ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.99.2016:28
sp. zn. 3 Azs 99/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce:
Bc. S. M., zast. Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21,
Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2016, č. j. CPR-1693-2/ČJ-2016-
930310-V234, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
12. 4. 2016, č. j. 4 A 25/2016 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení
Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2016, č. j. CPR-1693-2/ČJ-2016-930310-V234
(dále též „přezkoumávané rozhodnutí“). Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 14. 12. 2015, č. j. KRPA-409148-30/ČJ-2015-000022, ve věci správního
vyhoštění.
Krajský soud dospěl při zkoumání podmínek řízení k závěru, že žaloba byla podána
opožděně, neboť byla soudu doručena až dne 18. 3. 2016, ačkoliv přezkoumávané rozhodnutí
bylo předcházejícímu právnímu zástupci žalobce Mgr. Juraju Koprdovi, advokátovi, doručeno
již dne 19. 2. 2016. Podle §172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přitom žaloba proti
správnímu rozhodnutí o vyhoštění musí být podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí
správního orgánu v posledním stupni. Na závěru o opožděnosti žaloby nemůže dle názoru
městského soudu ničeho změnit ani skutečnost, že dne 11. 2. 2016 došlo na základě vzájemné
dohody žalobce a Mgr. Koprdy k ukončení právního zastoupení v řízení o správním vyhoštění,
neboť tato okolnost byla žalované oznámena až dne 22. 2. 2016; ukončení zastoupení
se tudíž s ohledem na ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“), stalo vůči žalované účinným až dne 22. 2. 2016. Pro počítání lhůty
pro podání žaloby bylo proto rozhodující doručení přezkoumávaného rozhodnutí Mgr. Koprdovi
dne 19. 2. 2016.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 4 A 25/2016 – 37
(dále též „napadené usnesení“), podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 26. 4. 2016 kasační
stížnost, v níž současně uplatnil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel zejména zdůraznil, že dne 11. 2. 2016 došlo k ukončení jeho právního zastoupení
Mgr. Koprdou, přičemž jmenovaný zástupce o této skutečnosti informoval žalovanou opožděně.
Dne 19. 2. 2016 doručila žalovaná Mgr. Koprdovi přezkoumávané rozhodnutí. Stěžovatel
je názoru, že Mgr. Koprda vůbec neměl rozhodnutí převzít, nýbrž je odmítnout a neprodleně
žalované sdělit, že už není právním zástupcem stěžovatele, což však neučinil. Toto pochybení
nicméně nemůže jít k tíži stěžovatele. Z popsaných důvodů a rovněž i s přihlédnutím
k ustanovením §436 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze souhlasit s tím,
že přezkoumávané rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno dne 19. 2. 2016.
Stěžovatel má dále za to, že analogická aplikace §28 odst. 2 o. s. ř., je v posuzovaném
případě nepřípustná, neboť soudu se nemuselo v této věci nic oznamovat a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podobnou situaci neupravuje.
Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že v době převzetí přezkoumávaného
rozhodnutí Mgr. Koprdou byl jeho zdravotní stav nepříznivý, neboť byl postižen epileptickým
záchvatem, v jehož důsledku utrpěl úraz a byl hospitalizován. Uvedl taktéž, že pokud
by mu přezkoumávané rozhodnutí bylo doručeno správně, neprodleně by využil opravné
prostředky k ochraně svých práv, jelikož po vydání rozhodnutí uzavřel registraci se svým
partnerem – občanem České republiky – a z tohoto důvodu požádal o přechodný pobyt na území
České republiky. Skutečnost, že se ke své sexuální orientaci přihlásil až poté, kdy mu hrozilo
správní vyhoštění, je dle jeho názoru logická, neboť vyrůstal v muslimské zemi,
kde je homosexualita potírána, a mohla by mu tak hrozit i smrt. Pod vlivem muslimského
náboženství se za svoji orientaci styděl a nezmínil se o ní nikdy nikomu. Stěžovatel současně
upozornil, že v poslední době se v Náhorním Karabachu rozpoutala válka, v níž proti sobě bojují
vojska Ázerbájdžánu a Arménie. Pokud by byl vyhoštěn, musel by nastoupit do armády a bojovat,
což je v rozporu s jeho přesvědčením. S ohledem na uvedené stěžovatele navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ze dne 16. 5. 2016 ztotožnila se závěry městského soudu.
Vzhledem k tomu, že tvrzení o uzavření registrovaného partnerství je obsaženo prvně
až v kasační stížnosti, odkázala žalovaná na §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), dle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází
soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejdříve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 věta první s. ř. s.),
je přípustná (§102 věta druhá a §104 s. ř. s.) a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2
s. ř. s.).
Usnesením ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 Azs 99/2016 – 16, Nejvyšší správní soud stěžovatelův
návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti hodnotil stěžovatel v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že stěžovatel v projednávané věci napadl kasační
stížností usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, přičemž takovou kasační stížnost
lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy o argumenty, proč neměla být žaloba odmítnuta a měla být namísto toho meritorně
posouzena (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Jelikož kasační stížnost v daném případě nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí,
nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. otázkou zákonnosti žalobou
napadeného rozhodnutí žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném
řízení může být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele
odmítl.
Podstatou projednávané věci je tak posouzení otázky, zda žaloba stěžovatele byla podána
opožděně, a s tím související otázky, zda přezkoumávané rozhodnutí bylo stěžovateli řádně
doručeno prostřednictvím jeho dosavadního právního zástupce Mgr. Koprdy dne 19. 2. 2016.
Pro posouzení těchto otázek zjistil Nejvyšší správní soud z obsahu spisů následující rozhodné
skutečnosti:
Stěžovatel byl v řízení o správním vyhoštění zastoupen Mgr. Jurajem Koprdou,
advokátem, na základě plné moci ze dne 15. 12. 2015 (viz č. l. 33 spisu správního orgánu prvního
stupně). Jmenovanému zástupci bylo dne 19. 2. 2016 doručeno přezkoumávané rozhodnutí
(viz doručenka na č. l. 34 spisu žalované). Žalované bylo poté dne 22. 2. 2016 prostřednictvím
Mgr. Koprdy doručeno oznámení o ukončení právního zastoupení stěžovatele
(viz otisk podacího razítka na č. l. 36 spisu žalované). Stejného dne doručil Mgr. Koprda žalované
též kopii dohody o ukončení právního zastoupení, uzavřenou se stěžovatelem dne 11. 2. 2016,
a dále žalovanou požádal, aby přezkoumávané rozhodnutí doručila přímo stěžovateli
(viz č. l. 37 a 38 spisu žalované). Žalované byla následně dne 29. 2. 2016 doručena informace
o převzetí právního zastoupení stěžovatele jeho současným advokátem, Mgr. Leonidem
Kushnarenkem, spolu s žádostí o zaslání dokumentů, které byly po ukončení předcházejícího
zastoupení zaslány Mgr. Koprdovi (viz č. l. 40 a 41 spisu žalované). Žalovaná na tuto žádost
reagovala přípisem ze dne 2. 3. 2016, v němž konstatovala, že ve věci již bylo pravomocně
rozhodnuto, když přezkoumávané rozhodnutí bylo dne 19. 2. 2016 doručeno Mgr. Koprdovi
s tím, že informace o ukončení právního zastoupení stěžovatele jmenovaným zástupcem byla
žalované sdělena až dne 22. 2. 2016 (viz č. l. 42 spisu žalované). Stěžovatel následně dne
18. 3. 2016 podal proti přezkoumávanému rozhodnutí u Městského soudu v Praze žalobu
(viz otisk podacího razítka na č. l. 1 soudního spisu).
Podle §33 odst. 2 správního řádu, jenž se v řízení o správním vyhoštění použije
subsidiárně na základě §1 odst. 2 téhož zákona ve spojení s §168 zákona o pobytu cizinců, platí,
že„[ú]častník si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc
lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.“
Podle §34 odst. 2 téhož zákona „[s] výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně
vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li
zákon jinak.“
Podle §28 odst. 2 o. s. ř. „[o]dvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči
soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné,
jakmile jim byly oznámeny soudem.“
Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.“
Podle §72 odst. 1 téhož zákona „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou.“
Podle §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[ž]aloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění
musí být podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání lhůty nelze
prominout.“
Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že k ukončení právního zastoupení stěžovatele
Mgr. Koprdou došlo uzavřením dohody o ukončení právního zastoupení dne 11. 2. 2016,
přičemž Mgr. Koprda tuto skutečnost oznámil žalované až dne 22. 2. 2016; žalovaná tudíž v době
doručování přezkoumávaného rozhodnutí (tj. dne 19. 2. 2016) o ukončení zastoupení nemohla
vědět. Doručovala-li proto přezkoumávané rozhodnutí Mgr. Koprdovi, postupovala dle názoru
Nejvyššího správního soudu zcela správně (viz §34 odst. 2 věta první správního řádu).
Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v jeho námitce spočívající v nepřípustnosti
analogického použití §28 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu ke správnímu řádu. Zdejší soud připomíná,
že touto otázkou se zabýval již v minulosti a dovodil, že jelikož ustanovení §33 a §34 správního
řádu, regulující zastoupení na základě plné moci, neobsahují žádnou úpravu následků vypovězení
plné moci (resp. též jejího odvolání), je skutečně zapotřebí analogicky aplikovat ustanovení jiných
právních předpisů, zejména pak §28 odst. 2 o. s. ř., jenž stanoví, že vypovězení plné moci nabývá
(v nynějším případě vůči správnímu orgánu) účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58, na nějž
ostatně přiléhavě odkázal již městský soud v napadeném usnesení; zdejší soud podotýká,
že závěry vyslovené v citovaném rozsudku byly fakticky aprobovány též v usnesení Ústavního
soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1945/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V posuzovaném případě tak lze shledat pochybení toliko na straně bývalého právního
zástupce stěžovatele, který převzal přezkoumávané rozhodnutí v době, kdy v rámci řízení
o správním vyhoštění účinky právního zastoupení vůči žalované i nadále trvaly, avšak
neupozornil na to stěžovatele, nýbrž požádal žalovanou, aby rozhodnutí doručila stěžovateli
sama. Nutno v této souvislosti poznamenat, že i kdyby tak žalovaná učinila, na plynutí lhůty
pro podání žaloby by tato skutečnost neměla žádný vliv (viz §34 odst. 2 věta poslední správního
řádu).
S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno prostřednictvím jeho právního
zástupce dne 19. 2. 2016. Lhůta 10 dnů pro podání žaloby podle §172 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců proto uplynula dne 29. 2. 2016. Podal-li stěžovatel u městského soudu žalobu až dne
18. 3. 2016, bylo namístě ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou odmítnout.
Městskému soudu proto nelze v hodnocení této otázky ničeho vytknout.
Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nenechal bez povšimnutí stěžovatelovu
argumentaci stran nebezpečí vážné újmy, které by mu v případě vyhoštění do vlasti mělo
v důsledku jeho sexuální orientace (resp. též v důsledku rozporu nastoupení do armády s jeho
přesvědčením) hrozit. Neshledal nicméně důvod, aby vzhledem k respektování mezinárodního
závazku non-refoulement, implicitně vyjádřeného např. v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, či čl. 6 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, bylo
v posuzované věci ustoupeno od uplatňování jinak závazných a striktních procesních
pravidel obsažených v §72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
(délka lhůty pro podání žaloby), resp. v §75 odst. 1 s. ř. s. (vázanost skutkovým a právním
stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 Azs 128/2015 – 27, a ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131).
Je-li stěžovatel přesvědčen, že by mu po navrácení do země původu hrozilo nebezpečí
vážné újmy, dle názoru Nejvyššího správního soudu mu nic nebrání v tom, aby podal na území
České republiky žádost o udělení mezinárodní ochrany, v rámci jejíhož zkoumání by byly
posouzeny všechny relevantní okolnosti pro případné udělení azylu či doplňkové ochrany. Stejně
tak lze poukázat na ustanovení §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle něhož „[v]zniknou-li
důvody znemožňující vycestování cizince po dni nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění, policie vydá nové
rozhodnutí ve věci podle zvláštního právního předpisu po vyžádání závazného stanoviska ministerstva podle
odstavce 1.“ Jak možnost podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tak i povinnost správních
orgánů vydat nové rozhodnutí ve věci vyhoštění, nastala-li v mezidobí podstatná
změna okolností, považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné záruky pro respektování principu
non-refoulement (srov. přiměřeně rozsudek sp. zn. 5 Azs 3/2011).
Na základě všech shora nastíněných úvah dospěl Nejvyšší správní soud v projednávané
věci k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou
poslední s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. srpna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu