ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.67.2016:45
sp. zn. 3 Azs 67/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: S. R.,
zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2015, č. j. OAM-808/ZA-ZA05-ZA15-2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 49 Az 114/2015 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 11. 2015, č. j. OAM-808/ZA-ZA05-ZA15-2015 zastavil
řízení o žádosti žalobce (dále „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany, neboť tato žádost je
nepřípustná podle §10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění platném
v době rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
podle §25 písm. j) zákona o azylu a zároveň rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané
žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států [dále „nařízení (EU) č. 604/2013“], je Litevská republika.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Praze
(dále „krajský soud“), kterou krajský soud zamítl. Konstatoval, že žalobní námitky směřují
proti správnosti úsudku žalovaného o aplikaci čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 a též
proti závěru žalovaného, že Litevská republika je státem, v němž nedochází k systematickým
nedostatkům azylového řízení a že jsou zde dodržovány povinnosti stanovené citovaným
nařízením. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 v případě, že je žadatel držitelem
platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto
vízum udělil (ledaže vízum bylo uděleno jménem jiného členského státu). Žádostí o mezinárodní
ochranu se podle čl. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 rozumí žádost o mezinárodní ochranu
ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany,
o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu,
a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „směrnice 2011/95/EU“). Citované ustanovení
směrnice 2011/95/EU definuje žádost o mezinárodní ochranu jako žádost o ochranu členským
státem podaná státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze
předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany,
a ve které nežádá výslovně o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti této
směrnice a o niž lze požádat samostatně.
Krajský soud též zdůraznil, že novelizací zákona o azylu provedenou zákonem
č. 314/2015 Sb. byl ze zákona o azylu vypuštěn termín „prohlášení o úmyslu požádat
o mezinárodní ochranu“ a podle přechodných ustanovení novely se prohlášení o úmyslu požádat
o mezinárodní ochranu učiněná podle zákona o azylu v původním znění považuje za podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle zákona ve znění po novele.
Krajský soud konstatoval, že žalovaný správně aplikoval na posuzovanou věc čl. 12 odst.
2 nařízení (EU) č. 604/2013, neboť Litevská republika je členským státem, který udělil stěžovateli
vízum, na jehož základě pobývá na území EU. Platnost víza sice stěžovateli skončila 12. 9. 2015,
stěžovatel však učinil prohlášení o mezinárodní ochraně již 10. 9. 2015. Termín žádost
o mezinárodní ochranu použitý v čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 (ve spojení s čl. 2 písm. h)
směrnice 2011/95/EU) je třeba interpretovat dle jeho účelu a smyslu. Dle citovaného ustanovení
směrnice se takovou žádostí rozumí jakákoliv žádost, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje
o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany. Je zřejmé, že pod danou definici
je podřaditelné i prohlášení o mezinárodní ochraně ve smyslu zákona o azylu ve znění účinném
před novelou. Termín prohlášení o mezinárodní ochraně byl novelou ze zákona o azylu vypuštěn,
přičemž prohlášením o mezinárodní ochraně dle původního znění se podle přechodných
ustanovení novely rozumí žádost o mezinárodní ochranu. Soud přisvědčil názoru žalovaného,
že první kvalifikovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu shora citovaných
evropských předpisů stěžovatel učinil již dne 10. 9. 2015.
Krajský soud neshledal důvodnou ani druhou námitku stěžovatele zpochybňující závěry
žalovaného o neexistenci systémových nedostatků v azylovém řízení v Litevské republice
a o dodržování povinností stanovených nařízením (EU) č. 604/2013 Litevskou republikou.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podřaditelných
pod důvody dle §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Odůvodnění
rozsudku krajského soudu podle stěžovatele neřeší otázku, zda se přechodná ustanovení novely
zákona o azylu týkají pouze procesních účinků prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní
ochranu nebo zda se týkají prohlášení jako hmotněprávního předpokladu pro posouzení
příslušnosti k řízení o žádosti o mezinárodní ochraně. Stěžovatel zároveň namítá, že novela
zákona o azylu nebyla účinná ke dni rozhodování správního orgánu. Krajský soud též neuvedl,
jaký je účel a smysl čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 a čl. 2 písm. h) směrnice
2011/95/EU. Neuvedl ani, z čeho je zřejmé, že prohlášení o mezinárodní ochraně
je podřaditelné pod definici čl. 2 písm. h) směrnice 2011/95/EU. Směrnice přitom výslovně
hovoří o žádosti, přitom soud neuvedl, co se rozumí pojmem žádost ani jaké znaky žádosti splňuje
prohlášení o mezinárodní ochraně. Neobjasnil ani proč zákon o azylu před novelou rozlišoval
mezi prohlášením o mezinárodní ochraně a žádostí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je přesvědčen o zákonnosti svého
rozhodnutí a nesouhlasí s názorem stěžovatele, že rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný. Stěžovatel dle žalovaného odůvodnění rozsudku dezinterpretuje. Žalovaný
proto navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost (§104a s. ř. s.) případně její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve ověřil splnění podmínek řízení a konstatoval, že stěžovatel
je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V řízení
o kasační stížnosti je stěžovatel zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační stížnost byla podána ve věci mezinárodní ochrany, proto se Nejvyšší správní
soud zabýval (ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.) především otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou přístupná
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom
může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud však není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Při úvaze, zda je namístě kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost dle §104a odst. 1
s. ř. s. tento soud nepřehlédl, že judikatorně dosud důsledně neřešil problematiku aplikace čl. 12
odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013. Vzhledem k tomu posoudil kasační stížnost věcně.
Kasační stížnost není důvodná.
Konstantní judikatura zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek
(srovnej rozsudek e dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srovnej rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Nelze nicméně opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 60/2014 - 85).
V posuzované věci je zřejmé, že krajský soud vycházel při posouzení námitek stěžovatele
proti aplikaci čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 správně z definice pojmu žádost
o mezinárodní ochranu podle relevantních evropských předpisů, jimiž je citované nařízení a čl. 2
písm. h) směrnice 2011/95/EU. Krajský soud zcela srozumitelně vyložil, že pod definici
uvedeného pojmu dle těchto předpisů spadá i prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní
ochranu ve smyslu zákona o azylu ve znění účinném před novelou, neboť dle směrnice
se takovou žádostí rozumí jakákoliv žádost, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání
postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany. Pouze podpůrně přitom poukázal na fakt,
že novela zákona o azylu vypustila institut prohlášení o mezinárodní ochraně ze zákona o azylu
a fakticky ztotožnila dříve podaná prohlášení o mezinárodní ochraně s institutem žádosti
o mezinárodní ochranu podle nového znění zákona o azylu. Krajský soud přitom nikde výslovně
neuvedl, že by se měla posuzovaná věc řídit zákonem o azylu ve znění po novele, jež nabyla
účinnosti až po vydání rozhodnutí žalovaného, a jeho argumentace k tomuto závěru ani
nesměřuje. Protože argumentace krajského soudu je založena na podřazení prohlášení
o mezinárodní ochraně pod legální definici pojmu žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu
evropských předpisů, postrádala by smysl i případná úvaha o tom, zda se přechodná ustanovení
novely týkají pouze procesních účinků prohlášení o mezinárodní ochraně nebo zda mají
vyvolávat i účinky hmotněprávní povahy ve vztahu k posuzování příslušnosti.
Krajský soud vycházel ze smyslu prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu
podle zákona o azylu, ve znění před novelizací. Směrnice 2011/95/EU ve svém čl. 2 písm. h)
definuje žádost o mezinárodní ochranu jako žádost o ochranu členským státem podanou státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel
usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, a ve které nežádá výslovně
o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti této směrnice a o niž lze požádat
samostatně. Již ze samotného významu a názvu institutu prohlášení o úmyslu požádat
o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, ve znění před novelizací, je zřejmé, že jde o úkon
naplňující citovanou definici směrnice 2011/95/EU. Z odůvodnění krajského soudu je rovněž
zřejmé, jaké znaky musí žádost o mezinárodní ochranu splňovat podle relevantních evropských
předpisů, neboť tyto znaky vyplývají z citované definice směrnice 2011/95/EU.
Úvahy krajského soudu rovněž podporuje důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb.,
jímž byl novelizován zákon o azylu (dostupná z www.psp.cz). Podle ní je změnou, spočívající
ve vypuštění termínu „prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu“, ze zákona o azylu
docíleno souladu s evropským právem, neboť žádná z evropských azylových směrnic pojem
prohlášení o úmyslu podat žádost o udělení mezinárodní ochrany nezná. Důvodová zpráva dále
uvádí, že samotný úmysl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany je fakticky žádostí
o udělení mezinárodní ochrany se všemi právy a povinnostmi, které z takového projevu vyplývají
jak pro samotného žadatele, tak i pro správní orgány. Ostatně také z ustanovení §3 odst. 1
zákona o azylu ve znění před novelizací vyplývalo, že prohlášením o úmyslu požádat
o mezinárodní ochranu se rozumí projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že cizinec hledá v České
republice ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Tato definice
významu prohlášení jako úkonu tedy zcela konvenuje s výše citovanou legální definicí žádosti
o mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95/EU. Z tohoto pohledu není rozhodné, proč
zákon o azylu v dříve platném znění rozlišoval mezi prohlášením a žádostí o mezinárodní
ochranu; podstatný je význam prohlášení jako úkonu. Za takové situace tedy nepochybně platí,
že podle čl. 12 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
příslušný ten členský stát EU, který stěžovateli udělil vízum, na jehož základě v době podání
žádosti o mezinárodní ochranu pobýval na území EU.
Nejvyšší správní soud tedy závěrem konstatuje, že žádná z námitek kasační stížnosti
neobstojí. Proto kasační stížnost zamítl dle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a právo na náhradu nákladů mu proto
nepřísluší, žalovanému žádné náklady, nad rámec jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu