ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.85.2016:21
sp. zn. 3 Azs 85/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: N. V.
D., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. Října 1001/3, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015, č. j. OAM-851/ZA-ZA05-HA08-2015, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 1 Az 2/2016 –
19,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015.
Tímto rozhodnutím nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a
a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu: Žalobce přijel do České
republiky poprvé v roce 2008 za účelem výdělečné činnosti. Do té doby bydlel v H. V České
republice si vyřídil živnostenské oprávnění a od roku 2009 zde podnikal. Zpočátku prodával
oblečení, poté provozoval večerku. Podnikání ukončil v roce 2012. V roce 2013 bylo proti němu
vedeno v České republice trestní stíhání pro výrobu drog- pěstování marihuany a byl odsouzen
k tříletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Povolení k dlouhodobému pobytu mu bylo
zrušeno kvůli uvedenému odsouzení. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 15. 9. 2015,
dne 5. 10. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jako jediný důvod uvedl, že chce žít
s přítelkyní M. H. Q. a jejich společnou dcerou H. N. N., nar. X v České republice. Odjezd do
vlasti společně s nimi odmítl z toho důvodu, že přítelkyně má v České republice trvalý pobyt,
podnikání (provozuje hernu) i příbuzné a navíc on sám již nemá ve Vietnamu rodiče (oba
zemřeli) a neměl by kde bydlet. V roce 2010, během svého přechodného tříměsíčního pobytu ve
Vietnamu, bydlel u kamaráda.
Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že u žalobce nejsou dány
podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14 a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, jíž se domáhal. Zdůraznil přitom, že vztahem zakládajícím rodinný život je v prvé řadě
vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, což není případ žalobce. Dále měl za to,
že dotyčný nikterak neprokázal, že by jeho soukromý a rodinný život byl v zemi původu
nemožný a že by mu bylo v tomto státem jakkoliv bráněno. Dovolával se pouze ekonomických
důvodů. K tvrzenému porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod tedy dle názoru soudu nedošlo. Rozhodnutí žalovaného proto posoudil jako zákonné.
Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., konkrétně pro nesprávné posouzení právní otázky poskytnutí
doplňkové ochrany a také pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, v němž se soud
dle jeho názoru dostatečně nevypořádal s otázkou zásahu do soukromého a rodinného života
ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Přijatelnost kasační stížnosti spatřoval v zásadním pochybení Městského soudu v Praze,
který nerespektoval dosavadní, již ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k této otázce.
Stěžovatel přitom poukázal na rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28,
podle něhož je správní orgán (a po něm i soud) povinen zabývat se nejen právními,
ale i faktickými překážkami, které brání tomu, aby žadatel o azyl po nuceném vycestování
zachoval soukromý a rodinný život na přiměřené úrovni. To se v projednávané věci nestalo.
V této souvislosti měl dále za to, že soud nesprávně vyložil pojem rodinný život, neboť jej
redukoval pouze na život v manželství; podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009,
sp. zn. 2477/08 je však nutno interpretovat jej šířeji jako společenství osob spojených
biologickou, emoční a odvozeně též majetkovou vazbou. Stěžovatel a jeho družka mají
dlouholetý a hluboký vztah, z kterého se narodila dcera, a uvedenou definici tedy splňují. Navrhl
proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena Městskému soud v Praze k dalšímu řízení.
Dříve, než mohl přistoupit k meritornímu posouzení uplatněných námitek, musel Nejvyšší
správní soud zodpovědět otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Jedním
z důvodů pro přijatelnost kasační stížnosti je i natolik hrubé pochybení krajského soudu při řešení
právní otázky, že je nutno v zájmu udržení jednotnosti judikatury rozhodnout o kasační stížnosti
meritorně.
Právě takovéto pochybení stěžovatel dovozuje, když tvrdí, že Městský soud v Praze
při posouzení jeho věci nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce
zásahu do soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud však tento názor nesdílí.
Rozsudek, na nějž se stěžovatel odvolává (č. j. 5 Azs 7/2012 - 28 ze dne 25. 1. 2013), totiž
především poukazuje na subsidiární charakter ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
s tím, že přednost mají příslušné instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
V projednávané věci je zjevné, že stěžovatel při žádosti o udělení mezinárodní ochrany fakticky
netvrdil žádný relevantní azylový důvod, jako je pronásledování či hrozící vážná újma ve smyslu
§3 odst. 1 zákona o azylu, ale že se tímto postupem pouze snažil obejít předepsané procedury
podle zákona o pobytu cizinců, jejichž využití by bylo vzhledem k pravděpodobné potřebě
přechodného vycestování do země původu za účelem uplatnění nové žádosti o pobytové
povolení méně komfortní. Tentýž rozsudek k tomu ovšem dále uvádí, že „samotná nutnost
vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci
nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do
země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu
cizinců. Obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout
intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu
na území ČR vytvořil.“ Žádný zákaz pobytu však stěžovateli správními orgány České republiky
do dne rozhodnutí o azylu udělen nebyl.
Městský soud v Praze se tedy při posouzení věci nedopustil dovozovaného hrubého
pochybení spočívajícího v nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu a věc řádně
posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti případu. V souvislosti s výše uvedeným pak ztrácí
na významu námitka ohledně výkladu pojmu rodinného života, tak jak ho soud učinil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by svým
významem podstatně přesahovaly vlastní zájmy stěžovatele, kasační stížnost jako nepřijatelnou
podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u přípustné opravné prostředky (§53 odst.
3 s. ř. s.).
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu