stěžovatele nebude takovým zásahem do jeho soukromého a rodinného života, aby mohly být
splněny podmínky §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Na území České republiky sice žije
stěžovatelova manželka, nesdílí s ní však společnou domácnost. Soud proto neshledal postup
správních orgánů v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť není vyloučeno, aby stěžovatel realizoval svůj
soukromý život v zemi původu, a to bez dopadu na jeho rodinný život. Tento závěr je podpořen
i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž nebyl shledán takový stupeň integrace
stěžovatele do české společnosti, který by byl překážkou v jeho vycestování.
Městský soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele proti stanovisku Ministerstva
vnitra k možnosti jeho vycestování ani námitku, že mu nebyl vydán výjezdní příkaz s dostatečně
dlouhou realizační dobou.
Zamítl rovněž námitku týkající se porušení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále „správní řád“) spočívající v tom, že žalovaný nezjistil v řízení všechny okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Soud poukázal na to, že žalovaný v dovolacím řízení
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve prospěch stěžovatele, pokud se jedná o jeho
délku. Uvedený postup zdůvodnil právě tím, že přihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch
stěžovatele (stěžovatel se dostavil dobrovolně ke správnímu orgánu I. stupně ve snaze řešit svou
situaci). Naopak to, že stěžovatel nedoložil, z jakých důvodů nemohl v době platnosti výjezdního
příkazu vycestovat, a pouze argumentoval rezervací letenky, bylo hodnoceno jako skutečnost
nesvědčící o jeho skutečné snaze vycestovat. Soud přisvědčil žalovanému v tom, že stěžovatel
nemohl předpokládat, že mu budou opakovně vydávány výjezdní příkazy, které by opakovaně
ignoroval.
Kasační stížností stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud se podle
názoru stěžovatele relevantně nevypořádal s jeho žalobními námitkami, pouze prakticky převzal
argumentaci žalovaného a jeho postup aproboval. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou
správních orgánů jsou nezákonná a nepřezkoumatelná, zatížil soud nezákonností
a nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů i svoje rozhodnutí. Městský soud pochybil podle
stěžovatele zejména ve vztahu k posouzení zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho
soukromého a rodinného života. Tuto námitku dostatečně nevypořádal a bagatelizoval dosti
dlouhou dobu pobytu stěžovatele na území České republiky i jeho vazby soukromého
a rodinného charakteru, které si vybudoval. Bez odezvy zůstala podle stěžovatele námitka
směřující proti samotné nutnosti užití správního vyhoštění.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgány obou stupňů porušily §50 odst. 3 správního
řádu tím, že dostatečně nezjistily skutečnosti svědčící v jeho prospěch. S touto námitkou
se městský soud nedostatečně vypořádal a tato vada nebyla zhojena ani v rámci odvolacího řízení.
Soud se též nedostatečně vypořádal s námitkou nepřiměřenosti vyhoštění stěžovatele.
Přitom správní orgán I. stupně relevantně neodůvodnil, proč bylo uloženo opatření právě
ve formě správního vyhoštění a právě v dané délce.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnost. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Nejvyšší správní soud proto
dále posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody.
Kasační stížnost není důvodná.
K posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu je vhodné
připomenout bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce. Zmínit lze
například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs
154/2005 – 245, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, nebo ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64 (všechny rozsudky jsou
dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná,
že nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom,
jak má být rozsudek zdůvodněn, nýbrž musí se jednat o objektivní překážku, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 – 85). Z tohoto hlediska je třeba k jednotlivým výhradám
stěžovatele vůči rozsudku městského soudu uvést následující skutečnosti.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor, že městský soud opomenul stěžovatelovu námitku,
zpochybňující nutnost správního vyhoštění. V této souvislosti městský soud naopak srozumitelně
uvedl, že správní orgány správně přistoupily k vyhoštění stěžovatele proto, že neučinil žádné
kroky k vycestování z území České republiky a zároveň bylo prokázáno, že na jejím území
pobýval neoprávněně. Nepřehlédl ani skutečnost, že správní orgán I. stupně stěžovateli
po zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu nejprve vydal výjezdní
příkaz s platností do 8. 7. 2014, který stěžovatel nevyužil a k dalšímu prodloužení jeho platnosti
se dostavil teprve dne 9. 7. 2014, kdy na území České republiky již pobýval nelegálně.
Přesto mu správní orgán uložil pouze pokutu za přestupek a vydal mu nový výjezdní příkaz
s platností do 15. 7. 2014, který stěžovatel rovněž nerespektoval. Musel si tedy být vědom,
že dalším pobytem na území České republiky porušuje zákon o pobytu cizinců. Správní orgán
I. stupně vyhodnotil stěžovatelovu konkrétní situaci na str. 4 a 5 svého rozhodnutí,
kde zdůvodnil, proč je stěžovateli správní vyhoštění ukládáno. Poukázal právě na to, že stěžovatel
již jednou pobýval na území České republiky po platnosti výjezdního příkazu nelegálně a řízení
o vyhoštění bylo zahájeno teprve v případě opakovaného porušování právního předpisu
ve smyslu §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením, že správní orgán I. stupně
nezdůvodnil délku stěžovatelova správního vyhoštění. Ve skutečnosti na str. 9 svého rozhodnutí
uvedl, že tato doba byla stanovena s přihlédnutím ke všem relevantním a konkrétně vypsaným
okolnostem. Zohlednil délku a opakovanost stěžovatelova jednání poté, co mu byla
za neoprávněný pobyt za stejných okolností uložena bloková pokuta. Hodnotil i fakt,
že stěžovatel předložil pouhou rezervaci letenky, která byla provedena pouze den před skončením
platnosti výjezdního příkazu. V této skutečnosti spatřoval účelovost jednání stěžovatele a nikoli
důkaz vůle území České republiky skutečně opustit. Správní orgán I. stupně přihlédl rovněž
k tomu, že již po samotném zamítnutí žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu měl
stěžovatel třicetidenní lhůtu k vycestování, o níž prokazatelně věděl a kterou nijak nevyužil.
Z obsahu kasační stížností napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud se vypořádal
i s přiměřeností správního vyhoštění i s jeho dopady do soukromého a rodinného života
stěžovatele. V této souvislosti lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
například na rozsudek ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 Azs 2/2014 – 30, nebo rozsudky ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, v nichž zdejší
soud dovodil, že zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený jeho vyhoštěním
by musel mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv garantovaných čl. 8 Úmluvy.
Dopad odloučení manželů v daném případě jistě relativizuje již městským soudem zmiňovaná
skutečnost, že stěžovatel s manželkou na území České republiky ani nežije. Nelze přehlížet,
že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně
země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení
rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu
(viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku,
stížnost č. 23218/94, in http://echr.coe.int.); v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu
mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný (soukromý)
život na jeho území. Z judikatury vyplývá, že podmínky pro aktivaci extrateritoriálního účinku
čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srovnej rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému
království, stížnost č. 44599/98). Stěžovatel přitom v kasační stížnosti ani dříve ve správním řízení
netvrdil žádné důvody znemožňující mu realizovat jeho rodinný život s manželkou
(rovněž občankou jeho domovského státu) na území domovského státu. Ve správním řízení
bylo prokázáno, že má v zemi původu zázemí a obdobně je na tom i jeho manželka.
Absence jejich společného života variantu jejich pobytu v České republice rozhodně neakcentuje.
Stěžovatel explicitně uvedl, že se návratu do země původu neobává. V té souvislosti je významné,
že nezmínil žádné další vazby na území České republiky a z ničeho tedy nelze usuzovat
na závažnější míru jeho integrace v České republice, která by bránila jeho návratu do vlasti.
Ani stěžovatelova námitka, že správní orgány nezjišťovaly skutečnosti svědčící v jeho
prospěch, není důvodná. Městský soud správně poukázal na fakt, že žalovaný po vyhodnocení
všech skutečností zkrátil na čtvrtinu rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části stanovící
délku správního vyhoštění, a to ze dvou let na půl roku. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a žalovaného tvoří z pohledu soudního přezkumu jeden celek (srovnej například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25), tedy lze vycházet
z toho, že v posuzované věci ke zhodnocení okolností svědčících ve prospěch stěžovatele
žalovaným došlo právě uvedenou změnou výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Nelze tedy dát zapravdu stěžovateli, že by městský soud pouze bez dalšího převzal
argumentaci správních orgánů a opomenul vypořádat stěžovatelem uváděné žalobní námitky.
Městský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a stěžovatelovy námitky správně věcně
posoudil. V té souvislosti jistě nelze přehlédnout, že také rozhodnutí správních orgánů netrpěla
stěžovatelem vytýkanými nedostatky. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. a) ani d) s. ř. s. nebyly v posuzované věci dány, proto posoudil kasační stížnost jako
nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
který však náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají.
Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu